Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

PODLE ČEHO VOLÍ PREZIDENTA AMATÉRSKÝ POLITIK.

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Považuji se za amatérského politika, který už víc jak půl století aktivně sleduje politické dění, samostudiem se vzdělával a některých kritických obdobích se aktivně zapojil do politického dní či dokonce funkcí až po tu ústavní. Proto si dovoluji veřejně sdělit myšlenkový postup svého výběru hlavy státu. Prvoplánově k volbě prezidenta přistupuje jako k volbě nejvyššího státního funkcionáře.

  • podle-ceho-voli-prezidenta-amatersky-politik

V tomto konkrétním kole, v němž kandidují dva starší pánové, se tedy nechovám jako porotce soutěže „Mister senior“, nepřesně česky – o sympatického dědu. Stačí mi v tomto směru, když kandidát má, jako bonus charisma, ale nutné to není.

Na nejvyšší post ve státě samozřejmě preferuji státníka, což je politik, který se už veřejnost prezentoval státnickými činy. Důvodů pro takovou preferenci je několik, ale dva hlavní se dají vyjádřit slovy kvalifikace a kompetentnost. To znamená vzdělání v některé disciplině společenských nauk. Za druhé pak celý soubor ve veřejné činnosti již prokázaných vlastností jako, politické znalosti,
zkušenosti, mnoho dovedností, minimálně od rétoriky přes vedení jednání po schopnost navrhovat a
realizovat kompromisy. Bonusem je pak charakterová pevnost, celoživotně zjevné přesvědčení, jasné vyjadřování k veřejným záležitostem, mluva srozumitelná prakticky každému a především prověřená preference zájmů státu a jeho většinového společenství, čti neposluhování minoritám a zahraničním tlakům. V tomto směru doslova nesnáším politiky, kteří čím více mluví, tím méně toho posluchačům sdělí. A už vůbec nejsem ochoten akceptovat recitátory frází a prokazatelně cizích myšlenek.

Pokud by nebylo v zemi státníků, volil bych alespoň politika s jeho předpoklady. Nejsem tak pyšný, abych posuzoval, kdo je v ČR v současnosti státníkem, nebo dokonce zda nějaký se tady vyskytuje. Musím ale poznamenat, že už ve volbách před pěti lety proti sobě prokazatelně stáli dva státníci. Jeden uznávaný více v zahraničí, druhý doma.

Že u nás asi nyní není státníků, usuzuji mimo jiné i podle toho, že vůbec žádný z aktivních politiků, na státnický post nekandidoval. Jak je vidět, mají asi tak veliký nedostatek sebedůvěry státníků, kolik mají naopak drzosti všichni ti političtí cipové, kteří letos kandidovali. Na tomto místě si dovoluji přispět ke zvýšení všeobecné vzdělanosti především obyvatel České kotliny, i když i některých ve Slezsku. Slovo, jež jsem použil, není v žádném případě vulgarismem, jak mohou soudit neznalí. Již Slovník hornické mluvy vydaný jedním z ústavů Československé akademie věd víc jak před půl stoletím uvádí, že mnou použitý termín označuje nezkušeného horníka. V mém myšlenkovém postupu jsem jenom pojmu užil přeneseně na jakoukoliv lidskou činnost.

Tvrdím-li, že na funkci prezidenta preferuji především státníka, teprve potom politika, pak to rovněž znamená, že bych při nutnosti výběru mezi dvěma nepolitiky kandidujícími na funkci hlavy státu, na svou občanskou povinnost plně rezignoval. Řečeno srozumitelněji, nešel bych k volbám, ale velmi aktivisticky bych proti takovému stavu protestoval. I když ne tím způsobem, jako jistá Ukrajinka, ale to zase jenom proto, že bych pro média určitě nebyl patřičně fotogenický.

Jedním ze stěžejních argumentů odpůrců volby politika-státníka, v letošních volbách, je volání po změně. Musím přiznat, že po skončení studené války mi tento termín říká jenom maličko, ba spíše vůbec nic. Považuji jej doslova za snobskou módu občanů, neschopných sebemenší orientace v současném společnostním chaosu, chtějících pořád něco, aniž ve skutečnosti ví co. Když už jsem u fenoménu změny pak dodávám, že nejen díky svému věku dobře vím, že ne každá změna je změnou k lepšímu. Sice nejsem takový extremista, jako světoznámý Murphy, který kategoricky tvrdí, že každá změna je pouze k horšímu, ale spíše se přikláním k názoru, že k lepšímu nevedou změny motivované pouze dobrou vůlí.

Tím se dostávám k další argumentaci, kterou nejčastěji uvádějí ti, co jsou rozhodnuti volit za prezidenta nestátníka a nepolitika. Jsou to všichni ti, kdo pro takového kandidáta nemají věcné, někteří dokonce ani rozumové argumenty. U nich převažuje, coby dominantní zdůvodnění svého výběru, sousloví „já věřím že…“. Vzpomínám si na jednoho svého profesora, jemuž jsem u zkoušky řekl, cituji: „Pane profesore, já věřím, že můj výpočet je správný“, konec citace. Tehdy jsme ještě své učitele, ovšem už jen některé, oslovovali pane. Na můj poněkud debilní argument jsem dostal ráznou odpověď. Vy jste možná dobrý křesťan, ale pokud budete takto v budoucnu uvažovat, budete špatný inženýr. Z toho jsem si odnesl poučení, že rysem odpovědného rozhodování není víra, leč co nejvšestranněji dostupné poznání a jím odůvodněné vědění.

Být profesionálním politikem je nesporně odborností. Proto doslova s podivem zírám, kolik ještě pořád existuje v naší populaci lidí, kteří jsou neustále přesvědčeni, že k podílu na řízení, správě ba jakémkoliv rozhodování o věcech celospolečenských, odbornosti není zapotřebí. Pokud píši, že zírám, pak v konkrétní situaci volby prezidenta, musím své vyjádření doplnit ještě přídavným jménem „vyděšeně“, což velice zdůrazňuji. Spoléhat se na to, že laik se bude úspěšně podílet na řízení jakékoliv komunity, je projevem hazardérství.

Nemám nic proti hazardu, ale jen pokud každý člověk hazarduje pouze a jenom se svým osudem. Jakýkoliv jiný hazard je mravní pokleslostí a hazard vůči celému státu je v mých očích trestuhodný, až zločinný. Dokonce jsem přesvědčen, že na něj nemá odpovědný občan ani oprávnění, byť by byl k němu veden sebesilnějšími nepolitickými motivy. Což říkám především pro ty Halíky a jim podobné, kteří s usilovností sobě vlastní pletou neustále do reálné politiky morálku, ba dokonce i mravnost, když osobně ví víc jak dobře, že v reálné politice nejen ti nejmocnější, mnohdy neuznávají ani kodifikované právo, včetně mezinárodního. 

Při jméně pana Halíka nemohu opomenout jeho vzletné rčení, že současný souboj o Hrad je střetem mezi gentlemanstvím a barbarstvím. Nevím sice, co jmenovaný těmi pojmy ve skutečnosti myslel, ale vím, že on sám se v žádném případě v politickém prostoru neprezentuje jako gentleman, čili dominantně člověk, který je s nonšalancí nad věcí. Nedovolil bych si při tom ale tvrdit, že je barbar, protože mi cosi říká, že bych tím hluboce urážel mnohé příslušníky etnik, kdysi bílým mužem považované za barbary. Pan Halík je v mých očích poněkud žlučovitý, stárnoucí fanatik, v němž zastydla jeho náboženská víra a transformovala se v čistou nenávist vůči „jinomyslícím“.

Zaznamenal jsem dále jako častý argument, že státník, který kandiduje v současných volbách, nic pro svou zemi neudělal. Jde o argument vesměs u mladých lidí, které k tak kategorickému vyjadřování vede nejen mládežnická jednoduchost v myšlení, ale především fakt, že nebyli svědky minulých dějů. Proto nemohou vědět, že zmíněný, tehdy ještě politik v polistopadovém systému doslova ze země vydupal opoziční politickou stranu, jako první předpoklad skutečně demokratického vládnutí v převaze jakési občansky všeobecné protikomunistické euforie. Právě tímto činem se onen politik přesunul z kategorie politiků, do vyšší roviny státníků.

Všiml jsem si rovněž, že podporovatelé nepolitika v těchto volbách naprosto jasnozřivě ví, kdo jsou všichni ti „Zemanovy voliči“. Je signifikantní, že obvykle velice mnoho lidí ví, kdo jsou jejich soupeři, nebo dokonce jak myslí, ale už málo toho sdělují o sobě samých, protože to ve velké míře ani neví. Zlozvyk naprosto jasně vědět co ti druzí, je u nás značně rozšířený, aniž si jeho nositelé připouští, že tím fakticky klamou sami sebe.

Voliči státníka, podle představ jejich odpůrců jsou prý staří, chudí, méně vzdělaní, s menší perspektivou, vystrašení ze změn, ba z celé globalizace, nespokojení s polistopadovým vývojem, xenofobní, nedemokratičtí a v neposlední řadě rusofilové. Souhrnně řečeno, hodní pohrdání. Vedle nesporného povýšenectví jde o klasický rys podceňování, nehledě na to, že jde o urážku velké skupiny obyvatel. Z tohoto hlediska je navíc mnohem horšího rysu. Důkazem že mezi námi žijí „nadobčané“, popírající ústavní právo o politických volbách jako soutěži občanů, kteří jsou si všichni rovni..

Nenašel jsem obvykle pro zmíněná tvrzení „antizemanovců“ mnoho, jestli vůbec nějaké důkazy. Ovšem u mladých je ani nemohu čekat. Osobně vysoce oceňuji klady mládí a vím, že jich je
mnohonásobně víc, než u nás straších až starých, ale moudrost bych mezi nimi, až na převzácné výjimky, nehledal. Jak mne o tom přesvědčuje jeden prý velice známý bloger, který se sám prezentuje za chytřejšího, než jsou starší, z čehož vyvozuje oprávněnost své volby. Chytřejší snad, nezpochybnitelně třeba v oboru IT, ale rozumný těžko a moudrý,..v žádném případě.

Velmi frekventovaným slovem pro blížící se volbu, je „slušnost“. Bohužel v příliš úzkém, až neobčanském smyslu slova. Je totiž kardinální rozdíl mezi slušným vzhledem, vystupováním, či vyjadřováním a slušnou politikou. Je to rozdíl mezi obalem a obsahem. V konkrétním případě mezi
obalem s netušeným obsahem a jasně známým obsahem v poněkud možná méně vyhovujícím obalu.

Já upřednostňuji jednoznačně vždycky obsah, před obalem. V daném případě slušnou politiku, což je
samou podstatou slušného politika.

Když píši o slušnosti, tak se musím zmínit o jednom svém postřehu z posledních předvolebních kampaní. Všímám si, že obdivovatelé slušnosti jsou ponejvíce právě ti, kdo jí sami příliš neoplývají.

Ba dokonce jsou mezi nimi takoví, kteří svou osobní neslušnost považují za oprávněný prvek vlastního exhibicionizmu, ba až popularity. Pro ně je především rozhodující, že jejich neslušnost je protizamanovská, mnohdy lokajsky posluhující jiným zájmům. V mých očích nejtragičtější na tom jevu je, že právě tyto exempláře dostávají v médiích neadekvátně velký prostor a to nejen v bulváru.

V předešlém odstavci jsem použil slovo neobčanský. Přivedlo mne to k tvrzení Sašky Mitrofanova, který se nechal číst, že voliči Zemana nejsou fakticky občany ČR. Všichni víme, že občanství ČR bez jakéhokoliv přívlastku je definováno dokumentem o státní příslušnosti, tedy nejčastěji občanským průkazem. Takže předpokládám, že jmenovaný sám zde nežije na pas. Jenže být fakticky, prakticky, čili s ověřeným, občanem ČR, je pro volbu prezidenta podmínkou sice bezpodmínečnou, ne však dostačující, jak často říkají kupříkladu matematici. K němu je zapotřebí být odpovědným českým občanem, ve kterém označení odpovědným bych rád dokreslil. Odpovědným občanem je podle mého úsudku pouze člověk politicky vyspělý. Což v mých očích je minimálně člověk, který se snaží získávat informace nejen ze zdrojů, jež mu konvenují. Dále pak osoba, která dokáže nejen tolerovat jiný názor, ale diskutovat s ním bez emocí, nadtož pejorativních verbálních i neverbálních signálů a ne kupříkladu jedinec, který se pod tlakem emocí nedokáže kontrolovat. Dále pak osobnost, která je veřejně činná.

A v části veřejného prostoru, kde je aktivní, dokáže sama kompromisy nejen respektovat, ale aktivně navrhovat, debatovat o sporech a preventivně se starat o nevznikání konfliktů. Souhrnně lze říci, že je to osobnost preferující onu, již zmíněnou slušnou politiku.

Pan Mitrofanov má ale nechtěně pravdu v tom, že při současných prezidentských volbách by voliči měli dát přednost tomu, aby byli především a ne-li pouze občany ČR. Což při nejmenším znamená hrdí na svůj stát, preferující jeho všesměrnou zahraniční politiku, odmítající posluhování zájmu jiných mocností a všemi způsoby se bránící cizí nadvládě nad svou zemí.

Má představa o slušné politice a slušném politikovi.

V této části svých úvah pociťuji nutnost vyjádřit se k poslednímu použitému, leč nevysvětlenému  pojmu. Je jím slušná politika. Slušný politik, jak jsem napsal, by měl tedy provádět slušnou politiku. Mé přesvědčení o slušné politice je velice obsáhlé a pro potřeby tohoto textu nepotřebné. Stačí, když tvrdím, že lusnou politikou je ta nejpotřebnější pro danou dobu a region, tedy nyní, pro naši zem Slušná politika musí být v prvé řadě mírovou. Státník musí proto jednoznačně preferovat jednání nad jakýmkoliv druhem násilí a nikdy nesmí zahájit agresi. Naopak je ale v kritických chvílích
povinován vést občany k obraně svého státu i jednotlivých jeho občanů, před agresivitou jiných. Proto se státníci obvykle rekrutují z dlouhodobě osvědčených politiků a vojevůdců.

Nepreferovat sílu znamená v prvé řadě předcházet možným konfliktům doma i v mezinárodní  politice. Což je umění včas rozpoznávat rostoucí společnostní napětí a hledat, především pak předkládat a realizovat, jejich většinou akceptovatelná řešení. V mezinárodním prostředí to znamená vést politiku všesměrnou a nebýt až vazalem jedné velmoci, nadtož uskupení podvědomě si myslící, že je hegemonem lidství.

Být slušným státníkem znamená preferovat hodnoty zajišťující bezpečnost země. Jedněmi z nich je v současnosti rostoucí potřeba dostatečné státní svrchovanosti, národního uvědomění, sociální bezpečnosti, právní jistoty a odstraňování jakékoliv vyloučenosti ze společenství.

Slušný politik rovněž dbá o stabilitu v regionu svého působení. Nesmí být tedy především nepružným zastáncem jednoho názoru na svět. Musí ale být jeho jednání pro občany předvídatelné. Nikdy nesmí být oportunistou, ale už vůbec ne fanatickým vyznavačem jediného správného řešení. Slušný politik je prosazovatelem nejen stability, ale vyhýbá se až fantasmagorickým sociálním experimentům všeho druhu. Tady zase posloužím jedním poučením ze svého života. Můj nejlepší učitel inženýrské praxe mi při jedné příležitosti řekl. Tady v dole, není místo pro pokusy, ty jsi měl dělat ve škole. Tady už musíš vědět a umět. A to z vlastní zkušenosti rovněž vím, že řídit důl je daleko jednodušší, než se podílet na rozhodování o celostátních záležitostech.

Slušný politik si nemá připouštět, že bude někdy prezidentem všech, tedy jakousi neformální autoritou. Musí si být vědom, že společnost byla, je, a vždycky bude mnohostranně rozdělená, čehož plyne, že ho ani nesmí napadat myšlenky o nějakém sjednocování. Může se maximálně snažit, aby většinová společnost neutiskovala menšiny a ty měla adekvátní prostor pro svou realizaci.

Slušný politika je nositelem názoru, a ne papouškovačem cizích frází a už vůbec ne neználkovským uskutečňovatelem našeptávaných rad za nic neodpovídajících radílků všeho druhu. Slušný politik není nemastným, neslaným, proevropsky moralizujícím zahřívačem prezidentské židle, musí být navýsost psychicky, v případě jednoho z kandidátů až titánsky odolným, protože ví, že opozice bude proti němu užívat všemožných praktik, které jim umožňuje náš současný, prý zatím nedokonalý politický systém hypertrofované svobody bez odpovědnosti.

Takový politik musí být všeobecně srozumitelný ve svých slovech i činech. Jeho činy pak zásadně nesmí odporovat jeho slovům. Nelze o něm říci, že je nečitelným, ba dokonce slušně řečeno
„přizpůsobivým“.

Jako činný odpůrce normalizačního režimu KSČ považuji, jaksi navíc, za slušného politika jenom toho, kdo se politicky projevoval i proti nadvládě KSČ. V žádném případě za slušného, dokonce ani člověka, nadtož politika, nepovažuji toho, kdo v oněch dobách byl natolik ambiciózní, že patřil mezi privilegované, prominentní, nebo dokonce protěžované. Slušný politik, který byl prominentní osobou tehdy, by se v současném politickém systému měl držel velice zpátky a ne se ucházel až o nejvyšší ústavní post. Toto kritérium samozřejmě není všeobecné, ale osobně si za ním stojím.

V té souvislosti je mi dokonce podezřelé, jaké vlastně kruhy tak bezvýhradně až silově prosazují jednoho z kandidátů. Obávám se, že jej budou moci vydírat. Slušný politik provádí otevřenou politiku, co nejvíce veřejně viditelnou a veřejností proto kontrolovatelnou. Nezneužívá médií k soutěži s protivníky ani opozicí. Vyhýbá se kabinetním pletichám a personálním podrazům. Není zajatcem tajných služeb a nevyužívá jejich výlučných informací ke svému prospěchu. Nepropadá samozřejmě konspiračním teoriím.

Jak jsem již řekl, slušný politik odmítá násilí všeho druhu, tedy i násilí na samotných obyvatelích své země. Jednoznačně neprovozuje jejich poučování, kárání a už vůbec nemá sklony k jejich převýchově. Zásadně nedovoluje všechny metody „glajchšajtování“ veřejného prostoru počínaje agresivitou různorodých aktivistů, po protesty projevované násilím. Ne že by měl mít neustále ucho na tepu společnosti, aby jí populisticky vyhověl, ale spíše aby věděl, jakými problémy obyvatelstvo žije, aby mohl být v jejho politické orientaci osobním příkladem.

Nebojí se nejen chodit mezi lidi, žít co nejvíc jejich problémy, ale především absolutně nezpochybňuje, nadtož aby bránil jejich právu na podíl při rozhodování o věcech veřejných.
V žádném případě nepovažuje některého příslušníka ve své zemi za lepšího, či horšího, nedovoluje povyšování celých skupin, či sociálních vrstev nad jiné a je absolutním odpůrcem vynucování si či alespoň vnucování nějakého názoru jako jedině oprávněného. Naprosto jednoznačně zamezuje byrokratickým praktikám, především pak jednoznačně nedovolí cenzuru, jakýkoliv dohled až špiclování lidí.

Nikdy se nesnižuje k projevům nenávisti, vydatně obvykle podporovaných médii, které už nejen ve volební soutěži u nás gradují v takovou společenskou patologii tak, že některý z kandidátů je nejen vždycky jen dehonostován, ale doslova šikanován, štván a odsuzován, třeba i kdyby recitoval
desatero Božích přikázání.

Takže závěrem tvrdím, že jako amatérský politik budu, podle uvedených kriterií, volit našeho prezidenta, alias slušného politika-státníka do nejvyšší ústavní funkce.

Stanislav A. Hošek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře