Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Pokojné ovládnutí Evropy

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Facebook Twitter Addthis Poslat Vytisknout
Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje. Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude po vzoru Evropy převládne proces zesvětštění.

Diktatura proletariátu tradičních marxistů měla vyústit do beztřídní společnosti. Neo-marxistická diktatura ve prospěch menšin má vyústit do společnosti naprosté svobody všech.

Za tímto účelem je třeba: budovat antidiskriminační byrokracii, zlomit panství většiny nad menšinou, přinutit většinu, aby sama požadovala konec svého privilegovaného postavení. Nestačí, aby většina tolerovala jinakost, musí ji milovat.

  • pokojne-ovladnuti-evropy

Naprostá většina politiků a takzvaná mainstreamová média se dnes řídí heslem: "Je lepší mýlit se s Fukuyamovou knihou Konec dějin a poslední člověk než mít pravdu s Huntingtonovou knihou Střet civilizací." Toto heslo je kondenzovaným výrazem současné neochoty, ba přímo neschopnosti našeho civilizačního okruhu nazývat věci pravými jmény.

Podívejme se na realitu, kterou je pro mnohé členy liberálních společností obtížné si přiznat a která vysvětluje, proč je Huntingtonova diagnóza současné doby mnohem vhodnější než Fukuyamova.

Huntingtonova koncepce nespadla z nebe. Její autor v podstatě navazuje na klasickou teorii Maxe Webera o odlišných civilizačních okruzích. Nevymyslel ani termín "šok civilizací". Ten pochází od historika Bernarda Lewise, který ho použil v roce 1957 v souvislosti se svým rozborem příčin a průběhu Suezské krize.

Střet civilizací bychom však neměli chápat v čistě vojenském smyslu. Střet civilizací, v kterém se nacházíme dnes, se od takových představ odlišuje minimálně třemi rysy:

  1. Proti sobě nestojí jako celek kompletně dva civilizační okruhy. Ne všichni muslimové jsou islamisty, ne všichni Evropané chtějí evropskou civilizaci hájit.
  2. Proti sobě nestojí dvě náboženství. Evropa nábožensky odzbrojila a na místo náboženství postavila zcela iracionální dogma – multikulturalismus.
  3. Střet civilizací se primárně neodehrává v ozbrojené rovině. I když jsou atentáty velice drastické, podrobení jedné civilizace druhou má proběhnout podle jiné logiky.

První rys

Podle výzkumné zprávy francouzského Institutu Montaigne ze září 2016 je muslimská populace ve Francii rozdělena následovně: Necelá polovina staví zákony Francouzské republiky stále ještě nad islámské zákony. Nemá komunitní požadavky, nechce žít odděleně od Francouzů. Zhruba čtvrtina muslimů žijících ve Francii je sice silně nábožensky založena, jsou však ochotni tolerovat i ostatní náboženství a bezvěrce. Zbylá třetina klade zákony islámu nad zákony Republiky a vytváří paralelní společnost ke společnosti francouzské. Tato třetí kategorie se stále více radikalizuje a výrazně v ní převládá mladá generace, tedy ti, kdo se již narodili ve Francii. V tomto smyslu proti sobě zatím ještě nestojí dva kompaktní civilizační okruhy.

Je to vidět i ze strategie islamistů (ať již tzv. pragmatických, anebo radikálních). Obě tyto skupiny mají stejné cíle.

Nejprve důsledná reislamizace muslimských zemí, zničení zbytků laických režimů. V tomto ohledu jim neobyčejně pomohli naši spojenci rozvrácením světských diktatur v Iráku, Libyi a Sýrii. Samotným islamistům by tento první krok jejich strategie trval mnohem déle.

Poté sjednocení muslimského světa včetně ztracených území (Španělsko, Sicílie, Balkán, Izrael aj.).

A nakonec celosvětové podřízení nemuslimských společností islámu.

Druhý rys

Koncepce střetu civilizací předpokládá, že do konfliktu se dostávají odlišná náboženství. Ze strany islámu je tento předpoklad nepochybně splněn – tento civilizační okruh se nábožensky výrazně aktivizuje. Ukazuje se zde, jak hluboce se mýlily sociologické a politologické teorie modernizace. Předpokládaly, že dojde k odkouzlení světa, že všude po vzoru Evropy převládne proces zesvětštění. Některé modernizační teorie byly zcela absurdní. Americký badatel Daniel Lernerkupříkladu koncem padesátých let tvrdil, že pronikání masových médií do zemí Středního východu v nich povede k převládnutí euroamerického způsobu myšlení. Asi by se divil, k čemu používají média džihádisté.

Zatímco islámský svět spojuje svoji identitu s náboženstvím, evropské myšlení prodělalo velice specifický vývoj. Na jedné straně potlačuje své křesťanské kořeny, na straně druhé vyvíjí dogma multikulturalismu, který sebe stylizuje do role pozitivního projektu otevřenosti směrem navenek. Ve skutečnosti je to čistě negativní doktrína, která útočí zevnitř na evropskou civilizaci.

Na rozdíl od marxismu, který například odmítá "třídní boj" a kapitalismus ve prospěch utopické beztřídní společnosti, odmítá tzv. neomarxistická levice celou západní civilizaci a její instituce. Všechno evropské považuje za projev odcizení, každou autoritu považuje za projev mocenské zvůle, každou etickou či právní normu považuje za nástroj nepřípustné kontroly, každou tradici, či kořeny považuje za projev útlaku, každou formu sounáležitosti se společností považuje za zradu revoluce. Naivně předpokládá, že až společnost dokonale rozložíme, nezbude v ní nic než čistá svoboda. Málokdy byly rozklad a zkáza obhajovány tak vznešenými slovy.

"Jiný""odlišný""cizí", je pro ně pevným bodem, z něhož chtějí vést zničující kritiku západní civilizace. Uznat jiného je, podle multikulturalistů, projevem dobra. Naopak nerespektovat ho v jeho jinakosti je prý známkou zla, fašismu, rasismu. Ideálem nové levice je vybudovat "společnosti různosti", kde různé identity volně cirkulují, aniž by docházelo k jejich sbližování. Jinakost nesmí zůstat uzavřena v soukromí, má se manifestovat veřejně. Každá skupina má svá zvláštní práva a je úkolem právního systému, aby je dokázal prosadit. Uvidíme dále, jak těchto motivů islamisté využívají.[1]

Diktatura proletariátu tradičních marxistů měla vyústit do beztřídní společnosti. Neo-marxistická diktatura ve prospěch menšin má vyústit do společnosti naprosté svobody všech. Za tímto účelem je třeba: budovat antidiskriminační byrokracii, zlomit panství většiny nad menšinou, přinutit většinu, aby sama požadovala konec svého privilegovaného postavení. Nestačí, aby většina tolerovala jinakost, musí ji milovat.

Třetí rys

Střet civilizací se neodehrává primárně v ozbrojené rovině. Lze v něm zvítězit pokojně, s využitím demokratických mechanismů, které můžeme rozložit do tří kroků: strategie "od slabšího k silnějšímu", strategie "stupňování dílčích požadavků" a konečně strategie "pokojného ovládnutí".

Krok první

Pragmatičtí islamisté chtějí odzbrojit Evropu tím, že se stylizují do role oběti. Čím více ústupků získávají, tím více se vydávají za pronásledované. Své vlastní obskurní požadavky vydávají za progresivní, antirasistické, antifašistické.

Záměrně smíchávají otázky muslimské víry, sociální exkluze, chudoby a boje proti rasismu. V této směsi se snaží ukrýt své priority. Tím zároveň drží v šachu muslimy, kteří jsou nábožensky vlažní, ale kterých v zemích, jako je Francie, ubývá. [2]

Krok druhý

Mnoho pragmatických islamistů chce Evropu islamizovat pokojně, s využitím dostupných demokratických mechanismů. Přicházejí s drobnými dílčími požadavky, které stále rozhojňují o nové a nové: právo konat modlitby na univerzitáchna pracovištích a na veřejných prostranstvích, právo kázat islám na veřejných školách, oddělovat mužské a ženské prostory ve školách, na sportovištích, v bazénech, uznat polygamii. Zároveň zavádět opatření trestající kritiku islámu, zavést kvóty pro muslimy v administrativě, v médiích, prosadit právo na vytváření islámských politických stran.

Tím se dostáváme už ke strategii pokojného ovládnutí. Jejím základem je vytváření paralelní společnosti. Ve Francii v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nic takového neexistovalo. O paralelní islámské společnosti se mluví až posledních zhruba patnáct let. Začalo to činností spolků, které pod záminkou integrace potomků migrantů a boje proti delikvenci mladistvých provozují náboženskou indoktrinaci. Na jedné straně zajišťují pořádek a klid ve svých čtvrtích, zároveň s tím potlačují u mladých schopnost uvažovat vlastní hlavou a pěstují u nich naprostou oddanost imámům. [3]

Skupinky mladých věřících vystupují proti drogovým dealerům a imámové dokonce nabízejí jejich služby policii při zjednávání pořádku. Mladí respektují policii tak dlouho, dokud si to imámové přejí. [4]

Kolem mešit se vytvářejí muslimské asociace, které se prohlašují za mluvčí všech muslimů žijících v obvodu. [5] Pořádají pochody a manifestace za své požadavky, které prezentují jako součást tolerance a lidských práv.

Od státu zároveň požadují příspěvky na svoji osvětovou činnost. Mezitím se Francouzi a nábožensky vlažní muslimové z příslušných čtvrtí raději vystěhovávají. [6]

Politici a vysocí státní úředníci nabádají starosty těchto čtvrtí, aby požadavky muslimů respektovali, jinak totiž hrozí, že budou zahnáni do podzemní činnosti. [7] Sociální pracovníci pozorují, že jejich úlohu přejímá muslimská komunita a imám.

Rodiny před ním nic neskrývají, zatímco sociální pracovníky nepustí někdy ani přes práh. Přitom se rok od roku stupňuje agresivita klientů z tohoto prostředí vůči sociálním pracovníkům. [8] Od běžných nadávek až po hrozby smrtí. Sociální pracovníci se snaží klienty usmířit tím, že jim vydávají dobrozdání k čerpání dávek, na které nemají nárok. [9]

Paralelní společnost se buduje i v oblasti vzdělávání. Chudé muslimské rodiny odhlašují své děti z veřejných škol a přihlašují je na školy soukromé. Mohou si to dovolit, provoz těchto škol je placen z ciziny. [10]

Krok třetí

Při určité koncentraci v zemi začínají muslimové budovat paralelní společnost v oblasti vzdělávání, sociální péče a udržování pořádku. Vyžadují přitom spolufinancování od státu, vůči kterému nejsou loajální. Stát požadavky plní v obavě, aby nestoupla ilegální činnost a nevznikly nepokoje [11]. Toleruje polygamii[12], rezignuje na kontrolu řidičských průkazů i na kontrolu obsahu kázání v mešitách [13]. S tímto vědomím [14] islamisté své požadavky stupňují [15].

Do značné míry se přitom jedná o generační otázku. Se starší generací problém nebyl, mladí se radikalizují. Nikdo přitom neví, u čeho jejich požadavky skončí. Příčinou radikalizace není sociální otázka.

Většina z 2000 mladých Francouzů, kteří jeli bojovat za Islámský stát, pocházela z poměrně dobře situovaných vrstev a měla nadprůměrné vzdělání. Zlepšení jejich sociální situace a jejich integrace do společnosti jejich radikalizaci nezastaví.

"Momentálně", přiznal Fukuyama v nedávné eseji, která připomněla 25. výročí Huntingtonovy knihy Střet civilizací, "to vypadá, že Huntington vyhrává."

Prof. Jan Keller je český sociálnědemokratický poslanec Evropského parlamentu, sociolog, analytik, komentátor a autor více než 30 knih, mezi něž patří Sociologie organizace a byrokracie (2007) nebo Tři sociální světy (2011). Absolvoval studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux (1985), v Aix-en-Provence (1988) a na pařížské Sorbonně (1992). Vedle domovské Ostravské univerzity přednášel sociologii na univerzitách v Lille, Poitiers, Trentu, Lodži a Barceloně.

Tento článek vychází z projevu (1:02:44 – 1:32:49), který byl přednesen na konferenci "10 let od smrti Samuela Huntingtona: opravdu žijeme v éře střetu civilizací?", v Praze, dne 9. dubna 2018 a je zde uveřejněn s laskavým svolením autora.


[1] Mathieu Bock-Côté - Le multiculturalisme comme religion politique, Paris, Cerf, 2016, strany 122-123 a 255-256.

[2] Georges Bensoussan - Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, stana 27.

[3] tamtéž, strany 140-141.

[4] tamtéž, strany 140-141.

[5] tamtéž, strany 140-141.

[6] tamtéž, strany 140-141.

[7] tamtéž, strany 140-141.

[8] tamtéž, strany 79-80.

[9] tamtéž, strana 86.

[10] tamtéž, strany 71-72.

[11] tamtéž, strana 38.

[12] Laurent Obertone - La France Interdite: La vérité sur l'imigration, Paris, Ring Publishing House, 2018, strana 55.

[13] Georges Bensoussan - Une France soumise – Les voix du refus, Paris, Albin Michel, 2017, strany 75-76.

[14] Bertrand Soubelet - Tout ce qu'il ne faut pas dire, Paris, Plon, 2016.

[15] Bertrand Soubelet - Sans autorité, quelle liberté?, Paris, Éditions de l'Observatoire, 2017.

zdroj:https://cs.gatestoneinstitute.org/13729/pokojne-ovladnuti-evropy

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře