Tomáš Stejskal a genderově nevyvážená pohádka

Z pokusu o recenzi se dozvídáme jen málo o ději pohádky, nic o hereckých výkonech, nic o hudbě. Soudě podle reakcí na internetu, většina diváků hodnotí pohádku jako mnohem povedenější, než byly její předchůdkyně z několika předchozích let. Proč tomu tak je, se z pokusu o recenzi také nedozvíme.

To, že ženy vycházejí jako horší stvoření než muži (a naopak), lze říci prakticky o každé pohádce. Ve slavných Třech oříšcích pro Popelku vystupuje částečně nemohoucí, částečně poťouchlá hlavní hrdinka, krutá macecha a proti nim empatický otec a za svým cílem neochvějně jdoucí princ. Nebo můžeme Popelku považovat za milou a sympatickou, macechu za ráznou a energickou, zatímco otec bude bojácný a neschopný a princ nezodpovědný.

Kromě toho můžeme Tři oříšky pro Popelku nařknout z toho, že propagují nezdravou výživu (stoly se prohýbají pod množstvím masa, místo aby tam byla zelenina), Pyšná princezna je neekologická (pálí se v ní dřevěné uhlí), Šíleně smutná princezna nedostatečně zobrazuje válečné hrůzy, takže vlastně napomáhá zbrojnímu průmyslu. Kocour Mikeš zase není dost vlastenecký (nikde nezmiňuje, že je českým kocourem – asi se za to stydí), Pat a Mat se posmívají lidem s manuálním handicapem.

A i když připustíme, že si pohádka výtku zaslouží, je drsné učinit z této výtky středobod svého hodnocení, jak pan Stejskal činí. Nepoučil se z osudu queer aktivistky Terezy Zvolské, která si letos utrhla obrovskou ostudu hloupým textem o (podle ní nedostatečně citlivého k trans-lidem) seriálu Most!

Pokud si nasadíme ideologické brýle Tomáše Stejskala, zjistíme, že ani jeho vlastní text neobstojí. V recenzi jmenovitě zmiňuje osm tvůrců pohádky, z toho ovšem šest mužů a pouze dvě ženy. Zamlčuje třeba existenci hereček Veroniky Freimanové a Marie Dumové, maskérky Lady Bímové a dokonce i producentky Barbary Johnsonové. Autor napsal text brutálně genderově nevyvážený. Mimochodem, ve všech případech jde o dámy středního a vyššího věku. Těžko se ubránit dojmu, že Tomáš Stejskal je ageista.

Co je ovšem nejhorší – v pohádce nevystupuje žádný Afroameričan ani žádná Afroameričanka. Tomáš Stejskal k tomu mlčí. Coby bílý muž si užívá svého nezaslouženého privilegia koukat na rasově nevyváženou stoprocentně bílou pohádku. Osoba stejné ideologie jako Tomáš Stejskal, ovšem ideologicky ještě zaťatější, by ho okamžitě obvinila z rasismu (pokud mi nevěříte, projděte si pár článků z amerických médií na téma „barvoslepého“ rasismu).

Tomáš Stejskal ve svém textu nerecenzuje, ale mává ideologickým praporem. Má štěstí, že tak činí v tolerantní střední Evropě. Na leckteré americké či britské univerzitě by mu jeho spoluvěrci mohli rázně vyčinit za to, že podle nich tím praporem nemává dostatečně zběsile.