Centrální bankovnictví - stabilizátor, nebo škůdce?

Neplatí tedy klasický tržní předpoklad získávání peněz - musíte nejprve na trhu poskytnout službu či prodat výrobek, za což obdržíte peníze. Zachce-li se peněz centrálnímu bankéři, žádný výrobek nebo službu druhým lidem poskytovat nemusí, nemusí si lámat hlavu s tím, co by měl na trhu nabízet, které výrobky a služby za jakých podmínek budou subjekty trhu poptávány. Velice zjednodušeně se dá tedy tato situace popsat následovně:

1. Koupí si papír a nůžky
2. Zajde si do nejbližší tiskárny
3. Natiskne na koupený papír obrázky velikánů národa a čísla s několika nulami (čím více nul, tím lépe pro něj)
4. Rozstříhá archy papíru na menší kousky (ty nazve „bankovky")
5. Vezme si tyto peníze jako „výplatu" za práci pro národ
6. Jde s „novými penězi" do obchodu a nakoupí si tolik aut, lihovin, drahých kravat, obleků, golfových holí a tenisových raket, kolik nul si na bankovky natiskl.

Kdo by nechtěl takto „podnikat"? Takové podnikání tedy neodpovídá klasickým rysům podnikání - přetváření vstupů na výstupy o větší hodnotě. Centrální bankéři žádnou reálnou hodnotu nevytvářejí a mohou tedy existovat pouze tehdy, pokud jejich aktivitu platí ostatní. Šťastný a Šíma tuto situaci označují „parazitováním" a jako argument uvádějí, že jestliže si chtějí centrální bankéři za nově vytištěné peníze koupit například láhev whisky, musí tuto láhev nejdřív někdo vyrobit.

Tomuto výrobci/prodejci tedy tito lidé platí něčím, co nemá žádnou reálnou hodnotu- papíry, které si sám potiskl a označil je nominální hodnotou. Touto aktivitou tedy nic nevytvořil. Situace je samozřejmě značně zjednodušená, ale není problém tuto situaci konkretizovat. Na to zde není prostor, faktem ale je, že závěry jsou stejné.

Autoři dále rozvíjejí myšlenku a uvádějí, že státní monopol na tisk peněz je stejně neproduktivní jako jakýkoliv jiný monopol, kdy dochází k narušení celého tržního systému, cenového systému a k plýtvání zdroji. Jde podle nich o systematické, rozsáhlé a legální přerozdělování bohatství od produktivních členů společnosti k „parazitům". Stát si tedy prostřednictvím takovéto výroby peněz zajišťuje ze svého pohledu životně důležité prostředky, který by nebyl schopen pomocí daní v takové míře získat. Dále tím zamlžuje skutečnou cenu, kterou důvěřiví obyvatelé státu za jeho „služby" platí.

Jak centrální banka „pečuje o měnu"?

Od teorie a zjednodušujících úvah postupují autoři k faktům. Z ústavy ČR vyplývá, že „Hlavním cílem činnosti ČNB je péče o stabilitu měny". Můžeme tvrdit, že měna je tím kvalitnější, čím méně se snižuje její kupní síla a tedy čím méně se mění (v praxi rostou) ceny v této měně udávané. Pro ilustraci uvádím následují graf růstu cenové hladiny v USA od roku 1913 do roku 2000, tedy od doby, kdy vznikl Federální rezervní systém (FED). Záleží na vás- čtenářích, jestli tento vývoj cenové hladiny považujete za „stabilní" a jestli dělá FED dobrou práci. Při pohledu na uvedený graf (viz galerie, první graf) ale člověku cuká koutek a s úsměvem, možná údivem reaguje na troufalost centrálních bank, které o sobě s hrdostí prohlašují, že stabilita měny, potažmo cenové hladiny, je důvodem jejich existence.

Ale abychom nebrouzdali za mořem, můžeme se podívat do České republiky a zjistíme, že situace není tak vzdálená Spojeným státům, ačkoliv geograficky tomu tak není. U nás můžeme hodnotit úroveň cenové hladiny od roku 1990 a zjistíme, že index spotřebitelských cen se od roku 1990 do roku 2000 zvýšil 3,5x, tedy z hodnoty 100 na hodnotu 350. Je hojně rozšířen názor, že inflace u nás byla způsobena jinými vlivy, že docházelo k cenové deregulaci, zavádění nových daní a dalším věcem.

Pokud by tomu tak skutečně bylo a ČNB by nebyla za růst cen odpovědna, potom by k růstu cen docházelo navzdory skutečnosti, že centrální banka nevytvářela nové peníze (popř. je nevytvářela rychlejším tempem, než jakým rostl reálný produkt ekonomiky). Popišme si tedy nabídku oběživa - množství papírových a kovových peněz v oběhu se od roku 1993 do roku 2001 zvýšilo z 30 mld. na 175 mld. Kč, což dělá nárůst nějakých 600% (viz galerie, druhý graf).

Kde se tedy bere neuvěřitelná arogance, s jakou je stabilita měny podmiňována existencí centrální banky? Celá problematika centrálního bankovnictví je úmyslně zamlžována s jediným cílem - vzbudit u veřejnosti dojem, že celý peněžní a bankovní systém je natolik komplikovaný, že by se ho normální lidé radši ani neměli mít snahu pochopit a že by naopak měli „odborníky z centrální banky" zahrnout vděčností za to, jak pracují na zdokonalení systému.

Kniha Murrayho Rothbarda tuto problematiku dále prohlubuje, nabízí velmi přesvědčivé argumenty a myšlenkové pokusy a simulace. Jakkoliv se vám jeho názory mohou zdát špatné, za přečtení kniha rozhodně stojí a já sám jsem se s hodně věcmi ztotožnil. Otázky jsou to velice aktuální. Kam až povede tisk nových peněz a co by v ekonomice způsobilo zastavení nebo zpomalení tisku, to jsou otázky, jimiž se zabývá ekonomická společnost a nemusí to být jen akademici a profesionálové, podobné otázky si jistě položilo i mnoho z nás.

Zdroj: ROTHBARD, Murray Newton. Peníze v rukou státu: jak vláda zničila naše peníze. Praha: Liberální institut, 2001, 144 s. ISBN 80-863-8912-X.

Další informace a články: http://stox.cz/zpravodajstvi/clanky/zajimavosti