Nečasova zkouška z dějepisu podle katolicko – sudetských směrnic (1)

Projev předsedy vlády České republiky Petra Nečase před poslanci Bavorského zemského sněmu v Mnichově 21. 2. 2013, aneb zkouška Petra Nečase z učení Collegia Bohemica před bavorskými poslanci a představiteli sudetských Němců. Komentář je uveden přímo v textu kurzívou.

Vážená paní předsedkyně zemského sněmu,

vážený pane ministerský předsedo,

vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

vážené dámy a pánové,

vážení krajané a bývalí spoluobčané,

(Zřejmě speciální pozdravení pro zástupce sudetských Němců, zastupované B. Posseltem. Ano, jedná se o bývalé spoluobčany, případně jejich potomky, nikoliv však krajany.)

je pro mě ctí být prvním představitelem České republiky, který dostal možnost vystoupit v Bavorském zemském sněmu před Vámi, zástupci bavorských občanů. Jsem si vědom zvláštní zodpovědnosti i očekávání, které jsou s tímto okamžikem spojeny, a to jak na bavorské, tak na české straně. Chci proto tuto příležitost využít k tomu, abych hovořil o tématu, které je možná na první pohled stranou hlavní pozornosti, ale má v současné době velký význam. Zaměřím se na otázku identity v česko-bavorském sousedství v dnešní Evropě.

Osudový vztah mezi Čechami a Bavorskem

Je to téma, pro které jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Za prvé jsou málokteré dvě země tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko.

(Slyšme dobře, nikoliv Čechy a Slovensko, nebo Srbsko, ale Čechy a Bavorsko! Jakou tisíciletou duchovní tradici má pan Nečas na mysli? Není náhodou naší duchovní tradicí společně se Slováky spíše Cyrilo-metodějská tradice pravoslavného křesťanství, které tvoří náš společný státní základ Čechů a Slováků? O tom, jak probíhala ona společná duchovní tradice na česko-bavorském pohraničí, si ukážeme dále.)

Za druhé je zřetelné, že se ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobjedeme jeden bez druhého. Náš vzájemný vztah se zdá být vztahem osudovým, plným inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků.

(Od kdy potřebuje český národ k nalezení své identity Bavory a Bavorsko? Potřebují snad například Němci Francouze, nebo Holanďany k nalezení vlastní identity? Je zajímavé, že Češi potřebují Němce zřejmě jako svého lenního pána, jak hlásají nesmiřitelní pangermáni a ti, co prošli jejich germanizací a „vzděláváním“ ve stylu Collegia Bohemica, jako pan Nečas. Český národ nepotřebuje hledat svou národní identitu, neboť ji po tisíciletí má, to co však potřebuje je jediné: důrazné a důsledné hájení své národní identity, historické zkušenosti a státních idejí s nich vzešlých, a důrazně se ohradit proti odvěkým snahám o přepisování českých národních dějin ve smyslu katolické a sudetoněmecké historiografie.)

Dříve než se budu otázce identity v česko-bavorském sousedství věnovat, dovolte mi krátce zmínit příležitost, u které zde před Vámi vystupuji. V těchto dnech vykonávám návštěvu Bavorska, na kterou mě pozval předseda bavorské vlády Horst Seehofer.

S potěšením opětuji návštěvu navazující na naše první jednání v Praze v roce 2010, kde jsme učinili vpravdě historický krok a vyjádřili životní zájem obou zemí na všestranném rozvoji vzájemných vztahů respektujícím společné kořeny i sdílené hodnoty. Každá cesta začíná prvním krokem, který ale bývá nejtěžší. Je proto na místě poděkovat panu předsedovi vlády Horstu Seehoferovi za jeho odvahu i přesvědčení, že Češi a Bavoři jsou schopni a ochotni společně a otevřeně pohlížet nejen do budoucnosti, ale i do minulosti.

(Proč když mají být Češi a Bavoři schopni společně pohlížet i do minulosti, se ona historická zkušenost tedy překrucuje asymetrickým způsobem, proč tedy o společné česko-bavorské historii nehovoříme tak, jako skutečně byla, ale vykládá ji pan Nečas v duchu katolicko-sudetského pohledu? To je ona představa společného sdílení hodnot a respektování společných kořenů – tedy přijetí německého a katolického pohledu na české národní dějiny?)

Do Bavorska mě přivedl náš společně sdílený přirozený zájem a pocit osobní zodpovědnosti za pokračování přátelských vztahů mezi Čechy a Bavory, stejně jako za rozvíjení strategické spolupráce mezi našimi zeměmi. Společná minulost nás zavazuje pracovat pro společnou budoucnost.

(Je škoda, že pan premiér nemá pocit osobní zodpovědnosti na svůj národ, státní ideje v pozadí státu, který zastupuje. Není pochybností, že všichni slušní lidé a to na obou stranách česko-bavorské hranice mají zájem o přátelské vztahy, spolupráci a vzájemné obohacování. Proč se však hovoří o „pokračování“ přátelských vztahů, když vím právě z historie, že ve skutečnosti o nijak přátelské vztahy nešlo. Můžeme snad změnit minulost a její zkušenost tím, když dnes budeme tvrdit, že soužití Čechů a Němců bylo vždy přátelské, ačkoliv historická fakta a zkušenost nám říká zcela něco jiného – dodejme bohužel? Komu tedy pomáhá toto „účelové“ lhaní – či překrucování skutečnosti? Nebo by to bylo neslušné, říkat pravdu o naší společné minulosti? Pokud to nebudeme totiž dělat, tak pak má pravdu Petr Nečas, když se podřekl a říká, že nás „společná minulost zavazuje“. To by neměla, naše přátelské vztahy by nás neměli „zavazovat“, ale měli bychom je pěstovat na základě základních principů rovnosti, pravdivosti a autentičnosti, nikoliv na principech devótnosti, podlézání, překrucování.)

Předurčenost identity

Otázka identity člověka či společenství představuje v současné době nelehké téma. Tradiční zemské a národní identity jsou zdánlivě zpochybňovány jak vznikem nadnárodních společenství, tak objevením nejrůznějších skupinových identit.

(Národní a zemská identita není „zdánlivě“ zpochybňována, ale je zpochybňována programově a cíleně určitými skupinami – například těmi, které stojí za podivným podnikem Collegium Bohemicum a dalšími, právě ve prospěch „nových“ pohledů pod záminkou dnes tak moderního „evropanství“ – což je jenom nástroj na likvidaci menších národních společenstvech jako jsou Češi a další slovanské národnosti směrem od Německa na východ a jihovýchod.)

Přesto jsem však přesvědčen, že hledání vlastních kořenů, společenství, s nímž se cítíme spřízněni, zůstane člověku vždy vlastní. Vlastní identita není něčím, co bychom si mohli bez dalšího vybírat, nebo co by mohlo být určeno politickým rozhodnutím. Vyrůstá z kultury, historie a duchovních tradic, v nichž jsme vychováváni a v nichž žijeme. Právě sousedství našich dvou zemí bylo odedávna prostorem, v nichž se tyto tradice a kulturní vazby velmi úzce stýkaly a často propojovaly v jedinečný celek.

(Základní společná identita všech lidí a to nejen Čechů a Bavorů, je výhradně ve společném duchovním základě v jediném Bohu, Nejvyšší skutečnosti, noumenonu, zkrátka, jaký pojem je nám bližší. Když hovořím o Bohu, nemám zde na mysli nějaké konkrétní představy Boha, ani katolické, ani jiné, ale Boha jako základní transcendentní prvek života jako takového, který je společný všem lidem bez rozdílu náboženského vyznání a sem počítám i ateismus. Tento společný duchovní základ člověka je společná všem lidem a to nezávisle n atom, zda v Boha věříme konkrétní vírou, nebo dokonce jeho existenci neuznáváme. Právě toto je společná základ humanity společné všem lidem. Touto společnou duchovní identitou není ani katolicismus – jako pouze jedná z tradičních dogmatických křesťanských věrouk.

Pro vyváženost je nutné dodat, že v tomto prostoru hlavně docházelo nejen ke stýkání obou tradic, ale zejména také potýkání – viz vědecké zpracování česko-německých vztahů v článků zde: http://www.vedominaroda.cz/clanky/109-cesko-nemecke-vztahy-ve-svetle-dejin a nebo viz seriál Soužití Čechů s Němci v českých zemích od historika PhDr. Václava Šustka, CSc. na www.ceskenarodnilisty.cz)

Na prahu historické doby byly obě země postupně obývány jedním lidem – keltskými Bóji, jejichž odkaz se dodnes zrcadlí v názvech Bavaria a Bohemia.

Hranice, která později společné území rozdělila, byla vymezena v ranném středověku a v této podobě existuje v hrubých obrysech dodnes. S výjimkou historického Chebska bychom ji mohli označit za jednu z nejstarších v Evropě. Po většinu času však nebyla místem, které by naše předky oddělovalo. Naopak díky své propustnosti se stávala místem vzájemného setkávání a obohacování, počínaje oblastí duchovní.

(Nevíme jakou historii pan Nečas studoval, ale v následujícím referátu, za který sklidil potlesk ve stoje si ukážeme, že se nejedná o objektivní vyvážené podání historii česko-německých vztahů, ale o katolickou a sudetoněmeckou propagandu, kterou u nás pod rouškou vědecké objektivity pomáhá šířit institut Collegium Bohemicum.)

Společná katolická a barokní kultura

Z Bavorska do českých zemí tak od 8. století pronikalo křesťanství.

(První a zásadní přesto již vžitá lež stálým opakováním – zde Goebelsova technika již slavila úspěch. Křesťanství k nám přišlo z Byzancie na základě žádosti velkomoravských knížat v podobě mise Cyrila a Metoděje, tedy přišlo z „východu“ v pravoslavném podání. V době „pronikání“ západní francké podoby křesťanství v podobě ohně a meče už u nás byl ustanoven staroslovanský ritus – kdy se křesťanství šířilo ve slovanské liturgii. Ono pronikání křesťanství z Bavorska nebylo nic jiného, než mocensko-politický nástroj k ovládnutí českých území. Toto je základní katolická lež o náboženském základu českých zemí v katolickém ritu. Není to pravda. Ano, Bavorsko je tradičně katolickou zemí, nikoliv však české země – zde již existoval původní slovanský ritus. Jinými slovy snaha „nalézt“ společnou identitu v násilném šíření křesťanství z Bavorska do Čech může nalézt pouze pangermánský historik nebo sudeťácký politruk.)

Právě tudy v r. 845 putovalo 14 českých vladyků do Řezna, aby se zde nechali pokřtít.

(Připomeňme si - a to jenom stručně, co tomuto aktu předcházelo. V roce 788 franský panovník Karel Veliký zřizuje na pomezí bavorsko-českém tzv. Českou marku s úkolem postupně likvidovat český stát. V roce 805 se franská šlechta poprvé pokusila podrobit české Slovany a ve třech proudech vtrhla do Čech. Oblehla pevnost Canburg a po hrozném zpustošení zem opustila, aby unikla odvetnému úderu narychlo svolaných Slovanů. Karel Veliký přitom vyhlásil zákaz vývozu zbraní do Čech. roce 806 se franský vpád opakoval. Karel Veliký, který v této době uplatňoval veliký nárok na nadvládu v Čechách, stanovil, že do bojů proti českým kmenům musí nastoupit každý třetí muž a při bojích se Srby všichni. V roce 845 sice 14 kmenových knížat přijalo v Řezně křest, ale o rok později dochází opět k celofranské válce, což otřásá německým tvrzením, že se již tehdy u nás uznávala franská svrchovanost. V srpnu 846 vpadla vojska Ludvíka Němce na Moravu a při návratu byla napadena českými vojsky. O rok později pak franská vojska vpadla do Čech a čeští panovníci museli poslat franskému vladaři rukojmí. K dalšímu vyjednávání byli přinuceni i v roce 848. K velkému vpádu franského vojska pod vedením hrabat Thakulfa a Ernsta došlo v roce 849. Franské vojsko tehdy napadlo český tábor za pomoci lsti, v době vyjednávání o mír. Jeho vpád skončil porážkou, a poražené franské vojsko muselo Čechům odevzdat rukojmí a odejít ze země po cestě, kterou přišlo, aby nemohlo plenit.

Z toho je vidět, že i Češi se učili rychle germánským zvyklostem. Navíc české vítězství v té době přispělo k uvolnění závislosti českých kmenů na východofranské říši. Středověcí kronikáři o Germánech tvrdili, že nikdy neuvažují o tom, proč válku prohráli, a také se tím nijak netrápí. Celé své uvažování vždy soustřeďují na to, jak další válku vyhrát. V březnu 855 bavorské vojsko, vedené hrabětem Ernstem, vpadlo do Čech. Z hlediska vojenské strategie se dá usuzovat, že to byl vedlejší úder, který měl zajistit úder hlavní, vedený v srpnu proti Moravě. Vojsko však bylo poraženo a moravský Rastislav pronásledoval franské bojovníky až za Dunaj. O rok později roku 856 Ludvík Němec vpadl na srbské území a donutil slovanské Daleminice k poplatkům. Při zpáteční cestě táhl severozápadními Čechami a snad přitom přinutil některé české kmenové náčelníky k uznání franské svrchovanosti. V létě 857 následoval nový vpád franského vojska do západních Čech. Další nebezpečný útok proti moravskému Rastislavovi organizoval Ludvík Němec v srpnu 864. V té době Ludvík Němec vyjednával s Bulhary, aby napadli velkomoravský stát. V létě 857 vtrhlo na území českého státu franské vojsko a oblehlo hradiště obhajované kmenovým náčelníkem Slavitahem. Jeho otec zpočátku uznával franskou svrchovanost, z níž se později vymanil. V otcově odporu pokračoval i jeho syn Slavitah. Když ho Frankové vypudili, uchýlil se na Moravu. Na jeho místo pak byl dosazen jeho bratr, který projevil ochotu se podřídit. V roce 870 vtrhl na Moravu Karloman z Bavorska. Zmocnil se tamního panovníkova pokladu a pro správu země jmenoval dva franské šlechtice Viléma a Engelšalka. Moravané se však záhy této "protektorátní vlády" sami zbavili. V listopadu 870 Ludvík Němec nařídil v Řezně oslepit moravského panovníka Rastislava a uvrhnout jej do vězení, kde zemřel. Téhož roku byl odvlečen arcibiskup Metoděj do Bavorska. Tam byl protiprávně vězněn, aby nemohl klást odpor franské moci. V roce 871 byl uvězněn další představitel Velkomoravské říše Svatopluk, protože odmítal vazalské povinnosti k Říši. Svatopluk byl poté přinucen vést franské vojsko proti Moravě. Utekl však a přidal se opět k moravskému vojsku. Atd, atd.)

Není proto náhodou, že v r. 895 podřídil kníže Spytihněv území Čech církevní diecézi v bavorském Řezně. Působení řezenského biskupa Wolfganga může Praha děkovat za zřízení vlastní diecéze, pražského biskupství, stejně jako za jeho pozdější převedení pod správu mohučského arcibiskupství.

(Právě tímto způsobem bylo šíření římskokatolického kultu spojeno s mocenskou politikou našich západních sousedů – a je tomu do dnešních dnů. Právě tímto se dosahovalo vměšování do politiky přemyslovského států. Tato podřízenost pražského arcibiskupství bylo nástrojem pro vměšování ze strany německých císařů do svrchovanosti českého státu – to je stará strategie.)

Odtud pramení obliba svatého Wolfganga v západních Čechách, projevující se v množství zasvěcených kostelů, jakož i oblíbených poutí.

(Pocházím ze západních Čech, jsem z Domažlic, celý tento kraj jsem projel, ale že bych si někde všimnul „množství kostelů zasvěcených nějakému svatému Wolfgangovi – toho jsem si opravdu nevšiml. Zřejmě pan Nečas má na mysli už jiné západní Čechy.)

O několik století později směřovaly křesťanské vlivy i z Čech do Bavor.

(V této takřka ztracené větě v celém textu pan nečas elegantně shrnul celé období raného, vrcholného i pozdního středověku, tedy nejzajímavější úsek historie česko-bavorských vztahů. Těmi křesťanskými vlivy z Čech měl pan Nečas na mysli co? Husitství? Proč to neřekl? Proč se pan nečas vyhnul období od 1200 – 1620? Stydí se za naší národní historii, nebo se snad nehodí ji připomínati? Místo toho raději od pokřtění 14 knížat v roce 845 v Řezně pan Nečas elegantně přeskočil do období baroka v 18. Století – opravdu výběrový to pohled na dějiny. Myšlenkově je však konzistentní, pan Nečas vybírá stejná období a témata jako vyzdvihují nepřátelé české národní a státní myšlenky. Je to jenom náhoda, nebo již vliv vzdělávacího institutu C.B?

Sdělme si alespoň střípky z historie česko-bavorských vztahů v tomto období. Zaměřím se zejména na onu duchovní identitu, kterou tak pan Nečas vidí v katolicismu – sám je katolík, takže tyto názory lze předpokládat. Jak bylo rozpoutáno náboženské záští na česko-bavorské hranici v době husitských válek? Katolický pán Jan Racek z Rýzmbergu při společném útoku s Bavory proti klatovským husitům, zajal husitského kněze Jana Nákvasu a předal jej Bavorům. Ti jej mučili s cílem, aby odvolal své učení, neodvolal a tak jej po strašlivém mučení nakonec upálili - to byla první oběť náboženských válek mezi českými husity v západním pohraničí a bavorskými katolíky. Zřejmě šlo o podobnou „lásku k bližnímu“, jakou uplatnila římskokatolická církev ve vztahu k našim jiným kazatelům a mistrům, jako byl Jan Hus a Jeroným Pražský. Kdo nám chce napovídat o společné náboženské identitě Čechů a Bavorů?

Dále cituji z prací českého historika Jiřího jánského, který se zaměřuje právě na historii česko-bavorského pohraničí – tedy skutečného odborníka – vědce, cituji z knihy Jiří Jánský: Historie česko-bavorského pohraničí:

„Chronické rozbroje na česko-bavorské a česko-falcké hranici, provázené dobýváním hradů, vypalováním a drancováním vesnic a silničním loupežením, patřili v 15. Století a ještě hluboko v 16. Století k vleklým a komplikovaným problémům zahraniční politiky českého státu i jeho sousedů – bavorských a falckých Wittelsbachů. Intenzita vzájemných pohraničních vpádů vzrostla zejména během husitských válek. Křížových výprav proti husitským Čechám se už od roku 1420 účastnila bavorská i falcká knížata, což přirozeně podnítilo četné odvetné vpády, které takřka každoročně pustošily pohraniční ekumenu obou wittelsbašských knížectví. Chronické nebezpečí německých vpádů, jehož akutnost se během husitských válek neobyčejně vystupňovala, podmiňovalo germanofobní integrační tendence, které značnou měrou stíraly nejen konfesionální, ale i stavovské rozpory. Nechceme přeceňovat strážní úlohu Chodů, kteří v sledovaném období nebyli schopni nijak podstatně omezit volnou průchodnost hranic, pak je nutno připustit, že české obyvatelstvo na horkém bavorsko-falckém pomezí se muselo nějak adaptovat na situaci permanentního ohrožení z německé strany. Jihozápadní a západní pohraničí tak mělo svůj vlastní rytmus života, rytmus daný nepravidelným tepem stále se obnovujících a eskalujících soukromých válek nepokojené šlechty ať české či německé, pro vesničany ono děsivé kyvadlo vpádů a odvet provázené pravidelně dýmem spálených chalup a stodol.

Dále dodává, že je nutno brát z rezervou používanou terminologii v historických pramenech německé provenience, která o vpádech do Čech i z Čech hovoří jako o „kacířích“ a „husitech“ a to i v době poděbradské a jagellonské, kdy již husitství byla dávno minulostí – což dokazuje trvalé smýšlení Němců o Češích.)

V 18. století se na obou stranách Šumavy začaly na mostech objevovat sochy Jana Nepomuckého, který je naším společným zemským patronem a symbolem kulturního prostoru Čech i střední Evropy. Po staletí také putovali z Čech poutníci do Pasova a Altöttingu a z Bavor na Svatou horu u Příbrami. Ještě dnes lze v mnoha bavorských kaplích a selských staveních spatřit sošku Panny Marie Svatohorské a v Čechách naopak obrazy pasovské madony. Společní světci, jejich uctívání a poutě tak byly svorníkem všedních dnů a svátků generací našich předků, českých i německých.

(Jan Nepomucký se stal politickým nástrojem katolické církve v Čechách, neboť potřebovali českému lidi vnutit nějakého svého – katolického světce místo tolik oblíbeného Mistra Jana Husa. Z Jana Nepomuckého udělala katolická církev svého – zemského mučedníka. Připomeňme si ale pozadí těchto událostí – nešlo o nic jiného než o politickou moc církve ve vztahu k českému státu a jeho panovníkovi, Václavu IV. V 80. letech 14. Století v době papežského schizmatu došlo ke sporu mezi světskou a církevní mocí, mezi panovníkem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna o moc jmenovat biskupy. Král Václav IV. si byl dobře vědom, že se jedná o možnost ovlivňovat moc ve státě, kdy se tak dostával k moci u nás druhý suverén – církev se svými papeži a také jejich podporovateli v podobě německých císařů. Král Václav IV. chtěl vliv Říma a církve omezit ve prospěch českého státu. Při jedné hádce s arcibiskupem zatknul čtyři muže jeho doprovodu, mezi nimi i Jana Nepomuckého. Ti byli vyslýcháni a i mučeni, Jan Nepomucký během mučení zemřel. Církev tak z něj následně udělala mučedníka a světce a dokonce zemského patrona a to opět ryze z ideologických důvodů. Církev tvrdí, že Jan Nepomucký byl zpovědník královny Žofie a že kritizoval samotného krále Václava IV. Zkrátka Janem Nepomuckým chce římskokatolická církev odstranit z běžného povědomí jiného – skutečného světce – Mistra Jana Husa, který byl skutečným zpovědníkem královny Žofie a kterému byl i král Václav Iv. nakloněn. Kdo tedy uctívá Jana Nepomuckého jako zemského patrona a mučedníka – je v zásadě proti české státnosti a svrchovanosti. Proto se tento „svatý“ tak hodí do ideologické aktivity sudetoněmců i katolíků proti našemu národ a státu.)

Norimberské městské právo se ve středověku stalo vzorem pro řadu českých měst, na jejichž zakládání se často podíleli i noví obyvatelé přicházející z německých zemí včetně Bavorska. Tím byl umožněn rozvoj obchodu a předávání dovedností na cestách mezi Prahou, Norimberkem a Řeznem. Tady najdeme kořeny nebývalého kulturně civilizační vzestup. Za vlády Lucemburků začali čeští panovníci přikládat strategický význam severní části dnešního Bavorska, především Horní Falci, která se sítí českých enkláv pod názvem „Nové Čechy“ měla stát mostem mezi Čechami a Norimberkem.

(Tento nebývalý kulturně civilizační vzestup se samozřejmě neobešel od záští na obou stranách, nicméně je pravdou, že české království mělo ještě za husitských válek mnoho českých enkláv v Bavorsku a Horní falci – postupně však o ně přišlo.)

Osudy obou Falcí se protnuly s českými dějinami znovu v roce 1619 volbou Friedricha Falckého českým králem. Následovala zničující Třicetiletá válka, po jejímž skončení se mohla naplno rozvinout barokní kultura. Území Čech a Bavorska se spojila v jeden společný kulturní prostor, jemuž v Čechách vtiskla viditelnou podobu svou geniální architekturou hornobavorská rodina Dietzenhoferů a v Bavorsku zase chebský rodák a český Němec Balthasar Neumann. V 18. století, kdy barokní skvosty architektonické byly doplněny i o skvosty hudební, působila také řada českých hudebníků ve dvorních orchestrech ve Wallersteinu, Oettingenu či Mnichově.

(Této klasické písničce a folklóru rozplývání se nad „úžasností“ katolického baroka se už lze jenom smát. Je zajímavé, že pan Nečas opět v rámci prokatolické a prosudetské vyváženosti nezmiňuje zásadní událost počátku třicetileté války a a to bitvu na Bílé hoře roku 1620 a to, co po ní následoval, tedy popravu 27 českých pánů Habsburky a následnou násilnou rekatolizaci za pomoci německých katolíků. I katolický historik Pekař jasně říká že na Bílé hoře nezvítězila vyšší kultura, ale daleko nižší. Následkem bylo obnovení zemského zřízení, nevolnictví a rušení vydobytých náboženských svobod – to byl kulturní přínos německé nadvlády, která se v Čechách upevnila po Bílé hoře. Známé a již směšné rozplývání se nad architekturou baroka v porovnání s náboženskou svobodou může obstát jenom u úplných ignorantů.

Vypíchnutím „českého“ Němce B. Neumanna zřejmě pan Nečas chce zdůraznit své chápání zemské příslušnosti k Čechám, oproti sudetoněmci tak nenáviděnou národnostní příslušnost k českým zemím.)

Tehdy byly také učiněny pokusy o sjednocení tohoto prostoru i politicky. V roce 1741 se kurfiřt Karel VII. Albrecht Bavorský nechal v Praze korunovat za českého krále a neúspěšně se pokusil ovládnout Čechy. V roce 1778 po vymření starobavorské větve Wittelsbachů se naopak císařovna Marie Terezie neúspěšně pokusila připojit Bavorsko.

(Omyl. Tyto pokusy zde byly neustále z německé strany a existují do dnes. Celý tento historický tah směrem na východ má si své pojmenování, drag nach osten. Je zajímaví, jak celou dobu o společné historii a identitě zaznívají jenom německá jména – zřejmě se to jeví pouze nám – českým šovinistům?)

Do 19. století vešly Čechy a Bavorsko sice jako oddělené útvary, avšak společné hodnoty a identita byly nadále posilovány. Obě země se staly kolébkou průmyslové tradice, zejména pak sklářského umění a – samozřejmě – výroby piva. Bavorsko pro nás představovalo také významnou inspiraci politickou. Nejeden český liberál tehdy s oblibou sáhl po Augšpurských novinách.

Parlamentní ústavní systém zavedený v Bavorsku jako v jedné z prvních zemí v Evropě se u nás stal vzorem pro demokratické hnutí završené revolucí 1848/49. Mnichov se navíc etabloval jako město umění a na zdejší akademii studovala v druhé polovině 19. století řada našich významných umělců, Čechů i Němců.

K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu.

(Padla nikoliv za oběť nějakého „nacismu“, ale německého nacismu, jako vyústění celkových historických snah německého národa jako celku. Nacismus si Němci sami zvolili, nepadli mu za oběť – byli to právě sami Němci, kde nacismus měl úrodnou půdu a odkud vzešel. Hitler začal se svou politickou kariérou právě v Bavorsku! Nacistické sněmy NSDAP byly právě v Norimberku – v hlavním městě Bavorska! Pan Nečas nám zde děla z Bavorska a Bavorů „oběti“ nacismu – přesně jak to dělají politruci sudetských Němců a jejich „protektorátní“ novináři z Lidových novin a dalších německých médií v ČR.)

Byl také založen československý stát, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou vzal do vínku národnostní napětí, které se nakonec stalo záminkou pro nacistickou agresi a rozbití československé státnosti.

(Máme zde klasický sudetoněmecký folklór v podobě přesunutí viny z Henleinovy strany nacistických Sudetoněmců na vznik ČSR. Československý stát nenesl žádné národnostní napětí – toto národnostní napětí udržovali samotní sudetští Němci, kteří se nemohli smířit s tím, že najednou žili ve společném státě rovnoprávně s Čechy, ke kterým se po tisíciletí stavěli jako k druhořadému národu a také to v době soužití v rámci Rakouska-Uherska bylo i potvrzeno v zákonech. Snahou sudetoněmců a jejich pomahačů u nás je právě ukázat na Československo a jeho národnostní politiku ve vztahu k menšinám jako příčinu války s tím, že chudáci „oběti“ sudetští Němci byly vehnáni do náruče Hitlera, protože jim ČSR v čele s Dr. Benešem nevycházela vstříc jejich požadavkům na sebeurčení a odtržení.)

Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti. Jedním z jejích posledních světlých okamžiků bylo uvedení původně dvojjazyčné veselohry Čech a Němec z pera Jana Nepomuka Štěpánka ve Stavovském divadle v roce 1936, v níž Němci hráli česky a Češi německy. Byl to velkolepý počin, který se v dlouhé historii nesnadných česko-německých kulturních vztahů už nikdy neopakoval.

(Je zajímavé, jak je Bavorsko tak úzce spjato s Hitlerem a německým nacismem. Je zde Norimberk, místo tradičních srazů Hitlerovi NSDAP. Mají zde Mnichov, kde začínal svou politickou kariéru Hitler a kde mimo jiné došlo k podpisu zrádné Mnichovské dohody. O další historii z let 1939 – 1945 se ale pan Nečas zřejmě diplomaticky nezmínil? V rámci dalšího přátelského kulturního stýkání u nás nám Němci zřídili i první koncentrační tábor – Terezín a v rámci česko-německých přátelských vztahů nám vyhladili několik vesnic – zřejmě v rámci přeshraniční spolupráce. O podílu sudetských Němců na represivních orgánech gestapa v protektorátu, kdy tvořili až 70% všech úředníků gestapa opět ani zmínka.)

Etnicky a jazykově odvozovaná identita

Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace. Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945 po ukončení válečného běsnění také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.

(Opět účelová lež že koncepce národních států byla příčinou, že cituji Nečase„…v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945 po ukončení válečného běsnění také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.“ Tou příčinou byla agrese nacistického Německa proti ČSR s využitím páté kolony Sudetoněmců! Proto museli naši spoluobčané v roce 1938 opouštět své domovy a proto byli naši předci po šest let terorizování a postupně likvidování. Co nám to tu pan Nečas povídá?)

Pro prostor, ve kterém po staletí žili Češi, Židé a Němci vedle sebe, bylo celé toto období s odstupem nejtragičtější periodou, která zasáhla několik generací lidí na obou stranách hranice.

(A stále nezapomínejme a dodávejme, stručně řečeno, „kdo to vše začal“ a proč, pokud nechceme, aby se t opět opakovalo v nějakých jiných podobách. Zde máme konkrétní viníky a konkrétní oběti, konkrétního agresora a konkrétní oběti.)

Utrpení v Dachau – zejména katolických kněží

Naplno jsem si rozsah této tragédie opět uvědomil při včerejším uctění památky obětí v bývalém koncentračním táboře Dachau, který je jedním ze symbolů masového nacistického vraždění. Když jsme si připomínali oběti z českých zemí a vyjadřovali respekt přeživším, mysleli jsme na jména jako Josef Čapek, kardinál Josef Beran nebo biskup Štěpán Trochta, ale také na Maxe Mannheimera nebo faráře ze Zadní Zvonkové Engelmara Unzeitiga, kterého jeho spoluvězni nazývali Andělem z Dachau, františkánského mnicha z kláštera v Moravské Třebové Petruse Karla Mangolda, pražského augustiniána s česko-německými kořeny Augustina Schuberta či pátera Antona Geberta, který zde našel smrt za projevy spoluúčasti s českými kněžími, kterým poskytoval duchovní útěchu v pražské Pankrácké věznici. Na čestnou památku kněží z českých zemí, bez ohledu na to, zda českého či německého jazyka, kteří pro svou víru a odpor vůči totalitě trpěli, jsem také včera položil věnec u základů lágrové kněžské ubikace. Bohužel nemohu nyní vyjmenovat onu dlouhou řadu všech českých, židovských a německých obětí z českých zemí, kteří prošli Dachau. Naše upomínka však patří každé z nich. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství a na odhodlání riskovat i vlastní životy v boji proti rasovému a nacionálnímu teroru.

(Z tohoto nám vyplývá, že zřejmě německým nacistickým terorem trpěli jenom katoličtí kněží. Je proto velmi smutné, že se oficiální představitelé katolické církve a jejich papežové nikdy jasně nevyjádřili proti nacistické politice a neodsoudili německý nacismus a jeho zločinnost a naopak nacismus a fašismus otevřeně podporovali. Této organizaci samozřejmě jako všem totalitním organizacím nakonec nejde o řadové členy, jako kněze, apod. kteří skončili i v Dachau. Tyto oběti – a jistě statečné, kterým patří naše úcta, ať již jsou jakéhokoliv vyznáni, či národnosti jsou ale jenom účelově používány k zastírání toho, že jejich mateřská organizace – církev s včele s papeži spíše tiše spolupracovala s nacistickým režimem.

Dále dodejme, že Dachau byl první koncentrační tábor postavený Němci v Německu – a jaká náhoda opět zrovna v Bavorsku. Tento koncentrák byl naplánován, vyprojektován a postaven na německých ministerstvech v době války v rámci státní politiky!)

Poválečná ztráta identity

Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich. Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.

Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes. Nezapomínáme ani na to, kolik českých exulantů našlo svůj domov v období 1948-1989 v Mnichově a jeho okolí, ani na to, že po stažení železné opony odtud vysílalo Rádio Svobodná Evropa, pro mnohé v Československu jeden z mála mostů do svobodného a demokratického světa.

(pokračování)