Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Ekonomická vize společnosti – analýza a návrhy řešení (I.)

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Od peněžního a měnového systému k ekonomice založené na přírodních zákonech a zdrojích.

Politický program Aliance národních sil.
Vedení Aliance národních sil při zakládání politického hnutí vycházelo z analýzy současného stavu naší společnosti a stavu globálního světa. Zhodnotilo ekonomické, společenské a ideové základy politik v jednotlivých částech světa. Na základě takto získaných informací stanovilo komplexní politický program, který po celou dobu své existence předkládá odborné, ale především laické veřejnosti.

Jedná se zejména o čerpání inspirací z politických proudů, které odmítají současný liberální kapitalismus, který si stanovuje za základ své existence neustálý zisk, ekonomický růst a parazitický způsob života. Proto se ideovým základem staly prvky komunitarismu.

Nedílnou součástí našeho myšlenkového uvažování se mimo jinými stala studie Ing. Petr Taubingera, která je svojí jednoduchostí a přehledností vhodná k osvětě široké veřejnosti.

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně ANS

JUDr. Karel Hais – I. místopředseda Aliance národních sil

Ing. Jaroslav Drobný, místopředseda ANS pro ekonomiku

  • ekonomicka-vize-spolecnosti-analyza-a-navrhy-reseni-i

 


OD PENĚŽNÍHO A MĚNOVÉHO SYSTÉMU K EKONOMICE

ZALOŽENÉ NA PŘÍRODNÍCH ZÁKONECH / ZDROJÍCH

aneb

Od chaotické monetární správy zdrojů a neudržitelného růstu

k inteligentní správě zdrojů a dynamické rovnováze.

Zpracoval: Ing. Petr Taubinger

Studie včetně grafických prvků – ZDE


Textové znění studie (bez grafiky)

Tento dokument (koncept) může být pro některé šokující. Je určen těm, kterým se nelíbí současný stav společnosti, mají otevřenou mysl, nesoudí ostatní, chtějí znát skutečné jádro problémů, nehledají „politické záplaty“ a nemají strach věci označit pravým jménem a sdílet s ostatními. Současně by měl být výzvou pro všechny, kteří se chtějí podílet na globálním řešení problémů společnosti konstruktivní formou. Dokument je otevřený a může být průběžně aktualizován o nové informace.

OBSAH

  1. Pohled 0

Stádia vývoje lidského společenství z pohledu změny paradigmatu

  1. Pohled 1

Peněžní a měnový systém

aneb „Moderní mechanika peněz“

  1. Pohled 2

Stručný vývoj peněžního a měnového systému

  1. Pohled 3

Jiný pohled na to, proč máme inflaci

  1. Pohled 4

Události související se vznikem centrální banky USA

aneb „Jak liška vybudovala pro slepice v kurníku zabezpečovací zařízení“

  1. Pohled 5

Deriváty a finanční kolaps 2008

aneb Informační technologie jako zbraň hromadného ničení v zastaralém ekonomickém systému

  1. Pohled 6

Co nás vlastně živí?

aneb Člověk a společnost z hlediska energetické bilance

  1. Pohled 7

Dluh

aneb Devastace lidstva, kultury a planety

  1. Pohled 8A

Fosilní paliva a ropný zlom

  1. Pohled 8B

Energie společnosti

  1. Pohled 8C

Exponenciální tažení

  1. Pohled 8D

Příroda a těžba

  1. Pohled 9

Základní mechanismy současného socioekonomického systému

  1. Pohled 10

Pracovní síla a automatizace

aneb Omezené možnosti systému založeného na měnovém toku

  1. Pohled 11

Politika

aneb Politická metoda, volby, demokracie a korupce

  1. Pohled 12

Co je důležité

aneb Přírodní zákony, vědecká metoda a dynamická rovnováha

  1. Pohled 13

Ekonomika založená na přírodních zákonech / zdrojích

aneb Výsledek přímočarého řešení problémů inteligentní civilizace

  1. Závěrečné myšlenky

Pohled 0

 Stádia vývoje lidského společenství z pohledu změny paradigmatu

 

Historie lidstva se dá rozdělit na tyto vývojové stupně:

1.Kočovné kmeny a jeskynní lidé, kteří byli schopni uživit sebe a svou rodinu.

2.Lovci a sběrači, kteří už živili svůj spolek, ve kterém žili.

3.Zemědělský lid, byl schopen uživit celá města.

4.Průmyslový člověk schopný uživit nejenom města, ale také svou zemi a případně země, které potřebují pomoc.

  1. Pátý stupeň (na jehož prahu se nacházíme) představuje další logický a nevyhnutelný krok, pokud chceme přežít a rozvíjet se dále jako technologicky a duchovně vyspělejší civilizace, která je schopna uživit celou lidskou populaci na vysokém standardu života pro všechny.

Aby bylo možné přejít z jednoho vývojového stupně na druhý, bylo nutné vždy změnit ekonomický systém tak, aby mohl co nejlépe plnit svou funkci v novém paradigmatu. Nyní, při přechodu na pátý stupeň, je nutné změnit náš zastaralý ekonomický systém tak, aby co nejlépe reflektoval a řídil technologický věk.

Jak bude rozebráno dále, máme zastaralý „ekonomický“ systém, který pochází z dob nedostatku a není schopen dále fungovat, aniž by tento nedostatek záměrně uměle nevytvářel. Máme inflaci, rostoucí daně, rostoucí nezaměstnanost, korupci na všech úrovních, ekologické problémy, stres, nezdravé jídlo, zhoršující se zdravotní péči atd. Jak bylo již mnohokrát prokázáno a ověřeno v praxi za posledních zhruba 100 let, politická metoda řízení světa v moderní době nefunguje. To, co politici dokážou, je pouze přesvědčování voličů a oddalování a maskování zvětšujících se problémů ve společnosti. Je to podobné jako náboženství, založené jenom na víře a chabých znalostech a především na vlastních zájmech. Nikdo

z nich v minulosti ani v současnosti se nikdy vážně nezaměřil na skutečnou příčinu většiny problémů, kterým lidstvo čelí už dlouhou dobu a které se postupně zvětšují, a tou je ZASTARALÝ EKONOMICKÝ SYSTÉM, který máme dnes a který používá každý stát bez ohledu na politické zřízení. Je důležité si uvědomit, že toto je společná ekonomická vazba mezi námi všemi a diktuje nám způsob, jakým

máme žít. Nejsou to politici a politické strany, ale SOCIOEKONOMICKÝ SYSTÉM v samotném svém základu.

Kdysi velký George Carlin řekl:

„Když jste se narodili na této planetě, dostali jste vstupenku na podivné paranoidní

představení. A pokud jste se narodili v Americe, máte k dispozici sedadlo v první řadě.“

Pohled 1

Peněžní a měnový systém aneb „Moderní mechanika peněz“

Protože veškerý pohyb lidí na planetě Zemi, ať se to někomu líbí nebo ne, je řízen měnovým tokem, podíváme se na peníze a měnu trochu podrobněji. Je totiž zcela klíčové mít alespoň základní představu o tom, co řídí naše životy, protože to ovlivňuje myšlenkový tok každého jedince, ať už přímo nebo nepřímo.

Také pochopením tohoto mechanismu může člověk dosáhnout určitého stavu vědomí, které mu již nedovolí věci dělat tak jako doposud.

Peněžní a měnový systém potřebuje ke své existenci a fungování dvě klíčové složky: NEDOSTATEK a MOŽNOST RŮSTU. V minulosti přibližně do roku 1800 byly tyto dvě složky dokonale účinné a NEDOSTATEK existoval jako přirozený fenomén po celém světě. Protože byla moderní civilizace teprve v zárodku, existovalo mnoho příležitostí pro RŮST. Obě podmínky byly tedy splněny. Už zhruba 100 let jsou tyto podmínky pryč a měnový systém má po celou dobu vážné potíže. Dokážeme všeho vyrobit více, než můžeme spotřebovat. Proto, aby tento systém přežil, musí vytvářet umělý nedostatek a umělé tužby. Obrazně a s nadsázkou řečeno, je to stroj, který se zastaví, až vyčerpá poslední zbytky zdrojů

planety anebo „zabije posledního člověka“, na kterém parazituje. Je na nás, zda toto pochopíme včas a změníme to. Zde je potřeba si uvědomit, že na Zemi neexistuje žádný člověk ani organizace, která by toto mohla udělat za nás jednotlivce. Ani politické strany, ani bankovní kartely, ani nejbohatší lidi na světě nebo velké korporace toto nikdy nemohou provést. Důvodem je především fakt, že potřebná změna je příliš radikální a vyžaduje výraznou změnu v myšlení populace. Proto i kdyby existoval člověk nebo organizace s velkou „mocí“, nesetkalo by se to s pochopením masy lidí a národů, tudíž by byla tato možnost ihned od počátku vyloučena. Jediný mandát má sjednocená masa lidí, která se napřed musí

„dohodnout“ a „pochopit“, co vlastně chce. K pochopení tohoto fenoménu širokou masou lidí jsou nutné BIOSOCIÁLNÍ TLAKY, které slouží jako základní ZPĚTNÁ VAZBA, díky níž snad směřuje lidstvo k porozumění a sjednocení.

V měnovém systému je měna a dluh hnacím motorem ekonomiky. Podle pravidel monetární mechaniky je potřebné neustále vytvářet nový dluh, aby mohl být splacen ten již existující, a to díky úrokům, které jsou na tento dluh uvaleny. Důsledek je ten, že celá společnost má vždy v součtu větší dluh, než je celkové množství měny v oběhu v každém okamžiku, a to bez ohledu na formu oběživa. Podle jednoduchého výpočtu každý lehce nahlédne, že dluh prostřednictvím měny je nesplatitelný a musí růst a čas od času je nutné část dluhu dorovnat majetkem (exekuce), aby tento zvrácený systém mohl pokračovat ve hře podle vytvořených pravidel ještě nějakou dobu. Tento dluh samozřejmě vytváří tlak na neustálou spotřebu a soupeření mezi sebou ohledně příjmů nebo zisku (konkurenční boj). Podrobněji budou tyto mechanismy probrány dále.

Jako základ pro pochopení uveďme alespoň zjednodušeně, že existují 2 druhy „peněz“:

  1. Prvním typem je bankovní kredit, což je druh „peněz“, který je vytvořen jako dluh na straně dlužníka. Tento dluh musí být splacen s dohodnutým úrokem.
  2. Druhým typem jsou „peníze“ vytvořené centrální bankou „z ničeho“ výměnou za dluhopisy.
  1. Bankovní kredit

Pokud „peníze“ vložíte do banky, bankovní systém má právo na základě tohoto vkladu a pravidel vytvořit postupně až několikanásobek tohoto základního vkladu jako zcela nové peníze tím, že si tyto peníze někdo půjčí. Smutnou skutečnosti je to, že banka tyto peníze nevlastní (vytváří je „z ničeho“), ale dlužník se zavazuje, že je splatí i s úrokem a přitom musí ručit skutečným majetkem. Toto paradigma je tak hluboké, že málokdo přemýšlí o jeho legitimnosti. V principu je to jádro jednoho z největších podvodů, jaký si kdy lidstvo na sebe uvalilo a jádro moderního dluhového otroctví.

Takže, když vložíte svou měnu do banky, neukládáte ji na bezpečný účet. Namísto toho svou měnu vlastně „půjčujete“ bance, která v určitých zákonných mezích s ní může udělat cokoliv, co se jí zlíbí (to také zahrnuje hazardní hry na akciovém trhu), a půjčuje ji samozřejmě se ziskem. Nyní dojde ke skutečnému spuštění stroje na vytváření měny. Přichází do hry něco, co se nazývá „frakční rezervní systém půjčování“. Bankám je povoleno rezervovat jen zlomek vašeho vkladu a větší část

můžou použít. Ačkoli minimální rezervy se v různých státech mohou lišit, použiji pro náš příklad rezervní poměr 10 procent:

Krok 1

Vložíme-li do banky 10.000 dolarů, 10% z tohoto vkladu dá banka stranou jako rezervu a zbylých 90% použije jako základ pro nové půjčky. Tyto „peníze“ nepůjčuje, ale vytváří na tomto základě zcela nové. V tomto případě 9.000 dolarů, které převede na účet nového žadatele. Vzniklo tedy zcela nových 9.000

dolarů k již existujícímu vkladu 10.000 dolarů.

Krok2

Právě vytvořených 9.000 dolarů ovšem slouží jako zcela nový vklad. Není důležité, jestli je žadatel dostal v hotovosti a zaplatil jimi to, k čemu je potřeboval nebo platil bankovním převodem. Tak jako tak dříve nebo později tyto peníze skončí opět na některém bankovním účtu a to je opět považováno za zcela nový vklad, a tudíž se celý cyklus opakuje znovu. Banka dá z tohoto nového vkladu 10% stranou a zbytek použije jako základ pro vytvoření zcela nových „peněz“ na základě požadavku klientů o nové půjčky (více méně vynucených marketingem). V tomto případě dá konkrétně stranou 900 dolarů a zbylých 8.100 dolarů vytvoří zcela „z ničeho“.

Krok 3 až n

Tímto způsobem to pokračuje dál tak dlouho, až se teoreticky vytvoří z původního vkladu 10.000 dolarů jeho devítinásobek – to znamená 90.000 dolarů. Dohromady je tedy již z dluhu vytvořeno teoreticky 100.000 dolarů (viz obrázek, který jsem si půjčil z originální publikace „Moderní mechanika peněz“, vydané samotným FEDem v roce 1964 v Chicagu, kde je celý mechanismus popsán).

  1. Měna vytvořená centrální bankou

Na této úrovni jsou všechny peníze buď vytištěné, nebo převedené bezhotovostním převodem a vyměněné za úrokem zatížené vládní dluhopisy. Jak je vidět, i tyto peníze jsou kryty dluhem, který je rovněž zatížen úroky.

Důsledek aneb 1. zákon monetární mechaniky :

Každý rok musí být vytvořeno minimálně tolik nové měny (dluhu), aby to stačilo alespoň na splácení úroků, které je potřeba splatit spolu s dluhem.

Poznamenejme, že aby společnost mohla fungovat podle stávajícího mechanismu, je nezbytná neustálá tvorba nového dluhu a dlouhodobost tohoto procesu závisí na velmi citlivém nastavování úrokových sazeb centrální bankou. Z toho plyne, že inflace z dlouhodobého hlediska musí neustále růst. Úrokové sazby nesmí být příliš vysoké, protože by nebylo možné poskytnout dostatečné množství půjček a tím

vyprodukovat dostatek peněz do oběhu pro splacení starých půjček a úroků. Nesmí být ani příliš nízké, protože by to způsobilo větší inflaci, než lidé snesou a to by opět ohrozilo celý systém. Je to v podstatě neustálé „balancování na hraně“, to znamená hledání optimálního nastavení pro „maximální životnost systému“. Bez této hry by lidé, kteří mají ze současného stavu největší prospěch, ztratili svou moc a nastal by celosvětový chaos bez reálné alternativy.

Snižování množství peněz v oběhu je psychologicky mnohem bolestivější pro lidi z toho důvodu, že probíhá „sklizeň“ ve velkém, kde se dluhy hradí zabavováním majetku jak jednotlivcům, tak organizacím a firmám. V tomto období dochází k většímu přesunu majetku od „chudších“ k bohatším. Pamatujte si, že bohatým nikdy nešlo o peníze, ale o majetek a s ním spojenou moc. Měna je pouze nástrojem na „lovení“. Je to pouhé oběživo, které v dnešní době slouží k ovládání negramotných a spících občanů.

99,5% všech „peněz“ na planetě slouží pouze jako „hrací peníze“, které obíhají a neustále mění majitele v celosvětovém kasinu a se skutečnou fyzickou ekonomikou nemají nic společné. Pouze asi 0,5% všech peněz plní původní účel, pro který byly vynalezeny.

Příklad:

Představte si, že na izolovaném ostrově vznikne nová lidská společnost a zřídí jednu banku, která vydá do oběhu např. 1.000.000 Kč, aby si lidé prostřednictvím těchto peněz mohli vyměňovat zboží a služby. Tyto peníze si banka vytiskla a půjčila je s úrokem např. 10% jednotlivým lidem s tím, že do jednoho roku musí být dluh splacen. Otázka je, kde po roce vezmou lidé peníze na splacení celého dluhu (původní jistina + úrok). Celkový dluh po jednom roce je již 1.100.000 Kč. Kde tedy vezmou těch 100.000 Kč navíc, které tvoří úrok a které banka nevydala? Poznamenejme, že legálně si nikdo jiný natisknout peníze nemůže. Pokud banka „nenatiskne“ nové peníze a nepůjčí je opět formou dluhu s úrokem do oběhu, tak dluh splatí pouze ti „šikovnější“ a zbytku se zabaví majetek.

Toto je zjednodušená a názorná demonstrace, jakým způsobem probíhá postupný přesun (legalizovaná krádež) majetku v SYSTÉMU. Je to díky existenci úroku. Vše ostatní se od toho odvíjí. Dnešní společnost se do tohoto systému již narodila, a tudíž se to lidem zdá přirozené. Ale ve své podstatě je to podvod, který akceptujeme a tím, že jej akceptujeme, umožňujeme, aby tato hra existovala dále. Je to těžké paradigma a pro většinu lidí není jednoduché si to uvědomit a odmítnout. Snad je už teď trochu jasnější, že celkový dluh nemůže být nikdy splacen, aniž by nedošlo k zabavení majetku, a že fungování SYSTÉMU je podmíněno neustále rostoucím dluhem a balancováním na hraně mezi inflací a „majetkovou sklizní“.

Pro lepší pochopení souvislostí, proč máme takový systém a jak jsme se k tomu dopracovali, je dobré ukázat alespoň v rychlosti vývoj peněžního a měnového systému a jeho základní mechanismy fungování.

 

Pohled 2

Stručný vývoj peněžního a měnového systému

 

Základní přehled.

 

  1. Klasický zlatý standard

 

Období let 1815 až 1914.

Dolar byl definován jako 1/20 unce zlata. To znamená, že směnné poměry mezi jednotlivými

měnami byly pevně dané. Zlato nebylo vybráno za standard vládou, ale vyvinulo se zcela přirozeně za řadu století na svobodném trhu jako nejlepší peníze. Podstatné je, že hodnota zlata se řídila pouze tržními silami a ne tiskařskými stroji. Zlato poskytovalo také automatický mechanismus udržení rovnováhy platební bilance v každé zemi.

Princip mechanismu:

Jestliže jedna země, řekněme Francie, provede inflaci své nabídky papírových franků, dojde ve Francii k růstu cen. Rostoucí příjmy v papírových francích podpoří dovoz ze zahraničí, který je také povzbuzen skutečností, že ceny dovozů jsou relativně nižší než domácí ceny. Zároveň vyšší domácí ceny způsobují pokles vývozu do zahraničí. Výsledkem je deficit platební bilance, který musí být pokryt tak, že zahraniční země smění franky, které ve směně s Francií utrží, za zlato.

Odliv zlata způsobí, že Francie, aby zabránila ztrátě veškerého svého zlata, musí nakonec omezit množství svých papírových franků. Měla-li inflace podobu nárůstu bankovních depozit, pak musí francouzské banky, chtějí-li se vyhnout krachu, množství svých půjček a depozit omezit, nebo se jejich rezervy zlata snižují následkem toho, jak na nich lidé ze zahraničí požadují proplatit svá depozita za zlato. Toto omezení sníží domácí ceny, vytvoří přebytek vývozu, a tím zvrátí tok zlata, které začne proudit do Francie, dokud se cenové hladiny ve Francii a ostatních zemích nevyrovnají.

Aby se mohlo zahájit katastrofické tažení 1. světové války, musely vlády provést inflaci svých vlastních měn. Prudká inflace způsobila, že jednotlivé státy musely opustit zlatý standard, neboli krátce po vstupu do války oznámily svůj vlastní úpadek. Celý svět kromě Spojených států trpěl důsledky tzv. „špinavého floatingu“, tedy systému volně pohyblivých směnných kurzů, odvetnými devalvacemi, souboji měnových bloků, devizovými regulacemi, cly a kvótami a následně rozpadem mezinárodního obchodu a investic. Libry, franky, marky atd., postižené inflací, se ve

vztahu ke zlatu a dolaru znehodnocovaly. Na celém světě zavládl měnový chaos.

  1. Standard zlaté devizy (Británie a Spojené státy)

Období let 1926 až 1931.

Britská libra byla tradičně definována jako hmotnost zlata odpovídající 4,86 dolaru. Na konci první světové války ale inflace v Británii změnila tento poměr na devizovém trhu na přibližně 3,50 dolaru za libru. Ostatní měny se znehodnotily obdobně. Rozumnou politikou by pro Británii tedy bylo vrátit se ke zlatému standardu, kdy by libra byla takto definována (3,50 dolarů za libru).

Namísto toho učinili Britové osudové rozhodnutí vrátit se ke zlatu na staré paritě (4,86 dolaru za libru). Stalo se tak kvůli zachování britské národní „prestiže“ a v marné snaze obnovit status Londýna jako světového centra „tvrdých peněz“. Vláda by musela provést drastickou deflaci peněžní nabídky a cenové hladiny, protože za 4,86 dolaru za libru byly britské vývozní ceny příliš vysoké, aby mohly obstát v konkurenci na světových trzích. Deflace ale z politických důvodů nepřicházela v úvahu, protože nárůst moci odborů zesílený národním systémem pojištění v nezaměstnanosti způsobil, že mzdy se nemohly přizpůsobovat směrem dolů. Aby mohlo k deflaci dojít, musela by britská vláda zvrátit trend růstu státu blahobytu. Britové ale ve skutečnosti chtěli pokračovat v inflaci. Výsledkem této situace bylo omezení vývozu ve 20. letech a značný nárůst nezaměstnanosti v období, kdy většina světa zažívala ekonomický rozmach.

Jak by si ale Britové mohli užívat silné libry, aniž by nesli náklady na nutné přizpůsobení?

Ustavením nového mezinárodního měnového řádu, který by přiměl či donutil ostatní vlády k inflaci nebo k opětnému ustavení zlatého standardu na nadhodnocených paritách jejich měn a tímto způsobem ochromil jejich vývozy a podpořil dovozy z Británie. Přesně o to Británii šlo, když na Ženevské konferenci v roce 1922 stála v čele úsilí o vytvoření nového mezinárodního měnového řádu – standardu zlaté devizy.

Princip mechanismu:

Standard zlaté devizy fungoval následovně. Spojené státy zůstaly na klasickém zlatém standardu a směňovaly dolar za zlato. Británie a ostatní západní země se ale vrátily k pseudozlatému standardu (Británie v roce 1926 a ostatní země také přibližně v této době), to znamená, že britské libry a ostatní měny nebyly směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (zlaté pruty), používané pouze při mezinárodních transakcích. To zabránilo obyčejným občanům Británie a ostatních evropských zemí v každodenním používání zlatých mincí a vedlo tak k ještě většímu používání papírových peněz a depozit, což umožnilo ještě větší inflaci.

Británie však navíc směňovala libry nejen za zlato, ale také za dolary, zatímco ostatní země nesměňovaly své měny za zlato, ale za libry. K tomu všemu byla většina těchto zemí Velkou Británií přinucena přijmout zlatý standard na nadhodnocených paritách. Výsledkem bylo vytvoření struktury připomínající převrácenou pyramidu, kdy na zlatě stály americké dolary, na dolarech britské libry a na librách měny ostatních evropských států. Tato struktura se nazývala „standard zlaté devizy“ a dolar spolu s librou byly označovány za dvě „klíčové měny“. Když v této situaci prováděla Británie inflaci a zažívala deficit platební bilance, mechanismus tohoto zlatého standardu nefungoval tak rychle, aby možnost provádět inflaci omezil. Namísto toho, aby jiné země směňovaly své libry za zlato, libry si ponechávaly a prováděly na jejich základě svoji vlastní inflaci. Británie a evropské země tedy mohly provádět inflaci bez omezení a britský deficit mohl bez omezení narůstat, neboť mu v cestě nestála tržní disciplína zlatého standardu. Co se týče Spojených států, byla Británie schopna je přimět provádět inflaci dolarů, aby

nepřicházela o tolik dolarových rezerv a zlata, jež by jinak musely do Spojených států odplynout.

Účet ale nakonec někdo zaplatit musel a jeho výše byla v důsledku délky trvání inflace katastrofální. Jak se totiž zůstatky v librách hromadily ve Francii, Spojených státech a jinde, ke všeobecnému krachu stačila sebemenší ztráta důvěry ve stále více vratkou inflační strukturu. To se přesně stalo v roce 1931. Došlo ke krachu bank provádějících inflaci po celé Evropě a k pokusu Francie, jež měla k „tvrdým penězům“ přeci jen blíže, směnit své zůstatky v librách za zlato, což vedlo Británii k úplnému opuštění zlatého standardu. Británii brzy následovaly ostatní evropské země. Mezinárodní ekonomický pořádek se rozpadl. Vznikl chaos v podobě floatingu směnných kurzů (čistého i špinavého), odvetných devalvací, devizové regulace a překážek obchodu. Mezi měnami a měnovými bloky zuřila hospodářská a měnová válka. Mezinárodní obchod a investice v podstatě vymizely. Obchod se prováděl pomocí barterových dohod uzavíraných vládami, které byly mezi sebou neustále ve sporech. Ministr zahraničí Spojených států Cordell Hull opakovaně poukazoval na to, že právě tyto hospodářské a měnové konflikty 30. let byly hlavním důvodem 2. světové války.

V letech 1933 až 1934 opustili klasický zlatý standard i Spojené státy v marné snaze vymanit se z hospodářské krize. Američtí občané tak již nemohli směnit své dolary za zlato a vlastnění veškerého zlata (ať již doma či v zahraničí) bylo zakázáno pod hrozbou trestu 10 let vězení. 10I po roce 1934 ovšem zůstaly Spojené státy na zvláštním druhu zlatého standardu, v rámci kterého byl dolar nově definován jako 1/35 unce zlata a byl pro zahraniční vlády a centrální banky za zlato směnitelný.

  1. Brettonwoodská dohoda a nový standard zlaté devizy

 

Období let 1945 až 1968.

Nový mezinárodní měnový řád byl vytvořen a poté prosazován Spojenými státy na mezinárodní konferenci o měnových otázkách v Bretton Woods v polovině roku 1944, kde byla tato dohoda ratifikována americkým Kongresem v červenci 1945. Přestože brettonwoodský systém fungoval daleko lépe než katastrofický „systém“ z 30. let, představoval pouze další inflační uspořádání typu standardu zlaté devizy ve 20. letech, a tak byl i tento systém odsouzen přežít pouze po nějakou dobu.

Princip mechanismu:

Nový systém byl v podstatě standardem zlaté devizy z 20. let, pouze s tím rozdílem, že dolar nemilosrdně odstranil britskou libru z pozice „klíčové měny“. Jedinou klíčovou měnou se tak měl stát dolar, jehož hodnota byla stanovena na 1/35 zlaté unce. Byl nyní jedinou základní měnou. Další rozdíl spočíval v tom, že dolar nebyl pro americké občany směnitelný za zlato.

Dolar zůstal směnitelný za zlato pouze pro zahraniční vlády a jejich centrální banky. V rámci brettonwoodského systému vznikala opět převrácená pyramida, kdy na zlatě stály americké dolary (v hotovosti či ve formě depozit) a tyto dolary mohly vlády ostatních zemí směnit za zlato.

Na dolarových rezervách, které tyto země držely, stavěly pyramidu svých papírových peněz.

Jelikož Spojené státy vstoupily do poválečné doby s ohromnými zásobami zlata (přibližně za 25 miliard dolarů), bylo možné vytisknout velké množství dolarů představujících nárok na toto zlato.

Tento systém mohl navíc po nějakou dobu „fungovat“, neboť všechny světové měny se zapojily do nového systému na starých paritách platných před 2. světovou válkou. Většina parit tak byla vzhledem k inflaci a znehodnocování těchto měn velmi nadhodnocena.

Jelikož byl dolar v roce 1945 uměle podhodnocen a většina ostatních měn nadhodnocena, stal se dolar vzácný a svět začal zažívat tzv. nedostatek dolarů. Přebytek vývozu Spojených států, který v důsledku podhodnoceného dolaru vznikl, měl být částečně financován z peněz nešťastných amerických daňových poplatníků v podobě poskytování zahraniční pomoci. Jelikož vznikl značný prostor pro provádění inflace, aniž by vláda musela čelit jejím následkům, pustila se vláda

Spojených států do poválečné politiky pravidelné, neustálé měnové inflace a tuto politiku od té doby praktikuje dál.

Od počátku 50. let začala americká inflace obracet tok mezinárodního obchodu. Velké evropské vlády sledovaly politiku poměrně „tvrdých peněz“ (např. Západní Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie). Británie, která prováděla prudce inflační politiku, byla nucena kvůli odlivu dolarů devalvovat libru na realističtější úroveň. Všechny tyto skutečnosti společně s rostoucí produktivitou v Evropě a později i v Japonsku vedly k pokračujícím deficitům americké platební bilance. Během 50. a 60. let prováděly Spojené státy inflaci ve stále větší a větší míře jak v porovnání s Japonskem, tak v porovnání se Západní Evropou. Klasický zlatý standard, který by

omezoval inflaci – obzvláště inflaci americkou, byl ale pryč. Pravidla brettonwoodské hry zajišťovala, aby západoevropské státy pokračovaly v hromadění svých rezerv a dokonce aby tyto dolary použily jako základ pro inflaci svých vlastních měn a úvěrů.

Postupem doby se ale země západní Evropy (a Japonsko), které prováděly mírnější inflaci, začaly zneklidňovat z toho, že byly nuceny hromadit dolary, které nyní již dávno nebyly podhodnocené, ale naopak výrazně nadhodnocené. S postupně klesající kupní silou a tedy klesající skutečnou hodnotou dolaru se zahraniční vlády začaly držení dolarů velmi bránit. Byly ovšem uvězněny v systému, jenž se stále více stával noční můrou. Americkou reakcí na stížnosti Evropy, v jejichž čele stála Francie a měnový poradce prezidenta De Gaulla Jacques Rueff, jenž patřil mezi zastánce klasického zlatého standardu, byl vždy pouhý výsměch a jejich okamžité odmítnutí.

Američtí politici a ekonomové jednoduše prohlásili, že Evropa je nucena používat dolary jako svou měnu, že to nemá nic společného s jejími narůstajícími problémy a že Spojené státy proto mohou inflaci dále provádět bez ohledu na důsledky své vlastní činnosti na mezinárodní měnový řád.

Evropa ale měla zákonnou možnost směnit dolary za zlato za cenu 35 dolarů za unci.

V souvislosti s tím, jak se dolar stával více a více nadhodnocený při vyjádření v tvrdých měnách a ve zlatě, rozhodly se evropské vlády stále více této možnosti využívat. Brzda produkování inflace, kterou zlatý standard nabízel, začínala fungovat.

Od počátku 50. let zlato neustále po dobu dvou desetiletí ze Spojených států odplývalo. K tomu docházelo do okamžiku, než se americká zásoba zlata snížila z více než 20 miliard dolarů na 9 miliard dolarů. Na snižujících se zlatých rezervách ale stále docházelo k inflaci papírových dolarů.

Jak v této situaci mohly Spojené státy udržet směnitelnost dolaru za zlato, která tvořila základní stavební kámen brettonwoodského systému?

Tyto problémy nezpomalily pokračující inflaci dolaru ani nárůst cen, ani americkou politiku vůči nespokojené Evropě, která vedla na konci 60. let k narůstajícímu hromadění nechtěných dolarů, kterých Evropa na akumulovala více než 80 miliard (odtud plyne jejich označení eurodolary).

Spojené státy se pokoušely zastavit pokusy evropských zemí směnit dolary za zlato, a vyvinuly proto na evropské státy silný politický tlak. Vládní regulace ovšem nakonec nemůže uniknout ekonomickým zákonitostem, k jejichž projevu došlo na konci 60. let v inflací rozradostněných Spojených státech. Brettonwoodský systém zlaté devizy, oslavovaný ekonomickým a politickým establishmentem Spojených států jako věčný a nezničitelný, se začal v roce 1968 rychle rozpadat.

  1. srpna 1971, stejný den, kdy prezident Nixon zmrazil ceny v marném pokusu zabránit rozpoutané inflaci, ukončil existenci hroutícího se brettonwoodského systému. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí, že evropské centrální banky předloží své nahromaděné zásoby dolarů k výměně za zlato, rozhodl se prezident Nixon zcela zlatý standard opustit. Poprvé v americké historii byl dolar zcela nekrytou, papírovou měnou. Na obzoru se rýsovala hrozivá budoucnost v podobě měnových bloků, odvetných devalvací, ekonomické války a rozpad mezinárodního obchodu a investic spolu s celosvětovou krizí, která je všeho důsledkem. Spojené státy se pokusily obnovit mezinárodní měnový řád, jemuž chybí vazba na zlato, a proto přivedly svět k podepsání Smithsoniánských dohod 18. prosince 1971.

Smithsoniánská dohoda, oslavovaná prezidentem Nixonem jako „největší měnová dohoda v dějinách lidstva“, stála na ještě vratších nohách a byla založena na ještě méně zdravém základě než standard zlaté devizy ve 20. letech nebo brettonwoodský systém. Země se opět zavázaly udržovat pevné směnné kurzy, ale tentokrát bez zlata i bez světových peněz, které by penězům poskytovaly krytí. Kromě toho byly kurzy mnohých evropských měn pevně stanoveny na podhodnocených paritách ve vztahu k dolaru. Jediným ústupkem Spojených států byla drobná devalvace oficiálního kurzu dolaru na 38 dolarů za unci. Devalvací bylo nyní alespoň mlčky přiznáno, že cena 35 dolarů není něčím, co je navždy vytesáno do kamene.

Bylo nevyhnutelné, že při neexistenci světového prostředku směny budou pevné směnné kurzy, i když se pohybovaly v dohodnutých širších fluktuačních pásmech, odsouzeny k rychlému zániku. To platilo obzvláště proto, že americká inflace peněz a cen, pokles dolaru a deficity platební bilance pokračovaly bez omezení.

Nahromaděná nabídka eurodolarů spolu s pokračující inflací a odstraněním zlatého krytí vyhnala tržní cenu zlata až na 215 dolarů za unci. Nadhodnocení dolaru a podhodnocení evropských a japonských tvrdých peněz se ukazovalo stále zjevněji. Dolar se konečně během paniky v únoru a březnu 1973 na světových trzích propadl. Západní Německo, Švýcarsko, Francie a ostatní země provádějící politiku „tvrdých peněz“ pokračovaly v nakupování dolarů, aby pomohly udržet nadhodnocený kurz dolaru. Po roce a několika měsících se tak smithsoniánský systém pevných směnných kurzů bez zlaté opory pod tíhou ekonomické reality rozpadl.

  1. Volně pohyblivé kurzy papírových měn

Období let od roku 1973 až do současnosti.

Po propadu dolaru se svět opět ocitl v systému volně pohyblivých kurzů papírových měn. V bloku vytvořeném západoevropskými státy byly směnné kurzy navázány jeden na druhý a Spojené státy opět devalvovaly oficiální kurz dolaru o symbolickou částku na 42 dolarů za unci. Jak se dolar na devizových trzích ze dne na den propadal a německá marka, švýcarský frank a japonský jen se hnaly vzhůru, začaly americké úřady za podpory friedmanovských ekonomů očekávat příchod ideálního měnového uspořádání. Je totiž pravdou, že v systému pohyblivých směnných kurzů nedochází k dolarovým přebytkům a náhlým krizím platební bilance. Kromě toho si začali američtí exportéři pochvalovat, že klesající kurz dolaru zlevňuje americké zboží v zahraničí, a proto podporuje export. Ačkoli vlády i nadále do pohybů kurzů zasahovaly (šlo tedy o „špinavý“, a nikoli o „čistý“ floating), celkově se zdálo, že mezinárodní měnový řád vstoupil do friedmanovské utopie.

Dlouhodobě existoval problém, že země provozující méně inflační politiku nebudou stát stranou a dívat se, jak se jejich měny stávají dražší a dražší a jak je jejich vývoz poškozován ve prospěch amerických konkurentů. Zatímco americká inflace a znehodnocování dolaru pokračují, sáhnou tyto země brzy k odvetné devalvaci, devizové regulaci, vytváření měnových bloků a ekonomickým válkám tolik typickým pro 30. léta. Mnohem rychlejší účinek má však druhá strana téže mince. Znehodnocující se dolar rovněž znamená, že americké dovozy se stávají daleko

dražšími, že pro americké turisty je v zahraničí velmi draho a že po laciných vývozech je tak obrovská poptávka, že to vede ke zvýšení domácích cen vyvážených komodit (např. Zemědělských produktů). Američtí vývozci mohou tedy samozřejmě získávat, ale pouze na úkor inflací postižených amerických spotřebitelů. O ochromující nejistotě prudkých změn směnných kurzů se mohli Američané přesvědčit na vlastní kůži při prudkém propadu dolaru na mezinárodních devizových trzích v červenci 1973.

Jelikož Spojené státy v srpnu 1971 zcela opustily zlatý standard a zavedly friedmanovský systém volně pohyblivých kurzů papírových měn, trpěly ony i zbytek světa nejprudším a nejdéle trvajícím záchvatem inflace v mírových dobách v celé historii. Na tomto místě by již mělo být jasné, že nejde o náhodu. Předtím, než byl dolar oddělen od zlata, keynesovci i friedmanovci, všichni svým vlastním způsobem oddáni papírovým penězům, sebejistě předvídali, že po ustavení nekrytých papírových peněz klesne rychle cena zlata na svou neměnovou úroveň, která byla

odhadována na 8 dolarů za unci. Při svém pohrdání zlatem tvrdily obě skupiny, že cenu zlata udržoval vysoko mocný dolar, a nikoli že pro dolar bylo oporou zlato. Od roku 1971 neklesla tržní cena zlata nikdy pod starou pevnou cenu 35 dolarů za unci a téměř vždy byla mnohem výš.

Když během 50. a 60. let ekonomové jako Jacques Rueff volali po zlatém standardu při ceně 70 dolarů za unci, byla tato cena považována za absurdně vysokou. V současnosti je ovšem ještě absurdněji nízká. Daleko vyšší cena zlata ukazuje na katastrofální znehodnocení dolaru od doby, kdy vlády uposlechly rad „moderních“ ekonomů a došlo k úplnému odstranění zlatého krytí.

- POKRAČOVÁNÍ - ZDROJ: https://aliancenarodnichsil.cz/ekonomicka-vize-spolecnosti-analyza-a-navrhy-reseni/

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře