Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

O pasti finanční, hospodářské a dluhové krize

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • penize
Politika by měla být správou věcí veřejných, věcí občanů. V posledních desetiletích se však setkáváme s něčím úplně jiným – s prosazováním individuálních a/nebo velmi úzce pojatých zájmů. Politika již není ukotvena v realitě běžného života a dnešní „politik“ je pouhým dílem imagemakerů, člověkem, který manipuluje veřejným míněním.

 

Zde hledejme klíč k tomu, proč v souvislosti s eurem dochází k masivní dezinterpretaci informací a statistických údajů. Co je příčinou dnešní krize, ať již finanční, hospodářské nebo dluhové? Není to kapitalismus, ale zásahy státu a politiků do systému, který zde fungoval po staletí. Rozpočtové deficity vznikají proto, že se rozšiřuje veřejný sektor (z veřejných rozpočtů jsou financovány naprosto nesmyslné projekty), a tím pádem je vytlačován sektor soukromý. Dalším důvodem je zvyšující se podíl přerozdělování hrubého domácího produktu. Stát blahobytu vytváří obrovský tlak, ale již desetiletí neodpovídá výkonnosti jednotlivých ekonomik. Nejlépe je to vidět na financování různých projektů z fondů Evropské unie. A v neposlední řadě nemůžeme pominout ani selhání nejsilnějších centrálních bank světa v podobě expanzivní měnové politiky.

Jak dál s eurem? V našem případě jej nejlépe vůbec nezavádět. Euro nebylo a není projektem ekonomickým, ale navýsost mocenským a navýsost politickým. S ostatními zeměmi netvoříme optimální měnovou zónu, stejně jako ji netvoří ani země stávající eurozóny. Navíc neustále dochází k asymetrickému vývoji v hospodářských cyklech, a to jak v jednotlivých zemích, tak v rámci eurozóny jako celku.

Ano, nesplňujeme podmínky nominální konvergence. Reálná konvergence je ale pro vstup do společného měnového prostoru daleko důležitější. A i proto budou náklady na vstup do eurozóny minimálně příštích deset let podstatně vyšší než potenciální výnosy. V této souvislosti nemohu souhlasit s tezí, že pojištění proti kurzovým rizikům stojí naše firmy nějaké enormní finanční prostředky. Je tomu přesně naopak. Naše firmy se velmi rychle adaptovaly a jsou mnohem konkurenceschopnější, než kdybychom měli euro.

Navíc když se podrobněji podíváte na zmíněná nominální kritéria konvergence, zjistíte, že byla stanovena špatně. Proč má být například zrovna 60% podíl dluhu na HDP kritický? Německo toto kritérium plnilo jen tři roky, Francie naposledy v roce 2003, Řecko jej neplnilo nikdy, Belgie a Itálie také ne. Na druhou stranu Španělsko dané kritérium plnilo téměř deset let, teprve vloni se přehouplo přes šedesát procent, a přesto se dostalo do fatálních problémů, protože mělo problémy s likviditou a umístěním svých dluhopisů. Je zajímavé, že země, které nemají společnou měnu (tj. mají možnost používat vlastní monetární politiku), jsou na tom – s výjimkou Maďarska, Kypru a Malty – podstatně lépe.

Kromě percentuálního vyjádření je důležitá také absolutní výše dluhu veřejných rozpočtů. Velmi špatně jsou na tom především zdánlivě nejsilnější ekonomiky. U Německa došlo za poslední dva roky k nárůstu dluhu, vyjádřeno podílem na HDP, z 66 % na 83 % a u Francie z 67 % na 82 %. Jinak řečeno, Německo je dnes v diametrálně odlišné situaci oproti době před rokem, dvěma, kdy mnozí ještě tančili a neuvědomovali si, že jsou na Titaniku...

Evropský nástroj finanční stability je považován za dočasný záchranný fond. Nevím, jak bude ona dočasnost dlouhá, ale myslím si, že není jiné cesty, než aby se blížila době, po jakou na našem území pobývala sovětská vojska. Fond byl založen v červnu 2010, ale už v prosinci téhož roku se zjistilo, že jeho kvantitativní vymezení je velmi nízké. Proto vznikl dodatek, který byl podepsán a nakonec i ratifikován. Slovensko mělo historickou příležitost se vzepřít a pomoci celé Evropě; politikové by museli začít opravdu jednat, a ne dělat, že jednají a chtějí eurozónu zachránit.

Slovenský příspěvek do tzv. eurovalu (já mu říkám „eurorozval“) je šestkrát vyšší, než byl deficit země v roce 2007 nebo 2008. Když to přepočítáme na někdejší slovenské koruny (při kurzu zhruba 30 korun za euro), jde téměř o 240 miliard! Až to dojde i občanům, budou se politické strany, které měly jedinečnou možnost zabránit navýšení eurovalu, který stejně ničemu nepomůže, divit, proč že ztratily voliče...

Jak z toho ven? Aby mohla fungovat společná měnová politika, musí stejným způsobem fungovat i další součásti hospodářské politiky, tzn. fiskální politika. Část fiskální politiky je sladěna, máme minimální sazby u spotřebních daní, minimální sazby pro daň z příjmu, existují určitá pravidla pro stanovování DPH. Aby ovšem mohla fiskální politika skutečně fungovat, musí vzniknout státní útvar, resp. státní instituce.

A ty by nám připomínaly to, čeho jsme u nás byli dlouho svědky – státní plánovací komisi. To všechno je předpokladem pro fungování eurozóny na stávajících principech.

Osobně se domnívám, že dnešní eurozóna se nakonec rozpadne, nejpozději do deseti, patnácti let. I kdyby byl „eurorozval“ navýšen o jakoukoliv sumu, politiky to hospodařit nenaučí. A pak bude řeč o „nové eurozóně tvrdého jádra“. Krom známých kandidátů by do ní nejspíše patřila Belgie (ale jen proto, že je součástí určitého historického prostoru, hospodařením na to nemá) a překvapivě i státy, jako je Slovinsko, Slovensko či Česká republika, neboť jsou velmi úzce provázány s nejsilnějšími evropskými ekonomikami.

V krátkodobém horizontu není řešení dluhové krize možné, protože nejdůležitější je dosáhnout revize výdajů veřejných rozpočtů, tedy jejich radikálního snížení. A to i za cenu toho, že budeme svědky určitých sociálních nepokojů, neboť určitým sociálním skupinám se sníží životní úroveň. Bez toho ale v podstatě nelze realizovat žádné záchranné plány.

Rovněž platí, že žádné zemi, která je v dluhové pasti, nesmí být dluhy odpuštěny. Znamenalo by to morální hazard – a politici by znovu nabyli dojmu, že vlastně o nic nejde, že si to po čtyřech letech odskáče někdo jiný. Pokud zkrátka dotčené země nebudou mít peníze, dojde k omezení jejich suverenity, bude na ně vyhlášena nucená správa a bankrot. Toto je ekonomické chování, které je (možná paradoxně) snáze realizovatelné v rámci EU (eurozóny) než mimo ni.

Nezbytnou podmínkou je také to, aby banky nesměly vlastnit větší procento státních dluhopisů. Bankéři to sice slyší neradi, protože většina euroanalytiků je právě z bank, ale jiné smysluplné bankovní regulace v současnosti není. (Jakékoli jiné kroky vedou naopak k přeregulaci a „útěku“ bank k neprůhledným derivátům.) Proč je třeba omezit limit pro nákup vládních dluhopisů? Protože nákup dluhopisů je pro banky mimořádně jednoduchý a v důsledku vytváří iluzi, že dluhopisy jsou bezrizikovou investicí. Dnes vidíme, že to není pravda, ač politici celou dobu tvrdili opak.

K čemu by to vedlo? Poptávka po státních dluhopisech by se snížila; i občané by začali kupovat pouze kvalitní dluhopisy, neboť by věděli, že ty, které mají vysoké úročení, jsou rizikové, a že vlastně mohou přijít o všechno. Vedlejším efektem tohoto opatření by bylo to, že podnikatelské subjekty by měly zajištěn lepší přístup k úvěrovým zdrojům. Ostatně právě kvůli nim banky původně vznikaly, ne kvůli tomu, aby nakupovaly státní dluhopisy a podporovaly zadlužování států.

Text je redakčně upravenou verzí autorova příspěvku předneseného na konferenci Euro versus koruna 17. října 2011 na půdě Senátu Parlamentu

zdroj: revuepolitica.cz

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře