Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

George Monbiot: Přestaňte vyrábět tanky

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • georgemonbiot
Přesuňme peníze vynakládané na zbraně tak, aby pomohly čelit skutečným strategickým hrozbám.

Co bychom teď asi dělali, kdybychom brali vážně hrozbu klimatických změn? Minulý týden vláda vydala zprávu o pravděpodobných změnách teploty ve Velké Británii. Ukazuje, že život na konci století nebude mít už nic společného se životem na jeho počátku. Mělo by to dominovat veškerému zpravodajství, ale je to ještě tak daleko, tak vzdálené od našich současných problémů, příliš velké, abychom to vůbec viděli.

V uplynulých několika měsících lord Giddens, jeden z architektů New Labour, nabízel hypotézu, že lidé váhají s akcí související se změnami klimatu, dokud jejich dopady sami neuvidí, což se ale stane až ve chvíli, kdy už bude příliš pozdě. Tato myšlenka, která se v environmentálním hnutí v posledních dvaceti letech stala obehranou písničkou, byla označena za „Giddensův paradox". Spadá totiž do řady dalších jeho převratných objevů, jakým je třeba Giddensův postulát (lidé ve větším horku nosí méně oblečení) nebo Giddensův efekt (Země se točí kolem Slunce). Za pozdní prozření se Giddensovi sice můžeme posmívat, faktem ale je, že říká pravdu. Radikální krok nepodnikneme, dokud už nebudeme mít na výběr, čímž to pádem už náš krok nebude mít ale žádný účinek.

Náš odpor proti změnám se ale netýká jen environmentálních záležitostí. Vždyť se k osvědčenému scénáři uchylujeme, i když jsme konfrontováni s krizí. Jak poznamenávají teoretik sportovního tréninku David Rock a psychiatr Jeffrey Schwartz, jen jeden z deseti pacientů se srdečním bypassem dodrží lékařovu radu, aby zhubl a více cvičil. Podle autorů studie lze tento problém částečně vysvětlit tím, že pokud chceme přistoupit ke změnám, musíme aktivovat příslušné oblasti mozku, což si ovšem žádá zvýšený výdaj energie.

Když například jedete po dobře známé silnici, mozkové ganglie fungují na principu autopilota a vykonávají rutinní funkce, aniž by vyžadovaly nějaké soustředěné myšlení. Když ale s autem vyrazíte do ciziny, kde navíc musíte jezdit po opačné straně, musíte najednou zapojit mozkovou kůru, která spaluje více energie než základní funkce ganglií. A zvýšené výdaje energie vnímáme stejně silně jako bolest, a tak se jim z dobrých biologických důvodů snažíme vyhýbat. Do změny se proto pouštíme jen tehdy, když už nám nic jiného nezbývá.

To je hrůzně zjednodušené vysvětlení nesmírně komplikovaných procesů, ale pro pochopení situace dostačuje. Změna rovná se bolest a změna k horšímu je bolest dvojnásobná. Tváříme se, jako kdyby nutnost neexistovala, a to tak dlouho, dokud nám - v mnoha případech - nezačne klepat na dveře.

Proto se nás environmentalisté snaží přesvědčit, že si zelenou proměnu zamilujeme. Snížení nároků, dobrovolné zjednodušení života, alternativní hedonismus - ať už se tomu říká jakkoli, vždy je to vydáváno za změnu k lepšímu. Nový zelený úděl spasí planetu, pracovní sílu a ekonomiku. Energetická hospodárnost uchrání to nejzákladnější a biosféru k tomu. A méně hektický životní styl nám umožní radovat se i z malých zázraků kolem nás.

V tom všem je jak nadsázka, tak i pravda, nicméně pokud má být akce účinná, musí obsahovat i změnu k horšímu: regulaci, přídělový systém, úspornost, státní výdaje. „Krok za krokem," napsal už před dvěma tisíci lety Livius, „jsme byli směřováni do současného stavu, kdy nejsme s to snášet zla, jimiž trpíme, ani léky, které potřebujeme k jejich léčbě."

Vše, co je zapotřebí udělat, se nyní zkomplikovalo zadlužeností. Státní dluh Británie v současnosti přesahuje 700 miliard liber a k tomuto binci ještě Royal Bank of Scotland a Lloyds přidávají svých 1,5 bilionu. Národní dluh příští rok podle všeho dosáhne 150 procent HDP, což je hodně daleko za bodem, kdy Mezinárodní měnový fond rozvojové země už označuje za ztracené případy.

To vytváří dva environmentální problémy. První spočívá v tom, že na financování zeleného „Nového údělu" nezbývají peníze. A za druhé, všechny ty dluhy budeme s to splatit jen za předpokladu obnovení ekonomického růstu. A emise skleníkových plynů rostou spolu s růstem ekonomiky. Krize kolem dluhu se tak stává ekologickou katastrofou a nám zbývají už jen bolestivé možnosti. Měli bychom ročně vynakládat miliardy na odvrácení klimatického kolapsu, ale jak? Půjčit si peníze a krizi tak dál prohloubit? Zvýšit daně? Snížit výdaje na zdravotnictví a školství? Všechny tyto kroky by ve společnosti odpor proti změně jen zvýšily. Cesta nejmenšího odporu proto vede přes snížení výdajů na služby, které nikomu k ničemu nejsou.

A je jich spousta. Program výstavby nových věznic spolyká každoročně stovky milionů, ale lze ho nahradit nevězeňským schématem. Vláda by také vcelku bezbolestně mohla miliardu či dvě ukrojit z rozpočtu na londýnskou olympiádu. A nikdo by také nemusel skřípat zuby, kdyby se třeba zrušilo celé ministerstvo průmyslu, podnikání a reformy, čímž bychom měli k dobru dalších 1,8 miliardy liber ročně. To jsou ale ve skutečnosti stále jen drobné. Při pohledu na vládu totiž rychle zjistíme, že existuje úřad, který pohlcuje 12 procent vládních výdajů. A z oněch 38 miliard, které tento úřad ročně utratí, jsou to skoro všechno vyhozené peníze.

Na konci roku 2003 ministerstvo obrany zjistilo, že „pro Británii nebo NATO neexistuje žádná konvenční vojenská hrozba...a tak je zřejmé, že už déle není třeba udržovat kapacitu proti opětovnému nástupu přímé konvenční strategické hrozby." Proč je tedy ale většina rozpočtu ministerstva obrany vynakládána právě na to?

Probírat se statistikami výdajů ministerstva obrany připomíná procházku ztraceným světem: jakousi vzdálenou zemí, jejíž hrozby a s ní související výdaje se zdají být neomezenými. Například ministerstvo pro mezinárodní rozvoj by mohlo žít hned dvakrát jen ze sumy, kterou obrana vynakládá na kapitálové náklady a zhodnocení. Správa armádních nemovitostí spolyká ročně 1,5 miliardy, poradci a právníci 470 milionů, kulky, bomby a další podobné věci 650 milionů.

A co z toho máme? Naše války naši bezpečnost snížily. Proti terorismu a globální nestabilitě bychom byli ochráněni líp, kdyby britští vojáci přestali jezdit do světa dělat potíže. Nikdo ve vládě není s to logicky vysvětlit, k čemu jsou tyto výdaje dobré: rozpočet ministerstva obrany je utvářen chamtivostí výrobců zbraní a nostalgií po dávno zaniklém impériu. Mohli bychom tak zkrátit armádní rozpočet o 90 procent a z hlediska naší národní bezpečnosti by se nestalo zhola nic. Místo toho ministerstvo obrany v rámci úspor nedávno ukončilo svůj výzkum klimatických změn. Beztak přitom náklady na něj činily jen čtvrtinu rozpočtu klimatického programu londýnských meteorologů.

Když jsme krizi v rozsahu zhroucení globálního klimatického systému čelili naposledy, bylo racionální vyrábět tanky. Dnes je racionální a méně bolestivé přestat s tanky a peníze použít na boj se skutečnou hrozbou.

Text byl publikován na monbiot.com

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře