A po tomto verdiktu počala osoba novinář Mitrofonav vyčítat osobě prezident Zeman ve svém dalším sloupku mezi jiným tohle:
,,Osoba Miloš Zeman, která v tomto případě mluvila za prezidenta, vysvětlila své chování takto: „Já nejsem pokrytec. Já posílám věnce na pohřby těch, kterých si vážím. A je pravda, že Stanislava Grosse jsem si přestal vážit.“ Důvodem prý bylo Grossovo „zázračné zbohatnutí“. Osoba Zeman si tak přivlastňuje právo soudit a vynášet verdikty. Soukromě by jistě mohla. Kam se ale poděl prezident? Byl tam vůbec?“
Shrneme si to: Osoba Zeman případně prezident Zeman nesmí vynášet soudy, ty může vynášet jen osoba a komentátor Mitrofanov. Pokud Vám to není jasné, tak to mně také ne. Mně ten jeho morální apel v tomto případě nasládle voní svatouškovstvím, na které nemá žádné právo. To svými předcházejícími výroky vůči p. Grossovi ztratil. V celé kauze se smutným a velmi tragickým koncem by si rozhodně on roli Hamleta vrhajícího se do hrobu Ofélie neměl nárokovat, vyhlíží v ní vzhledem k okolnostem velmi směšně.
Jestli chce ukonejšit svoje vlastní svědomí, měl by volit jinou formu, doporučuji zpověď, případně psychologa. A hlavně neobtěžovat svými psychickými dilematy veřejnost.
Nevím, jaký byl pan Gross, neznala jsem ho. Ale tohle tančení na cizích hrobech si mohli oba zúčastnění pánové odpustit docela. A novinář osoba Mitrofanov mi z toho v tomto případě vychází charakterově mnohem a mnohem hůř než prezident osoba Zeman.
Onehdy jsem četla článek, ve kterém nějaký takynovinář vysvětloval, že oni, novináři, můžou kritizovat každého, ale nikdo si nesmí dovolit kritizovat za to je. Tedy může, ale musí to být opět novinář. Protože jen ten na to má vzdělání a nárok. Argumentovalo se tím, že na starém dobrém divokém americkém západě je zakázáno se za kritiku na novináře naštvat. Dát tam prý najevo, že se člověk může i rozzlobit, dočte-li se o sobě v novinách něco, co se mu nelíbí, je společensky a politicky degradující. Byla to jakási podivná úvaha vytvořená v souvislosti s pobytem pana Babiše v USA.
No já nevím. Jednak nejsme v Americe a jednak konkrétně výše zmíněný pan Mitrofanov od zvolení Zemana prezidentem republiky povznesl i běžné politické komentáře místy až na úroveň běžného bulváru. A dokonce někdy i o kousek dál. Rozdíl mezi jeho produkty a produkty Pavla Novotného se mi v některých konkrétních případech stírají. A tento mezi ně rozhodně patří.
Objektivní a seriózní novinář nevystupuje v mých představách jako soudce, obžaloba i kat v jedné osobě. Rovněž nešíří nenávist k celým národnostním skupinám.
Bloumaje po twitteru jsem onehdá narazila u poslance Dolejšího na výměnu názorů s p. Mitrofanovem, který tam argumentoval takto: ,,.. běžní UA si chtějí budovat život, běžní RU svůj život nenávidí, nevěří v nic a raději jdou střílet“. Úsudek o objektivitě autora výroku, který za generalizace jiné jindy napomíná z pozice samozvaného soudce jiných, si učiňte sami.
Opravdu pozoruhodný je z psychologického hlediska článek pana Mitrofanova Intelektuál s krakenem v zádech , kde píše ,,.. Lenin byl nevšední osobností. Toužil po změně společenských poměrů. Zároveň ho poháněla osobní nenávist k režimu, který mu popravil milovaného staršího bratra. Když ale později v sovětském období, kdy jako vůdce nového státu poznal blíže ty „dolní milióny“, které potřeboval vybičovat pro to, aby obrátil stát vzhůru nohama, ulétlo mu sem tam pohrdání jejich kvalitami. Především kvůli neochotě a neschopnosti „širokých mas“ pracovat bez biřice s knutou. Přitom jako publicista, který nelítostně tepal prohnilost carského Ruska, byl Lenin výjimečný. Zkrachoval až jako tvůrce čehosi nového. Vize státu, kde se bude žít spravedlivě, brzy vzala za své, protože na její uskutečnění šel násilím. Kraken temné zloby, kterého stovky let hromadila ruská, zpravidla vesnická masa, se mu záhy po vypuštění vymkl z rukou…… Lenin byl ateista a internacionalista. Proto se nehodí současnému oficiálnímu Kremlu. Zato praxe vypouštění krakena zloby, nevzdělanosti, malosti a primitivismu, aby pomohl ukonejšit frustrované ego uštknutého jedince, po Leninovi zbyla a kvete dál. Zdaleka nejen v jeho vlasti.“
Tohle je pro mě zatím jeho nejzajímavější úlet. Pan Mitrofanov je totiž rozhodně také nevšední osobnost, touží změnit politické poměrya když se setkává s těmi, které intelektuálně považuje za ,,dolní miliony“ velmi snadno mu letí ven pohrdání jak z pera tak i ze srdce. Považuje se za publicistu, který stejně jako Lenin nemilosrdně tepe, to co on vnímá velmi emočně a intenzivně jako prohnilost Ruska a chce měnit tamní poměry. Stejně jako on je ateista a internacionalista. Ale stejně jako on lidsky krachuje, když začal vypouštět ven krakena zloby a nenávisti. Položím-li si otázku, proč tak činí, přijde mi z logiky věci a zákonitostí psychologie, že na ni osoba Mitrofanov zřejmě odpovídá sama sobě – v závěru tohoto svého sloupku.
