Ruský vliv na Blízkém východě sílí

Írán s Ruskem už dlouhou dobu v Sýrii účinně spolupracuje, poskytuje svůj vzdušný prostor pro průlety ruských Kalibrů a ruského letectva.

Teherán i Moskva tak vysílají jasný signál Američanům v regionu a ministr zahraničí USA se už proti tomu vyslovil. Postěžoval si, že přesun ruských bombardérů byl „proveden příliš rychle“ a k tomu bez konzultací s Američany. Mrzí je, že když mají starosti s volbami, sestavuje Putin proti Americe novou alianci, v níž budou mít místo dokonce země s tak složitými postoji, jako je Írán a Turecko.

Ale není to jen Rusko a Írán, kdo spolupracují na Blízkém východě. Za dobu syrské krize přešel Peking poprvé od diplomatické podpory Moskvy a Damašku k podpoře vojenské. V minulých dnech přiletěl do Damašku zástupce Ústřední vojenské rady ČLR Guan Youfei a slíbil Asadovi humanitární pomoc Číny a podporu v „upevnění přípravy personálu“.

Číňané se hodlají otevřeně zapojovat do mezinárodních konfliktů v případě, že nemají jinou možnost, anebo když mají jistotu, kdo zvítězí. Z logiky vyplývá, že Peking si je jistý vítězstvím protiamerické koalice na Blízkém východě.

Vypadá to, že se Číňané rozhodli zaměnit dosavadní pomoc za určitý vliv v regionu, kterého později dosáhnou. Rusku to nevadí, nedělá si nároky na světovou hegemonii, ale vyloučit z Blízkého východu americký vliv bude mnohem lehčí ve spolupráci s Čínou.

Nyní se právě zásluhou diplomatických úsilí Kremlu tvoří koalice zemí, které jsou schopny bojovat proti americké hegemonii ne pouze slovy, ale také činy. Američanům se to nelíbí, ale musejí si zvyknout. Dříve nebo později se oni, nikoli Rusové, ocitnou v plné mezinárodní izolaci.

Zvěsti o zapojení Číny do ruské letecké kampaně v Sýrii kolují skoro od samého jejího začátku. Téma účasti Číny v syrské válce se znovu nastoluje i v těchto dnech. V Iráku už bojuje Čína zprostředkovaně. Irácké VLS používají čínských útočných bezpilotních letounů dodaných loni, a hrdě ukazují záběry, na nichž jsou cíle ISIL ničeny ze vzduchu. Na videošotech ministerstva obrany Iráku jsou vidět také čínští odborníci, kteří pomáhají Iráčanům osvojovat si novou čínskou techniku.

Před válkou byla Čína pro Sýrii hlavním obchodním importérem s obratem přes dvě miliardy USD. Čína měla rovněž velké zájmy v ropném sektoru Sýrie a po několik desetiletí ozbrojovala Sýrii i přes hrozby USA. V roce 2004 Asad dokonce navštívil osobně Peking, aby upevnil styky mezi oběma zeměmi.

Na Čínu připadá jedna třetina až polovina celého vývozu irácké ropy, a sám Irák byl v r. 2014 pátým největším dodavatelem ropy do Číny. Zájmy Číny v Iráku jsou pochopitelné.

Někteří analytici se domnívají, že cílem Číny je rovněž zajistit spojení mezi Saúdskou Arábii a Íránem, z jejich strany by totiž bylo mnohem moudřejší zvolit si Peking, nikoli Washington jako svého budoucího partnera. Samozřejmě, že přitom jde o ropu a vliv.

„Čína chce, aby ji brali jako vzrůstající sílu, která může rozmotat klubko protikladů na Blízkém východě, přitom na Spojené státy tu stále častěji pohlížejí jako na zem, která víc nemá rozhodující slovo v regionální politice", soudí ředitel asijsko-tichomořského programu bezpečnosti Centra nové americké bezpečnosti Patrick Cronin.

Podle jeho slov se v současné době Čína snaží, aby nepropásla možnost zaplnit vakuum moci v regionu, kde USA ztratily když ne důvěru, pak už docela jistě podporu.

Rusko-čínské vztahy jsou od skončení studené války jedním z nejdůležitějších bilaterálních vztahů na globální úrovni. Ačkoli mezi oběma zeměmi existuje tradičně dlouhodobé napětí a nedůvěra, v globalizujícím se světě se mezi nimi rozvinula poměrně značně intenzivní spolupráce, kterou mnozí pozorovatelé nazývali strategickým partnerstvím. Jedním z hlavních jeho účelů má být vyvážit strategickou převahu Spojených států a Západu obecně v mezinárodních záležitostech.

Dnes je mnohým analytikům jasné, že lví podíl na sbližování Ruska s Čínou měla chybná politika rozzuřených neokonzervativců okolo Viktorie Nulandové ve Washingtonu a ministra obrany Ash Cartera, jimž se podařilo dotlačit Rusko k nebývalému spojenectví s Čínou.

Výsledkem je, že jak Rusko, tak Čína mají zájem rozvíjet dlouhodobé ekonomické svazky napříč Eurasií, které nevyhnutelně budou ohniskem příštího světového ekonomického růstu, jakmile čínská Nová Hedvábná Stezka – projekt Jeden pás, Jedna cesta spojí Rusko, Čínu, Írán a rozsáhlé oblasti Eurasie novou sítí vysokorychlostní železnice a přístavů, produktovodů a elektrického vedení.

Otázka zní, zda půjde Evropa po čínské Hedvábné stezce, nebo se smíří s podřízeností USA. Jistý je zatím jeden fakt.

Proti vůli USA se mnoho zemí EU přidalo mezi zakládající členy asijské investiční banky AIIB.