Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Nemůžeme žít životem šelmy

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Pozoruji dění kolem sebe již nějakou dobu a především to společenské a politické. Pokud bych se měl na vše zaměřit z perspektivy nezávislého pozorovatele, pak v reportu o stavu věcí by určitě nechybělo následující…

 

  • nemuzeme-zit-zivotem-selmy

Jedinec

…se v naší zemi narodí a s přáním pevného zdraví se prodírá dětstvím až do dospělosti a života. Každý. Každý však v jiných podmínkách a to i sociálních, společenských, existenčních. Tvrzení, že má každý jedinec stejné šance, je pouhým přeludem. Už v kojeneckém věku mají děti různou lékařskou péči, děti starší různý stupeň výživy a díky rozdílným osnovám i různé vzdělání a zaměření. Jako nepochopitelné mi přijdou v této civilizaci tak velké sociální rozdíly, které nelze odstranit školní uniformou. Děti si závidí svačiny, hračky, kulturní vyžití, životní zážitky, možnost cestování v rodinách majetnějších rodičů, atd. Ona je to spíše touha, nebo ten dětský pocit nespravedlnosti a nefér hry. V dospělosti tomu celkem není jinak. Staří lidé praví, že kdo se narodil pod lavicí, nahoru se nikdy nevyškrábe. Platí to stále. Přitom málokdo touží být vyloženě milionářem. Lidem stačí střecha nad hlavou, práce a prostředky na jídlo a v neposlední řadě také zdraví.

Rodina

…je základ státu – říkávalo se. Bohužel stát své základy poněkud podkopal a nadále je ničí. Rodina se dnes velmi těžko zakládá. Myslím tím finančně a společensky stabilní typ rodiny. Svatbou vše začíná, ale udržet si standard a místo ve společenském žebříčku je skutečně pro mnohé nemožné. Mladí lidé žijí v bludu mediální masáže, která jim vštěpuje krásu a jednoduchost soužití dvou úspěšných lidí. Většinou lidé narážejí na mantinely, které pak vnímají jako vlastní neúspěch. Začíná kolotoč hledání dostupného bydlení a lépe placeného zaměstnání. Jinak totiž nelze jít do banky žádat o finanční „pomoc“. Pokud jsou pracující v domácnosti dva, pak to celkem jde, ale když žena zůstane na mateřské, nebo jeden z partnerů onemocní, nebo hůř – přijde o práci, pak se teprve dějí věci. Nejenže začnou obavy, ale přicházejí skutečné existenční problémy a strach o ztrátu střechy nad hlavou. Strach z exekucí. Přicházejí hádky a většinou vše končí rozvodem.

Kolektiv

…je obecně vzato rozdělen do dalších podskupin. Každý má právo být a většinou je společensky zařazen do nějaké skupiny lidí. Je to přirozený jev. Až na výjimky touží každý po společnosti a nějakém postavení v ní. Současná politická moc však hodně velké množství občanů nejen ekonomicky likviduje. Ale tím tito lidé i ztrácejí prestiž, ztrácejí cenný pocit potřebnosti a jedinečnosti. V ČR je uměle tvořena totálně nesolidární a sobecká sorta lidí, v níž jsou zastoupeni lidé mnoha řemesel, umu, povah, atd. Tato skupina je privilegovaná a schopná se o sebe dobře postarat i bez pomoci státu. Součástí různých kolektivů jsou i lidé s méně stabilním zázemím. Zůstávají na okraji zájmu, na okraji společnosti. Takové principy jsou evidentní na školách, v zaměstnání, v zájmových skupinách. Prostě stálé třídění lidí probíhá automaticky na základě různosti a odlišnosti povah jedinců. Kolektiv je natolik silný, že dokáže jednotlivce vypusit úplně. Opět častý jev. Nikdo neočekává, že by si lidé jednou byli zcela podobni. Ve hře je tolerance a podstata vývoje a utváření společenských vazeb.

Obec

…v níž se osobnosti anonymně pohybují, se už chová poněkud jinak. V rámci obcí a měst se již lidé zapojují do součinnosti tam, kde jim je to blízké. Ale počíná v tomto měřítku jiné vrstvení. Jsou lidé, kterým záleží na rozvoji obce a sousedských vztahů. Dále však mezi námi žijí lidé, kterým je obecný život naprosto ukradený. Nezapojují se do žádných akcí a žijí za vysokými zdmi v hezkých, či méně nápadných vilkách a domech. Vzniká tímto zvláštní paradox. Do společnosti se nezapojují ti, které vnější svět nezajímá a na druhé straně ti lidé, kteří by se rádi zapojili do obecného prostoru a dění, avšak nejsou jednou ze společenských vrstev přijati. Dá se celá tato záležitost shrnout – rozdíly jsou vnímány především dle majetku jedince, rodiny a společenského postavení v kolektivech. Takto se spojil řetězec závislostí a návazností na výše uvedené množiny.

Stát

…řídí vnitřní dění a ovlivňuje řetězec článků společenstva. Stát je také těmito články řízen a v každé společnosti stát řídí jen ti, kterým byla dána důvěra. I totalitní režimy padly z vůle občanů. Zvláštním jevem je situace, kdy vůle občanů nestačí na sesazení vlády. Vlády, která byla sice dosazena demokratickou cestou, avšak neplní své předvolební sliby. Takových příkladů je mnoho na Zemi a nemusíme chodit vůbec daleko. Jako nezaujatý pozorovatel bych měl upozornit ještě na stav, který byl již popsán v chodu společenstva obcí. Jsou zkrátka lidé, kteří jsou natolik nezávislí na režimech a politice, že se voleb neúčastní a žijí v kleci vlastního světa. Jde však o klamné zdání v mnoha případech. Ty klícky těchto spoluobčanů bývají často pozlaceny právě díky politickému dění v zemi a finančním veletočům, které následně budují ony vysoké zdi kolem různě velkých domů. Naopak ti, co se neustále snaží vyškrábat na lavici úspěšných, tlačí své požadavky skrze zastupitele do reality, která nakonec mění podstatu všeho a shazuje je znovu a znovu z lavice na studenou zem.

Unie

…ať už jakákoliv, vzniká na základě snahy člověka o vytvoření ještě většího společenství. Unie za poslední století vznikaly jako houby po dešti. K Unii Spojených států amerických se přidala Africká Unie, Evropská Unie a vznikly i další. Skutečně je dosah vůle jednotlivce natolik velký a silný, aby dopomohl k vytvoření nadnárodních celků? Skutečně je důvěra občana v zastupitele a nadnárodní moc tak veliká, že by se dalo hovořit o obecně prospěšných celcích? Jaký je zájem lidí kolem nás v tomto měřítku? Být chráněn? Mít pocit prospěšnosti a sounáležitosti s velkou politickomocenskou strukturou? Nemyslím si, že by sjednocení několika států bylo krokem zpět. Naopak, vývoj zastavit nelze. Obzvláště pokud se vzdálenosti díky dopravním a komunikačním prostředkům výrazně zkracují. Technologie by však měly být využity i tak, aby byla možná reflexe a kontrola elitních mocenských skupin právě těmi, kteří rozhodli o jejich dosazení. A to nehovořím o budování vlády globální.

Svět

…se utváří tak nějak po svém (zdá se). Již jsem naznačil, že síla vůle lidu dokáže odstranit totalitní zřízení. Stáváme se však v tom globálním měřítku i s tím, že jsou “diktátoři a nespolupracující vlády” odstraňováni jen z vůle nejmocnějších zemí. Buďto lstí, silou, nebo i kombinovaně. Pokud jde o tento stav, tak se nedá říci, že by šlo o zcestí. Otázkou však zůstává, na základě jakého mandátu rozhodují lidé v našich republikových, unijních a aliančních vládách. Jaké však může být samotné rozhodování všech lidí o budoucnosti nejen vlastní, ale celého světa? Zdánlivě je vše v režii celého řetězce vlivu jednotlivců a rodin zařazených do kolektivů, obcí, států nebo unií. Jenomže je ve hře ještě taková nápaditě nenápadná zpětná vazba. Média, která jsou jednoduše ovlivnitelná skrze kapitál mocenských struktur vládců. Povětšinou těch, které zdánlivě nic nezajímá a žijí ve zlatých klíckách obehnaných nenápadnou, ale vysokou zdí.

Vesmír

…jako nám doposud málo známý prostor pro další rozšíření společenských vrstev je prozatím téměř netknutý vlivem ubohého člověčenství. Dravost vlivných však již pomalými krůčky dosahuje nových a nových met v dobývání vesmíru. V čí prospěch? Ve prospěch světa? Unií? Států? Ve prospěch obcí snad? Rodin? Troufám si říci, že opět ve prospěch jednotlivců, kteří příležitost chytí včas za pačesy. Planety, hvězdné soustavy, galaxie. Jednou, pokud nevytvoříme sebezničující mechanismy a doktríny, bude lidská rasa následovat v přirozeném vývoji ostatní formy života v nekonečném prostoru stvořitele. Do té doby však je potřebná jistá přeměna. Snad se dá říci i evoluční skok. Skutečně velký skok pro lidstvo. Skok, který způsobí kroky nás – jednotlivých článků společenského řetězce. Tyto kroky jsou již zcela možné, uskutečnitelné a mnohými nečekané i zatracované.

Ve zprávě o stavu věcí lidských by neměl chybět tento závěr: Až tedy budeme rozhodovat o tom, komu svěříme své životy a budoucnost našich potomků, uvědomme si, že jako Homo Sapiens nemůžeme žít životem šelmy.

Radovan Bazger

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře