LIBERTÉ – EGALITÉ – FRATERNITÉ

Proto první slovo ve zmíněném hesle v dobovém kontextu neznamenalo svobodu a už vůbec ne jakousi její bezbřehou, neodpovědnou až bezohledně provokující imitaci. Překládalo se a překládá do českého jazyka dodnes jako volnost, čili osvobození se. Osvobození se z postavení ne-volnictví krásně slovansky něvolničestva, obchodovatelné bytosti, vysvobození z pout poddanství a v neposlední řadě od povinného robotování na panském, či církevním majetku.

Liberalismus všech odstínů, který později vznikal na půdoryse volnosti či osvobození, se vytvářel metodou absolutizace svobody, čti bez vztahu k dalším dvěma slovům z hesla Velké revoluce.

Skutečná svoboda bez rovnosti ale nemůže existovat. Samozřejmě stejně tak, jako rovnost bez svobody. Názorně to v nedávné době zažily státy tak zvaného tábora míru a socialismu, v němž vedle obrovitého Sovětského svazu se krčilo kupříkladu maličké Maďarsko a další vojensky napadení. Abych nezůstal pouze u minulosti, tak i dneska nám zmíněnou pravdu potvrzuje kupříkladu chování Pentagonu, který mezi nepsaná pravidla své strategie zařadil zásadu, podle níž vojsko USArmy může vstoupit do kterékoliv země, která nemá sílu je vyhnat.

Egalité.

Je-li pojetí prvního slova uvedeného hesla sporné a v reálném životě jen omezeně realizovatelné, pak druhé slovo, tedy rovnost, je doslova nesmiřitelným jablkem sváru liberálů všech odstínů s každým jiným. Prvotní nedorozumění spočívalo už v tom, že se rovnost zaměňovala za stejnost. Což někteří činí i dneska. Už revolucionáři si ale byli vědomi toho, že lidé nejsou stejní. Nebyli, nejsou a nikdy nebudou. A přesto si na prapor svého vzepětí dali slovo rovnost. Všichni to dokonce už dávno před revolucí uznávali, například sloganem; před Bohem jsou si všichni rovni. Což některým v reálném životě vůbec nevadilo, aby jeden prodával druhého, jak jsem uvedl.

Již v hlubokém středověku vznikla idea, že lidé si musí být nějak reálně rovni i tady na zemi. Vznikla idea i praxe rovnosti před zákonem. Což mocní a vládci lehce mohli splnit tím, že jenom oni zákony vypracovali, kodifikovali a vyhlašovali, samozřejmě ve svém zájmu a ke svému prospěchu. Což prakticky platí dodnes. Jen malá ukázka nerovnosti před zákonem v současném českém právním řádu. V něm, mimo jiné, existuje pravidlo mimosoudního finančního vyrovnání. Boháč může těžce zranit chodce na přechodu a přece ani nepůjde před soud, nadtož do vězení, což určitě nemohou využít dvě třetiny občanů naší země.

Zásadním argumentem všech odpůrců rovnosti je tvrzení, že lidé mají různé schopnosti a tím i výsledky svého počínání a proto mají „právo“ i na rozdílné ocenění. Nikdo o tom samozřejmě

nepochybuje. Leč. Kde jsou hranice, kde je míra oné rozdílnosti. Dá se spolehlivě málokdy měřit tak, jako třeba u kopáčů příkopů. Silnější vykope za stejnou dobu příkop delší, ovšem v žádném případě nevykope desetkrát delší. Při hodnocení většiny lidských činností je pro jejich složitost jen těžké ohodnotit výkonnost a tím i výšku ocenění. A při různosti činností to vůbec není možné. Kde je tedy hranice ocenění různosti lidských činů? Nehodlám tady opakovat citace různých známých osobností minulosti, ba dokonce až největších tehdejších finančníků o jejich pojetí přijatelné, či ještě mravně odpovědné nerovnosti. Ovšem jsem přesvědčen, že bezbřehé hromadění výsledků své činnosti ve formě majetku, bohatství a kapitálu je cestou k zániku každého společenství.

Skutečně přemýšlející člověk uznává, že stále se zvětšující diferenciace v bohatosti, ale i vlivu, moci a podílu na rozhodování o věcech společnosti, je neudržitelné. Řečeno jinými slovy největším rizikem pro udržitelnost každé komunity, tedy i celého lidstva. Což značí, že všeobecně nezavrhuje princip regulace, z něhož dogmatičtí liberálové nadtož fanatici, omdlévají.

Politický střet mezi lidmi by se proto měl odehrávat v hledání kompromisu o míře rovnosti a nikoliv v zavrhování principu rovnosti.

Soudím proto, že levicový politik je ten a jenom ten, kdo o rovnosti mezi lidmi vůbec nepochybuje. Proto se, mimo jiné, snaží udržet proporce mezi svobodou a rovností v takovém stavu, aby byl zajištěn slušný život a ne jenom živoření, naprosté většiny, a to ne pouze v míře nehrozící rizikem pro stabilitu daného společenství. To za prvé. Za druhé by skutečně levicový politik měl bránit tomu, aby docházelo k takové koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v soukromých rukou, které dovoluje nadvládu menšiny, či dokonce jedinců nad celými regiony, ba až státy.

Fraternité

Bratrství, nejproblematičtější ze zmíněných tří slov revolučního hesla. Přiznávám, že sám jsem měl a dosud mám, velké problémy s představami možností jeho opravdové realizace v životě společenství. Je pro mne proto doslova vizí daleké budoucnosti. Vůbec nevidím nějakou reálnou cestu k jeho stále se lepšícímu uplatňování. Charita je v mých očích panskou manýrou. Solidarita projevem povýšeneckého milosrdenství silných, úspěšných, bohatých a vlivných. Už samotná tolerance je v mých očích sice projevem chápajících jinakost, ovšem z pozice nadřazenosti svého vlastního přesvědčení, postavení či statusu. Jinými slovy nikdy ve skutečnosti jiné nepovažuje za sobě rovné. Viz třeba Toleranční patent císaře pána.

Ještě v současnosti je lidstvo pořád predátorskou společností, čili s dominancí „práva“ silnějšího. V tom lepším případě souborem lidských kultur vzájemně si konkurujících, soupeřících nejen o zdroje, ale i o prestiž, výhody, privilegia až nadvládu jedné nad jinými.

Klíčovým slovem všech těchto vztahů je konkurence.

Podle mého celoživotního přesvědčení by ale měla být oním klíčovým slovem planetárního lidstva minimálně kooperace.

Jenže.

Jsem si vědom, že bez určité míry soutěživosti hrozí konec snah o změny a konec změn je faktickým zánikem. Ovšem pouhá konkurence na druhé straně prospívá schopnějším, silnějším a jinak

zvýhodněným, do takové míry, že dlouhodobě čili v konečném působení nedokáže zajistit také přežití lidstva. A tak mne napadá princip tří K. Koordinace konkurence s kooperací.

V tento princip se mi nakonec transformovalo heslo největší revoluce v dosavadních dějinách, ono vyjádření velkých ideálů - liberté, egalité, fraternité. Jeho naplnění vidím ve vědomé správě věcí lidských zajišťující co nejvyšší možnou souhru mezi soutěživostí a spoluprací. Vize? Snad. Utopie? V žádném případě.

Stanislav A. Hošek