Jak jsem viděl starou dobrou Anglii. Umírat.

Zde přináším některá fakta, která – jakkoli se vám budou zdát z české perspektivy neuvěřitelná a jakkoli už víte, že tyto řádky píše islamofob – jsou pravdivá a můžete si je snadno nezávisle ověřit.

Původním předpokladem politiků, kteří muslimy do Británie pozvali, bylo to, že se muslimové zařadí do fungování většinové společnosti, která je mezi sebe přijme, a oni naopak přijmou za své její základní hodnoty. To se však nestalo a ani se tak nestane. I třetí generace v Británii narozených muslimů sebe identifikuje na prvním místě jako muslimy, teprve až na druhém nebo třetím místě jako třeba Pákistánce, respektive jako britské občany. Všichni tito již v Británii narození muslimové stále považují islám za absolutní a nedotknutelnou autoritu. Svobodu a demokracii pak mnozí z nich považují za zlo, které je sice možné dočasně tolerovat, proti kterému je však v zásadě potřeba bojovat (někteří z nich již tak učinili i se zbraní či bombou v ruce).

Ve svých náboženských školách, kterých jsou v Británii tisíce (a na jejichž provoz všichni Britové přispívají ze svých daní), muslimští učitelé vyučují, že okolní společnost je ztělesněním zla a je nutné jí nenávidět. Učitelé se pozitivně vyslovují o teroristických útocích i o zabíjení bezvěrců a otevřeně propagují rasismus. Už od první třídy učí své děti, že Židé jsou opice a křesťané prasata, nezahalené ženy bílé prostitutky atd. (toto vše bylo zachyceno skrytou reportážní kamerou a bylo komentováno hlavními médii). Vedení mnoha státních škol je infiltrováno muslimy (např. Trojan horse plot 2014), kteří se v nich snaží převzít řízení a zavádět pak tvrdý muslimský režim (zákaz zpěvu, hudby, sportu, povinný šátek i pro nemuslimy atd.). Státní školní inspekce (Ofsted) se snaží nejvážnější případy šetřit a řešit, žádné systémové opatření však neexistuje. Připomíná to tak hašení malých ohníčků v domě, který začíná hořet celý.

Mezi mládeží islám propaguje i řada britských muslimských médií a často přitom vyzývají k nesnášenlivosti. Některé z nich dokonce v přímém přenosu vysílaly apel, že každý muslim má povinnost zabít každého, kdo urazí proroka Mohameda. A jaká byla reakce většinové společnosti? Britská obdoba Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (Ofcom) tyto excesy odsoudila a udělila za ně pokutu… V podobném výčtu toho, jak se zde britští muslimové snaží přizpůsobit a integrovat do většinové (stále ještě) společnosti, by se dalo pokračovat dlouhé hodiny. Spojené království investuje velké úsilí i prostředky na nejrůznější deradikalizační a integrační programy, všechno úsilí se však míjí účinkem. Je zřejmé, že islám reformovat nelze. Vzhledem ke konzervativní, agresívní a nenávistné podobě islámu, není jeho asimilace do moderní liberální společnosti možná. Očekávat nějakou reformaci islámské civilizace zevnitř  (analogii s procesem osvícenství) v dohledné době také nelze. Podívejme se ostatně, co se stalo s celým tzv. „arabským jarem“.

I kdyby většina Britů již nepřizpůsobivé muslimy v Británii nechtěla, nemohou s tím už dělat vůbec nic. Islamisté sice představují pro svobodný svět stejné nebezpečí jako fašisté či komunisté, oproti fašismu a komunismu je zde však podstatný rozdíl. Britští muslimové jsou totiž zároveň britští občané a Velká Británie se části svých občanů prostě nemůže zbavit. Uspořádat cosi obdobného, jako byl poválečný odsun Němců z Československa (kterého osobně lituji), nelze, i kdyby to bylo přání většiny. V Británii neexistuje politická síla, která by byla schopna tento vývoj zvrátit. Vždyť i jednoho jediného muslimského duchovního – který se nikdy netajil nepřátelstvím k Británii, byl identifikován jako bezpečnostní riziko a byla proto nařízena jeho deportace do země původu (Jordánsko) – tak tohoto jediného muslima se Británie marně pokoušela dostat ze země po více než deset let. Svou deportaci totiž úspěšně blokoval tvrzením, že by došlo k porušení jeho lidských práv (je třeba dodat, že s velkou pomocí evropského soudnictví). To je mimochodem názorný příklad toho, jak muslimové dokážou zvráceně využívat nástrojů naší svobodné společnosti ke svému vlastnímu prospěchu.  

Dnes tvoří britští muslimové s více než třemi miliony hlav přes pět procent obyvatelstva Velké Británie. V některých městech tvoří i přes 50 %, v některých čtvrtích i přes 90 % populace. V řadě takových míst hlídkují  tzv. „Muslim Patrols“. Tyto hlídky zakazují vstup každému, kdo není muslim, nebo nerespektuje právo šaría. Ale zpátky k demografii – jelikož se v rodinách původních bílých britských obyvatel rodí daleko méně dětí než v rodinách muslimských, je populační křivka předvídatelná a neúprosná. Původních bílých Britů stále ubývá, zatímco muslimů stále přibývá. Během příštích dvaceti let se islám stane ve Velké Británii majoritním náboženstvím, během padesáti let by pak muslimové mohli tvořit již většinu populace. To není apokalyptická vize, to je předvídatelný demografický fakt. Británie se nezadržitelně stává muslimskou zemí. Již dnes tak například někteří muslimové otevřeně diskutují o tom, jestli si ponechají britskou královskou rodinu. Pokud prý ano, tak jedině tehdy, když Windsorové konvertují na islám a začnou se zahalovat. Tedy pokud  muslimové královskou rodinu dříve nepodřežou. Před dvěma týdny londýnská policie překazila atentát, při kterém britští muslimové plánovali provést veřejné uříznutí hlavy při oslavách konce první světové války (Poppy Day Plot 2014). Londýnská policie již konkrétní osoby obvinila, více informací však Scotland Yard zatím poskytnout nechce. V některých novinách se však objevily zprávy, že primárním cílem útoku měla být 88letá královna Alžběta II.

Paradoxem zdejší společnosti je, že i sami britští politikové aktivně přispívají k šíření islamizace. I muslimové jsou totiž voliči a je třeba jim nadbíhat – jak zprava, tak zleva. Tak třeba minulý socialistický premiér Gordon Brown ve svých promluvách opakovaně devótně citoval proroka Mohameda a obdivně se vyjadřoval o „přínosu islámu nejen pro Británii, ale i pro celý svět“ (již však neupřesnil, jestli tím myslel i příspěvek britských muslimů k úrovni cestování v prostředcích londýnské hromadné dopravy). 

Předseda konzervativců David Cameron zase pro The Observer uvedl: „je to většinová Británie, která se musí přizpůsobit životnímu stylu britských Asiatů, nikoli naopak…“. Nedávno pak Cameron, již jako pravicový premiér, pro BBC prohlásil, že chce vidět britské Asiaty na nejvyšších státních funkcích a že věří, že se snad jednoho dne dočká i asijského (čili muslimského) britského premiéra. (Dočkáme se tedy spolu s ním dne, až bude jadernou velmoc Spojené království islámské reprezentovat třeba Abdullah Muhammad se svými čtyřmi černě zahalenými ženami?)

Předcházející arcibiskup z Canterbury (po královně nejvyšší představitel anglikánské církve) Dr. Rowan Williams zase před časem pro BBC prohlásil: „Přiznejme si fakt, že řada našich občanů (muslimů) nemá vztah k britskému právu. Zavedení práva šaría ve Spojeném království se proto zdá být nezbytné. Zavedení islámského práva by totiž pomohlo udržet společenskou soudržnost“. A faktem je, že v Británii skutečně v současnosti existuje a pracuje již mnoho desítek šaría tribunálů. Čili opět jinými slovy – pokud se nepřizpůsobují muslimové nám, je potřeba se přizpůsobit jim (jinak tu bude mazec a to přece nechceme).

Jistě, jsou tu i jiné politické strany, jako třeba neustále stoupající Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP), ani ona však problém islamizace neadresuje (jak ho taky demokraticky adresovat, že?). UKIP se sice staví do role ochránce původní britské společnosti tím, že chce, aby Spojené království vystoupilo z EU a omezilo imigraci. Primárně však zacílila na snazší cíl - zablokovat příchod lidí ze zemí Evropské Unie (ti jsou totiž většinou bílí a proto nehrozí nařčení z rasismu). I kdyby však již žádný další muslim do Británie nepřicestoval, je jich tu dnes už dost na to, aby svou porodností a odhodlaností islám v dohledné budoucnosti dovedli k vládnutí.

Ono to skutečně čím dál víc vypadá, že má západní civilizace slušně nakročeno k vlastnímu zániku v podobě postupné přeměny na jakousi „postdemokratickou islámskou společnost“.  Muslimové našimi hodnotami pohrdají a nenávidí je. Už tu však zkrátka jsou, přizpůsobit se odmítají, sami z Evropy neodejdou, vystěhovat je nelze. Použít nedemokratické prostředky demokratická společnost nemůže. Oni ti zdejší politici vlastně ani nemají na vybranou – když už si islám (z nějakého nepochopitelného důvodu) ve svých západních zemích zaseli, teď můžou jen přihlížet a sklízet jeho úrodu. Je totiž stále zřejmější, že jedinou mírovou cestou soužití s islámem, je smíření se s postupující islamizací. Pokud tedy vyloučíme propuknutí občanské války, tak islám v Británii (a také ve Francii, Německu, Belgii, Nizozemsku, Dánsku, Holandsku, Španělsku, Norsku, Švédsku, Švýcarsku, Rakousku atd. atd.) zůstane a islamizace bude jenom sílit. Pokud bude většinová společnost stále pokračovat v postupném vyklízení vlastních pozic a v politice usmiřování se s islámem (a to s největší pravděpodobností bude) – dosáhne islám dříve nebo později svého konečného cíle – nadvlády.

Další zásadní slabinou naší postmoderní společnosti je konzumní způsob života, krize rodiny a odklon od tradičních hodnot. Mnoho lidí upřednostňuje pohodlí a konzum před zodpovědností a námahou s vychováváním dětí, bezpečí gauče u televize před zájmem o dění kolem sebe. Bude-li většina naší společnosti ideově vyprázdněná a lhostejná, byť by byla technologicky sebevíc vyspělejší, proti fanatismu islámu neobstojí. V tomto střetu jde totiž především o soupeření hodnot a idejí. Můžeme se dokola utěšovat, že naše kultura založená na úctě ke svobodě, demokracii a lidským právům, je vyspělejší než středověká společnost založená na fanatickém uctívání náboženských dogmat. To však samo o sobě nestačí. Toto soupeření rozdílných kultur vyhraje ten silnější a odhodlanější. Jen další vývoj ukáže, kdo své hodnoty miluje více – jestli my svou svobodu a demokracii nebo muslimové svého Mohameda.

Chci věřit, že svobodný svět ubrání své hodnoty tak, jako se  to stalo již v minulosti. Porazit fašismus a komunismus však stálo velké úsilí, málo pohodlí a hodně obětí. Zásadní otázkou tak zůstává, jestli jsme stále ještě ochotni tyto oběti přinést.