Aleš Müller: Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (I, II, III)

  • Euro_3
Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (I)

Euro je v krizi. Eurozóna se rozpadne do deseti dnů. Za všechno může euro. A další a další podobné titulky létají vzduchem. Nevěřte tomu, jsou to jen novinářské zkratky, navíc nepravdivé. Podívejme se na krizi z jiného úhlu. To co nyní vidíme, není měnová krize eura, ale dluhová krize.

 

Měnové krize nastávají, když oficiální autority nějak brání pohybu volného kurzu nebo kapitálu, například skupují vlastní měnu a prodávají cizí měny, aby udržely kurz té vlastní. Ale Evropská centrální banka nebo ostatní centrální banky eurozóny nic takového nedělají. Problém není v měně, ale v dluhopisech.

Je neoddiskutovatelný fakt, že jednotná měna není výhodná pro státy, které vyčnívají nad ostatními. O „nerovnoměrnosti“ měnové unie bylo už před vstupem Řecka do eurozóny napsáno dost. Ale rozdíl mezi Řeckem a Německem není řádově větší než mezi např. Osoblahou a Prahou. Příklad zapadlé slezské oblasti naznačuje, že i v případě dvou a více různě ekonomicky rozvinutých oblastí mohou tyto oblasti společně existovat v jediném hospodářském celku. Znamená to ovšem sníženou spotřebu, nutnost vyššího pracovního nasazení, snahu se zapojit se do dělby práce. Pokud to ani Osoblažsko či Řecko neudělá, čeká je nižší životní standard, chmurné vyhlídky, ale nikoliv zánik všeho života.

Dluží všichni

Řecko se tedy mělo po vylhaném vstupu do eurozóny chopit šance, pokusit se změnit svou legislativu, měnit své hospodářství, využít evropské fondy k rozvoji veřejných statků a velmi opatrně si brát úvěry. Místo toho rozjelo prodej státních dluhopisů, co servery stačily generovat databáze s čísly dluhopisů.

V souvislosti s dluhy se sice mluvívá jen o státech jižní Evropy, ale i ostatní sáty včetně Německa či Francie mají dluh obřích rozměrů. Žádný stát, včetně těchto dvou, které se dnes tváří přísně, není schopen ani v horizontu desetiletí své dluhy zaplatit. Ba víc – naprostá většina evropských států není schopna po desetiletí ani vyrovnat příjmy a výdaje státních rozpočtů! I tyto silné státy žijí s neustálým zvyšováním dluhu, a to jak v době krize, tak i době prosperity.

Euro dlouho fungovalo jako maskovací síť. Státy se svými vlastními měnami by se do dnešních problémů asi nedostaly, protože trhy by je fackovaly mnohem dřív. Není jasné, proč především evropští bankéři nedělali rozdíl mezi jednotlivými státy eurozóny, co se týče jejich schopností platit dluhy. Stejná měna, ale rozdílné schopnosti splácet: nikdo nepochybuje, že Praha a Osoblaha mají rozdílnou schopnost zaplatit řekněme miliardu korun. A přitom mají obě obce taky stejnou měnu.

Dluhy splácené dluhy splácené dluhy splácené... Donekonečna to nejde!

Je zvykem nadávat na trhy a vinit je z úmyslných spekulací, které ožebračují státy. Ale to co se vykládá jako útok spekulantů, je jen zoufalá snaha investorů zbavit se dluhopisů, které asi nebudou zaplacené, které jsou zřejmě bezcenné. Trhy totiž nejsou žádní spekulanti, ale obyčejní lidé (někdy jen s příliš velkým sebevědomím a příliš dobře placení), kteří se snaží pro svou banku vydělat peníze. O dalších důsledcích nepřemýšlejí. A banka si vydělané peníze nenechává jen pro sebe, ale dává je vkladatelům ve formě úroků, penzistům formou penzí.

Až donedávna se splatné dluhopisy snadno zaplatily z peněz získaných prodejem nových dluhopisů. Jenže teď to vypadá, že nové dluhopisy už nikdo nebude chtít kupovat – a tak se banky přirozeně bojí, že nedostanou zaplaceno za ty předchozí. A hledají někoho, kdo by od nich tyhle „žhavé papíry“ koupil. Ve skrytu duše ovšem doufají, že bezcenné dluhopisy koupí Evropská centrální banka. Za plnou cenu.

Vinit spekulanty z této krize je tedy asi tak pravdivé, jako tvrdit, že erupci sopky mají na svědomí čerti, jak se tvrdívalo kdysi.

Zvedněte ten kobereček, pane prezidente! Já? To snad vy pohněte s tím košťátkem, pane premiére!

Politici se místo hledání racionálního řešení často jen natřásají před kamerami (obzvlášť to mají ve zvyku dva vrcholní zástupci středomořských států) nebo hledají způsob, jak průšvih zamést pod koberec. Nejlépe tak, aby problémy řešil někdo v dalším volebním období.

Takovým zametáním je návrh na zavedení eurobondu čili společného dluhopisu všech států platících eurem. I středoškoláka z obchodní akademie napadne otázka, jak a kdo bude ručit, jak a kdo bude při splatnosti eurobondu splácet. Snad si alespoň Německo uvědomuje, že v okamžiku splácení by ostatní státy daly okamžitě ruce pryč.

Eurobond by mohla možná vypsat Evropská komise či Evropský parlament, které mají pravidelné příjmy od členských států. Ale jen pouhá představa, že by kupa žvanilů z Evropského parlamentu měla zadlužovat Evropu, je dostatečně odstrašující.

Doufejme také, že Německu jeho odmítání nákupu bezcenných státních dluhopisů Evropskou centrální bankou ještě chvíli vydrží a že mezitím některé státy zbankrotují a budou se řešit z toho vzniklé problémy. Nákup problémových dluhopisů Evropskou centrální bankou je typické vytloukání klínu klínem.

Naopak dobrou možností by byl nějaký druh repo operace: banky v problémech půjčí centrální bance své bezcenné i drahocenné dluhopisy ohrožených i stabilních států, na oplátku dostanou likviditu. Ovšem za nějaký čas budou mít povinnost od banky dluhopisy odkoupit zpět za stejnou hodnotu a zaplatit odměnu za dodání likvidity.

Řecko může „devalvovat“ a zároveň si nechat euro

Často se argumentuje, že stát se svou vlastní měnou by v situaci Řecka mohl devalvovat svoji měnu a nastolil by novou stabilitu. Ale to je možné i dnes. V případě eura jako měny to nelze učinit devalvací kurzu, ale vnitřní devalvací – stačí dekretem vyhlásit snížení mezd, důchodů, dávek a ekonomika se tomu přizpůsobí. Nástroj známý z totalitních systémů má v tomto případě opodstatnění. Snížení příjmů obyvatelstva povede ke snížení poptávky, na kterou podnikatelský sektor může odpovědět také snížením cen místního zboží, neboť i podnikatelé mají důvod, proč snižovat mzdové náklady a proč požádat své místní subdodavatele o snížení cen. Odhadem lze říci, že desetiprocentní snížení mezd a důchodů se projeví asi čtyřprocentním snížením cen a exportních cen.

Ovšem v případě Řecka nepomůže ani padesátiprocentní devalvace, protože řecké hospodářství je zatuhlé, nepružné, neefektivní a nemá co vyvážet. Italské hospodářství není tak neproduktivní, ale průmyslový sever nemůže uživit zbytek státu s velmi nízkou výkonností.

Pro Řecko i další státy, které nebudou schopny zaplatit své dluhy, je nejlepší cestou státní bankrot, nebo odsunutí splatnosti o pět a více let. Následkem toho jim nikdo nepůjčí a politikům nezbude nic jiného než okamžitě snížit spotřebu státu na úroveň vybraných daní. Během několika měsíců se podaří vyrovnat státní rozpočet. Z historie lze odhadnout, že po bankrotu v řádech desítek procent, budou tyto státy nedůvěryhodnými prodejci dluhopisů mnoho let (cca deset let, v závislosti na velikosti bankrotu). Ale tento „dluhový půst“ pomůže nastavit státům nová pravidla rozdělování bohatství ve společnosti, financování potřeb státu, financování sociálních statků a za mnoho let budou v dobré kondici.

Není to žádný krach či totální katastrofa. Krátkodobé náklady a lidské neštěstí budou sice velké, ale již během několika čtvrtletí by se situace uklidnila. Státní bankrot bude mít na společnost dopad řádově stejný, jako měla transformace bývalých států východního bloku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (II)

Klíčový problém naší dluhové krize tkví v tom, že dopad bankrotu některých států by měl nesmírně koncentrovaný dopad. Naprostou většinu dluhopisů drží banky, část fondy kolektivního investování a část penzijní fondy. Jedná se tedy o několik desítek až stovek institucí. Když se po splasknutí internetové bubliny nebo hypotečních toxických dluhopisů vypařilo několik bilionů dolarů, nemělo to na americkou ekonomiku tak silný vliv, jako může mít pád několika periferních států do rozvah bank. Množství individuálních investorů, kteří drželi hypoteční dluhopisy a akcie internetových společností, bylo o řády vyšší.

Nesnesitelná lehkost dělání peněz

Bankéři si roky usnadňovali život tím, že si od obyvatel půjčili jejich úspory za jedno procento úroku, nakoupili státní dluhopisy s výnosem od dvou a půl do čtyř procent a svým akcionářům prezentovali krásné zisky (a sobě udělovali ještě hezčí bonusy). Úvěrovat ekonomické podniky, úvěrovat lidi při nákupu např. bytů, je pracné, rizikové a jen o něco málo výnosnější. Zatímco udělit hypotéky za sto milionů je práce pro mnoho pracovníků banky, nakoupit za sto milionů státní dluhopisy je přes počítač otázka několika vteřin.

Za snadný život se někdy platí, nyní by tedy měly platit banky a jejich akcionáři.

Investoři do dluhopisových fondů mají riziko rozložené mezi mnoho emitentů, takže ani pád celého „jižního křídla“ nebude znamenat totální ztrátu, ale ztrátu v řádech procent až několika málo desítek procent.

Skutečný problém na straně věřitelů představují penzijní fondy, které dnes vyplácejí rentu důchodcům. Na rozdíl od bank, které mají šanci na ztráty v delším období vydělat, penzijní fondy nemají možnost vydělávat, jsou jen správci hodnot a již nyní vyplácejí svým podílníkům důchody. Nemohou tedy čekat deset let, až se ztráty zacelí. Ale i když pokles fondem vyplácené penze o dvacet procent může znamenat individuální sociální potíže, neznamená pád důchodců do totální chudoby.

Dost bylo šou, Angelo. Pusť se do obchodu!

Špičky Evropy by se neměly soustředit na nějakou mediální pofiderní záchranu eura, ale na ochranu finančního systému a nechat Řecko, Itálii a další státy samovolnému vývoji. I kdyby snad měl vést až k bankrotu. Jestli banky budou zachráněny pro stávající akcionáře, nebo znárodněny, je jedno a není to klíčový problém.

Osobně si myslím, že madam Merkelová si měla už dávno zavolat své finančníky a říct jim zhruba něco jako „Nebudu zachraňovat Řecko, pomůžu vám, aby se nezastavil finanční systém, ale za každý cent, který do vaší záchrany vložím, si nechám pořádně zaplatit. Nebo si zbankrotujte a akcie prodejte za pár centů, komu chcete.“ Krize by se vyřešila sama až závodní rychlostí. Ale euroelity daly přednost hloupému „zachraňování eura“ a kamerám.

Ovšem euro samo o sobě nezpůsobilo krizi, tu jsme si způsobili sami. Za touto dluhovou krizí však tiká ještě jedna, mnohem závažnější krize. O ní v dalším pokračování.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (III)

V krizi je demokratický způsob řízení a rozhodování, který umožňuje dělat hlouposti. Je zřetelně viditelné, jak v tomto systému selhávají lidé, voliči. A navíc je náš ekonomický výkon zřejmě menší než naše spotřeba.

Euro není viník, euro je oběť. Viníkem je tu politika. Politické špičky celé Evropy si zvykly na to, že jakýkoliv problém se řeší „zalitím penězi“, ať jde o plnění předvolebních dluhů, nebo systémové problémy, jako je například schodek důchodových systémů.

Evropa už v podstatě dvakrát zažila situaci, kdy dluhy byly – v poměru k HDP – v obdobné výši jako dnes. Ovšem pokaždé to bylo po válce. Od konce studené války ale uplynulo dvacet let a po celou tu dobu se dluhy jen zvyšovaly. Žádná válka, žádná katastrofa, jen mír, konzum, nezodpovědné vlády. Nabobtnalé dluhy nejsou negativní vlastností eura, jsou způsobené hlubokou politickou chybou.

„Prostě neexistuje morální ospravedlnění toho, že tak bohatý svět žije na úkor tak vysokých dluhů,“ prohlásil Nicolas Taleb, autor teorie černých labutí.

To co vidíme, je hluboká krize demokratického rozhodování. V posledních desetiletích nebývá voliči zvolen politik, který má politickou vizi, který je dobrý státník či hospodář, ale ten, kdo umí nejlépe mluvit, má dokonalé průzkumy voličských nálad, kdo je prostě mediálně zdatný. Korelace mezi mediální zdatností a schopností řídit stát, je však velmi malá, jak nám ukazuje praxe.

Před několika desítkami let vznikly nezávislé banky, jejichž úkolem bylo zabránit státu, tedy politikům, zneužívat možnost tisknout peníze a tvořit měnovou zásobu. Jejich nezávislost je však jen částečná, centrální bankéři jsou voleni politiky. Zatím to ale trochu funguje.

Ovšem zadlužování státu formou státních dluhů jsme ponechali v rukou politických figur, jejichž cílem není dobrá správa země, prosazení vize, ale zvolení na další období. To vede po delší době ke stejnému efektu – státy hospodaří s nekrytými penězi a hospodaří nehospodárně. Zatímco tisk nekrytých peněz se projevil v podstatě ihned růstem cen, dnes se nehospodárnost krmená státními dluhy projeví se zpožděním.

My voliči jsme pitomci. Volíme toho, kdo umí nejlíp slibovat nebo plkat v televizi, za svoje potíže si tedy můžeme sami. Nechceme usilovně pracovat, chceme sociální dávky, jistoty, dotace. Jenže zatímco voliči mohou být pitomci, politické a státní elity by se tak pitomě chovat neměly. Odpovědnost politiků je vyšší než odpovědnost voličů.

Pozn.: Lze jen spekulovat, jak by se vyvíjela korupce v ČR, kdyby nebylo k dispozici několik desítek miliard korun schodku veřejných rozpočtů.

Zvrácená logika devalvační ozdravné kúry

V prvním dílu série jsem mluvil o tom, jak euro brání nemocným zemím léčit se devalvací své měny (a poukazoval jsem na to, že by to zas nebyl i při zachování jednotné měny až takový problém). Často zmiňovanou výhodu vlastní měny, tedy možnost devalvovat ji, je ale potřeba nahlížet i z druhé strany. Co by totiž ta devalvace znamenala? Znamenala by přijmout zvrácenou logiku: Když politici nadělají dluhy, když špatně hospodaří, postačí devalvovat, náklady přehodit na obyvatelstvo. A aby se obyvatelstvo na politiky tolik nezlobilo, zaonačí se to tak, že nakonec politici i lid svorně nadávají na cizí spekulanty, kteří „jim zdevalvovali měnu“. Je tedy devalvace správnou metodou nápravy chyb politiků?

Minimálně desetiletí je zřejmé, že prohlášení ratingových agentur mají stejnou informační hodnotu jako výplody reklamních agentur. Přifouknuté kecy. Ovšem tvrzení evropských elit, že za dnešní problémy mohou ratingové agentury, snaha nasadit jim psí hlavu a na ni ještě jakýsi náhubek – to je klasické hledání viníka, na kterého se to všecko hodí. A ještě říznuté postojem „posel přinesl špatné zprávy, tak ho popravíme“.

Nablýskanému euru tedy můžeme jen děkovat: jako v zrcadle v něm vidíme, do jakého bahna demokracie zabředla.

Pěkně jsme to roztočili

Keynesiánci často tvrdí, že v době krize či ekonomického propadu může (či měl by) stát nahradit výpadek individuální spotřeby. Mají se tak, řečeno novinářským žargonem roztočit kola ekonomiky. Že to je lež politiků s thymolinovým úsměvem, je dnes nadmíru jasné.

Český dluh je dneska jeden a půl bilionu korun. Za tyto peníze je možné postavit tisíc až čtyři tisíce kilometrů dálnic, padesát dokonale vybavených špičkových nemocnic, několik tisíc škol. Jsou snad kolem nás vidět tyto skvělé infrastrukturální pomníky bývalého roztáčení kol ekonomiky? Co jsme si tedy za ten dluh koupili a co jsme roztočili? Roztočili jsme jen a pouze ty peníze.

Dluhy se vršily i v dobrých letech, lze tedy oprávněně usoudit, že efektivita našeho snažení je – záporná. Pokud odečteme roční přírůstek dluhu od ročního růstu bohatství, dostáváme příliš často záporné číslo. Například za vlády české sociální demokracie ekonomika rostla tři až šest procent. Jenže přesto se o tři až šest procent zvětšoval ročně i dluh. To není růst, to je doping! Není to sice akademicky dokonalý výpočet, ale pro jednoduché posouzení jej můžeme použit.

Chaos, pád, barbaři

Jenže teď není řeč jen o Česku nebo Evropě, ale prakticky o celém takzvaném vyspělém světě.

Dosahovat vysokého ekonomického růstu v Evropě nebude tak snadné jak dříve, například v padesátých letech. Dnešní evropská ekonomika doplácí na vysoké osobní náklady: není levná síla, nejsou laciné suroviny a energie. Přitom roste napětí, zejména v důsledku prudkého růstu příjmové nerovnosti.

Přestože si to Evropa nechce přiznat, je jasné, že nemůžeme v dnešní praxi státních dluhů pokračovat. Dřív nebo později si to uvědomí všechny státy a doufejme, že dojde k nápravě. Za tuto výchovnou lekci, musíme euru poděkovat. Při národních měnách by trvalo mnoho let a mnoho bankrotů, než bychom si tuto skutečnost uvědomili.

Evropa, pokud má přežít jako lídr civilizačního vývoje, musí hodně změnit své chování a procesy vládnutí. A vyrovnané státní rozpočty jsou jen první a v podstatě nejsnazší krok. Pokud ten neudělá, zařadí se naše civilizace po bok zaniklým vyspělým říším. Tak jako skončily egyptská říše, římské impérium a další, tak skončí i Evropa. Chaos, pád, barbaři. A je to škoda, protože přes všechna negativa, žijeme v systému, který dosáhl zatím nejvyššího stupně svobody a bezpečnosti obyvatel.

zdroj: http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/krize-eura-ale-kdez-euro-ukazuje-svoji-nejkrasnejsi-tvar-iii/

 

podporte-width