Jan Miessler a Vít Kouřil: Temelín, protože Fukušima

Podrobnosti

ze světa / Ekologie|

12. červenec 2011|

Jan Miessler, Vít Kouřil|

9944 x

Kdyby byli odpůrci jaderné energetiky navýsost škodolibí, nemohli by si přát lepší argument, než který jim od letošního 11. března poskytla havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Zlověstné záběry poškozených reaktorů, zoufalství uprchlíků, liduprázné vesnice a vlnitý plech sténající ve větru vskutku neudělaly plánům na nové atomové elektrárny dobrou reklamu. Celý svět si mohl názorně představit, jak draho může vyjít údajně ta nejlevnější, tedy jaderná energie.

Zahraniční experti v průběhu března a dubna hrobovým hlasem hovořili o konci takzvané jaderné renesance, která měla po dvaceti letech stagnace opět roztočit nukleární byznys. V Německu dokonce předsedkyně spolkové vlády Angela Merkelová pod tlakem anti-atomkraftové veřejnosti strachy zezelenala a slíbila (nedávno odložené) kompletní odstavení německých jaderných elektráren do roku 2022. U nás ovšem diskuse o rizikovosti jaderné energetiky poměrně záhy uvízla v tekutých mediálních píscích, nanesených větrem pro-jaderných politiků, odborníků, lobbistů či novinářů. Navzdory tomu, že média u nás i v Německu fungují v principu podobně, dopadla po-fukušimská debata o jádru opačně. Proč?

Fukušimská telenovela

Pokud bychom měli přirovnávat, pak média se katastrofami živí podobně, jako se kondor andský živí mršinami uhynulých zvířátek. Pokud je katastrofa dlouhodobá a v průběhu času se vyvíjí, jako tomu bylo ve Fukušimě, mediální hostina může trvat až několik týdnů, přičemž některé vybrané kousky skončí v mrazáku, aby se odtud mohly při další vhodné příležitosti vytáhnout.

Šťavnaté vnitřnosti katastrofy ovšem na rozdíl od kondorů novináři nepožírají sami, ale servírují je čtenářům, posluchačům a divákům ve formě propracovaného zpravodajsko-publicistického mixu. Ten se skládá z řady ingrediencí. Gruntem jsou samozřejmě fakta z místa katastrofy a blízkého okolí, nesmí ovšem chybět ani citační a názorová obloha od expertů, politiků a dalších takzvaných talking heads (mluvících hlav), kteří podle názoru novinářů mají ke katastrofě co říci. Logika je jednoduchá: zpočátku se píše hlavně o tom, co se stalo, později, pokud se neděje nic zásadně nového, proč se to stalo a co to znamená. Pokud je mix úspěšný, zvýší se mediálním dravcům sledovanost, příjmy z inzerce i profesionální respekt kolegů.

S tím, jak v posledních dekádách ve zpravodajství postupně narůstá důraz na „lidské příběhy", a tedy na emoce, se zážitek konzumování v čase se rozvíjejících katastrof čím dál víc podobá zážitku sledování telenovely: nejde ani tak o zápletku, která se stejně bez hlubšího smyslu plahočí ode zdi ke zdi, ale právě o emoce, které mohou diváci s postavami sdílet. V případě Fukušimy jsme se tak mohli vžívat do situace lidí z okolí, kterým zemětřesení, tsunami a radiace zamořily domovy, nebo do situace záchranářů, kteří do zdivočelé elektrárny odcházeli zabraňovat nejhoršímu s tím, že se z nich pravděpodobně dříve či později stanou mrtví hrdinové.

A samozřejmě si také představovat, co by se stalo, kdyby podobně jako Fukušima začal řádit Temelín nebo Dukovany.

„Na rozdíl od Japonců můžeme být v klidu"

Jak už je zavedeným zvykem, argumentačního souboje ohledně bezpečnosti jaderné energetiky se skutečně zúčastnily dva jasně ohraničitelné tábory, přičemž většina politiků, lidé „od jádra" a také většina novinářů stála na straně atomu, zatímco argumenty proti jádru prezentovali zejména ekologové, ovšem (vzhledem k japonskému kontextu překvapivě) nepříliš často.

Vzhledem k českému mediálnímu kontextu však o překvapení samozřejmě nejde. Jak zjistila analýza firmy Newton Media, čtyři hlavní názorotvorné deníky (MF Dnes, Právo, Lidové noviny a Hospodářské noviny) od začátku Nečasovy vlády do konce března letošního roku (připomeňme, že k fukušimské havárii došlo 11. března) publikovaly patnáct publicistických textů, jejichž autoři vyjádřili z jaderné energetiky obavy, přičemž na to, aby se Fukušima stala nejčastějším argumentem proti jádru za celé sledované období, stačily pouhé dva březnové týdny. Jenomže od loňského léta se naopak 32 článků (z toho šestnáct v MF Dnes) vyjadřovalo ve prospěch rozšíření Temelína, přičemž nejčastějším argumentem pro jeho dostavbu byla paradoxně bezpečnost. Ovšem bezpečnost energetická.

Podobně tomu bylo i ve zpravodajství, v němž byl popis agonie fukušimských reaktorů standardně doplňován dotazy na vládní politiky a jaderné znalce ohledně ne/bezpečnosti Temelína, případně Dukovan, ovšem nikoliv již reakcemi ekologů, jejichž názor je zpravidla opačný. „Na rozdíl od Japonců můžeme být v klidu," shrnul vše podstatné hned v první větě jednoho z prvních článků tohoto typu (Slabina elektráren: blackout, MF Dnes 14. 3. 2011) jeho autor Ondřej Šťastný. Česká televize tuto základní tezi rozvedla ústy redaktorky pořadu Ekonomika ČT24 Michaly Hegertové do takřka kanonické podoby: „O bezpečnosti českých jaderných elektráren Temelín a Dukovany není pochyb. Po dnešním jednání vlády to prohlásil premiér Petr Nečas. Podle předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové navíc není rozumné přijímat unáhlené závěry. Únik radiace japonské elektrárny Fukušima do ovzduší navíc nemůže Čechy žádným způsobem ohrozit."

Nižší výskyt odpůrců jádra lze vysvětlit tím, že jaderné lobby se zkrátka podařilo v médiích stejně jako u veřejnosti udržet konsenzus o tom, že jádro je dobré, levné a bezpečné. A to konsenzus natolik nezničitelný, že i po Fukušimě jsou podle průzkumu společnosti Ipsos Tambor dvě třetiny obyvatel Česka stále pro jadernou energii. Nabízí se ale také alternativní vysvětlení, vycházející ze samotné mediální logiky: „protijaderníci" nebyli citování proto, že za všech okolností a na jakoukoliv jobovku ohledně jádra zareagují pokaždé stejně: prohlásí, že jaderná energetika je v principu nebezpečná, a atomové elektrárny by se proto měly co nejdřív zavřít. Což je fakt nuda. I docela „pruda" – vzhledem k nepopulárnímu eko-dovětku, že bychom místo jádra měli spoléhat na soláry (Pryč se solárními cary!), větrníky (Hyzdí naši malebnou krajinu!) nebo biomasu (Největší omyl v dějinách!).

Ve srovnání s nimi čeští jaderní experti sice také v podstatě říkali stále totéž — navzdory tomu, co se stalo ve Fukušimě, jsou Dukovany i Temelín, potažmo jaderná energetika ou kej —, ovšem vzhledem ke stále se prohlubujícím potížím ve Fukušimě byli ve svých odpovědích nuceni k větší kreativitě. S každým novým únikem radioaktivity či výbuchem vodíku totiž museli národ ujistit, že něco takového se u nás opravdu, ale opravdu stát nemůže.

Lokalizace katastrofy

Jak už je to při podobných příležitostech obvyklé, někteří autoři se ve své argumentaci dopouštěli osvědčených publicistických figur, které už za první republiky přišly Karlu Čapkovi obzvlášť unfair. „Velkou chybou a osudovým omylem by však bylo, kdybychom z jednoho, jakkoliv katastrofálního zemětřesení v jedné zemi chtěli dělat nějaké závěry o budoucnosti jaderné energetiky. Jaderná energetika byla v posledních dvou třech desetiletích utlumena hlavně činností nezodpovědných zelených skupin, které hrdinně bojovaly proti jaderným reaktorům, a přitom jim nevadilo na padesát tisíc jaderných hlavic (každá z nich deseti- až stonásobně silnější, než byla hirošimská bomba) nashromážděných v arzenálech supervelmocí," napsal například známý odpůrce energetických alternativ a zastánce jádra František Janouch (Jádro? Ano. MF Dnes 16. 3. 2011). Čímž se podle Čapkovy typologie z Dvanáctera figur zápasu perem čili Příručky písemné polemiky (Přítomnost, 1925) dopustil hned několika zakázaných figur: despicere (prohlášení polemizujícího za blbečka), termini a caput canis (využití slovníku, který polemizujícího dehonestuje) a negare (upření něčeho, co polemizujícímu náleží, v tomto případě skutečnost, že „zelené skupiny" také protestovaly a protestují proti jaderným zbraním).

I z uvedené citace ovšem plyne, že jádro naší post-fukušimské diskuse o jaderné energetice spočívalo v zápasu o to, zda je možné příběh Fukušimy zobecnit na všechny jaderné elektrárny, a tedy i na Temelín, Dukovany a plánované Blahutovice. Argumentem odpůrců jádra na obecné rovině bylo, že jaderné elektrárny coby složitá zařízení mohou selhat už jen v principu, a vzhledem k následkům, které fukušimská katastrofa názorně ilustruje, by bylo lepší od jaderné energetiky výhledově ustoupit. V konkrétní rovině se argumentovalo účelovým přístupem jaderné lobby (ČEZ, spřátelení politici a státní úředníci, jaderní experti), kteří mají bez ohledu na velikost rizika sklony tato rizika bagatelizovat, takže se jim nedá věřit.

Konkrétním protiargumentem zastánců jádra naopak byly náročné bezpečnostní testy, které české jaderné elektrárny splnily, a skutečnost, že vzhledem ke geologickému podloží a geografické poloze u nás tsunami ani zemětřesení nehrozí (a tedy jsme v bezpečí).

V obecné rovině se nám pro změnu dostalo poučení, že jiná rizika, o kterých se nemluví, jsou ve skutečnosti s riziky jaderné energie srovnatelná (a nebezpečí se tedy stejně nevyhneme).

Pokud zůstaneme na teoretické rovině, nelze nezmínit, že tomuto argumentu se ve své knize Riziková společnost (v nakladatelství SLON letos vyšlo druhé vydání) podrobně věnuje sociolog Ulrich Beck, podle kterého je na podobném vytváření a následném neomylném „řešení" rizik současná společnost pevně založena. K tak radikálnímu závěru ovšem mediální diskuse nedospěla, Američané totiž konečně dostali Usámu. Na Fukušimu jsme tak mohli konečně zapomenout, přestože zpravodajsky výživnými událostmi by nás vydržela zásobovat dodnes a lépe, než pan Karfík z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje (1974) dokázal krmit docenta Chocholouška šílícími úplatkáři.

Argumentační lart-pour-lartismus

Projaderný status quo se nepodařilo zvrátit i kvůli přehnaně katastrofické rétorice některých médií. Jaderní experti tak dostali příležitost fámy o radioaktivním mraku blížícím se k České republice s labužnickým úsměvem vyvrátit. A dočkali jsme se i perel v podobě článku europoslance Miroslava Ouzkého (ODS) o tom, že Fukušima je ve skutečnosti „rázným argumentem" pro jadernou energetiku.

To nejpodstatnější "poučení z fukušimské bajky" však tkví ve skutečnosti, že hlavní tuzemská média zredukovala fukušimsko-temelínskou debatu na téma bezpečnosti, které je sice klíčovým, nikoli však jediným důležitým problémovým aspektem jaderné energetiky. Jinými slovy se potvrdilo, že na médiích je často nejdůležitější to, co v nich nenajdeme. A pokud k tomu připočtete pravidelné informační dávky o Němcích a Rakušácích, kvůli nimž musíme „nesmyslně" testovat naše stokrát prověřené jaderné chlouby a hlavně výhledově zdražit elektřinu o 30 %, bylo vymalováno. Šance konečně otevřít nikdy nekonanou veřejnou debatu ohledně dostavby Temelína tak zůstala nevyužita.

Argumentační obloha, kterou nám média společně s fukušimským zpravodajstvím servírovala, se nakonec skutečně ukázala jenom jako obloha. Zdá se, že veškeré novinové argumentování není nic než lart-pour-lartismus, kde za krásu vytištěných větiček dostane příslušný diskutér pouze malé, bezvýznamné plus. V kontextu zahraniční nukleární dekadence, při níž většina západních soukromých firem i vlád zjistila, že se jaderné elektrárny stavět nevyplatí, nicméně takové „umění pro umění" pouze betonuje pobřeží ostrova projaderné deviace, kterým Česká republika v evropském kontextu i nadále zůstává.

Sázka na jádro je tak opravdu sázka na jistotu: dokud se nic nestane, budou přátelé jádra nebezpečí bagatelizovat. A jakmile něco vybouchne, všem se nám upřímně omluví. „Je mi to velice líto. Takový omyl se už nebude opakovat," řekl viceprezident firmy TEPCO Sakae Muto týden po zemětřesení. „Náš ústav, pane Hudečku, se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření, k jakému dochází maximálně jednou za deset let," řekl zase filmový docent Chocholoušek.

Bohužel, svoji omluvu, byť poněkud přeformulovanou, musel během filmu ještě několikrát zopakovat.

sedmagenerace.cz/text/detail/temelin-protoze-fukusima

Komentáře