Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Migrace: Deset států, odkud prchají lidé i kvůli islamistům

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Mezinárodní organizace s názvem „Mezinárodní záchranný výbor“ zveřejnil seznam deseti států světa, v nichž trvající humanitární krize vede k migrační vlně. Kromě Venezuely se jedná o africké státy a státy Blízkého a Středního východu.

  • migrace-deset-statu-odkud-prchaji-lide-i-kvuli-islamistum

Zpráva „Mezinárodního záchranného výboru“ předkládá seznam deseti států, v nichž pokračuje humanitární krize. Tato krize ohrožuje miliony lidí buď v důsledku války nebo hladomoru nebo kombinací války a hladomoru. Jedná se s výjimkou Venezuely, kde „řádí socialismus“, o souvislý pás států Afriky a Asie, a to části Blízkého a Středního východu. V Africe jsou nejhůře postiženy Somálsko, Súdán, Jižní Súdán, Demokratická republika Kongo, Nigérie. Tento pás států (viz obrázek níže) pokračuje na Blízkém a Středním východě Jemenem, Sýrií a Afghánistánem.

Důvody humanitární krize jsou vlastně jako „přes kopírák“ stejné. Země jsou politicky nestabilní, probíhá v nich ozbrojený konflikt, buď mezi vládou a povstalci, nebo mezi různými ozbrojenými skupinami. Ve většině těchto států existují ozbrojené skupiny, které se hlásí k radikálnímu islámu. K dovršení utrpení tamních obyvatel byly tyto státy postiženy i neúrodou a hlad ohrožuje doslova miliony lidí. Podle odhadu výboru tvoří migrace z těchto států až 2/3 všech uprchlíků.

Ve většině těchto zemí trvá válečný konflikt řadu let, někde již desítky let. Mladí lidé z těchto zemí tudíž nepoznali už dvě generace normální podmínky. To platí zejména pro Afghánistán a Kongo.

Existuje poměrně silné přesvědčení části evropských politiků, že za současnou situaci zejména v Africe mají odpovědnost koloniální mocnosti (zejména Británie, Francie a Portugalsko), které si v 19. a počátkem 20. století Afriku „rozporcovaly“. Dekolonizace Afriky pak proběhla poměrně rychlým tempem po II. světové válce a nejvíce států získalo samostatnost mezi lety 1960/70. Většina vytvořených států tak má v současnosti za sebou více než padesátiletou historii samostatnosti. Dědictví kolonialismu v Africe se promítá i do současné migrace. Podstatná část migrantů z Afriky se touží dostat do zemí bývalých kolonizátorů, tj. Francie a Velké Británie. Výhodou pro ně může být znalost jazyka.

Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsáhlé oblasti Afriky jsou postiženy kombinací gerilových válek, popřípadě občanských válek , s hladomorem. Ekonomická pomoc těmto oblastem je často neúčinná, protože se nedostane potřebným, neboť vlády nemají situaci pod kontrolou. Výsledkem je proto nefunkční ekonomika, která žene tamní obyvatele pryč z postižených oblastí.

Jediný způsob, který má smysl a může zabránit neřízené a ilegální migraci z těchto oblastí, je pacifikace těchto teritorií od gerilových vojsk. Řada zkušeností s „revolucemi“ v daných oblastech vede jenom k dalšímu rozkladu rozsáhlých území, na kterých pak vládnou místní gangy. Příklad Libye pod diktátorem Muammarem Kaddáfím a současnosti jen ukazuje, že svržení diktátora (za podpory armád NATO) není ještě zárukou prosperity. Některé státy Afriky jako Etiopie či Súdán se dále fragmentují. Radikální islám hraje v tomto procesu dominantní roli. Evropské státy se mohou postavit na obranu ústřední vlády - viz příklad Mali, kde jsou zapojeni i naši vojáci. Mali je jen kousek o pásu zemí nejhůře postižených humanitární krizí.

Nedávné hlasování v OSN o migračním paktu však ukázalo, že existuje i zájem na pokračování ničím neřízené migrace z nejchudších regionů světa, zejména z Afriky, do Evropy. Je to vlastně řešení následku a ne příčiny ilegální migrace. Lidé, kteří raději utečou ze svého domova, než aby pomáhali své zemi k rozvoji a stabilitě, ochuzují své mateřské státy. Představa, že miliony či desítky milionů lidí z chudých států zachrání evropské státy „hned a tady“, je samozřejmě chimérou. Částečně se na tom ale podílely některé země EU, zejména státy na hranici tak zvaného Schengenu, které nesplnily roli ochrany této hranice. A pak samozřejmě zejména Německo, které svolilo s přijetím milionu migrantů během několika měsíců roku 2015. To je již sice minulost, ale s důsledky této politiky se EU a Německo zejména bude potýkat řadu let. Poslední příklady útoků mladých žadatelů o azyl na obyvatele Německa už vedly k dalším kategorickým prohlášením i ministrů německé vlády o nutnosti okamžitého vyhoštění žadatelů, kteří páchají trestnou činnost. Jen to vyhoštění se nějak nedaří.

Svět je komplikovaný, není zdaleka spravedlivý ke všem. To je ale realita trvající tisíce let. Žádné „migrační pakty“ nepomohou. Vždycky to bude kombinace ekonomické spolupráce, podpory vlád proti gerilovým skupinám včetně vojenské pomoci. Cílem nemůže být nic jiného než podpora lidí v daném regionu a filozofie, že lepší než tisíce darů je naučit lidi starat se sami o sebe.

Autor: Jan Bartoň

Zdroj: https://janbarton.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=694509

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře