Rozhovor s Danielem Solisem o jeho kandidatuře do Senátu za volební obvod 21 (Praha 5). Otázky klade Jiří Tuček, redaktor zpravodajského portálu skutečnosti.cz
Proč jste se rozhodl kandidovat senátu?
Ústava české republiky stanoví v článku 19 (2) „Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. (3) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.“ Tomuto se říká pasivní volební právo. Právo být zvolen.
Kandiduji proto, abych uplatnil svá ústavní práva. Dlouho jsme v období totality bojovali mimo jiné i za toto právo, tak jej také uplatňujme.
Politika se dotýká nás všech. A i přes to, že čím dál tím více právních norem, které nás zavazují, vzniká v Bruselu, nelze ústavním zákonodárným orgánům zcela odepřít jejich význam. Je to právě na půdě obou komor, kde se musí odehrávat boj za suverenitu českého státu, za jeho nedotknutelnost a svrchovanost. Je to zde, kde je možné bdít nad dobrými mravy národa a zejména orgánů státní správy. Je to právě zde, odkud lze zpomalit, či nejlépe zastavit společenský úpadek, vykořisťování a sociální útlak českého lidu. Je to také zde, odkud lze korigovat podivné zahraničně politické teze, které byly nastoleny mírně řečeno málo vlastenecky smýšlejícími politiky, placenými cizími mocnostmi, tentokrát ponejvíce transatlantickými. Uvrhli tím náš stát opět do nepřípustného vazalství velmi nebezpečných ideologií, díky kterým se různé oblasti světa nacházejí střídavě v prakticky permanentním stavu války a druhotných forem ozbrojeného konfliktu. Tyto války, všimněme si, se nyní povážlivě přiblížili až k naším hranicím. A tento trend dále pokračuje. Je tedy zcela pravděpodobné, že do takového konfliktu budeme zataženi i my. Tomu se ale musíme za každou cenu vyhnout. Válka není hra. Není to dobrodružství. Je to uměle vytvořená katastrofa, přinášející násilí, ničení, bolest, zoufalství a smrt. Podle všeho, co slýcháme z úst politiků a vnímáme ze sdělovacích prostředků, si ale většina tvůrců veřejného mínění myslí, že to je nějaká legrace, nějaká kratochvilná zábava, která navíc může snadno vyřešit hospodářský kolaps západu a s ním související sociální problémy. Někteří si snad myslí, že válka je nějaká forma důchodové reformy: „když nebude na důchody, tak se nechá část populace prostě vystřílet ve válce, a bude po problému.“ Můžete si nyní myslet, že to co říkám, je přitažené za vlasy. Ale není. Stačí se seznámit s návrhem novely branného zákona. Ten zavádí brannou povinnost do 60 let s tím, že v případě války v tomto věku nekončí, ale pokračuje až do demobilizace. Navíc, namísto vojenských cvičení zavádí povinnou účast v zahraničních vojenských misích. Pokud já něco takového čtu, tak to interpretuji tak, že v této zemi existuje někdo, kdo takový škvár napsal, kdo musí být úplný a obecně nebezpečný šílenec a patří do psychiatrické péče, nikoliv do úřadu státní správy, nebo do legislativního orgánu republiky! A vzhledem k tomu, že nemusí být sám, a že za ním mohou stát nějaké nadnárodní zájmy, nějaké nátlakové skupiny, které si jej vydržují, tak jak se to říká o Gabalovi, o Vondrovi a dalších, tak se začínám obávat, že by taková zhůvěřilost nakonec mohla i projít oběma komorami parlamentu a stát se skutečně zákonem. Důsledky by byly nedozírné. Jediným vítězem by pak byla zahraniční zbrojní lobby a finanční kartely, které tradičně vždy z válek těží. Tam je nutno hledat ony struktury, které si zde dlouhodobě platí své politiky a politruky a think-tanky a novináře, televizní a rozhlasové stanice a některé bývalé i současné elementy bezpečnostního a justičního aparátu právě za tímto účelem. Současné štvaní proti Rusku, a nedávno to bylo proti Sýrii atd. je jasným důkazem, že je tato společnost záměrně uváděna v omyl a že je veřejné mínění důmyslným způsobem systematicky manipulováno, stejně jako celý náš politický systém. A jedná se o fenomén, který probíhá simultánně s větším nebo menším úspěchem po celé Evropské Unii, která vzešla právě z tohoto záměru ovládnout celý náš kontinent a získat schopnost ovládat jej coby celek. Dostáváme se tím stále hlouběji do pasti, ze které jednoho dne nebude úniku. A na konci tohoto temného tunelu nemůže podle mého názoru být nic jiného, než válka, násilí a chaos. Nebo má snad někdo pocit, že posledních řekněme patnáct let zde jdou věci k lepšímu? Že je náš život stále kvalitnější a nadějnější? Že vychováváme mladé generace úžasných, ohleduplných, vzdělaných a spokojených lidí, které mají skvělé vyhlídky do budoucnosti? Skutečně si to zde někdo myslí? Nebo je to jen to, co nám tito zaprodaní politici a agenti predátorského nového světového pořádku, o kterém je řeč, jen neustále omílají v mediích a na politických mítincích, podle pravidla „často opakovaná lež se stává pravdou“?
Nehodlám proto ve své kandidatuře dávat sliby voličům, pořádat mítinky, rozdávat koblihy, nalévat čaj a usmívat se, tvářit se jako že se nic neděje a všechno je úžasné a… „proto volte mne“. Doba je povážlivě pohnutá. Kandiduji proto do Senátu aby aspoň existovala nějaká šance, že by tam někdo mohl odvrátit to, do čeho se slepě a nevědomě řítíme nadzvukovou rychlostí, zejména díky těm samolibým, sebestředným, nafoukaným, arogantním politikům ve službách hegemona a ve službách mamonu. Řítíme se do černé díry. Cítím morální povinnost, ontologickou imperativu tomu všemi dostupnými prostředky zabránit. Mandát v senátu je jedním takovým prostředkem, podle mého úsudku. Jeden člověk samozřejmě nic nezmůže. Ale řeknu to takhle. Už jenom fakt, že čtete tyto alarmující řádky od někoho, kdo se dlouhodobě zabývá studiem mezinárodních vztahů a tuto disciplínu vyučoval na specializované vysoké škole a může o sobě zodpovědně tvrdit, že rozumí mezinárodním realitám, je důsledkem mé kandidatury do Senátu. Lze konstatovat, že i cesta může být cíl.
Co si myslíte, že můžete do politiky přinést?
To je vágní otázka, ale rozumím, jak to myslíte. Většinou se na tomto místě objeví sliby politiků voličům, které mají fungovat jako vábnička na hlasy. Zaznívají velmi vágní ale o to více horlivé přísliby rozumu, slušnosti, sociálního cítění, důstojnosti, odpovědnosti a tak dále a tak dál. To, co voliči po volbách sklidí je vždy pravý opak. Jsme svědky rozkolu stran, hádek, nakupování poslanců, korupce, klientelizmu, kšeftů s tzv. kmotry, či vlivovými skupinami a ostudnou manifestací vazalství vůči cizím státům, nebo vůči jimi řízeným nadnárodním organizacím typu EU nebo OSAS (Organizace Severoatlantické Smlouvy, známe u nás pod anglickou zkratkou NATO).
Z tohoto pohledu bych tedy, spíše než cokoliv do politiky hodlal přinést, raději z politiky tyto praktiky odnesl, nejlépe na smetiště dějin. Použil-li bych moderní terminologie, tak na skládku toxického odpadu.
Dnešní politika je totiž vysoce kontaminována uvedenými toxickými projevy, které svým jeden doslova otravují celou naší společnost. Není divu, že všude kolem slýcháme výroky jako: „jsem z toho politického marasmu otráven“, nebo „už mně s tou politikou dál neotravuj“.
To je ale samozřejmě velmi ambiciózní předsevzetí. Vaší otázce se tím nicméně nevyhýbám. Určitě disponuji vlastnostmi, které by našemu politickému systému mohly být přínosem. Řídím se totiž pokud možno, principem svobodného bádání a principem karteziánské metodické skepse „de omnibus dubitandum est“. Věci totiž nejsou takové, jaké se jeví. Žijeme v období Velké lži. Lžou politici, lžou media, lžou i programy vzdělávacích institucí – tomu poslednímu se říká revizionizmus, tedy snaha o změnu většinového názoru ve prospěch vládnoucí ideologie. A i ta samotná ideologie je ideologie lži. Válčí a říkají tomu mír. Ujařmují a říkají tomu svoboda. Nenávidí a říkají tomu přátelství. Šíří úpadek a bídu, říkají tomu ale pokrok a rozvoj. Vše se děje ve prospěch gigantických soukromých finančních korporací. Ty mají pod sebou veškerý průmysl, zejména zbrojní a těžební, potravinářský a farmaceutický. Jde to ruku v ruce. Méně známý je fakt, že mají pod sebou i drogy. Během finanční krize ve Spojených státech to bankéři přiznali: přežili jen díky výnosům z ilegálních obchodů s návykovými látkami. Antonio Maria Costa, někdejší předseda Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) to svého času i veřejně potvrdil. Není divu, že od doby, kdy západ okupuje Afghánistán, tam stoupla produkce opia na 5500 tun ročně, pěstovaných na ploše o rozloze Lucemburska.
Kritický pohled na svět kolem nás a na oficiální a „neotřesitelná“ fakta předkládaná nejrůznějšími poradci, povětšinou s vlastní, nebo ještě hůře, s cizí agendou, je důležitým předpokladem pro správná rozhodnutí v politice. Parádním a aktuálním příkladem toho o čem mluvím je uměle vykonstruovaná mediální hysterie kolem fabrikátu takzvané ruské agrese, kde vidíme prakticky v přímém přenosu, jak zloděj křičí „chyťte zloděje“ a žene Evropu do záhuby prostřednictvím sebevražedných hospodářských a politických sankcí „proti“ Ruské Federaci.
