TRAUMATICKÁ VÝMĚNA NÁJEMNÍKA BÍLÉHO DOMU     

Nejsenzačnější pro média byly asi události ve Washingtonu D.C. ze dne 6. ledna 2001. Jenže právě ony s vysokou pravděpodobností nebudou objektivně vyšetřeny. V politické hře je totiž impeachment exprezidenta, takže výsledek bude jen a jenom výrazem mocenského stavu v zemi. Osobně doufám, že bude alespoň vyjasněno v kolik hodin skončil Trump svůj projev a kdy první demonstranti vnikli do Capitolu. V zájmu uklidnění situace v zemi by ovšem zákonodárci udělali nejlépe, kdyby jeho projednávání zrušili.      

Veškeré problémy kolem volby prezidenta byly zahájeny tím, že Trump zpochybňoval výsledky voleb způsobené manipulacemi při sčítávání hlasů. Ty se v USA a nejen tam, dějí celkem často. Jenže Trump tvrdil, že byly tak masivní, že zvrátily jeho vítězství na prohru. Pakliže chce být Biden sjednotitelem země, je doslova jeho povinností nechat obvinění ze strany Trumpova týmu policejně prošetřit, eventuálně o nich soudně rozhodnout. Moc by to prospělo i jemu samotnému. Jednak by si upevnil svou pozici a možná i ulehčil svému svědomí.     

Třetí událost je pro mě osobně naprosto nepochopitelná. Je jí chování Nejvyššího soudu USA. Pokud zákonodárci Unie z toho nevyvodí patřičné závěry a nekodifikují následně jasná pravidla, možná i další dodatek Ústavy, tak fakticky vytvoří precedens nepostižitelnosti kohokoliv, kdo se vyhne splnit svou povinnost danou nejvyšším zákonem státu.   

Jestliže předešlý problém by měli řešit pouze zákonodárci USA, tak čtvrtý by neměli nechat bez reagování zákonodárci každého státu. Nehodlám se o tom široce rozepisovat. Jde o problém cenzury na sociálních sítích i televizního vysílání. Pro mě je řešení jasné. Jediný, kdo může zakázat šíření nějakého názoru na síti i v ostatních médiích je soud. Soud a nikdo, opakuji, nikdo jiný. Je pro mě naprosto nepřijatelným argumentem tvrzení, že soukromý provozovatel si může rozhodnout o tom, jaký názor na síti ponechá a jaký vymaže. Takový argument vlastně říká, že soukromý provozovatel nemusí dodržovat Ústavu, konkrétně Listinu práv a svobod. Debatovat se mlže o tom, že provozovatel nemusí poskytnout vstup na svou platformu, ale pokud ji Jednou někomu povolí, tak ji pak zrušit může zase pouze soudně.     

Každý stát by měl udělovat licence nejen rozhlasu, televizi, ba i papírovým médiím, ale naprosto bez výjimky všem sociálním sítím. V dané licenci sítí by mělo být jasně zakázáno jakékoliv omezování názorů uživatelů. Provozovatel by měl pouze možnost domáhat se toho u soudu. Samozřejmě by to znamenalo konec anonymity na sítích, což považuji za naprostý základ celé solidnosti jejich provozování.     

Na závěr pouze jednu poznámku. Pokud vrstva profesních politiků bude zase řešit naznačené problémy obezličkami, pod tlakem ideologií a svých zájmů, ohrozí v očích veřejnosti volby a tím fakticky svou vlastní legitimitu.  

Stanislav A. Hošek