O náboženství a duchovnosti

Chtěl bych však upozornit na to, že tyto cesty nejsou bez nebezpečí. Ale o tom příště.

Mezikulturní psychiatrie si dávno povšimla, že některé duševní poruchy jsou rozšířenější u tzv. (post)moderních kultur, tedy právě těch, které ztratily či nemají kontakt s nějakou kulturně uznávanou, praktikovanou a regulovanou změnou stavu vědomí. Psycholog Dalibor Špok píše: “Přestali jsme umět dotýkat se posvátného, proto jediná forma zážitků mimo každodenní realitu je průlom do psychotické poruchy.“

Znamená to tedy možná, že změněné stavy vědomí jsou pro nás nutnou a opomíjenou částí našich psychických životů. Že když je neumíme zpracovat a propojit do každodenní zkušenosti regulovaně a bezpečně (jak to uměly tradiční kultury nebo naši předci v podobě masopustních radovánek, náboženských ceremonií a dalších rituálů), vlétnou nám do života nekontrolovatelně a nebezpečně. Jako závislost. Jako každopáteční opilost. Jako nekonečné drogové experimenty. Jako nevysvětlitelné psychotické epizody.

Problém však neleží v samotné patologičnosti těchto fenoménů, ale v tom, že je nedokážeme ovládnout, regulovat, kontrolovat a kulturně využít.

D. Špok pokračuje: „Ano, možná že některé z těchto tradic a názorů považujeme za primitivní. Prohlásit však to, čemu nerozumíme, za patologické jen proto, že nechápeme nábožensko-kulturní kontext, ve které má daný jev své velmi dobré opodstatnění, to říká především něco o nás a o našem vlastním primitivismu.“

Jak píše Pavel Říčan: „Dnes národy bohatých států plundrují tuto planetu, vyžírají národy chudých států a prožírají budoucnost dětí celého světa. To se děje ve jménu víry, že lidské štěstí, jež je považováno za poslední smysl života, spočívá ve stále hojnějším konzumu.“

Tato víra, pro kterou dnes žijeme nás ničí.

Kapitáni Titaniku naší civilizace, říká Kohák, svorně ženou loď plnou parou ke srážce s ledovcem, soutěžíce v tom, kdo dokáže rychleji přikládat pod kotel. Úzkost z blížící se katastrofy je přehlušována všeobecným mediálním rámusem a je – psy- choanalytickou metaforou řečeno – vytěsňována do nevědomí, přesto však předznamenává všechno, co děláme a také čemu a jak skutečně věříme, jak duchovně žijeme.

Iluzorní já-egoismus je první příčinou vnitřního otroctví. Je to neznalost sebe sama. Bez poznání sebe sama, člověk nemůže být svobodný.

Proto byl ve všech starých učeních první požadavek na začátku cesty ke svobodě „ POZNEJ SÁM SEBE.“

„Všechno co vás bolí, jste jen vy sami, protože jste nepřáteli sami sobě,“ prohlašuje Jacob Böhme. Ale s poučení přechází ve slib: „ Musíte poznat pravdu a pravda vás osvobodí.“

Disharmonie, skepticismus, nihilismus, zoufalství, nejistota, smutek, strach, apatie – vzniká všude tam, kde nejsme schopni vysvětlit sami sebe, svou vlastní existenci, svůj nejvlastnější úkol, své další směřování.

Tam, kde schází vhled a poznání sebe sama, tam je přítomen neustálý boj se sebou samým.

Jak, ale nalézt klid a mír v nepokojné vlastní duši? Lze vůbec najít vnitřní klid uprostřed postmoderního neklidného světa, který na naše bedra klade tolik fyzické i psychické zátěže?

Víme, že základním prvkem postmoderny je pluralita názorů, ale nevíme jak se v nich vyznat. Které názory jsou pravdivé a které nás naopak vodí za nos a jsou nám nabízeny z nějakého pochybného cizího prospěchu.

Jakou cestou jít, jaké cesty se držet, aby naše ustarané a utrápené duše pocítily konečně vnitřní mír, klid a svobodu?

K tomu všemu potřebujeme informace. V běžné řeči: informace jako vědění, které lze předávat, jako obsah zprávy či sdělení;informace - místo, kde se lze o něčem informovat.

Ve vědě je informace vnímaným údajem o vlastnostech a uspořádání objektu.

V informatice tvoří informaci kódovaná data (protiklad šumu), která lze vysílat, přijímat, uchovávat a zpracovávat technickými prostředky.

Pokud nám postmoderní společnost se svými často protikladnými informacemi připadá jako společnost „šumu“ vedoucí k dezorientaci, pak osvědčenou cestou proti onomu „šumu“ a informačnímu rozštěpení je náboženství a duchovnost. A poznávají to také psychologové.

Náboženství a duchovnost.

I když se v podstatě jedná o totéž není to totéž. Náboženství – religiozita je jednou stranou mince a duchovnost – spiritualita druhou.

Religiozita (angl. religiosity) znamená česky „zbožnost“, víru v pravost či pravdivost náboženství a sílu této víry. Může být také charakterizovaná jako náboženské přesvědčení obecně, udané svou mírou či zaměřeností ke konkrétní církvi, odrážející se v každodenním chování a praxi jednotlivce.

Spiritualita (z lat. spiritualis, duchovní), česky duchovnost, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Lze ji též definovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost“ . Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství.

Náboženství je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní zkušenosti.

Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku.

Duchovní učitel Srí Chinmoy kdysi napsal: „Není žádný podstatný rozdíl mezi jednotlivými náboženstvími, protože každé náboženství v sobě nese konečnou Pravdu. Každé náboženství je pravé, naprosto pravé, protože každé předává poselství Pravdy svým vlastním způsobem. Je jen jedna Pravda, ale různí lidé ji nazývají odlišně. Vaše náboženství může říkat jednu věc a moje náboženství může říkat něco jiného. Ale pokud se jedná o nejvyšší Pravdu, naše náboženství se nikdy nebudou lišit.

Konečným Cílem každého náboženství je uvědomit si nejvyšší Pravdu. Na cestě k našemu Cíli si navzájem nemusíme rozumět. Proč? Právě proto, že je mnoho cest, které vedou k Cíli. Někteří půjdou jednou cestou a někteří jinou. Každá dokáže nabídnout inspiraci. Jeden člověk řekne, že jeho cesta je zdaleka nejlepší, protože jej uspokojuje. Někdo jiný řekne, že jeho cesta je nejlepší. Ale až oba dosáhnou svého cíle, budou u stejného Cíle: Pravdy. V Pravdě není žádný konflikt. Pravda nebo realizace Boha překonává všechna náboženství.“

Jak jsem již napsal spiritualita, tedy duchovnost, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Lze ji též definovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost“ .

Význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol. I u nás je známá logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C. S. Lewise, Thomase Mertona nebo Anselma Grüna. Na druhé straně se „spiritualita“ stává často módním artiklem a nabízí jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba.

Obecně lze říci, že duchovnost je esencí všech náboženství. Žádné z náboženství se nestaví proti

hodnotám jako je poctivost, respektování cizího majetku, plnění povinností, láska,

nenásilí... Duchovní cesta ale jde dále.

Spiritualita se snaží odhalit konečnou Pravdu života cestou vlastní zkušenosti.

Duchovnost probouzí vnitřní skutečnost v našem vlastním bytí – Ducha neboli naše

skutečné Já. Duchovnost povzbuzuje touhu po spojení s touto naší vnitřní skutečností

prostřednictvím osobní zkušenosti. Duchovnost zdůrazňuje, že lze osobním prožitkem

dosáhnout Ducha.

Duchovnost a duchovní život vytváří pevně a bezpečně základ jednoty v rozmanitosti. Duchovnost není pohostinnost vůči víře někoho jiného. Je to naprosté uznání víry v Boha druhého člověka jako své vlastní.

Jestliže nábožensky založený člověk žije pokojně v lůně své matky církve, vykonává rituály v tomto bezpečném zázemí, pak člověk na Cestě, tedy v jistém smyslu hledač vyšší pravdy, někdy také dobrodruh věnující se duchovnosti, prochází svou vlastní transformací, svými vlastními prožitky ze změněných stavů vědomí a v pravdě se stává mystikem vzdor víření postmoderny.

O mystice budu pojednávat na svém blogu příště a to proto, že mnoho moderních vědců na mystiku přímo poukazuje.

Jak píše psycholog Kenneth Earl Wilber . Realita nesmí být mimo dosah racionality.

„Skutečná duchovnost je nad a mimo rozum, ale rozum nepostrádá. Racionalitu jakoby objímá a pak dodá hlubší souvislosti. Nepopírá "toho, který zvoní", tedy "já", ani zvonek, jednoduše dodá akt "zvonění". Nikdy nebyla a není proti rozumu nebo bez rozumu“.

Jedna čtenářka nedávno do komentářů pod můj článek přidala:

„Věda bez víry je chromá, a víra bez vědy je slepá“. - Albert Einstein.

Náboženství a duchovnost se ve světle nových vědeckých objevů nejeví jako přežitek.