Majetek ani idea volného trhu nevedou lidské bytosti ke štěstí. Nemocný člověk a nemocná společnost – část II.

Zbraní hromadného ničení všech jedině správných ideologií je moudrost. Moudrost je světlem, které plaší tmu, je elixírem, který vede ke skutečné vnitřní spokojenosti.

Všechno o co usiluje upadající neoliberalismus je snaha o to, abychom nebyli moudří, vědoucí a vnitřně svobodní.

Hnací silou kapitalismu je závist, sobectví a touha vlastnit víc a více. Je nám cíleně naznačováno, kolik peněz musíme vydělat, abychom byli šťastní, co musíme vlastnit, abychom byli „in“, jakou kariéru a  jakým titulem se pyšnit, abychom byli vážení a uctívaní...

Chtěl bych uvědomit své čtenáře, že svůj blog nepoužívám k tomu, abych někomu vyvracel jeho osobní názory, či požadoval, aby uznával názory mé. Blog píši proto, aby se každý z nás zamyslil sám nad sebou, popřípadě, vyburcoval své dřímající svědomí a v neposlední řadě, přehodnotil svůj osobní žebříček hodnot. Právě v tom, jak máme náš osobní žebříček hodnot nadstavený spatřuji naši osobní cestu vedoucí ke štěstí a nebo právě naopak k jistému morálnímu úpadku a duchovnímu zoufalství.

V minulé úvaze jsem se na svém blogu zmínil o studii amerického psychologa Ericha Fromma. Ten si všiml jedné zásadní skutečnosti: „Chtivost a mír se navzájem vylučují“.

Fromm tvrdí, že naše  touha po majetku a bohatství se stává patologickou. Náš žebříček hodnot je poněkud obrácený od duchovních hodnot k hodnotám pomíjivé hmoty. Všímá  si, že naše společnost vytváří nemocného člověka a nemocnou společnost. Hodně kritiků liberalismu poukazuje na skutečnosti, že člověk i když je hmotně zabezpečen, přestává být šťastný. Lidé nějak cítí blížící se ekonomickou a ekologickou katastrofu.

Podle Fromma má nárůst lidské destruktivity kořeny kromě možnosti hromadění majetku a bojů o něj také v nudě a s ní související chronické depresi. „Lidé dnes nepociťují radost, ale ani smutek nebo bolest. Jsou apatičtí a pasivní. Iracionálně se předhánějí ve zbrojení a vymýšlejí nové jaderné zbraně i v dobách míru.“ (Fromm, 1997a)

Připomeňme si co bylo napsáno v minulém dílu. Psal jsem o tom, že není náhodou, že svět se potýká s epidemií deprese.

Není náhoda, že od začátku 90. let vzrostly globální dopady onemocnění o 38 procent.

Podle studie Mezinárodní organizace práce ve Spojených státech, Německu, Velké Británii, Polsku a Finsku trpí přetížením, stresem, úzkostí a depresí každý desátý člověk. Tyto poruchy se začínají stávat nejčastějším důvodem k vyplácení invalidních důchodů. V České republice trpí uvedenými potížemi až dvě třetiny lidí v produktivním věku...Depresí trpí špičkový manažeři, stejně tak jako obyčejní dělníci.  Čím to je, že majetek nám nedokáže zajistit duševní zdraví, duševní rovnováhu ani rodinou pohodu?

Jak najít štěstí, vnitřní svobodu a jak naplnit touhu uspořádat si život po svém?

Mnohé studie z Ameriky zjistily, že nemálo lidí, zvláště mladých, nedokáže vystát přepych a sobectví, které je obklopují v jejich bohatých rodinách. Zcela proti očekávání svých rodičů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich děti „mají vše, co si přejí“,protestují proti neživotnosti a izolaci svých životů. Faktem je, že nemají vše co si přejí, a že si přejí to co nemají.

Vynikajícím příkladem takových lidí z historie jsou synové  a dcery boháčů v římské říši, kteří přijali náboženství chudoby a lásky. Dalším příkladem je Buddha, který byl princem a měl každou rozkoš a veškerý přepych, jaký si přál, ale objevil, že mít a konzumovat způsobuje neštěstí a utrpení.

Dalším příkladem (z druhé poloviny devatenáctého století) jsou synové a dcery ruské vyšší třídy – narodnici. Zjistili, že nejsou sto déle vystát život v zahálce a nespravedlnosti, do kterého se narodili, a tak tito mladí lidé opustili své rodiny a připojili se k chudým venkovanům. Žili s nimi a pomohli založit jeden s pilířů revolučního boje v Rusku.

Můžeme být svědky podobného jevu u dětí v USA a Německu, které svůj život v prostředí bohatých domovů vidí jako nudný a nesmyslný. Navíc považují za nesnesitelnou lhostejnost světa vůči chudým a ochotu k nukleární válce ve jménu individuálního egoismu a ve jménu korporací.

Erich Fromm si již před mnoha desítkami let všiml skutečnosti, že pokud se lidé někdy mají stát svobodnými a přestat krmit průmysl patologickou spotřebou, je nezbytná radikální proměna ekonomického systému: musíme skoncovat s dnešní situací, kdy je zdravá ekonomika možná jen za cenu nezdravých lidí. Úkolem je konstruovat zdravou ekonomiku pro zdravé lidi.

Již před mnoha desítkami let slavný lékař Albert Schweitzer, držitel Nobelovy ceny za mír z roku 1952 napsal, že nastává krize západní kultury. „Každému je zřejmé,“ tvrdí, „že se nacházíme v procesu kulturní autodestrukce. A ani to, co zbylo, již není jisté. Setrvává to, protože to nebylo vystaveno destruktivnímu tlaku, kterému to ostatní již podlehlo. Kulturní chápavost moderního člověka je omezená, protože situace ve které se nachází, ho psychicky omezuje a poškozuje.“

Znovu připomenu obrovský nárůst duševních poruch a depresí po vypuknutí sametové revoluce z devadesátých let.

Schweitzerův závěr  zní, že současná kulturní a společenská struktura se řítí do katastrofy, ale předkládá naději, že po této katastrofě může přijít nová renezance, „mnohem úžasnější než ta původní“. „Jsem si jist, svou vírou, že k této revoluci dojde, pokud se rozhodneme, že se staneme myslícími lidskými bytostmi.“

Proč na svém blogu zmiňuji právě Ericha Fromma a Alberta Schweitzera? Je to proto, že jejich temné vize o krizi kapitalistické společnosti se naplňují až nepříjemně přesně, ale tito myslitelé nám dávají zároveň naději na nápravu. Je třeba pochopit, že touha po patologickém vlastnění vede k depresím a klidně napíši i k sebevraždám.

Je třeba získat zpět svou vnitřní svobodu, kterou korporativní průmyslová společnost krůček po krůčku potlačuje.

Mnozí myslitelé odhalili skutečnost, že „přeorganizovanost veřejných záležitostí vrcholí v organizaci bezmyšlenkovitosti.“

V čem tedy nalézt onu vnitřní svobodu? Když píši o vnitřní svobodě, je dobré si uvědomit, že ona svoboda leží uvnitř nás samotných a zde je ji třeba hledat.

Vnitřní svobodu vám nikdo nedokáže vzít, Je ve vašich myšlenkách, ve vašich postojích k mravnosti, dobru k lásce, idei, bohu či v čemkoli jiném co nemá hmotný ráz.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel byl německým filosofem první třetiny devatenáctého století. Jeho filosofie dovršila rozvoj klasického německého idealismu.

Když se Hegel zabýval Kantem a oproti Kantovi a jeho rozdělení člověka na „vlastní já“, a „empirické já“ mu šlo o znovuzískání jednoty „celého člověka“. Tuto jednotu pak nachází v lásce. Tím se otázka lásky stává východiskem celého jeho filosofického myšlení. Na procesu lásky ukazuje struktury dialektického procesu a to jako procesu životního, protože ji považuje za základní rys skutečnosti, protože v lásce „se nachází život sám“.

Jestliže se Hegel zmiňuje o lásce je to do jisté míry opak dnešního lidského stavu provázejícího krizi nebo konec kapitalismu.

Ano jistě, je to odvážná teze tvrdit, že kapitalistický systém prožívá obrovskou morální, duchovní a ekonomickou krizi, ale v tomto tvrzení nejsem zdaleka sám.  V roce 2012 byl vydán nakladatelstvím Prostor sborník úvah jedenadvaceti renomovaných českých intelektuálů, kteří se neztotožňují s ortodoxním ekonomickým neoliberalismem. Ve svých esejích se zamýšlejí nad příčinami současné ekonomické krize a jejím možným řešením.

Mnozí autoři vidí krizi současného kapitalismu jako hlubokou krizi  hodnot, které stály u zrodu modernity, tedy u krize industriální civilizace.

Boje v Africe, vyvražďování nepřátel a celých národů pod různými záminkami jsou toho důkazem. Boj o africký kontinent s pomocí ekonomických půjček a pobídek -(Čína) a na druhé straně odstraňování nepohodlných vůdců a národů- (USA), mluví za vše.

Z pohledu nadnárodních korporací nelze připustit, aby se Afrika stala bohatým a konkurenceschopným kontinentem, jak to požadoval libyjský vůdce Kaddáfí. Z toho důvodu byl také brutálním způsobem odstraněn. Jeho plány zúrodnit africký kontinent, aby byl soběstačný a konkurenceschopný nebyl západními mocnostmi přijat. Kam by pak vozily nesčetné firmy své výrobky?

Dnes dochází v „třetím světě“, včetně Afriky, k prudké polarizaci sil a vytváření nových aliancí. Jako nejúspěšnější se v této rozsáhlé oblasti jeví Čína. Dokonce i kdyby Čína v Africe žádnou ekonomickou, humanitární a investiční politiku neprováděla, stejně by zde vyhrála tichý zápas se Spojenými státy a Evropou díky samotnému faktu svého úspěšného rozvoje. Západ byl, a zůstane, v očích černé Afriky, cizím, nepřátelským. Avšak Čína – duchovně, historicky, obecně zastávající anti-imperialistické hodnoty – je považována za „našince“.

V boji o Afriku zvítězí Čína.

Ale o africký kontinent v mém blogu neběží, běží zde pouze o nás a o naši vnitřní svobodu.

Minule jsem psal, že existují mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když jich budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivost.

Pak nejsou schopni myslet na nic víc a na nic jiného, nežli na to, kde a jak pořádně vydělat, samozřejmě nejlépe bez práce.

Seriál Dallas o bohaté rodině Ewingových, žijících na ranči Southfork nám jasně naznačil jak bychom měli žít a mnozí tak žít skutečně chtěli. Díky sobectví, chamtivosti a chimérám, které nám byly implantovány do mozku jsme si brali půjčky, zadlužovali se, brali si hypotéky a šidili své spoluobčany, abychom si naplnili svůj Ewingovský sen. 

Sami ze zkušenosti víme, že sen se často rozplývá. Přišli jsme o auta, domy, rodiny, manželky nebo manžele, jen proto, že jsme chtěli mít vše... Většina z nás na vlastní kůži zažila jak chutná opak našeho snu. Tedy neschopnost splácet, exekuce, rozvody, nekonečné hádky a nekonečné zoufalství a zklamání sami sebou. Následuje prázdnota, zoufalství a deprese.

Všimněte si, že píši ono Frommovské mít. Chtěli jsme „mít“ vše. A to je právě ono na co Erich Seligmann Fromm  psycholog a humanistický filosof a sociolog poukazuje.

Šťastnými nás nedělá ono mít, šťastnými nás dělá být. Být v lásce směrem k druhým a žít pro druhé. Pro přežití lidského rodu je nezbytné vymanit se ze sebevražedného sobectví a chtění, je moudré naučit se dávat něco ze sebe jiným. Bez tohoto dávání se, nebude existovat svět ani lidská společnost.

Pokud se nenaučíme milovat, nebudeme umět žít. Budeme nenávidět jeden druhého, budeme bojovat se svými sousedy, obchodními partnery, konkurenty a hlavně prohrajeme svůj vnitřní boj se sebou samým. Pouze láska vede k moudrosti a skutečné vnitřní svobodě.

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe. Kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí. Čím hlubší poznání, tím větší láska. Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají s jahodami, neví nic o hroznech.“   Erich Fromm

Když si přeložíme slovo filosofie co dostaneme?

Slovo filosofie pochází z řečtiny (staročeštiny) a lze přeložit jako „láska k moudrosti“ . Termín je složen ze dvou slov: FILEIN=MILOVAT a ze SOFIA=označuje vědění jak žít, jak obstát tomuto světu= MOUDROST.

Proto – milujme moudrost, abychom byli moudří a uměli skutečně milovat.

Zdroj:

Erich Fromm – Mít, nebo být

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/06/4416-cina-usa-boj-o-afriku-se-rozhoriva.htm