Zrozeni si pomáhat. Luciferův efekt.

Filozof Karl Jaspers řekl, že člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.

Jak se z dobrých a soucitných lidí stávají lidé zlí?

Doba, kdy jsem chodil do kurzu filozofie a snažil jsem se prostudovat všemožné filozofické a náboženské spisy, pominula. Věda mi na otázku, kdo je člověk, nedala plnou odpověď, protože to prostě neví a nedokáže obsáhnout lidský duchovní rozměr...Člověka de facto teprve objevuje. Filozofie a psychologie nabízejí spoustu různých směrů a škol. Náboženství vyžaduje víru, která není každému dána. Odpovědí tak zůstává ta známá každodenní realita nekonečných bojů a sváření a je naprosto jedno, zda máme na mysli boje vnitřní nebo vnější. Věřte, že i když boj vnitřní se navenek nikterak zvlášť neprojevuje, může být přesto krutější a prudší, než boj vnější.

Proč se pravidelně zabíjíme ve válkách, které většina z nás odmítá? O co se tady vlastně bojuje a kdo bojuje?

Na položenou otázku pěkně odpovídá Petr P. Hájek v nové knize Smrt ve věži.

Proč? To je podle Hájka jasné. Jako vždycky v celých („necinknutých“) dějinách. Vždy existovali, existují a do posledních okamžiků budou existovat lidé, kteří chtějí ovládat ostatní. Jsou ochotni se za tímto účelem spojit s kýmkoli a podniknout cokoli.

Jejich motivace je v principu jednoduchá. Domnívají se, že pokud nebudou vládnout oni, budou ovládáni jinými, což způsobí, že se nebudou mít tak dobře, jak by se měli, kdyby ovládáni nebyli. Za základní předpoklad svého úspěchu pokládají nutnost MÍT. V jejich mysli se zrodila a udržuje představa, že čím víc budou mít (čehokoli materiálního), tím budou oni (a případně jejich blízcí) žít bezpečněji, a proto i šťastněji.

V moderní době na tomto prastarém principu vytvořili ideovou koncepci výhradně materiálního světa, kterou ostatní – méně materiálně šťastní – chtě nechtě nakonec přijali. Po celá desetiletí se již od malička učí ve školách, že právě tak to je. A proto i jejich vlastní zkušenosti už jiné kategorie úspěchu nepřijímá. Materiální úspěch je v této konstrukci synonymem bezpečí a blahých pocitů z masturbace smyslových požitků.

Vychází z nevyslovené premisy, že dostatek materiálních statků je poukázkou na věčný život v pozemském ráji, který pak nemá co ohrozit. I zdraví si přeci lze koupit.

„Výroba“ statisíců a miliónů bezejmenných mrtvých není samozřejmě ničím jiným než „upíří“ cenou za náš blahobyt a nepředstavitelně nákladnou iluzi o bezbřehých možnostech...

Západní civilizace, žije podle Hájka v klamu, že pokud jsme na světě není tu smrt.

Ať tak či onak, jsme složitější než si myslíme a jsme zrozeni si pomáhat. K tomu abychom jako celek přežili nás vede empatie - neboli vcítění. To označuje porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky.

Z celosvětového výzkumu, které organizuje britská The Charities Aid Foundation(CAF), vyplynulo, že nejvíce si lidé pomáhají v chudších zemích, kde mají zkušenosti s přírodními katastrofami nebo válkou a utlačováním.

Soucit je totiž to co nám pomáhá přežít. Do 90. let minulého století se vědci domnívali, že mozek vyhodnocuje nepříjemné situace na základě kalkulu a zkušeností. Výzkumy naše projevy empatie degradovaly na pouhé zdvořilostní gesto. Tým amerického psychologa Michaela Tomasella z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku na experimentu s osmnáctiměsíčními caparty dokázal, že k soucítění není předešlá zkušenost s podobným zážitkem potřeba. Tuto schopnost máme vrozenou.

Tomasello si s kolegou Felixem Wernekenem zahrál na hospodyňku: věšel na šňůru prádlo a k tomu si pozval diváky z řad osmnáctiměsíčních capartů. Přitom upouštěl kolíčky tak, aby na ně nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund marně šmátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížející batole a pak si nad ztrátou nahlas povzdechl. Zásadou zinscenovaného divadla bylo nedoprošovat se pomoci, jen vyčkat, zda mu mrňata sama přijdou na pomoc. Další pravidlo pak velelo za podaný kolíček nejen neděkovat, ale případného pomocníka ani neodměňovat.

Kdo předpokládá, že byl nešikovný strejda dětem ukradený, hluboce se plete. Už během prvních deseti sekund mu přicupitalo na pomoc 84 procent dětí. Na pomoc přitom vyrážely dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. A nebylo ani potřeba vysílat prosebné či ztrápené pohledy.

Aby se vědci ujistili, že děti automaticky nezvedají vše, co neobratné hospodyňky upustí , hodili občas kolíček na zem schválně. V takové situaci nehnuli caparti prstem.

Pokus dokazuje, že už batolata jsou připravena kdykoli pomoci a nemusíte je o to ani žádat nebo jakkoli motivovat. Stejný pokus antropologové vyzkoušeli také na mláďatech šimpanze. I ta vědcům přispěchala na pomoc. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že náš altruismus, tedy opak egoismu, má hluboké genetické kořeny.

Psychiatr MUDr. Radim Honzák, CSc., připomíná, že lidé byli stvořeni nejen do páru, ale také do houfu, vedle místa pro JÁ mají v mozku také docela velké místo pro MY. „Evoluční biologové mají pravdu, protože jednání ve prospěch někoho druhého bez momentální odměny nám umožňuje přežít.

To co bylo doposud napsáno zní velmi optimisticky. Jak se však z dobrých a soucitných lidí stávají lidé zlí. Co je to Luciferův efekt?

Přestože máme morálku z velké části vrozenou, neznamená to, že ji můžeme ovlivnit zkušeností nebo výchovou. Máme sice velmi silně vyvinuté přirozené zábrany zabíjet či zraňovat příslušníky vlastního druhu, stačí však člověku „vysvětlit“, že se to nevztahuje na Židy, kulaky nebo jiné viry, a slušný člověk se znepokojivě snadno změní v bestii. Známý je, pokus který byl už dávno uveden do psychologické síně slávy. Stanley Milgram provedl experiment na Univerzitě v Yale viz zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milgramův_experiment

O repliku experimentu se pokusil v roce 1971 americký psycholog Philip Zimbardo.

Ve sklepě Stanfordovy univerzity postavil simulované vězení. Studenští dobrovolníci byli rozděleni na „dozorce“ a „vězně“. Hra se ale rychle zvrtla a musela být už po šesti dnech předčasně ukončena kvůli neočekávané krutosti dozorců. „Zimbardo přitom ze všech studentů vybral ty nejzralejší, zcela vyrovnané osobnosti. Nikdo nepředpokládal, že se to takhle zvrhne. A už vůbec nikdo nečekal, že se takhle zvrhne i sám Zimbardo. Nebýt Maslachové (Zimbardova přítelkyně. Psycholožka Christina Maslachová), nechal by je snad i umlátit. Strhlo je to všechny.

„Měnil jsem se při experimentu v monstrum“, přiznal sám Zimbardo, který pak na základě experimentu sepsal svou nejslavnější knihu Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí.

V ní vysvětluje, že kruté zacházení s druhou osobou nemusí být podmíněno sadismem, ale pouhou poslušností.

Lucifer neboli Světlonoš byl totiž nejmilejší anděl Boha, od něhož odpadl, a stal se z něj ďábel. Připustit si, že i z každého z nás se může stát vlivem vnějších okolností nelidská bestie, je pro mnohé obtížné. Každopádně experiment nahrál těm, kteří tvrdí, že za války nevraždí jen vyšinutí psychopati, ale i docela obyčejní lidé, když mají příležitost ochutnat moc.

Známý švýcarský lékař, psychoterapeut a zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung řekl, že všechno, co překračuje určité lidské měřítko, vyvolává v nevědomí člověka rovněž nelidské síly.

Každý se sváříme ve svém nitru a to každý den. Každý den bojujeme sami se sebou a s názory jiných lidí. Každým dnem se snažíme stát se lepšími sami před sebou i svými blízkými...

Pokusy vystopovat povahu dobra a zla, nebudou nikdy černobílé. Otázka zůstává: „Kdo je člověk a čeho je schopen?“

Zdroj: kniha - Petr P. Hájek -Smrt ve věži

Silvie Králová – Geny soucitu rozluštěny /Téma/