Levicové hnutí je na pochodu

Ať se to komu líbí nebo ne, levicové myšlenky jsou hybnou pákou historie. Myšlenky socialismu nejsou mrtvé, ale jsou hybnou pákou dějin. Jenom u nás je klid. Lidé nadávají, ale sedí u televize a čumí na idiotské seriály, místo toho, aby vyšli do ulic říci politikům, že jich mají dost a že si to tak v roce 1989 nepředstavovali. Že to nechtěli.

Druhá světová válka znamenala obrovské uvědomění lidí na celém světě. Byl to počátek boje za lepší život, za ideály socialismu. Pokus se to někomu nelíbí, dám mu pár příkladů z historie. Doba po druhé světové válce byla dobou, kdy lidé na celém světě začali bojovat za lepší život.  V tomto boji za socialistický sen zemřely miliony lidí. Zemřeli, protože chtěli lepší a spravedlivější svět. Pro koloniální mocnosti a hlavně pro Spojené státy to byla nepřetržitá válka za udržení jejich nadvlády. Nad možností dalšího vykořisťování celého světa kvůli ziskům několika kolonizátorů. Bohužel se jim dařilo likvidovat jedno povstání za druhým. Převaha zbraní a peněz vítězila. Naštěstí v poslední době, hlavně v jižní Americe se už jim nedaří nové režimy likvidovat.

Na příkladech teď ukáži, že myšlenky socialismu byly hybnou pákou historie po druhé světové válce. Ukáži, jak lidé v různých zemích bojovali a umírali za myšlenky socialismu. A je to jen ukázka - nejsou to všechny pokusy o změnu tohoto světa.

VIETNAM - byla první zemí, která začala budovat socialistický režim ihned po válce. Skoro 30 let bojoval vietnamský lid za svoje osvobození z koloniální poroby. Nejdříve proti Francii, potom proti Spojeným státům. Nakonec zvítězil a Spojené státy utrpěli velkou porážku. 

IRÁN - v roce 1953 iránská vláda znárodnila ropný průmysl a další podniky a tím odřízla britské a americké firmy od možnosti parazitovat na bohatství země. Premiér Mosadek začal provádět socialistické reformy. Spojené státy vyslali svého emisara, který podle plánu Operace Ajax spunktoval nepokoje. Mosadeka popravili před televizními kamerami a  na jeho místo dosadili šáha Rezu Pahlaví, který se plně podřídil kolonizátorům.

KENYA - V letech 1952 až 60 probíhalo v Keni povstání Mau Mau. Obyvatelé už měli dost panství britských kolonizátorů a povstali. V osmileté válce 160 tisíc Keňanů bylo vězněno v koncentračních táborech za drastických podmínek a že 90000 Keňanů bylo během britských pokusů povstání potlačit popraveno, mučeno či zohaveno. Je zdokumentováno mnoho případů mučení, včetně kastrace a znásilňování žen. Zvěrstva, která páchaly britské síly v Keni, překonaly všechna zvěrstva kdekoli na světě.

KONGO - Belgičané se nehodlali vzdát Konga za jakoukoli cenu. V té době existovala v Kongu nucená práce a průměrný věk byl nižší než 40 let. V padesátých letech  se stal premiérem Lumumba. Belgie byla proti Lumumbovi a jeho levicovým názorům a nejvíce mu přitížilo jeho přátelení se Sovětským svazem. Byl zatčen a nakonec zavražděn na neznámém místě. Lumumba je vnímán jako hrdina nejen ve své zemi, ale v celé černošské Africe. Od té doby vládne v Kongu násilí, které je nezastavitelné a bude zřejmě pokračovat ještě dlouho. USA říkají světu, že nemohou pochopit, jak mohlo v Demokratické republice Kongo zemřít šest milionů lidí – přičemž Washington zároveň pachatelům vypisuje šeky a vyzbrojuje je po zuby.

ANGOLA - portugalská kolonie, kde v šedesátých letech Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) bylo vedoucí silou osvobozeneckého boje. USA začaly organizovat vojenské operace, jejichž cílem bylo zničit Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), a tak zabránit vytvoření pokrokové vlády v Angole po vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975. 27 let trvaly boje za osvobození. Dodnes vládu ohrožují dluhy a nekončící boje.

INDONÉSIE -  Holandská kolonie. Chování holandských kolonizátorů bylo tak strašné, že Indonézané během druhé světové války vítali Japonce jako osvoboditele. Po válce se Holanďané chtěli vrátit a pomáhala jim i britská armáda. V roce 1949 boje utichly a Holandsko muselo uznat samostatnost Indonésie. Vlády se  chopil Sukarno. Následovala  násilná protikomunistická občanská válka. Boje si vyžádaly až milion obětí a vedly k rozprášení komunistické strany. V roce 1968 Sukarna vystřídal generál Suharto, vítěz z občanské války. Autoritářská vláda Suharta tvrdě potlačovala jakoukoli opozici.

VÝCHODNÍ TIMOR -  Na vánoce 1975 provedla Indonésie mohutnou invazi do Východního Timoru. Indonésie a USA měly obavy, že by oblast mohla spadnout do komunistické sféry vlivu Čínské lidové republiky. Následovala dlouhá partyzánská válka, při níž indonéské síly postupovaly i proti civilistům s velkou krutostí – z populace 700 000 obyvatel zahynulo nejméně 100 000. Pokusy zástupců Východního Timoru u OSN blokovaly Spojené státy.

MALAJSKO - Bylo před válkou kolonií Anglie. Již za války vznikla silná Lidová protijaponská armáda pod velením komunistů, která využívala partyzánských možností boje proti okupantům. Když válka skončila a příslušníci LPA začali Japonce odzbrojovat a vytvářet lidové orgány vlády, objevili se Angličané. Za pomoci 250.000 armády se rozhodli obnovit své koloniální panství v zemi bohaté na suroviny, olovo a kaučuk se strategickým přístavem Singapur. Rozpustili Lidovou armádu a zavedli koloniální správu. Pokrokoví vůdci byli pronásledováni a vyvražděni..

FILIPINY - původně španělská kolonie, se v roce 1901 staly kolonií USA. Za války vzniklo v zemi pod vedením komunistické strany silné partyzánské hnutí Hukbalahap, které působilo Japoncům velké ztráty. Na konci války tak již partyzáni měli oporu v lidových masách a zvláště na ostrově Luzon. Začali požadovat pozemkovou reformu, politickou a ekonomickou nezávislost a celkový pokrokový vývoj země. To se samozřejmě Američanům hodit nemohlo. V březnu 1947 zahájila filipínská vládní vojska za účasti Američanů rozhodný boj proti oblastem s lidovou správou.. Až do roku 1952 trvala hrdinná válka filipínských partyzánů proti přesile techniky.

GUATEMALA - Guatemala byla až do roku 1951 takovou malou kolonií americké firmy United Fruit Co. V roce 1951 nastoupil do prezidentského úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán. Jeho vláda se pokusila o uskutečnění dlouho očekávané pozemkové reformy, která by vedla ke znárodnění půdy největších latifundistů a podniků včetně United Fruit Company a k nové redistribuci půdy ve prospěch širších vrstev obyvatelstva. V roce 1954 United Fruit Company s pomocí CIA provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Začala občanská válka. Během občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 450 vesnic, které byly vypáleny a obyvatelé zabiti. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv. eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a "zmizení" politických odpůrců režimu.

CHILE - V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970–1973) s programem, v rámci něhož chtěl nový prezident zavést v Chile nenásilně socialismus. To vyvolalo strach také v USA, které se po Kubě obávaly další socialistické revoluce na západní hemisféře. Allende začal seznárodňováním nerostného bohatství a dolů a řady dalších podniků. Dne 11. září 1973 byl v Chile provedenvojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta. Během puče byl prezident Allende zavražděn. Dne 11. září 1973 byl v Chile proveden vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta. Během puče byl prezident Allende zavražděn. Následoval fašistický teror. Počet mrtvých se pohybuje v odhadech až 30 000. Během prvních šesti měsíců se ve vězení ocitlo kolem 80 000 lidí. Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí.

SALVADOR - Násilí v Salvadoru začalo propukat již v 70 letech. Občanská válka pak probíhala v letech 1980—1992. To, co začalo jako spor o půdu mezi zemědělci a vojáky, nakonec přerostlo v brutální válku.  Povstání venkovanů a komunistů v čele s Farabundo Martím vláda potlačovala všemi prostředky. Kuba a Sovětský svazpodporovaly povstalce a Reaganova administrativa armádu a krajně pravicovou salvadorskou vládu. v této válce zemřelo přes 75 000 lidí včetně mnoha dětí, řeholnic a kněží. Vůbec nejhorší případ se udál ve vesnici El Mozote. 11. prosince 1981 tam elitní jednotka salvadorské armády systematicky zavraždila na 900 lidí včetně žen a dětí. Masakr přežilo jen několik osob.

EKVÁDOR - V Ekvádoru vládli dlouhá léta diktátoři přátelsky naklonění USA. Často byli dost brutální. Situace se stávala neudržitelnou a proto přikročili k volbám. Kandidoval i Jaime Roldos, který si dal za cíl, aby bohatství země sloužilo především obyvatelům země. Volby vyhrál obrovským náskokem. Byl to divný člověk, odmítal korupci, nenechal se podplatit. Jeho plán na reorganizaci odvětví ropy by ohrozil americké zájmy. Tak byl zavražděný – jeho letadlo se zřítilo. Místo nehody ihned obsadila americká armáda. Ekvádorské složky tam Američané pustili, až když místo „ošetřili“. Když začalo vyšetřování, tak dva klíčoví svědci zahynuli při automobilových nehodách ještě dříve, než mohli vypovídat.

PANAMA - Prezident Panamy Omar Torrijos v osmdesátých letech měl stejnou chybu, jako i další prezidenti. Chtěl pomoci svému lidu zbídačovanému americkými společnostmi. Ani on se nenechal podplatit a zkorumpovat. Říkal : „já nepotřebuji peníze, já chci jen abyste se chovali k naší zemi férově. Chci, aby Američané splatili zemi, to co jí dluží za všechnu tu destrukci, co tady způsobili. Chci pomoci i dalším zemím k nezávislosti a osvobození od toho otřesného, co přichází ze severu. Tak strašně nás vykořisťujete. Chci zpátky panamský průplav, aby byl v rukou obyvatelů této země. Nenechám se podplatit“. V červnu 1981 se s ním zřítilo letadlo, stejně jako s Roldosem v Ekvadoru. I tady to měli na svědomí agenti CIA.

NIKARAGUA  - byla od r. 1937 do r. 1979 pod nadvládou klanu Somozovců. Proti Somozovcům bojovala Sandinovská fronta národního osvobození. Boje trvaly od roku 1962. V roce 1979 došlo v Nikaragui k převratu, kdy byl svržen diktátorský režim rodu Somozů a moci se chopili Sandinisté, levicová strana, hlásící se k marxismua teologii osvobození. Na nástup Sandinistů k moci reagovaly Spojené státy ekonomickými sankcemi a podporou opozičních povstaleckých skupin Contras. Contras od počátku dostávaly finanční a vojenskou podporu od Spojených států prostřednictvím CIA. Jejich „odboj“ sestával z vraždění samospráv a rolníků podporujících vládnoucí režim.

BOLIVIE - Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. Obyvatelé jsou zemědělci vyhnaní ze své půdy a horníci propuštění z práce. Infrastruktura země byla zprivatizována. V roce1952 byla vojenská junta odstavena a moci se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. V lednu 2006 se stal prvním domorodým prezidentem Bolívie Evo Morales. Po zvolení znovu projednal smlouvy zahraničních společností na těžbu nerostného bohatství země; zvýšil příjmy země o 40 % a financuje z nich vzdělávací a bytové programy, nebo např. zdravotní péči.

VENEZUELA - Na konci osmdesátých let byly násilné protesty proti zavádění neoliberálních reforem. V roce 1992 byly dva pokusy o převrat. Jeden z nich připravoval Hugo Cháves. V roce 1998 byl zvolen prezidentem. Jeho národně socialistický program přesvědčil Venezuelany tak, že ho opět zvolili za prezidenta. Bohužel - právě jeho socialistický program je dodnes trnem v oku všech, co přišli o své kšefty a možnost vykořisťovat obyvatele Venezuely. Cena venezuelské ropy od jeho nástupu k moci v roce 2008 stoupla zhruba desetinásobně z původních cca 9 USD za barel až na aktuální tržní ocenění na úrovni 126 USD za barel. Proto Američané v roce 2002 zinscenovali puč, za kterým opět stála CIA.  Cháves v roce 2013 zemřel na rakovinu. Jeho nástupce  má dodnes problémy vyvolávané CIA, která nepřestane, dokud ho neodstraní a neobnoví nadvládu amerických koncernů v zemi.

KOLUMBIE - V roce 1928 armáda zaútočila proti stávkujícím zaměstnancům United Fruit Company. Počet obětí mezi stávkujícími nebyl nikdy přesně zjištěn, ale byl velký. Událost je známa jako  Banánový masakr. Levicové revoluční hnutí druhé poloviny 20. století se nevyhnulo ani Kolumbii. V 60. letech 20. století vznikají levicově orientované gardy: Revoluční ozbrojené síly Kolumbie FARC a o něco umírněnější Národní osvobozenecká armáda - ELN. Začala guerillová válka. Armádu podporovala pravicová paramilitantní organizace Spojená sebeobrana Kolumbie - AUC. K praktikám všech patří mimo jiné i únosy, vraždy a zastrašování. FACR je dnes zapojen do obchodu s drogami a  AUC se přeměnil dokonce přímo na drogový kartel.

KUBA - Kuba je příklad vítěze socialistické revoluce nenáviděné všemi pravičáky. Režim na Kubě je značně kontroversní. Je hodně lidí, kteří si myslí, že v USA jim bude líp. Ale o hodně více lidí je spokojeno. Na Kubě lidé neplatí nájem z bytu, ceny potravin a energií jsou spíše symbolické než tržní. Státní zaměstnanci na Kubě (cca 7 miliónů lidí) neplatí daně ze mzdy. Samozřejmostí je bezplatné zdravotnictví. Situace na Kubě není růžová a je to způsobeno hlavně americkým embargem. Dokud pomáhal Sovětský svaz, tak to šlo, teď je situace horší. Problémem Kuby byla emigrace do USA.  Jsou to ekonomičtí emigranti, kteří chtějí jen do USA. Mohli by na Jamaiku nebo Porto Rico, ale tam nechtějí.  Castro povolil emigraci do USA, ale sami Američané ji omezili jen na 20 tisíc ročně. Dnes je na Kubě asi 160 tisíc lidí, požadujících emigraci do USA. Kuba je terčem útoků, protože se na základě vůle drtivé většiny obyvatel rozhodla jít jinou cestou než světový četník a jejich politika není v souladu se zájmy zbrojních a surovinových koncernů.

Toto je jen pár ukázek toho, jak Spojené státy řídí tento svět.

Po pádu Sovětského svazu se zdálo, že nic nebrání Spojeným státům v ovládnutí světa. Ztráta nepřítele byla dobrá, ale ukázalo se, že bez nepřítele to nejde. Útok 11. září 2001 dal prezidentu Bushovi nového nepřítele. Světový terorismus. Tak začala válka proti terorismu. Proti neviditelnému nepříteli, která může trvat věčně. Vždycky tady budou síly, kterým se nebude líbit politika USA. Po celou dobu existence USA si jejich vláda uzurpuje právo zabíjet po celém světě všechny nepohodlné, včetně vládců jiných zemí. Ale Američanům vůbec nedochází, že již brzy se mohou sami stát jejich oběťmi - coby odboráři, míroví aktivisté, hlasatelé nepohodlných politických názorů – zkrátka lidé, odporující stávajícímu establishmentu. Z ústavy Spojených států se tím stal jen cár papíru.

Spojené státy se přestaly řídit zásadou veřejné přístupnosti zákonných předpisů (tyto zákony jsou tajné, nikdo je nesmí číst, ale všichni se jim musí podřídit) a potichu začaly psát historii nového režimu, který zatím nemá jméno. Fašismus rozhodně nebyl poslední ani nejhorší nedemokratický režim.