Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Nepromyšlená inkluze aneb je u nás asistentů pedagoga málo nebo moc?

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

I po třech letech se stále ukazuje, že zavedení inkluzivního vzdělávání v roce 2016 nebylo pro české školství úplně šťastným a dobře promyšleným krokem.
I když se objem finančních prostředků, jdoucích do školství, v posledních letech přece jen zvětšuje a dle slibů současné vlády má tento trend pokračovat i nadále, na inkluzivním vzdělávání se má v příštích dvou letech šetřit.

  • nepromyslena-inkluze-aneb-je-u-nas-asistentu-pedagoga-malo-nebo-moc

V rámci „racionalizace a financování efektivního nastavování inkluze“ má jít v příštím roce na společné vzdělávání o 400 milionů korun méně, pro rozpočet na rok 2021 je pak výhledově plánováno snížení objemu prostředků o 1,2 miliardy korun pro tuto oblast. Dle šéfa Pedagogické komory Radka Sárkőziho kvůli tomu hrozí propouštění až 2 600 asistentů pedagoga (viz odkaz zde).

Je známou věcí, že nejvíce peněz, určených na podporu společného neboli inkluzívního vzdělávání, jde právě na platy pedagogických asistentů. Přičemž od roku 2016, kdy byla inkluze v našem školství naplno spuštěna, jejich počet narostl dvojnásobně: ve školním roce 2015/2016 jich na českých školách působilo přes 10 tisíc, ve školním roce 2018/2019 jich pak již bylo přes 21 tisíc. Z tohoto pohledu se skutečně jeví záměr Plagova ministerstva začít v této oblasti šetřit jako racionální.

Jenže i tady platí, že každá mince má dvě strany. Mnozí handicapovaní žáci, kteří jsou v rámci inkluze zařazeni do běžné třídy, se totiž bez pomoci asistenta těžko obejdou. A pokud v rámci úsporných opatřeních bude na učitelích, aby si s nimi poradili sami, bude to dosti pravděpodobně mít negativní důsledky jak pro výuku zbytku třídy, tak i pro postižené dítě samotné.

Tímto rozhodně neříkám, že bych byl proti začleňování jakéhokoliv handicapovaného žáka do běžné třídy. Během své dosavadní pedagogické kariéry jsem již například učil žáka, který byl na vozíčku, žáka s poměrně velkým zrakovým postižením či žáka, který v dětství prodělal obrnu a tím pádem byly jeho pohybové schopnosti výrazně omezené. A ve všech těchto případech takto handicapovaní žáci zapadli mezi ostatní velmi dobře, jejich spolužáci k nim měli velmi hezký vztah a všichni handicapovaní také úspěšně složili maturitní zkoušku. Velmi mě navíc potěšilo, když jsem se letos na srazu mé bývalé třídy po 15 let od maturity například dozvěděl, že poslední zmíněný žák dnes pracuje jako IT specialista pro jednu významnou mezinárodní firmu.

Ovšem něco jiného opravdu je, pokud má učitel ve třídě například dítě s mentálním postižením nebo s ADHD syndromem. Tam to bez přítomnosti pedagogického asistenta opravdu těžko zvládne sám. Proto vidím ze strany ministerstva školství snahu šetřit v této oblasti jako rozporuplnou. Zvlášť když před třemi lety, kdy byla inkluze zaváděna, byla pedagogická veřejnost ze strany zástupců ministerstva školství ujišťována, že peněz na její realizaci je zajištěno dostatek a učitelé i někteří rodiče mají v tomto směru zbytečné obavy.

Samozřejmě, že snahy o určité zefektivnění v této oblasti jsou v pořádku, ovšem ty by měly souviset spíše s tím, aby profesi asistenta pedagoga vykonávali lidé, kteří k ní mají potřebnou kvalifikaci (nikoliv získanou jen nějakým rychlokurzem) a především k ní mají potřebný vztah.

I po třech letech se tak v plné nahotě ukazuje, že zákon o inkluzivním neboli společné vzdělávání žáků, přijatý tak trochu na nátlak některých unijních orgánů, které nám často vytýkaly údajně nerovný přístup žáků ke vzdělávání u nás, byl tehdy ušit horkou jehlou a v mnoha směrech nedomyšlený. Přičemž bylo velkou chybou, že tehdejší ministerstvo školství pod vedením Marcela Chládka či Kateřiny Valachové řadu racionálních připomínek ze stran učitelů i odborníků z praxe neakceptovalo.

Autor: Josef Nožička
Zdroj: https://nozicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736690

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře