Krize a ohňostroj nikde

Dnes, 9. května, slavíme Den Evropy. I když „slavíme“ je trochu silné slovo. Ti nejromantičtější eurofilové si možná vyvěsí modrou vlajku se zlatými hvězdami na balkon, ale pro ostatní to asi velká podívaná nebude. Ohňostroj se objeví tak leda na finančních trzích. Nebo v aténských jednacích sálech, kde mají Řekové před sebou prakticky nemožný úkol: sestavit koaliční vládu.

9. května 1950 vyzval francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman Francii a Německo k usmíření. Tak započala evropská integrace, jedno z bruselských náměstí dostalo Schumanovo jméno a 9. květen se stal oficiálně Dnem Evropy.

Dnes se o Evropě mluví pouze v souvislosti s krizí a chudobou. Volby, které proběhly minulý víkend ve Francii a v Řecku, katastrofu pouze prohloubily. Po tandemu „Merkozy“ možná nenastoupí „Mer-lande“, ale jen „Mer-de“, tuší pozorovatel. A Řecko by bylo možná nejlepší rovnou utopit ve Středozemním moři.

Euro stále ještě existuje a je cennější než dřív

Už více než dva roky jsme zaplaveni neustálým přílivem špatných zpráv. Euro ale stále ještě existuje a je daleko cennější než v době svého vzniku. Dokonce i Řekové ho ještě používají. V záchranných fondech jsme nashromáždili stovky miliard eur a Evropská centrální banka už do ekonomiky nalila bilion eur.

Země se víc než kdy dříve navzájem sledují. V minulosti ještě nikdy nebyla jednání o rozpočtu, ať už v Belgii, či jinde, natolik ovlivněna tím, „co vyžaduje Evropa“ nebo „co Evropa zakazuje“.

To ještě neznamená, že je všechno v pořádku. Zdaleka ne. Když vliv ne právě korektních stran s každými volbami roste, když míra nezaměstnanosti mladých dosahuje v některých zemích 50 %, když politika úsporných opatření vede lidi tomu, aby si raději prohnali hlavou kulku, má před sebou Evropa skutečně obrovský problém.

Pozorování evropského postoje ke krizi nevybízí zrovna k veselosti. Přijatá opatření přicházejí vždy o fous pozdě, jsou příliš vágní anebo příliš omezená. To nahrává kritikům, kteří si stěžují na absenci skutečných lídrů. Na silnou bolest silný lék. Pouze radikální řešení mohou ještě Unii ochránit … před čím vlastně? Před implozí? Výzvy k tomu, začít vše znovu od nuly, se množí. Aby se dalo začít, musí Řecko opustit eurozónu. Vymýšlet teoretická řešení je vždycky velice jednoduché.

Jsme jako siamská sedmadvacaterčata

Po 62 letech se z nás stala siamská sedmadvacaterčata, jejichž životní funkce nakonec začaly pracovat společně. Z tohoto důvodu nemají evropští političtí představitelé tendenci vracet se zpět. Cena za zařazení zpátečky je obecně příliš vysoká nebo je spojena s nejistotou.

Tak se od sebe liší ti, kdo jsou neustále připraveni udílet dobré rady, a politici se smyslem pro odpovědnost. Posledně jmenovaní se šílených podniků, jako například celkové demontáže eura, silně obávají. Může se stát, že k rozdělení eurozóny dojde decentním způsobem, bez velkých otřesů a se špetkou politické odvahy. Možné je ale i to, že se začne chvět celý svět. Jisti si nemůžeme být v podstatě ničím, ekonomové si navzájem protiřečí. Evropská politika je v důsledku toho tuhá a neohebná: jakmile je přijato nějaké rozhodnutí, tak se ho držíme. Každé další rozhodnutí staví na základech předešlých dohod. List už nikdy nebude nepopsaný.

Nelze začít od nuly, ale lze provést korektury. To je nezbytné. Uplynulé měsíce naznačily, že je třeba opravit kurz. Rytmus, s jakým čelní politici propadají u voleb, nemá obdoby. Volby se úspornými opatřeními nevyhrávají; nyní je ale zřejmé, že samotná úsporná opatření k záchraně ekonomiky nestačí.

Unie bude muset občanům, a v první řadě Řekům, nabídnou nějakou perspektivu. To samo postačí k sestavení programu jednání příštího summitu, který se bude konat za dva týdny

Překlad: Lenka Grafnetterová

zdroj: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/1954401-krize-ohnostroj-nikde

Přidat komentář