Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Daniel Veselý: Sýrie ve svírajících se kleštích

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 


  • assad_ahmanidejad
Sýrie a Írán jsou de facto dvě země na Blízkém a Středním východě, které dlouhodobě vzdorují dominanci Spojených států, Izraele a Saúdské Arábie. Zatímco je syrská vláda po pás ponořena v krvavém civilním konfliktu a čelí sankcím Arabské ligy a západních zemí a možné intervenci, íránský režim se ocitá tváří v tvář nejen mezinárodním sankcím, ale i akutnímu vojenskému útoku ze strany Izraele a Spojených států.

Přestože jde o dvě suverénní země, jejich osud se ne zcela nachází v jejich vlastních rukou. Informace o dění okolo Íránu lze vyhledat poměrně snadno, avšak dění v Sýrii zůstává spíše v jakési informační izolaci a obestření polopravd a lží. Co je ale skutečně zajímavé, osud těchto dvou zemí je vzájemně propojený.

Občanský konflikt v Sýrii lze vnímat jako další část domina, které letos v arabském světě padá. Nicméně jeho průběh je o dost surovější než ve většině arabských zemí a díky značné absenci novinářských informací je nepřehledný podobně, jako byl průběh libyjských nepokojů; k nám se dostávají pouze roztříštěné a kusé zprávy, byť jsou často vydávány za informační celek. Díky svědectvím mnoha uprchlíků ze Sýrie není ale pochybnost o tom, že se syrská vládní vojska dopouští ohavných masakrů na vlastním obyvatelstvu. Nicméně nejen britský reportér Robert Fisk, který jednoznačně brojí proti Assadovu režimu a který se přes omezené možnosti snaží soustavně monitorovat dění v Sýrii, píše, že mezi usmrcenými jsou i vládní vojáci.

My zde ve středoevropském chládku máme tendenci věřit bipolárně vypreparované kvazirealitě (složitost spletitých vztahů je nad chápání běžného mediálního konzumenta), a máme tak nějak za to, že nepochybně brutální režim syrského prezidenta Assada nemilosrdně likviduje obyčejné Syřany a bezmocnou, demokraticky smýšlející opozici. Podle čerstvě publikovaných odhadů OSN si konflikt Sýrii od svého začátku v březnu tohoto roku vyžádal více než 4000 obětí včetně 256 dětí. Na pořadu dne se objevila žádost Francie o zřízení humanitárních koridorů v Sýrii. Obdobnou žádost předneslo i Turecko, které je podle některých zdrojů připraveno k ozbrojené intervenci do Sýrie. Ale o plánovaných vojenských akcích proti Sýrii podrobněji až dále v textu.

Syrská ekonomika je už nyní podlomena sankcemi Evropské unie a Spojených států. Postoj západních zemí vůči Damašku zahrnuje i možné vojenské řešení krize, což zvyšuje mezinárodní tlak na tuto suverénní zemi. Čím dál tím více izolovaný Damašek čelí sankcím také ze strany Turecka a arabských zemí, tedy i regionálnímu tlaku. Liga arabských států schválila proti Assadově režimu sankce kvůli tomu, že ignoroval její žádost o vyslání vojenských a civilních pozorovatelů do Sýrie, a formálně Sýrii pozastavila členství v lize. Sankce (ukončení letů z členských států ligy do Sýrie, ukončení transakcí s centrální syrskou bankou, zmražení syrských aktiv ve všech arabských zemích a zákaz cestování předních syrských představitelů do těchto zemí) mají oficiálně za cíl předejít dalšímu prolévání krve a zabránit vojenské invazi do země. Jestliže Damašek stáhne armádu z měst, propustí politické vězně a vpustí na své území mezinárodní pozorovatele, budou sankce údajně zrušeny. Tato opatření arabských zemí syrskou ekonomiku ještě více podlomí, a lze jen stěží doufat, že k něčemu smysluplnému povedou. Agentura AFP aktuálně informuje, že „záplava sankcí selhává v úsilí zabránit krveprolévání v Sýrii.“

Televizní stanice Al-Džazíra odvysílala 28. listopadu zajímavou debatu o dopadu sankční politiky na syrské hospodářství. Hosté relace včetně představitele syrské opozice Ashrafa al-Moqdada se v podstatě shodli na tom, že ekonomické embargo ubližuje obyčejným Syřanům. Dva ze tří hostů nakonec uvedli, že tato politika k ničemu smysluplnému nepovede. „Myslím, že tyto sankce postihnou hlavně obyčejné lidi. Syrská ekonomika může být ochromena na skutečně velice dlouhou dobu,“ prohlásil libanonský politický analytik Kamal Wazne a navíc dodal, že možné zahraniční vměšování do syrského konfliktu by mohlo mít podobně tragický rozměr jako v Iráku, kdy ilegální angloamerická invaze rozdmýchala sektářské násilí a destabilizovala celý region. Britský specialista na Střední východ Patrick Seale kategoricky odmítl možnost zahraniční intervence do Sýrie rovněž s poukazem na katastrofické následky invaze do Iráku. Seal se domnívá, že by syrský občanský konflikt měl být řešen pod záštitou zemí BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky), a to diplomatickou cestou, aby v Sýrii mohlo dojít k „mírovému předání moci“, jinak zemi hrozí vypuknutí sektářské války. Zahraniční vojenská invaze by podle Sealeho nevyřešila vůbec nic, ba právě naopak.

Sealův návrh je obdobný návrhu, se kterým přišli zástupci zemí BRICS před invazí NATO do Libye. Ten byl ale západními zeměmi, stejně jako další snahy řešit konflikt v Libyi, včetně údajně hrozící genocidy ze strany Kaddáfího vojsk proti obyvatelům Benghází, diplomatickými prostředky, smeten ze stolu, načež NATO uskutečnilo vojenský vpád do Libye. Následky tohoto fatálního rozhodnutí už v podstatě známe. V Libyi došlo k suverénně nejkrvavějšímu konfliktu arabského jara; v průběhu půl roku trvající občanské války zahynulo podle ministra zdravotnictví přechodné vlády v Libyi Naji Barakata přinejmenším 30 000 osob. Dalších 50 000 lidí bylo zraněno. Počet mrtvých není podle ministra Barakata konečný s tím, že asi 4000 osob je stále nezvěstných. Zatímco zpráva cudně zamlčuje válečné zločiny spáchané v Libyi vzdušnými silami NATO a spřízněnými rebely, polovinu z celkového počtu usmrcených tvoří Kaddáfího vojáci. Jelikož bylo podle odhadů OSN před zásahem NATO v Libyi usmrceno „pouze“ 1000 až 2000 lidí, můžeme západní intervenci mající za cíl předejít ztrátám na životech libyjských civilistů považovat za ohromnou humanitární katastrofu. Existuje tedy další konkrétní argument zpochybňující „efektivitu“ možného vojenského zásahu v Sýrii, nedej bože ze strany západních zemí. Odborník na Sýrii a arabský region Bassam Haddad, který stojí v opozici proti Assadově režimu, aktuálně píše, že by v případě zahraničního vpádu do Sýrie byly násilnosti v Libyi ve srovnání „piknikem“ s tím, že tato možnost je většinou Syřanů považovaná za nepřípustnou – tedy fakt, k němuž by se mělo při posuzování vojenského řešení konfliktu přihlížet nejvíce. Navíc starší generace Syřanů asi jen tak nezapomene na vojenský puč v jejich domovině, který v roce 1949 zorchestrovala CIA, a destabilizovala tak nově nezávislou arabskou republiku, a na neblahé konsekvence z něj v následující dekádě vyplývající.


Dalším faktem zůstává, že rozhodnutí Ligy arabských států mající za cíl nastolit stabilitu v Sýrii je v příkrém rozporu s její netečnou reakcí na masivní porušování lidských práv uvnitř jejích členských zemí uskutečňované s entuziastickou podporou zejména Spojených států. Kde je proto odsudek represí v Egyptě, kde vojenská junta od pádu Mubarakova režimu zavraždila přinejmenším desítky lidí (při listopadových demonstracích junta jen v průběhu pár dní usmrtila přes 40 lidí) a 12 000 civilistů bylo odsouzeno vojenskými tribunály ve fraškovitých procesech, jak uvádí čerstvá zpráva Amnesty International, v Saúdské Arábii, která zůstává vzorným pionýrem co se útlaku vlastního obyvatelstva týče a která poslala 1500 vojáků do Bahrajnu, aby zde zadusila protivládní nepokoje s desítkami zavražděných, následované „moskevským divadelním procesem“ s lékařským personálem, jenž pomáhal zraněným, v Jemenu, kde vládní síly včetně sniperů od ledna do září usmrtily více než 400 osob, dále pak v Libyi, kde NATO podporuje novou libyjskou vládu, která však podle OSN vězní 7000 lidí bez řádného soudního přelíčení, z nichž někteří jsou mučeni? Protesty v rámci arabského jara byly násilně potlačeny či vládními garniturami odsouzeny v dalších zemích Ligy arabských států, jež se neobešly bez mnoha zraněných a usmrcených demonstrantů v Maroku, Iráku, Alžírsku, Kuvajtu, Ománu, Jordánsku, Libanonu, Spojených arabských emirátech, Mauretánii, v Izraelem okupovaných palestinských teritoriích a Marokem okupované Západní Sahaře.

Pokud se dotkneme důležité a spletité otázky týkající se vztahů mezi šíity a sunnity v rámci regionu, tak spojitost a spojenectví Sýrie s Íránem může být pro Sýrii osudné. Vzrůstající arabská aliance proti Damašku je protišíitská a protiíránská. Vládnoucí syrská elita – Alawité – patří k šíitům, nicméně většina Syřanů patří k sunnitské větvi islámu. Íránci coby většinoví šíitové by útok této aliance proti Damašku považovali za kontrarevoluci pod maskou humanitární intervence. Íránci by případnou ztrátu svého syrského partnera pravděpodobně kompenzovali zvýšením svého vlivu v Iráku, kde převládají šíitové. Bagdád má také oprávněné obavy z dalšího vývoje v Sýrii. Sunnitská menšina v Iráku, jež je politicky marginalizována šiíty a Kurdy, by byla posílena, kdyby otěže moci v Damašku získali většinoví sunnité. Odsun amerických vojáků z Iráku by jejich šiítského klienta v Bagdádu zanechal v celkem nezáviděníhodné situaci. Mohli bychom být tedy svědky potenciálního rozvratu, který by vypukl na základě sektářských pohnutek.

Ačkoliv na první pohled ze strany Západu neexistuje nějaká zvláštní hurá nálada vojensky intervenovat v Sýrii, tak jako v na ropě sedícím Íránu, ani tato možnost není nikterak vyloučena. Připomeňme si, že Sýrie se objevila na proslulém pamfletu amerických neokonzervativců PNAC z roku 1997 coby jedna ze zemí, kde měly Spojené státy svrhnout vládu a nastolit klientský režim. Zdá se ale – jak tvrdí americký právní expert a blogger Glenn Greenvald – že neokonzervativní agendu převzal prezident Obama, který se ve třech státech uvedených v pamfletu celkem „úspěšně“ vojensky angažoval –  v Iráku, Libyi a Libanonu. Greenwald cituje z nedávného vydání deníku Washington Post, kde se píše, že Obama masivně eskaloval boje nízké intenzity a leteckou kampaň bezpilotních letounů v Somálsku a pořádá menší vojenské výboje na jihu Súdánu – tedy ve dvou dalších zemích, o jejichž skalpu neokonzervativci snili. Posledními a zároveň nejdůležitějšími zeměmi uvedenými neokonzervativci jsou Sýrie a Írán. Greenwald konstatuje, že obě země jsou již delší dobu terčem tajných subverzních aktivit USA a Izraele s cílem změnit v obou státech stávající režimy. To samozřejmě není nelogické. Sýrie a Írán představují zásadní entity, jež nadále vzdorují americko-izraelské dominanci v regionu. Ba více – spojenectví Sýrie s Íránem a jejich podpora Hamasu v Gaze, Hizballáhu v Libanonu a vzrůstající íránský vliv Iráku přirozeně nese nelibě jak Tel Aviv, tak Washington.

Nehledě na krveprolití, jež sužuje Sýrii, de facto minimální mediální pokrytí tamního dění, masový uprchlický exodus, a tudíž nepopiratelné utrpení tamní populace, by i podle dalších hlasů mohl vojenský zásah v této blízkovýchodní zemi vyvolat explozivní dopad na celý region. Sýrie má na své straně velké geopolitické spojence v Rusku a Číně. Rusko zásobuje represivní Assadův režim zbraněmi a dalším vojenským materiálem a má navíc v syrském přístavu Tartus jedinou námořní základnu ve Středomoří. Z pohledu Moskvy a Teheránu by změna režimu v Damašku mohla eliminovat jejich námořní přítomnost ve Středozemním moři, jak konstatuje novinář a analytik Pepe Escobar http://dissidentvoice.org/2011/11/that-rocky-road-to-damascus/ píšící pro Asia Times Online a spolupracující s The Real News Network. Ten píše, že se v syrském a íránském „problému“ mají angažovat libyjští rebelové, dále pak Pentagon prostřednictvím AFRICOMu a hlubší militarizací Libye v koordinaci s NATO. Z hlediska amerických plánovačů, izraelské vlády a lobby jsou takové kroky pochopitelné – útok na osu Damašek-Teherán či jen na Assadův režim by představoval smrtelnou ránu pro Hizballáh v Libanonu, který izraelskou armádu již dvakrát potupil. Escobar dodává, že by takový počin byl v Radě bezpečnosti OSN vetován Ruskem a Čínou, a tudíž by celou operaci mohla zaštítit Rada spolupráce arabských států Perského zálivu (GCC) v čele se Saúdskou Arábií (GCC si jen tak mimochodem letos vysloužila ostruhy při bleskovém potlačení protivládních protestů v Bahrajnu a Jemenu) a zkorumpovaná Liga arabských států.

Analytik Peter Lee dokonce uvádí, že se na turecko-syrských hranicích již formuje jakási „syrská osvobozenecká armáda“ pod záštitou západních států, jejímž cílem je násilné odstranění Assadova režimu s pomocí ostřílených libyjských rebelů a ve spolupráci se syrskou opozicí. O schůzkách tureckých představitelů, zástupců syrské opozice a libyjských bojovníků a jejich snahách odstavit Assada od moci se můžeme dočíst i v britském periodiku Daily Telegraph. Další revoluce arabského jara může být tak s velkou pravděpodobností „unesena“ ve jménu „vyšších zájmů.“ Pokud je zahraniční intervence do Sýrie doopravdy na spadnutí, nepůjde přirozeně o lidská práva, ale o geopolitickou hru, jejíž následky, jak už bylo uvedeno, by mohly být pro celý region nedozírné, nehledě na pravděpodobný americko-izraelský útok na Írán.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře