Americká bezpilotní kampaň, plodící chaos a vyvolávající vlnu nevole u tradičních obětí na dvou kontinentech, není, jak se zdá, omezena jen na africké země a státy Středního východu. Dolehla až na Filipíny. Začátkem února na jihu Filipín americký bezpilotní útok připravil o život 15 členů islámských teroristických skupin Abu Sayyaf a Jemaah Islamiyah.
Sýrie a Írán jsou de facto dvě země na Blízkém a Středním východě, které dlouhodobě vzdorují dominanci Spojených států, Izraele a Saúdské Arábie. Zatímco je syrská vláda po pás ponořena v krvavém civilním konfliktu a čelí sankcím Arabské ligy a západních zemí a možné intervenci, íránský režim se ocitá tváří v tvář nejen mezinárodním sankcím, ale i akutnímu vojenskému útoku ze strany Izraele a Spojených států.
Letos se 15. ročníku Havlovy konference Fórum 2000, kde vystupují „přední světoví myslitelé a politické osobnosti", zúčastní gruzínský prezident Michail Saakašvili, který na domácí půdě nedemokratickými způsoby potlačuje gruzínský disent a před třemi lety napadl Jižní Osetii, a tím podle zprávy EU zahájil „neoprávněnou válku s Ruskem".
Ve středu 22. června přednesl americký prezident projev http://www.cbsnews.com/8301-503544_162-20073525-503544.html o postupném stahování amerických vojsk z Afghánistánu.
Nelze zavírat oči před závažnými zločiny formálně nepřátelského státu, jakým je Sýrie, ačkoliv není v mé vůli pravidelně komentovat aktivity států, které nezařazujeme do euroamerické civilizace a jež nejsou jejími spojenci.
Nemohu si pomoci, ale opětovný, do očí bijící dvojí přístup mezinárodní komunity k porušování lidských práv, jak jej může nyní živě pozorovat v Libyi, Bahrajnu a Jemenu je vskutku fraškou. Západní cynismus má novou metastázu.
Nevládní mediální těleso Ma´an News Agency přišlo se zprávou (ZDE), že nejmenovaná izraelská společnost vedená penzionovanými vojenskými veliteli rekrutuje africké žoldáky s cílem posílit snahy Muammara Kaddáfího při potlačení demokratického povstání proti jeho režimu.
Na letošním Fóru 2000 nějaký hlavoun hovořil o tom, že Indonésie je demokratickou zemí, kde nedochází k porušování lidských práv. To ovšem neodpovídá skutečnosti, což v případě Havlova lidskoprávního cirkusu není nic překvapujícího. Indonésie potlačuje lidská práva ve svých provincích na Západní Papui, v Acehu a na Jávě. Nevšiml jsem si, že by kvůli těmto skutečnostem bil na poplach třeba Člověk v tísni, jenž jinak téměř mikroskopicky zkoumá každý zkřivený vlas kubánských politických vězňů.
Rád bych pohovořil o historii týkající se NATO včetně členství České republiky v Paktu, o níž se z oficiálních učebnic dějepisu příliš nedozvíme.
Český tisk se houfně připojil k světovému tisku, aby informoval o předčasném propuštění Libyjce Abdal Basat Muhammad Midžrahího z vězení z vážných zdravotních důvodů. Ten si odpykával trest za podíl na spáchání atentátu na civilní let PanAm 103, na jehož palubě na podzim roku 1988 vybuchla nálož. Neštěstí si vyžádalo život 270 lidí. „Včerejší verdikt znovu pozůstalým řízne do jizvy vzpomínek. Některým lidem se však i uleví: jsou to ti, kdo považují Midžrahího za nevinného obětního beránka a ukazují prstem tu na Íránce, tu na Palestince, tu na Syřany.
Minulý týden uběhlo 64 let od osudové tragédie v japonských městech Hirošima a Nagasaki, jež zahájila naprosto novou éru, dobu, která podle některých historiků odstartovala jaderné zbrojení, a zavedla tak lidskou rasu několikrát k prahu jejího naprostého vyhlazení. Ačkoliv se v poslední době objevují neurčité sliby či proklamace, že je třeba jaderný potenciál, především ve Spojených státech a v Rusku, výrazně redukovat, neznamená to, že by se zásadním způsobem jaderné nebezpečí odložilo k ledu.
Latinská Amerika podstoupila v této dekádě tak významné změny v politické a ekonomické sféře, které bych přirovnal ke změnám, jež se odehrály na přelomu 80. a 90. let ve východní Evropě. Ba více, v řadě latinskoamerických zemí skončilo či se radikálně zmínilo
Smrt amerického televizního zpravodaje CBS Waltera Cronkiteho spustila lavinu rozličných komentářů, nekrologů, nezřídka i ód. Ani český tisk nezůstal pozadu, přestože řada čtenářů nemůže vědět, o koho vlastně jde. Cronkite se na mediální Olymp vyšvihl vedle jiného tím, že v roce 1968 v době ofenzivy Tet ve Vietnamu, jež vyvolala černou můru v mozcích americké politické a vojenské oligarchie, prohlásil, že se ve válce v Indočíně nedá zvítězit. A stvořila se legenda.
Lenine - Paciencia (Brazílie)
