Rok 1968

Jeden článek, který mě šokoval, má název „Československo 1968 – Promyšlený plán západních tajných služeb“. Dočetl jsem se tam mimo jiné, že „Dubček a jeho přisluhovači se rozhodli svévolně opustit cestu socialismu“ a že Dubček zradil, když se „každopádně rozhodl v rozporu s mezinárodními smlouvami a dohodami vystoupit z Varšavské smlouvy a RVHP a přijmout finanční půjčky na spotřební zboží ze západu, aby se zalíbil veřejnosti“. Skoro až dojemně působí autorovo tvrzení, že den před vstupem vojsk volal Brežněv z Moskvy Dubčekovi a doslova prosil (sic!), „ať dá aspoň nějaké záruky, že v zemi zůstane socialistické zřízení a že československý lid nezaprodá zpět do rukou kapitalistických vykořisťovatelů.“ A samozřejmě v pozadí toho všeho, té údajné zrady, byly západní tajné služby, které, jak je patrné z článku, řídí a ovládají svět. Autorův jazyk a slovník až nápadně připomínají jazyk a slovník propagandistů padesátých let. Stačilo prý jen „trochu selského rozumu, méně arogance (sic!) a troška dobré vůle, a ke vstupu vojsk na území ČSSR vůbec nemuselo dojít“. Ano, ovšem otázkou je, komu scházel ten selský rozum a dobrá vůle a komu naopak nescházela arogance.

Tedy: Dubček a reformní komunisté dělali chyby, ale nebyli tak omezení, aby v situaci, kdy na hranicích (již od dubna) stála statisícová armáda v bojové pohotovosti a kdy museli neustále čelit nepokrytému vyhrožování z Moskvy a hrozbě vojenského zásahu, aby uvažovali nebo se dokonce rozhodli o vystoupení z Varšavského paktu nebo z RVHP. Věděli, že existuje určitá mez, za kterou nesmějí jít. Dubčekovské vedení se domnívalo, bohužel mylně, že „reformy jsou proveditelné při zachování všech závazků a vztahů Československa k SSSR a k bloku Varšavské smlouvy“(Z. Mlynář). Pro Moskvu byly rehabilitace nespravedlivě odsouzených nebo i popravených v letech padesátých, demokratizace veřejného života (což ještě neznamenalo demokracii), zrušení cenzury atd., překročením pomyslné čáry, kterou jsme dle nich nesměli překročit. Invaze se připravovala měsíce předem, zřejmě i za určitých sporů v Kremlu, definitivní rozhodnutí o invazi padlo na zasedání politbyra ÚV KSSS o týden dříve. Žádný telefonát den před invazí už nemohl na situaci něco změnit. Mimochodem, žádný telefonát z Moskvy Dubčekovi den před invazí nebyl. Ve vedení v Moskvě seděli militantní „jestřábi“, jako byl maršál Grečko, P. Šelest a jiní, kteří tlačili na provedení invaze a pozice umírněných, ke kterým patřil možná i Brežněv, slábla. Pokud by se ti umírněnější rozhodli tolerovat demokratizační proces v ČSSR a ten by (třeba z pohledu Moskvy) nebyl úspěšný, znamenalo by to pravděpodobně jejich politický pád.

Velice opatrně bych operoval s termínem socialismus. Je sporné označovat ekonomický a politický model, který de facto vybudoval Stalin, za socialistický. Stalin svou činností socialismus kompromitoval. Jeden známý český marxista v této souvislosti hovoří o protosocialismu (Josef Heller, František Neužil: Bojíte se socialismu?, Příbram 2007), ekonom Alec Nove použil termín sovětský socialismus („Sovětský socialismus si vedl špatně a je zcela neschopen poradit si s problémy moderní společnosti, byl úzce spjat s totalitarismem a despotismem“). Sovětský socialismus, nebo možná lépe státní kapitalismus, se etabloval prakticky ve všech zemích, které se prohlásily za socialistické. Malá výkonnost nebo v mnoha případech naprostá neúspěšnost tohoto systému myšlenky socialismu diskreditovaly. Jednu věc ale nelze sovětskému socialismu upřít: „donutil kapitalismus, aby přijal lidskou tvář“ (Alec Nove). Bohužel to je dnes už minulost.

Podle Masaryka je socialismus jeden ze základních humanitních ideálů lidstva. Zestátnění podniku nedělá podnik socialistickým. Teprve spoluvlastnictví zaměstnanců tvoří základ socialistické ekonomiky. Jinak řečeno teprve přeměna zaměstnanců ve spoluvlastníky je socialismus.

Druhý článek, který mě iritoval, vyšel pod názvem Můj srpen 1968 (Outsider Media). Tento článek obsahuje celou řadu nepravdivých nebo polopravdivých tvrzení.

Autor Jan Kadubec se shlédl v Gustávu Husákovi, ten prý „nedovolil nikoho zavřít a plivnout na něho si dovolí pouze stupidní blbečci“. To je odvážné tvrzení. K Husákovi se ještě vrátím.

„Tehdejší novináři“, píše J. Kadubec, „podporující obrodný proces, dnes pracují v pravicových denících, to také něco vypovídá“. Nuže, tehdejším novinářům, kteří podporovali obrodný proces, je dnes skoro osmdesát a víc let (A.J. Liehm oslavil nedávno devadesátku). Většina z nich dnes už nežije. Po nástupu Husáka do čela KSČ v dubnu 1969 následovala velká čistka ve sdělovacích prostředcích, ti „Pražskojáristi“ byli většinou vyházeni z redakcí, řada novin a časopisů přestala vycházet. 17. duben 1969 je bez diskuse začátkem tzv. normalizace.

Pražskojáristi, jak jim pan Kadubec říká, byli po převratu 1989 odstaveni na vedlejší kolej. Tzv. reforem v duchu neoliberalismu se chopili normalizační kádři, těm převlékání kabátů nečinilo žádné problémy. Klaus jako nestraník byl spíš výjimkou. Pražské jaro bylo interpretováno jako převrat uvnitř KSČ, tedy vlastně nic moc důležitého. Snad jen to, že invaze armád Varšavské smlouvy - podle podivuhodné logiky snad z jiné planety – prý dokázala, že reforma socialismu není možná.

Je pravdou, že Gorbačov se s perestrojkou inspiroval v Praze. Tady ovšem platí: když dva dělají totéž, není to totéž. Mezi Československem a mnohonárodnostní říší, jakou Sovětský svaz nesporně byl, byl obrovský rozdíl - o Číně ani nemluvě. Recepty, které fungovaly nebo mohly fungovat v Československu, nebyly použitelné pro Sovětský svaz.

Rozhodně nesouhlasím s autorem, když píše o prověrkách, které probíhaly v letech 1969-70, že ti, „kteří vyhazovali před dvaceti lety, byli vyhazováni teď“ a že „kované komunisty nahradili ještě kovanější komunisté“. Ti, co přicházeli na uvolněná místa, žádní kovaní komunisté obvykle nebyli, často se jednalo o kariéristy, kteří po roce 1989 houfně z KSČ vystoupili. Nezavíralo se, alespoň ne na začátku tzv. normalizace, která začala, když se do čela strany protlačil Gustáv Husák. Postupem času došlo i na procesy a na politické vězně, nebyli to jen výtržníci, jak se domnívá autor článku. Tresty byly mírnější než v padesátých letech. Byla přece jen jiná doba. Není ovšem pravda, že Husák nedovolil zatýkání. Např. v roce 1972 nastoupil do vězení historik Milan Hübl, člověk, který se v šedesátých letech vehementně zasazoval o rehabilitaci právě Gustáva Husáka a který podporoval Husáka, když ten se dral k moci. Hübl dostal šest a půl roku, seděl pět let. Husák pro něho nehnul ani prstem. Hübl nebyl samozřejmě zdaleka jediný politický vězeň té doby.

Husák byl dogmatický komunista a stalinista, byl velice ctižádostivý a pro svou kariéru byl ochoten udělat téměř cokoliv. V srpnu 1968 po invazi „začal zcela nesporně svou velkou hru o nejvyšší mocenské postavení v KSČ.“Podle Z. Mlynáře muž číslo 2 v Kremlu Alexej Kosygin tehdy řekl o Husákovi (po jednáních o tzv. moskevském protokolu): „A soudruh Husák je takový schopný soudruh, výborný komunista. My jsme ho osobně neznali, ale velmi dobře na nás tady zapůsobil“. Jinými slovy: byl nadprůměrně inteligentní, ve všem s námi souhlasil a byl ochoten podepsat a udělat vše, co jsme potřebovali. V srpnu 1968 bylo dost lidí, kteří Husáka podporovali, domnívali se, že by mohl sehrát podobnou roli, jakou sehrál v Maďarsku János Kádár. Byl to ovšem omyl. Dost jednoznačně se o Husákovi vyjádřil Z. Mlynář po prvním setkání s ním v březnu 1968: „Dojem, který na mne tehdy udělal, byl však tak jednoznačně negativní, že jsem netoužil se s ním spřátelit a bylo mi to celkem jedno“.

V článku věnuje autor celý odstavec Petru Uhlovi, myslím, že ne příliš korektně. Uhl nebyl výtržník a přesto to byl politický vězeň a seděl devět let patrně za mnohem závažnější činnost. Protože se Petr Uhl v mládí hlásil k trockismu, autor má řešení a ptá se: „Ovšem trockista ve službách CIA?“ Podle Wikipedie se Petr Uhl (později) hlásil k revolučnímu marxismu. „Takže komunisté zavřeli marxistu, to jsou ale věci!“, uzavírá ironicky pan Kadubec. Musím poznamenat, že komunisté svého času zavírali i marxisty, dokonce je i popravovali, namátkou mne napadá např. Vladimír Clementis.

Ještě pár slov pár slov k Pražskému jaru či Obrodnému procesu. Autor píše: „cílem bylo znovunastolení kapitalismu, to říkal veřejně akorát Vasil Biľak…pořád mi vychází, že ono Pražské jaro byl první pokus o tzv. barevnou revoluci“ …

Naprosto nepovažuji Vasila Biľaka za autoritu, která by mne přesvědčila o tom, že v pozadí Pražského jara stála CIA. I ten autorův oblíbený Husák se díval na Biľaka spatra a rád by se ho zbavil. Ale to nešlo. Biľak byl agent Moskvy (Z.Mlynář). Připadá mi zcela neuvěřitelné a skandální, že obvinění o pozadí Pražského jara se znovu objevuje po tolika letech. Jen ty zbraně, které spřátelené armády u nás „našly“ jako důkaz kontrarevoluce, chybí.

Jedním z hlavních programů jara 1968 byla ekonomická reforma, v principu tam šlo o větší samostatnost podniků, která měla být základem větší iniciativy a hospodářské aktivity. Podnikové rady pracujících, zaměstnanecké akcie, čili spoluvlastnictví podniků, podíl zaměstnanců - tedy vlastně spolumajitelů - na zisku atd. Šlo o tzv. třetí cestu (neplést s třetí cestou Tonyho Blaira!), o které v roce 1990 tvrdil Václav Klaus, že neexistuje. Tvrdím, že neexistuje jenom jedna jediná cesta, to je nesmysl, ale existují různé cesty, třetí, čtvrtá, pátá atd. Ota Šik, považovaný za hlavního autora reformy, hovořil o „humánní hospodářské demokracii“. Toto sotva mohlo vzniknout na půdě CIA. Nebo že by v CIA vymýšleli modely socialistické společnosti? Ta Stalinova cesta, kterou jsme se ubírali, nebyla zrovna tou nejlepší. Rok 1968 byl rokem plným nadějí, že svět bude lepší a spravedlivější, bez válek a vykořisťování. To tehdy nebylo vnímáno jako fráze nebo žvásty, jak se domnívá Jan Kadubec. Demonstrovalo se v Evropě i Americe. Atmosféra ve společnosti byla tehdy zcela jiná, než tomu bylo o 21 let později: žádné restituce, žádné privatizace, žádná léčba šokem.

Mám dojem, že někteří autoři se domnívají, že pamětníci roku 1968 již vymřeli a že ti, kteří ještě žijí, si už nic nepamatují. http://www.czechfreepress.cz/ladislav-kasuka/ceskoslovensko-1968-promysleny-plan-zapadnich-tajnych-sluzeb.html http://outsidermedia.cz/m%c5%afj-srpen-1968/

Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, MF 1990

Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, svazek 16 a 18, Praha 1994

Sborník konference Socialismus dnes? (Ota ŠIK, Alec Nove), Academia Praha 1990