Ota Filip: Průšvih sjednocené Evropy v stručném, nikoliv úplném přehledu

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

24. červen 2011|

Ota Filip|

4158 x

Kdyby naši pradědečkové byli moudřejší, mohli jsme se v Evropě sjednotit dejme tomu už v roce 1913 a vyhnuli bychom se dvěma světovým válkám a hrůzám, které nám všem přinesly. Teď jsme, se zpožděním přibližně jednoho století, sen o sjednocení Evropy uskutečnili.
Evropa je sice nejmocnější hospodářskou velmocí na světě, světadílem bez válek, ale v krizi předznamenávající konec krátkého snu o sjednocení, které bohužel nevyřešilo četné problémy a chronické nemoci, jimiž Evropa trpí. Bez přehánění, a aniž bych hodlal zastrašovat, si dovolím tvrdit, že žijeme v období srovnatelném se starořímskou dekadencí, krátce předtím, než se bezbranný a dějinami vyčerpaný Řím vzdal náporu barbarů.
Padesát let (tj. do rozpadu komunismu) se západní Evropa udržovala při životě za vydatné pomoci „hospodářského zázraku". Když šlo v počátečních fázích procesu sjednocování Evropy o regulaci výroby ocele a v Německu o potlačení zbytků nacistické minulosti, tak se Evropané dohodli. Průmyslové země se bez velkých řečí domluvily nejen na množství těžby uhlí, na výrobě elektrické energie, ale i na způsobu, jak zproduktivnit zemědělství a proč a jak odstranit cla. Na konci sjednocovacího procesu šlo o zrušení kontrol na hraničních přechodech a o společnou měnu. Ale nápor utečenců z africké bídy nás nutí znovu zavést kontroly na hranicích a euro, které jsme si vymysleli také proto, abychom zlomili převahu amerického dolaru na světových trzích, se nám hroutí... S podivem více než nepříjemným zjišťuji, že po všech pozitivních, úspěšně realizovaných programech jsme ve sjednocené Evropě dospěli tak daleko, že nám jde o všechno. I o budoucnost sjednocené Evropy.
S demokracií to v dnešní Evropě vypadá - jak se hezky česky říká - bledě. Německý novinář Dirk Schümer nedávno v jednom ze svých textů její stav popsal takto: „Veškerá moc evropských národů vychází sice z lidu, ale přechází do Bruselu. A odkud se už nikdy nevrací."
Sjednocená Evropa, dnes pod správou nikým nevolené „novofeudalistické" bruselské byrokracie, se proměnila v jakéhosi historicky dosud neznámého, anonymního démona, který s námi podle libosti manipuluje. Evropa není sjednocenou spolkovou nebo federální republikou, není společenstvím suverénních států, není ani diktaturou, ani demokracií, ale útvarem ovládaným nepřehledným¸ nikým kontrolovaným, nikým nevoleným administrativním molochem, který dnes už nemůže nikdo odvolat, sesadit nebo zbavit moci.
Povzbudivá v mém nářku nad stavem „sjednocené eurodemokracie" je skutečnost, že ve středu Evropy existuje malý státní „ostrov", jediná opravdová demokracie na světě - Švýcarsko, země, v níž svobodný občan skutečně rozhoduje. Neznám Švýcara - a znám jich několik -, který by se nechal tak zpitomět nebo zkorumpovat, že by svou nezávislost dobrovolně odevzdal (z)vůli nějakého anonymního aparátu.
Pravda, volby do Evropského parlamentu jsou sice svobodné, ale v občanech postupně sílí přesvědčení, že ať volí levicové nebo konzervativní kandidáty, poslanci stejně nemohou nic rozhodnout. V našem volebním okrsku jižně od Mnichova se posledních voleb „do Evropy" zúčastnilo jen 36 % voličů a námi zvolený kandidát se tu po volbách už neukázal. Nač taky? Nemusí. Je členem nejdražšího parlamentu na světě, a i když v něm bude zasedat třeba jen čtyři roky, má na stáří zajištěn důchod jako vysokoškolský profesor po čtyřiceti letech na univerzitě.
Evropského voliče diskvalifikovala bruselská byrokracie do role poddaného, který má bez remcání přijmout a naplnit kdejakou absurditu. Do rozhodnutí a nařízení, která z Bruselu bez nadsázky zasahují i do všedního života Evropanů, si tamější byrokrati nenechají mluvit. Když se v Bruselu rozhodovalo o zavedení eura, odstranění hraničních kontrol či o přijetí dalších států za členy „Evropy", tedy o změnách, které dnes mění náš život spíše k horšímu, tak se nás, voličů, na náš názor nikdo neptal. S arogancí, která nás, svobodné voliče a občany, šokovala, zamítli bruselští byrokraté požadavek lidu, aby o důležitých a dalekosáhlých změnách rozhodlo celoevropské hlasování. Ve dvou národních referendech, v nichž se měl bruselskou byrokracií znejistěný lid vyjádřit k „prohloubení" Evropy, bruselský koncept ztroskotal a téma lidového hlasování v jednotlivých (prý suverénních) státech Brusel jednou provždy, zřejmě ze strachu z vůle lidu, pochoval a už nikdy nepřipustí.
A teď máme na krku Řecko.
Nikdo neví, kde oněch (odhadem) sto miliard eur, které prý Řeky, v třiapadesáti letech už v důchodu, vyvedou z krize, vzít a nekrást. Řecké dluhy a zkrachované hospodářství máme (nebo musíme, jak si přeje Brusel) zaplatit my, evropští daňoví poplatníci. Z bruselského centra slyšíme hlasy, abychom my, občané sjednocené Evropy, nebyli ve věci miliardových půjček Řecku škrtilové, že nám Řekové všechno vrátí. Ale z čeho? Ledaže by prodali Akropolis, všechny památky připomínající dobu jejich dávno zašlé slávy a k tomu (cestovním kancelářím) alespoň polovinu svých překrásných ostrovů.
Je sjednocená Evropa ještě k zachránění?
Již citovaný Dirk Schümer došel nedávno k následující odpovědi: „Evropané nesmí svůj osud přenechat bruselským démonům. Všechna rozhodnutí se musí vrátit do národní, regionální nebo dokonce místní kompetence. A Evropu už nelze rozšiřovat. Ani na východ, ani na západ, ani na sever, ani na jih." Pokud jde o euro, je Dirk Schümer toho názoru, že se zhroutí.
Čechům lze po sérii „evropských" průšvihů jen radit: Držte si distanc od Bruselu a držte se české koruny!

Komentáře