Naposledy se vracím k mému článku Proč se musím stydět za to že jsem Čech.

Moji 14tiletou sestru osahávali nahou, načež se matka rozhodla, že než aby jí nechala zkazit život, ukončí ho raději spolu s ní přeřezáním tepny na zápěstí. Sestra odevzdaně držela, že se pak v nebi spolu sejdou. Když se to matce nepodařilo, pokusila se ukončit aspoň svůj vlastní život plynem. Našli jsme ji v bezvědomí. Naši milovanou babičku, (otcovu matku) jsme našli oběšenou.

Nebyli jsme žádní nacisté, stali jsme se typickými oběťmi dnes již odhalovaného, zločinného, tzv.kolektivního obvinění.

Před následným vyhnáním nás tehdy zachránila náhoda. Když jsme už stáli před domem, já s batohem, který matka se svými bolavě zakrvácenými zády nemohla nést, šel kolem nás český komisař, který poznal naši matku, chodili spolu do stejné třídy gymnazia. Ten rozhodl že se za ní na čerstvě zřízeném Národním výboru zaručí že je Češka a že na žádný odsun nemusíme.

Po propuštění otce ze zajetí a lazaretu, byly již hranice uzavřeny. My jsme byli u českých příbuzných tady a otec v důsledku vyhnání uvízl v Západním Německu, ale nás už k němu naše úřady nepustili.

O charakteru obou mých rodičů vypovídá to, že na sebe čekali 16 nejlepších let svého života, než totalitní úřady povolily matce bez předchozí návštěvy se rovnou vystěhovat za svým mužem. Ale to ještě za podpis, že matka se dobrovolně zříká všech finančních nároků vůči naší republice, zkrátka musela se totalitou dobrovolně nechat okrást o svůj nárok na důchod, k němuž jí už nechybělo mnoho.

Já jsem se mezitím oženil za velice hodnou Moravačku, a němčinu jsem už hodně zapoměl.

Po matce, po státní příslušnosti a konečně i národnosti jsem tedy Čech, v dětství jsem byl Němec a protože nemám to, čemu jiní říkají vlast (mojí krajané jsou vesměs vyhnaní) cítím se být Českým-Evropanem. 

Především se ale snažím být slušným člověkem.

Otto Peschka