Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Možná není co slavit, ale je co bránit

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Tak tu opět máme 17. Listopad. Poslední dobou se rozmáhá postoj, že vlastně není co slavit a že za komunistů bylo líp. Druhá strana zase křičí něco o populistech ohrožujících svobodu a demokracii.

Podle mého by to chtělo na obou stranách trošku méně emocí a o mnohem větší trošku více nadhledu. Nic není jen černé nebo jen bílé, svět je barevný.

Pokud jde o srovnání socializmu s polistopadovou demokracií…, jsem sice ročník 1985, takže jsem socializmus téměř nezažil, nicméně jak od rodiny, přátel či známých různého politického zabarvení, tak z literatury či různých dochovaných audio či videozáznamů, jsem si, domnívám se, dokázal udělat poměrně slušný obrázek o pozitivech i negativech.

  • mozna-neni-co-slavit-ale-je-co-branit

O negativech toho psát příliš nebudu, neb jsou většině lidí dostatečně známa, jak z vyprávění, tak z mainstreamových médií – fronty na banány, přechodné nedostatky toaleťáku, pronásledování a věznění oponentů režimu, v 50tých letech včetně poprav tak zvaných „nepřátel socializmu“…, to vše je obecně známo.

Na druhou stranu si myslím, že po tolika letech od listopadu je záhodno se konečně odpoutat od hysterického antikomunizmu a přiznat minulému režimu i nějaká ta pozitiva, přesněji řečeno mám na mysli hlavně 80tá léta. Tato pozitiva se týkají v první řadě lidí chudších, manuálně pracujících či lidí s nižším vzděláním, jejichž životní úroveň je dnes často mnohem horší než za Husáka. Pro tyto lidi není taková „katastrofa“, že si nemohou volně cestovat na západ či veřejně kritizovat režim, ale to, že často nemají na základní živobytí (nájem, energie, jídlo a léky“!!! Lapidárně řečeno, když mám hlad, tak jsou mi občanské svobody ukradené, v první řadě se potřebuji najíst.

A pokud vím, tak zejména náklady na bydlení byly v té době oproti dnešku nesrovnatelně nižší, takže argumentace, že to máslo bylo vzhledem k tehdejšímu průměrnému platu možná ještě o něco dražší…, nemůže obstát. Jestliže dáte za nájem tři čtvrtiny platu či důchodu, tak je máslo za 60 korun subjektivně dražší, než kdyby stálo stovku, ale za náklady na bydlení byste dali řekněme desetinu či osminu vašeho příjmu. A pro chudší lidi je z pravidla podstatnější, aby mohli dostatečně nasytit jak sebe, tak své děti, než to, jestli mají v místní sámošce jeden či deset druhů chleba…, hlavně, aby ten chleba měli a abychom my na něj měli.

Proto plně chápu, na rozdíl od dobře zajištěných intelektuálů a politiků, kteří rádi cestují, zatím ještě relativně svobodně píší a mají na to užívat si výdobytků dnešní doby, frustraci těch dole, kteří takové štěstí nemají a kteří se cítí listopadovým převratem těžce podvedeni a zklamáni. A jestliže dnešní pseudoelity těmi dole pohrdají, vysmívají se jim za jejich názory a postoje, dokonce v této souvislosti zpochybňují i demokratické volby, protože většinu poslaneckých křesel získali z jejich pohledu „populisté a extremisté“, tak opravdu asi není moc co oslavovat.

To ovšem neznamená, že by nebylo co bránit a za co bojovat. Ti lidé, kteří nostalgicky vzpomínají na socializmus, v drtivé většině odmítají návrat politické perzekuce, věznění lidí s jiným názorem, kádrování, STBáctví a podobné zhůvěřilosti, chtějí jen důstojnou životní úroveň, bezpečnost a záruku zachování našeho způsobu života bez různých těch neomarxistických nápadů stylu multikulti, gender, politická korektnost či otevřená migrační politika.

A je třeba si přiznat, že v porovnání s první porevoluční dekádou (90tými léty), nám té svobody spíše ubývá než přibývá, a to vinou různých novodobých „převychovatelů společnosti“ a „osvícených kazatelů dobra“. Mně třeba vadí extrémní tvrdost protikuřáckého zákona, jenž zakazuje i vnitřní kuřárny bez obsluhy (můžeme poděkovat Babišovu ANO, jehož část poslanců v prvním kole zákon smetla právě kvůli pozměňováku Marka Bendy, jenž by takové kuřárny umožnil a pro něž zvedla ruku i většina poslanců např. za ČSSD), vadí mi přitvrzování politicky-korektnické cenzury na internetu, jednostranné eurohujerské a rusofobní dezinformování veřejnosti Českou televizí či Bakalovými novinami, štvanice proti konzervativcům, kteří nesouhlasí třeba s homo-adopcemi, zaváděním třetího pohlaví, příliš uvolněnou potratovou politikou, genderovými experimenty (snaha vyřadit z čítanek texty typu – Proč jsou holky na světě, aby z nich byly maminky…), nárůst udavačství…, no myslím, že už jsem zmínil dost příkladů vyvolávajících často oprávněný dojem, že totalita se nám tak nějak plíživě vrací „zadními vrátky“, byť zatím samozřejmě v daleko mírnější formě – zrušení účtu na Facebooku či smazání blogu je nepříjemné a naštve, ale pořád lepší než být zmlácen obušky, případně být v noci STBáky vyvezen někam do lesa za město, zkopán… a dovleč se domů, jak umíš.

Přesto jsem pevně přesvědčen, že již nastal čas, kdy je třeba znovu bojovat za skutečnou svobodu, nesešněrovanou sluníčkářskými politicko-korektnickými manýrami, hromadným udavačstvím, kdy dřívější STBáci jsou nahrazováni různými aktivisty, viz paní Kalibová z (ne)ziskovky Injustitia nebo Jan Čulík z Britských listů…, je třeba bojovat proti různým novodobým kádrovákům, tvořícím seznamy „proruských“ médií či různých domnělých „zahraničních agentů“ a proti dalším ostudným praktikám této doby.

A k tomu je třeba se sjednotit, podobně jako v onom listopadu 1989, jehož 28. Výročí si zítra připomeneme, v zájmu obrany nikoli privatizačních zlodějů, tunelářů, kmotrů či exekuční zvůle…, to je naopak třeba hlasitě kritizovat…, ale k obraně toho dobrého, co nám „listopad“ přinesl, tedy neokleštěné svobody projevu, rovnosti před zákonem, právního státu a liberální demokracie, kteréžto výdobytky je třeba rozšiřovat a zdokonalovat, nikoli osekávat a regulovat, jako to předvádějí ti politikové a intelektuálové, kteří nejvíce hysterčí, jak je prý u nás „ohrožena demokracie“ a jak se „posouváme kamsi na východ“. Těmto lidem o žádnou demokracii nejde, pro ně je démos (lid) obecně na tolik „hloupý a zmanipulovatelný“, že pod zástěrkou „obrany demokracie“ nastolují spíš něco jako oligarchii nositelů „jediné univerzální pravdy“.

Takže, lidičky, nerezignujme, nehleďme na svět černobíle, ale snažme se bojovat za to pěknější z obou „režimů“, jednak za onu opravdickou svobodu a demokracii „bez přívlastků“, ale také za důstojnou životní úroveň pro ty méně úspěšné, méně talentované, staré, nemocné, zdravotně postižené a další sociálně potřebné, k čemuž rozhodně nepotřebujeme vymývat školákům mozky multikulturními neziskovkami či zavádět povinnost ohlašovat na obec každou zahradní soukromou oslavu, která kapánek překročí 22cátou hodinu večerní.

Přeji našemu národu hodně zdaru, a zejména více ochoty naslouchat a respektovat spoluobčany odlišného smýšlení, neb rozdělování na mnoho různých rozhádaných „táborů“ opravdu nakonec poškodí nás všechny, podle starořímského hesla – rozděl a panuj. Rozhádaná společnost se mnohem lépe ovládá různými šíbry autokratického, či rovnou totalitářského střihu, proto je nezbytné se maximálně sjednotit v boji za společné národní zájmy a nehádat se o prkotiny!

zdroj:http://www.necenzurujeme.cz/adam-mikulasek/2243/mozna-neni-co-slavit-ale-je-co-branit.html

+ BONUS -------------

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 danpoisel@seznam.cz 2017-11-17 00:47
K nějakému sjednocení rozděleného může dojít až po hluboké sebereflexi, ke které náš národ bohužel neinklinuje. Obávám se, zda k tomu vůbec dospějeme. Obzvláště za stavu, kdy by kultu "osobností" 90. let, který tady zaplevelil "lavičky, ulice a letiště", mohli závidět Stalin i s Gottwaldem. Všechno jest zmar a trápení ducha.

Facebook komentáře