Co bude Srbsko stát vstup do EU?

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

19. červenec 2010|

Vojin Joksimovich|

18494 x

Po setkání premiéra Republiky Srbské [v Bosně a Hercegovině] Milorada Dodika s prezidentem Srbska Borisem Tadićem v Laktaši poblíž Banja Luky [na konci května 2010], uvedla agentura Tanjug, že srbský president Tadić zopakoval své předsevzetí, že Srbsko vstoupí do EU tak rychle, jak jen to bude možné.

Je známo, že se Tadić dlouhodobě vyjadřoval v tom smyslu, že Srbsko nemá jinou alternativu než vstup do EU. Vsadit vše na jednu kartu, však nikdy nebylo dobrým strategickým rozhodnutím. Nedávná celosvětová finanční krize historických rozměrů, včetně dluhové krize, která nejprve zasáhla většinu středomořských zemí, pravděpodobně negativně dopadne na celou EU, a zvláště na eurozónu. Vyžaduje to důrazný budíček, který by měl dolehnout i do Tadićovy kanceláře. Přezkoumání srbského předsevzetí vstoupit do EU, a stejně tak vazeb k Mezinárodnímu měnovému fondu, je více než rozumné, ne-li zcela nezbytné. Pokud k tomu nedojde brzy, není nevhodné se ptát, zda Tadić bere budoucnost své země skutečně vážně. Srbsko má jiné životaschopné alternativy, které slibují mnohem více než vstup do EU, např. přidružení se k zemím BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Navíc na rozdíl od EU, jehož 22 zemí z 27 uznalo Kosovo, země BRIC podporují srbskou pozici ve věci ilegálního a jednostranného vyhlášení kosovské nezávislosti.

 

Největší dluhová pohroma EU

Velikost této krize nejlépe ilustruje prohlášení prezidenta Evropské centrální banky (ECB) Jeana-Clauda Tricheta, který řekl, že toto je nejhorší evropská ekonomická krize od 2. světové války a možná dokonce od 1. světové války. Řecko v pravém slova smyslu zkrachovalo. Úroková míra se u řeckých dluhopisů vyšplhala až k 38%. K odvrácení tohoto zhroucení, avšak až po dlouhém otálení, které krizi přiostřilo, narychlo sestavily vůdčí země EU, především Německo a Francie, záchranný balíček pro Řecko ve výši 110 miliard eur (185 miliard dolarů), ale nikoli bez účasti MMF. Velikost tohoto balíčku byla třikrát větší, než se původně odhadovalo. Tato finanční výpomoc je však spíše výpomocí francouzským a německým bankám než Řecku. Francouzské a v menší míře i německé banky zaplavily během deseti let Řecko levnými úvěry a nyní vlastní řecké vládní rukopisy v hodnotě přinejmenším 100 miliard eur. Po držitelích řeckých dluhopisů se nežádalo, aby se vzdaly byť jediné splátky úroků, jediného centu dluhu, aby přetrpěly nějaké odpisy či jakékoli jiné opatření potencionálně ohrožující zájmy věřitelských zemí. Věřitelé se domáhají svých pohledávek. Řecká vláda musí radikálně snížit svůj veřejný schodek zavedením přísného a nepopulárního balíčku nových daní a snížením důchodů a také mezd státních zaměstnanců. Místo, kde se zrodila demokracie, bylo v plamenech: vzbouřenci zaútočili na banky, obchody a vládní budovy.

 

Tomuto záchrannému balíčku se nicméně nepodařilo přesvědčit světové trhy, což vyústilo ve značné ztráty na burzách po celém světě a vyvolalo hrozbu, že se křehké americké ekonomické oživení zpozdí. Představitelé EU, znepokojeni tím, že by krach Řecka mohl ohrozit euro a také, aby uklidnili trhy, naplánovali společně s MMF další rozsáhlou intervenci založením tzv. stabilizačního fondu ve výši 750 miliard eur (okolo biliónu dolarů). Přispěvateli do tohoto záchranného fondu jsou vlády eurozóny, které poskytnou 440 miliard eur, členské země EU, které poskytnou 60 miliard a 250 miliard poskytne MMF. Pokud by Srbsko bylo členem EU, muselo by přispět k 60 miliardovému podílu členských zemí. Federální rezervní systém USA vydal bianco šek k poskytnutí jakékoli požadované částky. V uklidnění trhů selhala dokonce i tato pomoc EU-MMF, což vedlo ke globálnímu snížení hodnoty akcií. Krize se dále rozvíjí a zdá se, že nikdo v současné době neví, jak tato krize může skončit. Existují názory, že fond biliónu dolarů poskytne pouze dočasnou úlevu do doby, než budou zpochybněny dluhopisy Španělska a Itálie, jejichž objem je ještě větší. Někteří lidé naznačili, že pokud Německo nepřijme odpovědnost za dluhy středomořských zemí, což němečtí voliči nepřipustí, je projekt eura mrtvý. Dokonce i kouzelníci z MMF, kteří v minulém roce naléhali na zvýšení „stimulujících" veřejných výdajů, již otočili o 180 stupňů a začali freneticky obhajovat zvyšování daní a škrty ve veřejných výdajích, jinými slovy: raději více úspor než snížení daní či  jiná prorůstová opatření. Je nicméně jisté, že tato úsporná opatření ožebračí třídu pracujících a důchodce nejenom v Řecku, ale i v Portugalsku, Španělsku, Itálii a pravděpodobně také v dalších zemích EU.

 

Stane se z EU fiskální unie?

Trichet začal naléhat na přísnější koordinaci eurozóny. V rozhovoru pro německý Der Spiegel uvedl: „Evropa potřebuje učinit velký skok v tom, jak kolektivně spravuje veřejně finance." Německá kancléřka Angela Merkelová také tlačí na zpřísnění fiskálních pravidel eurozóny. Obhajuje skutečné vynucování a pokuty v souvislosti s limity dluhů a rozpočtových deficitů, včetně zbavení volebního práva. Vlády eurozóny měly dobrý důvod, proč tak dlouho vzdorovaly většímu dohledu nad svými rozpočty ze strany výkonného orgánu EU, Evropské komise v Bruselu. Fiskální unie sice může národním vládám vnutit jistou disciplínu, ale kontrola rozpočtu a daní Evropskou komisí se rovná naprosté ztrátě národní svrchovanosti, což uvrhává stát na cestu sebedestrukce a zapomnění. Evropská komise požadovala po Bulharsku, Slovensku a Litvě odstavení jaderných elektráren ruské výroby bez ohledu na to, že bylo doloženo, že jsou spolehlivé a bezpečné, což byla podmínka vstupu do EU. Nedošlo k žádnému hodnocení  na základě jejich vlastních parametrů. Tyto elektrárny prostě nesplňují standardy EU. Na dlouho jsem si to zapamatoval jako další ztrátu národní svrchovanosti a byl jsem poněkud překvapen, že tyto země na tento nesmyslný požadavek EU kývly. Všechny tři země se rozhodly postavit nové jaderné elektrárny, což umožní prodejcům ze zemí EU, zejména z Francie, dosáhnout zisků na úkor právě těchto nově vstupujících zemí.

 

Bude Řecko neustále restrukturalizovat nebo bankrotovat?

Martin Feldstein, profesor ekonomie na Harvardské univerzitě a ekonomický poradce prezidentů Reagana, Bushe a Obamy, je přesvědčen, že Řecko bude muset vyhlásit bankrot především kvůli svému členství v evropské měnové unii. „Nakonec budou muset Řecko, další země eurozóny a věřitelé Řecka připustit, že tato země je insolventní a nemůže splácet své stávající dluhy. V tu chvíli Řecko vyhlásí  bankrot." Feldstein tvrdí, že „pokud by Řecko zůstalo mimo eurozónu a podrželo si drachmu, způsobil by zvýšený nárůst nabídky řeckých dluhopisů pokles kurzu drachmy a  úroky z těchto dluhopisů by vzrostly. Jelikož ale řecké dluhopisy v eurech byly považovány za velmi podobné dluhopisům v eurech jiných zemí, úroková sazba řeckých dluhopisů nerostla, ačkoli se Řecko stále více zadlužovalo - nerostla až do chvíle, než se trh začal obávat možného bankrotu." Restrukturalizace, v podstatě bankrot, bude znamenat nové vyjednávání o dluhu s věřiteli, pro něž to bude znamenat, že utrpí jistou ztrátu. K restrukturalizaci nesmí dojít až za rok či dva. ECB vyhlásila, že banky eurozóny v letošním roce čelí odpisům ve výši 195 miliard eur a rok příští je vzhledem k ekonomickým vyhlídkám zahalen tajemstvím. Velká Británie do eurozóny nevstoupila a nyní je velmi ráda, že tak neučinila. Prezident Tadić a jeho stoupenci pravděpodobně snili o vstupu do eurozóny po vzoru Slovinska.

 

MMF

MMF  funguje od roku 1947. Hlavním zdrojem jeho financování jsou poměrným způsobem stanovené příspěvky 182 členských zemí. Do značné míry sloužil jako loutka amerického ministerstva financí, hlavních ministerstev financí Evropy a Japonska a vedoucích pracovníků MMF. Po náporu dluhové krize v osmdesátých letech se MMF ujal hlavní role při posilování ekonomik oslabených států, včetně bývalé Jugoslávie. MMF sponzoroval devalvaci dináru, což mělo za následek prudké zvýšení cen a dramatické snížení mezd. Susan Woodwardová ve své vynikající knize Balkan Tragedy obvinila MMF z „nedostatku uznání a vstřícnosti vzhledem ke společensky polarizujícím a politicky dezintegrujícím důsledkům" programu MMF a přístupu v přizpůsobování Západu. „Úsporná opatření politiky snižování  poptávky vedly k poměrům, za kterých nebylo snadné podporovat politickou kulturu tolerance a kompromisu." Jugoslávská ekonomika v období Titovy vlády byla založena na úvěrové bublině, zatímco řecká ekonomika byla založena úvěrové bublině vyvolané eurozónou.

 

MMF v devadesátých letech zasáhl při dvou finančních krizích: v Mexiku a ve Východní Asii. Po podpisu Daytonských dohod se odmítl opětovně ujmout Jugoslávie, později Srbska a Černé Hory. Jugoslávie musela vrátit dluh ve výši 100 miliónů dolarů z doby před zavedením sankcí. Poté, co letouny NATO zničily srbskou infrastrukturu a byl odstraněn Milošević,  byli postmiloševićovští vůdci Srbska „odměněni" půjčkami MMF, které MMF umožnily od základu řídit srbskou ekonomiku. V rámci tohoto procesu bylo srbské hospodářství naprosto zničeno. Srbské hospodářství není konkurenceschopné, není zaměřené proexportně a není dostatečně přitažlivé pro přímé zahraniční investice. Tadićova administrativa je však i nadále závislá na těchto půjčkách. Léčba churavějícího srbského hospodářství Mezinárodním měnovým fondem bude pravděpodobně probíhat stejně jako léčba MMF ve Španělsku: „radikální přepracování" pracovního práva, „smělá" reforma státního penzijního systému. V současné době Srbsko vyjednává o dalších úsporných opatřeních, které by MMF umožnily uvolnit dalších 380 miliónů eur. V roce 2008, když MMF čelil poklesu příjmů, prodal část svých zlatých rezerv. V roce 2009 bylo na setkání skupiny G-20 rozhodnuto, že MMF bude potřebovat další prostředky ve výši 500 miliard dolarů. Odkud všechny tyto peníze přijdou?

 

Kromě Srbska se na půjčkách MMF staly závislými i další východoevropské země: Maďarsko (11.6 miliard $), Rumunsko (12.5 miliard $), Ukrajina (16.4 miliard $). Mentalita ovce tudíž převládá. Srbsko by se nicméně mělo pokusit dostat z této smlouvy s ďáblem. Cestou, jak se dostat z těchto dluhů MMF, je nalézt někoho, kdo by je koupil, někoho jako je Čína, Rusko či kombinace zemí BRIC. Pokud dojde k nejhoršímu myslitelnému scénáři, stále může dojít ke krachu.

 

Požadavky EU vůči Srbsku

EU není v pozici, aby mohla vážně uvažovat o svém rozšíření, dokud uspokojivě nevyřeší stávající finanční krizi. Podle nedávných zpráv se Německo nyní staví proti rozšíření EU na Západní Balkán. Z tohoto důvodu budou muset být odložena i očekávání srbské vlády. Současná pohroma pro euro, stručně shrnutá výše, nemusí, ale může vyústit v další dodatečné požadavky vůči Srbsku. Již stávající požadavky vůči Srbsku by však měly být považovány za pro Srbsko nepřijatelné. Srebrenické prohlášení srbské vlády je toho příkladem, po něm bude následovat rozhodnutí o kosovské nezávislosti.

Na začátku ledna Tadić prohlásil, že srbský parlament schválí rezoluci odsuzující tzv. „genocidu" ve Srebrenici, o které všichni víme, že se nestala. Do dnešní doby bylo nashromážděno obrovské množství literatury, která poskytuje dostatek faktů o tom, co se ve Srebrenici stalo a „genocida" nadále existuje již jen v literatuře západních obhájců rozkouskování Jugoslávie a jejich právních sluhů v haagské inkvizici. Tento vývoj mne poněkud překvapil a měl jsem podezření, že se to upeklo ve Washingtonu, Bruselu a Štrasburku. V polovině března odhalil zmocněnec Evropského parlamentu pro Srbsko, Slovinec Jelko Kacin, že v prosinci 2009 byl Tadić postaven před hotovou věc. Nebojsa Malić poukázal na to, že podle tureckých novin Zaman byl do textu rezoluce ještě před Tadićem zasvěcen také turecký ministr zahraničních věcí Ahmet Davutoglu. Tadić jen tak tak dosáhl většiny 127 hlasů ze 250 členného zákonodárného sboru Srbska. Nicméně slovo „genocida" bylo vypuštěno, což nepotěšilo tzv. Bosňáky a některé lidi ve Washingtonu a Bruselu. Je to další důkaz, že ať již srbská vláda udělá cokoli a je jedno, zda je u moci Milošević, Koštunica, Djindjić nebo Tadić, nikdy to nebude stačit k tomu, aby to uspokojilo totalitarismus Washingtonu a Bruselu.

 

Tím, že se Tadić podřídil nátlaku Washingtonu a Bruselu, ačkoli ono hlasování označoval za akt patriotismu, poškodil srbské národní zájmy, přestože jeho pravděpodobným záměrem bylo uspíšit členství Srbska v EU tím, že bude uklidněno Nizozemsko [je mu kladeno za vinu, že jeho vojáci údajně selhali v roce 1995 při ochraně tzv. bezpečné zóny Srebrenica, pozn. překl]. I když tato rezoluce neobsahovala výraz „genocida", uznává spoluzodpovědnost srbské vlády za masakr 7 až 8 tisíc Muslimů bez ohledu na skutečnost, že srbská vláda si nikdy nezadala žádnou vlastní studii, která by určila identitu srebrenických obětí. Haagským tribunálem vykonstruovaný počet obětí se tak stal „pravdou". Jinými slovy, haagský podvod je uznán za pravdu i s možnými právními důsledky. Stefan Karaganovic, srboameričan, který promoval z amerického práva, zdůraznil, že haagské obvinění ve věci Srebrenice by nikdy nemohlo před žádným americkým soudem uspět a bylo by zamítnuto. Argumenty haagského tribunálu naprosto upřednostňovaly stanovisko obžaloby, která je založena hlavně na lžích a pokřivené interpretaci několika skromných faktů. Nejpravděpodobnějším důsledkem této nezodpovědnosti Tadićovy koalice bude soudní žaloba o mnoho miliónů dolarů podaná Chorvatsko-muslimskou federací.

 

Srbsko se  bude muset vzdát Kosova, aby mohlo vstoupit do EU

Jak bylo zmíněno výše, Bulharsko, Litva a Slovensko se musely vzdát levné elektřiny, kterou by produkovaly jaderné elektrárny vybudované Ruskem mající dobré bezpečnostní záruky. Kromě ceny za nahrazení této energie, budou muset zaplatit, za jisté pomoci EU, za odstavení těchto elektráren. Pravděpodobnost, že se Srbsko bude moci připojit k EU, aniž uzná Republiku Kosovo, se v podstatě rovná nule. To je však právě to, co Tadić a jeho souputníci říkají srbskému lidu. Mladý srbský ministr zahraničních věcí Vuk Jeremić při mnoha příležitostech sdělil zbytku světa, že Kosovo je pro Srbsko mnohem důležitější než EU. 4. března v Budapešti řekl, že to je „o něco důležitější," čímž se pravděpodobně více přiblížil postoji Tadićovy koalice. Ve stejné době odpovídal na varování západní pětky (USA, Velké Británie, Německa, Franice a Itálie) zveřejněné v březnu, které požadovalo utlumení rétoriky ve věci Kosova. Tato nóta byla adresována výhradně Jeremićovi a nikoli Tadićovi. Tato pětka byla znepokojená tím, že se Srbsko pokusí svolat zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN den poté, co bude vyneseno právní posouzení Mezinárodního soudního dvoru (ICJ) ohledně legality jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova. Bělehrad poskytl vysvětlení, že Tadiće bylo třeba chránit před srbskými nacionalisty.

 

Co se peče ve Washingtonu a Bruselu?

Philip Gordon, náměstek pro evropské záležitosti na ministerstvu zahraničních věcí USA, sdělil v květnu reportérům: „Cesta Srbska do EU bude završena pouze tehdy, když se vyřeší jeho neshody s Kosovem. O EU je zcela zřejmé ... že nemá zájem o včlenění hraničních sporů, neuznání a nejednoznačných vztahů." Přičemž přesně toto  EU udělala, když přijala za člena Kypr. Gordon je dalším z pozůstatků z doby Clintonovy administrativy. Úzce spolupracoval s Ivem Daalderem, kterého si Obama vybral za velvyslance USA při NATO. Daalder je znám srbsko-americké komunitě, jak poukázala Stella Jatrasová, svou odpovědí na otázku prof. Alexe Dragniche: „Jak může NATO bombardovat suverénní zemi bez souhlasu amerického kongresu?" Daalder odpověděl: „Protože můžeme." Gordon nevěří, že turecké jednotky na Kypru představují okupaci.

Podle Obrada Kesiće pracoval Washington dva měsíce na zdokonalení plánu na uznání Kosova, podle kterého se bude po Bělehradu požadovat, aby se přidal ke zrušení rezoluce OSN č. 1244. Rezoluce, která Srbsku zaručuje územní celistvost, výměnou za urychlení vstupu Srbska do EU a přístup k fondům EU.

Mezitím Doris Paková, německá poslankyně Evropského parlamentu, jejíž úlohou je implementace německé politiky vůči Srbsku, připravuje rezoluci, která Srbsko vyzve, aby zaujalo vůči Kosovu "pragmatický" postoj a přestalo blokovat jeho vstup do mezinárodních organizací.
Nikolas Gvozdev, profesor National Security Studies na Naval War College, napsal obecný, ale dobře podložený článek Unfreezing Kosovo. Přimlouvá se v něm za to, aby Washington podporoval vyjednávání, které by bylo otevřené myšlence územních úprav. Gvozdev pracuje s precedenty: po 1. světové válce byla uznána nezávislost Arménie a Polska předtím, než byly stanoveny jejich hranice. Při řešení ožehavého problému majetku Srbské pravoslavné církve se odkazuje na dohodu mezi Itálií a Vatikánem z roku 1929. Na zasedání RB OSN dne 17. května argumentoval triumvirát USA, Velké Británie a Francie, že nezávislost Kosova je nezvratná a že územní úpravy jsou nepřijatelné. Velvyslanci Ruska, Číny, Brazílie a Mexika opětovně zdůraznili svoji podporu rezoluci OSN č. 1244 a Vuk Jeremić znovu potvrdil srbskou nabídku k dalšímu vyjednávání, ale bez předběžných podmínek.

Další pogrom po rozhodnutí ICJ?

Očekává se, že rozhodnutí ICJ padne v létě [podle posledních zpráv k tomu dojde 22. července v 15:00, pozn. překl]. Soudci ze zemí, které uznaly Kosovo, se vší pravděpodobností vnesou do tohoto rozhodnutí nejednoznačnosti, takže bude otevřeno různým interpretacím. Nemohou však ignorovat Chartu OSN a rezoluci OSN č. 1244. Bez ohledu na všechny možné vytáčky, rozhodnutí pravděpodobně podpoří srbskou pozici a rozkmotří albánské vedení. Na základě zkušeností z minula, bude Thaci a jeho parta vyhrožovat násilím, včetně pogromu č. 2 (K prvnímu pogromu došlo v roce 2004, když albánská lůza zaútočila na srbské a romské komunity, včetně srbských kostelů). KFOR v roce 2004 nedostatečně ochránil srbské a další menšiny, především ty romské. Jak by mohl vykonat svoji práci lépe v roce 2010/2011, když NATO v současné době zvažuje redukci svých sil na 2000 vojáků? Netřeba říkat, že Thaci plánovanou redukci sil NATO vítá. Nejsem si vědom toho, že by bělehradská vláda měla nějaký nouzový plán vzhledem k tomuto vývoji, třeba něco jako vojenskou dohodu s Ruskem.

 

(mírně kráceno)

 

 

Vojin Joksimovich, Ph.D. se v roce 1936 narodil Bělehradě, kde později také vystudoval.Ve věku osmi let byl svědkem, jak při německém bombardování za 2. světové války zahynula celá jeho rodina. Jeho strýc Dragić Joksimović statečně obhajoval generála Dražu Mihailoviće při zinscenovaném procesu v roce 1946. V roce 1970 získal Vojin Joksimovich doktorát z jaderného inženýrství na Imperial College of Science and Technology v Londýně. Kromě odborných publikací často přispívá do novin, televize a rozhlasu o balkánských tématech. Je také autorem tří knih o balkánské problematice: Kosovo Crisis: A Study in Foreign Policy Mismanagement (1999), The Revenge of the Prophet: How Clinton and Predecessors Empowered Radical Islam (2006) a Kosovo is Serbia (2009).

 

Překlad: Lenka Brown a Karel Hyka

ZDROJ: http://serbianna.com/analysis/?p=549

Komentáře