Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

KSČM před sjezdem aneb dlouhá cesta od Olomouce 1990 k Nymburku 2018

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

KSČ a její nástupkyně prošly za téměř celé jedno století řadou vítězných i neúspěšných politických bitev. Od role trvale opoziční strany v období první republiky, která ovšem uměla pro svůj program a výhledové cíle získávat stabilně nemalou část obyvatel a její představitelé se dokázali neustále pohybovat mezi lidmi a nescházeli především tam, kde se bojovalo za sociální práva prostých lidí, přes aktivní roli v protifašistickém období v období ilegality a poválečná desetiletí v pozici vedoucí síly ve společnosti až po dobu po listopadu 1989, kdy komunisté znovu dostali šanci přesvědčit lidi o správnosti svých programových cílů. A KSČM i po roce 1989 dokázala být úspěšná ve volbách, získat si stálý elektorát voličů a sympatizantů, těžit ze své role protestní a antisystémové síly i nabídnout přitažlivý program pro významnou část společnosti. To vše však bylo vykoupeno za cenu vzdání se části tradiční identity, ale i složitého manévrování v nových podmínkách za účelem udržení parlamentních pozic.

  • kscm-pred-sjezdem-aneb-dlouha-cesta-od-olomouce-1990-k-nymburku-2018

Nové šance pro české komunisty

Komunisté po řízeném úpadku Sovětského svazu v průběhu 80. let a zániku světa narýsovaného výsledky druhé světové války, byli nuceni hledat v nových podmínkách cesty k získávání opětovné důvěry občanů. Také díky své roli v meziválečném období a řadě prokazatelných pozitivních výsledků ve výstavbě společnosti po válce, udrželi čeští komunisté i v období po ukončení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti určité pozice, které se staly solidním základem pro možnost plnohodnotné existence v systému soutěže politických stran. Co se týkalo případného zákazu strany, jak se o něm opakovaně hovoří, je třeba připomenout na základě pamětí M. Gorbačova postoj V. Havla k této věci. Havel měl k tomuto uvést, že „civilizovaný stát nemůže zakázat komunistickou stranu, KSČ nemá dnes ve své ideologii požadavky násilí a rasismu.“ Také Petr Pithart potvrdil, že o zákazu strany se po nástupu nového režimu v podstatě neuvažovalo, jelikož převládl názor, že je mnohem vhodnější s komunisty soupeřit v programových otázkách a porážet je ve svobodných volbách, než je postavit mimo zákon a učinit z nich tak mučedníky. Volby roku 1990 a 1992 naznačily, že strana může trvaleji udržovat podporu přibližně na úrovni svých výsledků právě z období meziválečného Československa. Samozřejmě za nezbytné podmínky schopných lidí nejen ve vedení, ale i na úrovni nižších organizačních článků v krajích či okresech a obcích. I s tím, že strana vhodně uchopí aktuální zejména sociální a ekonomická témata, dokáže je rozpracovat a nabídnout voličům přitažlivou vizi společnosti přesahující svou kvalitou tržní hospodářství bez přívlastků prosazené v 90. letech. KSČM se na počátku 90. let prohlásila za „Levicovou stranu hlásící se k demokratické levici. Clem její politiky je demokratický, humanistický, materiálně i duchovně produktivní socialismus.“ Komunisté se vyslovili pro zásadní reformy ve všech oblastech života, ale současně jednoznačně proti návratu ke kapitalismu, politickému klerikalismu, nacionalismu a šovinismu. V oblasti hospodářské

deklarovali podporu využití metod tržního hospodářství a přechod k novým strukturám bez těžkých sociálních otřesů a s využitím pracovních kolektivů na řízení v podnicích i firmách. Čeští komunisté po listopadu 1989 museli čelit nejen pravidelně se opakujícím antikomunistickým kampaním, byť tyto časem ztratily na síle i věrohodnosti, ale také výrazné mediální blokádě, kdy voličská podpora rozhodně neodpovídala mediálním výstupům představitelů strany. Vyvstala tedy nutnost vydávat vlastní tiskoviny dostupné nejen členům, ale i širšímu okruhu občanů. Tuto roli začaly plnit, byť v omezeném rozsahu, zejména Haló noviny jako deník s celorepublikovým pokrytím. V Ostravě začal vycházet čtrnáctideník Naše pravda, který byl zejména v 90. letech mezi členy strany i sympatizanty dost oblíbený (v roce 2007 však bylo vydávání zastaveno). Zvláštní fenomén pak představoval poledník Špígl vydávaný Ladislavem Froňkem. Zde dostávali prostor k prezentaci svých názorů nejen komunisté, ale i republikáni či menší politické strany a hnutí stojící v opozici vůči polistopadovému režimu. Žádný z těchto titulů se samozřejmě neobjevoval v přehledu tisku ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Všechny zmiňované listy si však přes různé obtíže cestu ke svým čtenářům najít dokázaly.

Bolestné kompromisy i boj o název strany a její charakter

KSČM na počátku 90. let překonala za cenu někdy i dosti bolestných kompromisů v oblasti programové, zejména v podobě dokumentů schválených na sjezdech v Kladně, Olomouci a Prostějově, rovněž četné spory ve svých řadách, které v době kolem roku 1993 hrozily i vážným rozkolem a rozpadem strany. Z prvních polistopadových sjezdů strany se stal zřejmě tím nejzásadnějším právě onen z roku 1993 v Prostějově. Lidé prohlašující se za reformátory a požadující kromě jiného i změnu názvu strany, zde založili Stranu demokratické levice nebo ze strany postupně odešli. Větší ambice měl Levý blok, který disponoval více než dvacetičlenným poslaneckým klubem a jeho představitelé se i poměrně často objevovali v médiích se zřejmým cílem zastínit komunisty a odebrat jim voliče. Volby 1996 ovšem ukázaly, že ambice některých představitelů Levého bloku výrazně převyšovaly jejich schopnost oslovit a zaujmout dostatek voličů pro uchování parlamentního zastoupení. Prostějovský sjezd pak potvrdil název strany i program schválený po listopadu 1989 a do svého čela zvolil Miroslava Grebeníčka. Byla to pro stranu velmi dobrá volba, jak ukázala další léta. Grebeníček dokázal stranu sjednotit, jelikož si době uvědomoval, že je to hlavní podmínka, jak stranu udržet na parlamentních pozicích a časem si říci o patřičný podíl na moci. Přesto musel i on KSČM provést dalšími nelehkými roky. To již ale nešlo o bezprostřední ohrožení její existence. Strana demokratické levice se naopak vůbec neprosadila a mezi voliči nezískala téměř žádný vliv. Podobně si vedla i Strana československých komunistů založená Miroslavem Štěpánem a programově stojící nalevo od KSČM. V roce 1996 měla mít okolo 20 tisíc členů, ale nějaký větší vliv ve společnosti nikdy nezískala. http://www.sds.cz/docs/prectete/10let/3sj_01.htm

Liberecký sjezd v roce 1995 poté udělal viditelnou tečku za předchozí bouřlivou pětiletkou, kdy strana prošla několika vlnami velkých krizí a byla ohrožena samotná její další existence. Organizační a programová jednota strany se zde potvrdila.

Prvními léty po listopadu KSČM provedl řadou úskalí ve funkci předsedy režisér Jiří Svoboda po krátkém období předsednictví Jiřího Machalíka, který se ukázal jako ne příliš schopný politik a jeho odchodu z čela strany tak málokdo litoval. Svoboda měl od počátku lepší pozici danou i svou původní profesí a těšil se většímu respektu ze strany politických protivníků než jeho předchůdce. Postupně se však ukázalo, že zamýšlel stranu přetransformovat takovým způsobem, aby z ní nic komunistického nakonec nezůstalo. Při existenci ČSSD by posunutí KSČM na sociálnědemokratické pozice bylo hrubou chybou. Svoboda však narazil na rozhodný odpor členské základy, která správně poznala, že toto je cesta do slepé uličky a nakonec odstoupil nejen z čela strany, ale odešel z ní úplně. Později ještě neúspěšně kandidoval v Praze do Senátu, ale ani zde neuspěl. Na jaře 1990 KSČM uváděla počet svých členů v rozmezí 900 tisíc – 1 milionu. V době Svobodova předsednictví ještě strana disponovala více než 400 tisícovou členskou základnou. Což dnes zní snad až neuvěřitelně. V dalším období si Svoboda nezapomněl čas od času do komunistů kopnout. Podobně se zachoval i Jaroslav Ortman, který se navíc stal, jak sám před několika lety prozradil, dokonce rovnou i voličem ODS. Ve složité situaci, kdy hrozilo štěpení strany na několik subjektů, ji zachránilo především zvolení silné osobnosti, kterou bezpochyby představoval Miroslav Grabeníček. Ten byl ihned po svém zvolení do čela strany hlavními sdělovacími prostředky označen za stalinistu, aniž by dostal, jak už u nás bývá zvykem, patřičný prostor k vyjádření svých myšlenek. Důležitým faktorem se stalo také semknutí členské základy kolem nového vedení strany, kam patřily osobnosti jako Zdeněk Klanica, Miloslav Ransdorf či Václav Exner. Nezastupitelnou roli potom sehrála i dobře organizovaná stranická struktura, v níž hrály důležitou úlohu zejména základní organizace a okresní výbory. To, že strana přežila složité období a musí se s ní do budoucna rozhodně počítat, ukázaly výrazně už komunální volby v roce 1994. Komunisté v nich dosáhli nezpochybnitelného úspěchu, ke kterému se v tomto druhu voleb, s výjimkou roku 2002, již nedokázali přiblížit. Silná pozice na komunální úrovni straně pomáhala překonávat negativní nálepku minulosti i mediální blokádu. Parlamentní volby ve druhé polovině 90. let potvrdily přes určité oslabení, pro KSČM nadále pozici již tradiční politické síly a současně i třetí nejpočetněji zastoupené strany ve Sněmovně. Nic na tom nezměnily ani ne právě úplně povedené předvolební kampaně v těchto volbách ať už v roce 1996 nebo o dva roky později, kdy šlo o předčasné volby po pádu vlády Václava Klause.

KSČM opakovaně potvrzuje svou pozici

Právě volby 1996 byly pro KSČM důležitým testem jejího příštího postavení a vlivu ve společnosti, když musela čelit v té době nejen stále sílící ČSSD cílící také na její voliče, ale rovněž tak i mediálně protěžovanému Levému bloku, kterému ovšem k výraznější voličské podpoře nepomohla ani trojice výrazných tváří v podobě Jaroslava Ortmana, Marie Stiborové a Zdeňka Mlynáře. A nakonec ani to, že KSČM okradl o velkou část financí za předchozí volby, kdy komunisté kandidovali společně s Demokratickou levicí a některými menšími levicovými skupinami právě pod hlavičkou Levého bloku. Ačkoliv ještě nedlouho před volbami některé průzkumy přiznávaly KSČM asi jen 6% podporu voličů (část voličů se z pochopitelných důvodů ke straně odmítala dlouhodobě veřejně hlásit) a Levému bloku minimálně 4% voličů (taková podpora byla od samého počátku silně nadsazena, což nakonec

brzy ukázaly volby samotné), volby do Sněmovny ukázaly výrazně odlišný výsledek a propad ambiciózních Ortmanovců. Komunistům výsledek těsně nad 10% (22 zvolených poslanců) zajistil i do příštích let stabilitu a finanční jistotu pro udržení funkčních orgánů v okresech a tím celorepublikové pokrytí, což se do budoucna, i přes některé zjevné problémy, ukázalo jako zásadní pro zachování akceschopnosti a působení na voliče. S každými dalšími volbami, s výjimkou několika posledních let, potom strana získávala nejen nové voliče i z řad mladé a střední generace, ale i větší autoritu ve společnosti. To, že komunisté přestávají být pro řadu lidí strašákem návratu starých časů s nálepkou zlé totality, potvrdily i historicky první volby do Senátu. V nich komunisté dokázali přesvědčit ke kandidatuře populární herečku, celoživotní nestraničku Helenu Růžičkovou. A ačkoliv se jí jen těsně nepodařilo postoupit do druhé kola a utkat se o senátorský post již jen s jediným soupeřem, svou roli v otupení přízemního antikomunismu splnila velmi dobře. Nic na tom nezměnila ani Růžičkové účast v televizní debatě, kdy musela čelit několika oponentům prezentující názor, zda vůbec smí populární osobnost kandidovat za komunisty do některé z volených funkcí. Tato trapnost organizovaná Českou televizí nepřesáhla svou úrovní pokrytecké rádobydemokratické tanečky mající vyvolat zdání, že žijeme v nejlepší možné společnosti, kde všichni mají stejná práva a možnosti, jen komunisté, které jsme bohužel včas nezakázali, to jaksi svou destruktivní činností stále kazí. Za více takových Růžičkových se na stránkách Práva v té době přimlouval i jeho tehdejší komentátor Petr Uhl. Ten i v pozdějších letech komunisty z tohoto listu opakovaně hájil jako stranu sice zahleděnou do minulosti, ale řádně fungující a dodržující zákony, která nejen že může, ale musí plnit roli vyvažování proti arogantní pravici provádějící asociální politiku postihující především řadové zaměstnance, důchodce a nezaměstnané. Co nedokázala Helena Růžičková, to se podařilo její herecké kolegyni Jiřině Švorcové, která se jako jedna ze čtyř kandidátů KSČM v prvních senátních volbách dokázala dostat do druhé kola, ač v něm nakonec neuspěla. Dva senátorské mandáty nakonec komunisté získali v hornických pohraničních okresech a v horní komoře parlamentu tak zasedli Ladislav Drlý a Antonín Petráš. I kandidatura Švorcové a její senátní výsledek ovšem potvrdily, že antikomunistické kampaně působí již dost vyčpěle a často se míjejí účinkem, jelikož lidé mají v kapitalistické ekonomice nesoucí s sebou sociální nejistoty například v podobě nezaměstnanosti skutečně úplně jiné starosti než naslouchat otřepaným frázím o údajných trvalých hrozbách rudého nebezpečí. Jiřina Švorcoá pak zůstala prakticky až do doby, kdy ji dostihly vážné zdravotní problémy, jednou z tradičních a výrazných tváří KSČM. Netřena snad ani dodávat, že musela čelit řadě nenávistných ataků podobně jako další kolegové činní na poli kultury, kteří nehodlali vyměnit své přesvědčení za ocenění od nových mocných a přístup ke žlabu.

Zásadový přístup klíčem k oslovení širší veřejnosti

Ve druhé polovině 90. let lze zmínit pro příklad jen dvě události, kdy si KSČM svým zásadovým postojem nejen upevnila u svých příznivců postavení jimi preferované strany, ale dokázala oslovit i další potenciální voliče a sympatizanty. V době, kdy se začátkem roku 1997 projednávala ve Sněmovně Česko – německá deklarace, patřili komunističtí poslanci k jejím nejhlasitějším kritikům. Nenechali se ve svém odporu proti tomuto dokumentu odradit ani řadou demagogických hlasů ze strany pravice ve stylu položení rovnítka mezi fašismus a

komunismus. Na rozdíl od republikánů však jejich vystoupení měla v drtivé většině případů hlavu a patu a tedy také zřetelnou sílu argumentů. Například vystoupení Miloslava Ransdorfa k této záležitosti patřilo k jeho vůbec nejlepším projevům na parlamentní půdě. Stačí si po letech projít stenografické záznamy z příslušného jednání Sněmovny. Příklad druhý. Na jaře 1999 byla Česká republika přijata za člena NATO, a to bez souhlasu občanů v referendu. Brzy poté začal pod vedením USA a Německa barbarský vojenský útok proti Jugoslávii. Šlo o jednoznačné porušení mezinárodního práva a záminky pro vojenskou intervenci se záhy ukázaly jako vylhané. I v tomto případě KSČM jasně odsoudila tento barbarský akt agrese a dokázala zorganizovat i petiční akci odsuzující silový zásah proti Jugoslávii, která našla velmi dobrou odezvu i u lidí komunistům právě nefandících. I tyto postoje, podobně jako v té době panující tzv. opoziční smlouva, komunistům na konci 90. let viditelně zvyšovaly preference u voličů. Komunisté si získávali sympatie minimálně u levicově smýšlejících lidí i vytrvalou kritikou směřovanou k NATO jako agresivnímu mocenskému nástroji USA sloužícímu k uplatňování role planetárního četníka. Když se v listopadu 1999 s velkou pompou a za účasti významných zahraničních hostů slavilo 10. výročí pádu minulého režimu, agentury pro výzkum veřejného mínění přinesly pro mnohé šokující výsledky. KSČM v tu dobu vykazovala s 24% voličskou podporou pozici nejsilnější strany u nás. To byl velký prostor pro řadu novinářů a politologů, aby po své stranické linii počali veřejně vysvětlovat, co vlastně vedlo k této nevídané podpoře komunistů. Většinou nepřinesly tyto rozbory vůbec nic převratného. Bilance první kapitalistické desetiletky totiž z pohledu řadového občana přinesla až příliš mnoho rozčarování z nesplněných slibů o brzké prosperitě a dohonění životní úrovně Rakouska. Pevnou součástí nového režimu se stala nejen všudypřítomná korupce, nízká vymahatelnost práva a vysoká kriminalita, ale i ztráta dříve samozřejmých sociálních jistot. Přibývalo lidí schopných bez jakýchkoliv zábran veřejně sdělit, že se jim dříve žilo lépe. Zejména pak po stránce bezpečí a sociálních jistot. Koncem 90. let vykazovala KSČM stále ještě přes 100 tisíc členů. V té době dokázala bez větších problémů uspořádat masové prvomájové shromáždění v našem hlavním městě. Jaký to kontrast se současným stavem.

S komunisty se mluví i spolupracuje

ČSSD si sice zapověděla bohumínským usnesením spolupráci s KSČM, ovšem v průběhu 90. let se již komunisté podíleli na komunální úrovni na správě řady měst a to i ve spolupráci s pravicovými stranami. Jen namátkou se tehdy jednalo například o Bruntál, České Budějovice, Frýdek – Místek, Hodonín, Chomutov, Hradec Králové, Děčín, Nový Jičín, Třinec, Tachov nebo Vyškov. To, že nelze z praktických důvodů komunisty trvale ignorovat ukázal i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, když v roce 1999 dosadil do komise pro řešení vztahu státu a církví také zástupce KSČM. Šlo o poslance Dalibora Matulku. A na jeho jmenování trval, ačkoliv někteří církevní hodnostáři hlasitě protestovali. Mluvčí biskupské konference Daniel Herman doslova uvedl, že „zástupce KSČM je pro nás nepřijatelný, neboť tato strana se dosud od své krvavé minulosti nedistancovala“ a jmenovaný poté ještě několikrát zopakoval, že komunista v této sestavě je vlastně analogií člena SS v komisi pro odškodnění obětí nacismu.

Do nového tisíciletí vstupovala KSČM jako konsolidovaná a sebevědomá politická strana držící solidní zastoupení v zastupitelských orgánech na všech úrovních. KSČM

dokázala těžit nejen z nespokojenosti části společnosti s polistopadovým vývojem, ale reagovat i na hrozby vyplývající z globalizace. Vedení strany vzhledem k převládajícímu počtu členů se vstupem do strany strany před rokem 1989 muselo prakticky neustále řešit svůj postoj k minulosti a činnosti své předchůdkyně. Od zahleděnosti do minulosti však směřovalo svou pozornost více do budoucna. Přesto museli čelní představitelé čas od času členské základně připomínat, že nostalgie není žádným programem a strana pokud má i do budoucna uspět se musí více rozkročit programově. O nutnosti výrazně obohatit program o nové prvky opakovaně hovořil například Miloslav Ransdorf. Při své snaze ale často narážel na odpor vlivných spolustraníků. Na zasloužené ocenění vlastních schopností od voličů si musel počkat do roku 2004, kdy se konaly historicky první volby do Evropského parlamentu a Ransdorf dostal nejvíce preferenčních stran ze všech kandidátů napříč kandidátními listinami. I jeho zásluhou KSČM získala šest poslanců. Na tento mimořádný výsledek mohou dnes komunisté jen s nostalgií vzpomínat.

Bez vlivu komunistů se samozřejmě neobešly ani volby prezidenta. Vždyť jejich hlasy byl ve své první volbě v prosinci 1989 zvolen Václav Havel. Pro mnoho přesvědčených komunistů toto představovalo pořádnou ránu. Nutno ovšem připomenout, že poslanci byli tehdy pod velkým tlakem a některým bylo vyhrožováno i fyzickým násilím, pokud pro Havla nezvednou ruku. Sám Gorbačov Havla prosazoval a tlačil například na Ladislava Adamce, aby zajistil hladký průběh jeho zvolení ještě starým Parlamentem v jeho předlistopadovém složení. V roce 2003 byl s pomocí komunistů zvolen také Václav Klaus, který vůbec neváhal jít osobně na klub strany o podporu požádat a učinil tak i o pět let později. Ostatně již v 90. letech strana postavila do prezidentské volby ve dvou případech i vlastního kandidátu či kandidátku. V roce 1993 kandidovala na post hlavy státu Marie Stiborová a v roce 1998 Stanislav Fischer. Také v roce 2003 komunisté dokázali do volby prezidenta najít vlastního kandidáta. Tehdy jím byl právník Miroslav Kříženecký. V roce 2008 pak komunisté převedli spíše trapnou a veskrze nepovedenou epizodu s návrhem Jany Bobošíkové jako kandidátky na tuto funkci. V minulých dvou prezidentských volbách již strana nebyla schopna vhodného kandidáta najít, i když se hovořilo například o Vladimíru Remkovi a ve finále pak veřejně vyslovila podporu Miloši Zemanovi.

Mimořádný volební úspěch posiluje autoritu komunistů

V roce 2002 dali voliči znechucení opoziční smlouvou komunistům ve sněmovních volbách téměř 900 tisíc hlasů, což znamenalo zisk 41 poslaneckých křesel. Tento mimořádný úspěch se v žádných z příštích voleb zopakovat nepodařilo, ani se mu přiblížit. Poprvé od roku 1991 strana získala zastoupení ve vedení Sněmovny, když se jedním z místopředsedů stal Vojtěch Filip. Velký volební úspěch pak komunisté potvrdili i v podzimních komunálních volbách téhož roku, když díky tomu získali poprvé od listopadu 1989 posty primátorů ve dvou statutárních městech v Karviné a Havířově. Po krizi v ČSSD v letech 2004-2005 navíc strana měla šanci stát se hlavní silou na levici. Propad ČSSD ale rychle zastavil razantní nástup Jiřího Paroubka. Ten v případě potřeby neváhal komunistické hlasy využívat k prosazování zákonů, které měli sociálním demokratům přinést zpět hlasy voličů. Paroubek jako zkušený pragmatik navíc dokázal všechny úspěchy své vlády prezentovat jako hlavní zásluhu ČSSD a v souboji s dryáčnickým Mirkem Topolánkem se dobře vžil do uvěřitelné role nesmlouvavého

lidového vůdce proti asociální pravici v čele s ODS. KSČM se dostala v této situaci do velmi nevýhodné pozice menšího bratra ČSSD a ve volbách 2006 zaznamenala především díky vlastní pasivitě a nevýraznosti velký a nutno dodat, že i zasloužený propad. Vedení strany se tento výsledek navíc pokoušelo bagatelizovat. V té době již komunisty vede právník Vojtěch Filip. Do povědomí veřejnosti vstoupil již v roce 1990, kdy se stal poslancem federálního Parlamentu. Později se stal šéfem komunistického klubu ve Sněmovně a po volbách 2002 jedním z místopředsedů Sněmovny. Díky svému dlouholetému poslaneckému mandátu dokonale poznal zákulisí Sněmovny a hlavní politické aktéry. Získal řadu důležitých kontaktů i mezi pravicovými politiky. Právě on ale zavedl KSČM do pozice státotvorné síly, které postupem času splývala s ostatními stranami a volič ji tak téměř přestal odlišovat od ostatních stran, včetně těch vládních. Nakonec slova o trvale spolehlivé opozici hovoří jasnou řečí.

Filip za Grebeníčka - cesta ke stagnaci a volebním porážkám

Strana se po nástupu Vojtěcha Filipa do jejího čela na podzim 2005 začala chovat více pragmaticky, umírněně, řada tradičních voličů tento trend samozřejmě zaznamenala. Pokud toto měla být nová taktika, kterak přilákat nové voliče, tak naprosto neuspěla. Pro mnohé bylo velmi nepochopitelné, že se měnil předseda strany jen několik měsíců před velmi důležitými volbami. Navíc Miroslav Grebeníček odešel nepříliš důstojným způsobem, za ne zcela jasných okolností. Řada členů tuto výměnu dodnes úplně nepochopila. Jisté je, že zde sehrálo roli hospodaření se stranickými prostředky. Změna na čele strany k tomu přišla v nevhodný okamžik. http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2005100301

Navíc Filip, jak se časem stále víc a víc ukazovalo, nenaplnil naděje, se kterými byl jeho příchod do čela spojován. Hovořilo se například o jeho schopnosti navázat kontakt s občanskou veřejností či neziskovým sektorem i možnosti být více akceptován politickými soupeři. Nic z toho se vlastně nenaplnilo. Útoky na KSČM vůbec neustávaly spíše naopak, jak třeba ukázala vyhrocená kampaň před volbami roku 2010 a komunisté se navíc stávali pro voliče svou politikou čím dál nesrozumitelnější. Viz předvolební heslo ve volbách 2010: Práce a sociální jistoty – požadavky, které splníme. Hlasů nespokojených proto zákonitě začalo přibývat. I dlouholetí tradiční voliči se začali poohlížet jinam. Mezi komunisty začal kolovat názor, že mnozí funkcionáři změnili tradiční volební heslo s lidmi pro lidi na heslo s lidmi pro sebe. Dlouholetí poslanci se soustředili především na udržení svých pozic a nadprůměrných příjmů a začali více a více ztrácet kontakt s realitou a problémy nejen svých voličů, ale prostých lidí vůbec. Strana nedokázala podchytit nejen nástup nových dravých protestních hnutí podobně jako potřebnou tvůrčí práci na sociálních sítích při vlastní prezentaci, ale ani dynamicky se měnící mezinárodní situaci. Nedokáže včas a účinně reagovat na hlavní výzvy dneška. Mediální prezentace strany zůstává až na světlé výjimky beznadějně zastaralá. Zvláště markantní to bylo zejména v době kolem voleb, kdy strana v tomto směru výrazně zaostávala především za dravými protestními stranami typu Pirátů, ale i za tradičními stranami. Komunistické předvolební kampaně jsou již řadu let neskutečně nudné a fádní. KSČM a především její vedení jakoby nepochopili, že metody agitace účinné v minulém století dnes naprosto nedostačují. Jednou ze světlých výjimek jsou tradiční hojně navštěvované Vratimovské semináře. Dlouhá léta šlo bez nadsázky o příkladnou výkladní skříň strany. Tuto akci, na níž v minulosti vystupovaly takové osobnosti jako například

František Čuba, Lenka Procházková, Rajko Doleček, Tereza Spencerová, Petr Žantovský, Jan Keller, Ilona Švihlíková, Peter Staněk a mnozí další, mohou komunistům závidět minimálně ostatní parlamentní strany. Jenže její budoucnost je po vytlačení otce zakladatele Karla Klimši vrchním partajním papalášstvem z organizace této akce, zřejmě velmi nejistá. http://www.novarepublika.cz/2017/04/co-se-to-deje-s-vratimovskym-odbornym.html

Takřka úplně KSČM rezignovala také na oslovení mladé generace a ještě k tomu téměř úplně přerušila jakékoliv kontakty s mladými komunisty sdruženými v KSM a SMKČ. Mnozí zasloužilí funkcionáři navíc mladé aktivní komunisty začali považovat za své úhlavní nepřátele a dokonce se neštítili je pomlouvat i přímo prostřednictvím pravicových novin. Jakoby tito lidé vůbec nepochopili nutnost vychovávat si své nástupce a zapojovat je do konkrétních politické práce na všech úrovních, nikoliv jen jako trpěné pomocníky v předvolebních kampaních. Zlí jazykové tvrdí, že od té doby, co strana svěřila velkou část svých volebních kampaní soukromé agentuře, výsledky nestojí za nic. Což volby minimálně od roku 2010 také většinou potvrzují. I přes tyto skutečnosti ještě jednou i v tomto období dostali komunisté od voličů skutečně výrazný mandát. V roce 2012 v krajských volbách. Komunisté pronikli do vedení dvou krajů již v roce 2008, ale ve volbách o čtyři roky později již měli zastoupení ve vedení většiny krajů a navíc vůbec poprvé získali v jednom kraji i post hejtmana. Oldřich Bubeníček zúročil dlouholetou práci novináře i komunálního politika činného navíc v řadě dalších aktivit a novou pozici si svým pracovním nasazením bezpochyby zasloužil.

KSČM musela v roce 2011 čelit pokusům o pozastavení činnosti, jelikož několik pravicových poslanců dalo příslušný podnět k posouzení legality strany a jejího působení v rámci platných zákonů. Upocená snaha takových es české politiky jako jsou známí přeběhlíci a samozvaní právní experti pánové Gazdík, Kocáb a Štětina však od samého počátku neměla velkou šanci na úspěch. Po několikaměsíčním zpracovávání podnětů bylo dle očekávání potvrzeno, že KSČM jako politická strana působí v rámci platných zákonů a k pozastavení její činnosti tedy nejsou žádné podstatné důvody. Ve své podstatě šlo jen o velký humbuk pro zviditelnění několika politických nul za peníze daňových poplatníků. https://zpravy.aktualne.cz/domaci/politika/vnitro-nema-dost-dukazu-na-pozastaveni-cinnosti-kscm/r~i:article:722079/ KSČM se pokusila od roku 2010 vytvořit akční platformu spolupráce ve spojení s občanskými sdruženími, politickými stranami i aktivními jednotlivci na bázi Spojenectví práce a solidarity. Šlo především o vytvoření alternativ proti pravicové vládě prosazující po vítězných volbách reformy dopadající zejména na sociálně slabé skupiny obyvatel. I přes některé sympatické a jistě přínosné aktivity však opět dle očekávání tyto končily pravidelně mimo pozornost hlavních sdělovacích prostředků. https://blisty.cz/art/60665-spojenectvi-prace-a-solidarity.html

Nad budoucností visí velký otazník

V posledních letech komunisté začali viditelně ztrácet pozice dosažené solidními volebními výsledky díky zásadové a čitelné politice v nedávné minulosti. Rok od roku se vzhledem k průměrnému věku dramaticky snižuje členská základna. Noví lidé se do strany v situaci volebních neúspěchů a nečitelné, málo důrazné politiky KSČM, přirozeně příliš nehrnou. Výmluvě hovoří i ta skutečnost, že je dnes u nás řádně registrováno hned několik stran, které mají v názvu slovo komunistická. Strana navíc v posledních volbách ztratila i značnou část svých tradičních dlouholetých voličů, kteří dobře poznali, že stále stejní lidé se především zaměřují na udržení vlastních pozic zaručujících jim vysoce nadprůměrný příjem. Volič těžko bude věřit, že právě milionáři v čele komunistické strany budou důsledně hájit zájmy prostých lidí, kteří čelí každodenním nejistotám a mají hluboko do kapsy, takže každý mimořádný výdaj je dostává do složité situace. Není divu, že za takové situace bývalí voliči přešli do tábora SPD či hnutí ANO. I mnohý dlouholetý přesvědčený straník se musel hluboce zastydět, když viděl předsedu své partaje, jak ihned po volbách mašíruje poníženě k miliardáři Babišovi, aby hned začerstva zobchodoval i ten mizerný volební výsledek ve prospěch vlastního setrvání ve vedení Sněmovny a dalších pár funkcí pro své věrné. V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že jsem poprvé ve svém životě ve volbách do Sněmovny komunisty nevolil. Těžko volit lidi, kteří svým jednáním tak průhledně dávají najevo, že politika je pro ně především snahou o udržení si vlastní vysoce nadprůměrné životní úrovně. Navíc dost často jen za sotva průměrný pracovní výkon. http://www.balin.cz/archiv.php?idText=5377

Komunisté se nacházejí v jedné z nejsložitějších situací z celého polistopadového období. Volič dokáže tolerovat individuální selhání i nějakou tu aféru, ale nikoliv to, když jej někdo dlouhodobě vodí za nos. Těžko se vyvrací poznání, že komunistickým funkcionářům vlastně současný režim vyhovuje, jelikož jim poskytuje solidní zajištění a značné sociální jistoty, o kterých se běžnému smrtelníku ani nezdá. Antikapitalistické hnutí se vyznačuje nejen jasným ideologickým zaměřením, ale i schopností riskovat, nazývat věcí jejich pravým jménem a vést dlouhodobý boj proti systému za cenu přinášení obětí a prací ve velmi skromných podmínkách. V tom je jeho skutečná síla. Lidé, kteří ho reprezentují, jsou na první pohled odlišní od nažehlených komunistů a stále stejných unavených tváří, jejichž frázím už přestávají rozumět a věřit i ti donedávna ještě skalní. Pro stoupence radikální levice je skutečně smutný pohled na to, když předseda komunistů prohlašuje, že dokáže najít řadu shod s programem hnutí vlastněného vlivným miliardářem. Přesto řadě lidí situace ve straně není lhostejná a snaží se vyburcovat i ostatní k patřičné aktivitě, tak aby se k ní zase mohli hrdě hlásit a pro ni pracovat. http://www.severoceskapravda.cz/index.php/nazory/1660-zastaví-sjezd-ksčm-degeneraci http://www.severoceskapravda.cz/index.php/kam-jsme-se/1686-ksčm-kolaps-nebo-už-agonie

Když se konal před dvěma lety předchozí sjezd, známý analytik Štěpán Kotrba podrobně popsal svůj pohled na KSČM. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jeho kritika vůči straně je možná až krajně nespravedlivá, silně zaujatá a snad dokonce krutě neobjektivní, ten kdo aspoň částečně ví, jak KSČM uvnitř funguje a mohl do některých procesů i osobně nahlédnout, musí mu dát v mnoha ohledech za pravdu. Nakonec sám Kotrba má s členstvím ve straně osobní zkušenost a stále dost informací o jejím stavu, aby mohl svou kritickou analýzu s důkladnou znalostí stavu věcí s čistým svědomím vyslovit. Nemá smysl, aby se zlobil na zrcadlo ten, kdo má sám křivou hubu. Každopádně Kotrbova dva roky stará analýza by měla patřit k povinné četbě pro všechny členy KSČM a zvláště pro delegáty nadcházejícího sjezdu. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Soudruzi-jste-jako-zaparena-zadnice-Vy-uz-zadnou-revoluci-neudelate-jen-cekate-na-smrt-Stepan-Kotrba-posila-na-sjezd-KSCM-zdravici-ktera-opravdu-nepotesi-435539

Podle informací prosakujících z regionů před blížícím se sjezdem KSČM se ale nezdá, že jeho delegáti jsou schopni stranu vrátit na pozici radikální levice a zásadového přístupu k řešení problémů trápících obyčejné lidi v naší zemi. Komunisté podle všeho budou i nadále pokračovat ve své drobečkové politice, která jim už přinesla několik vážných výstrah v podobě opakovaných volebních neúspěchů, které započaly nejpozději v roce 2014 při volbách do Evropského parlamentu. Radikální levice se nemůže chovat jako Strana mírného pokroku v mezích zákona. Pro voliče tak přestává být zajímavá. Mnozí to již pochopili… Jen předseda partaje již řadu let pronáší ke svým spolustraníkům stále stejné projevy a snaží se víceméně jen slovně aktivizovat tenčící se a stárnoucí členskou základnu. http://www.halonoviny.cz/articles/view/47356844

Dnešní pohled na komunistickou stranu je ve srovnání s její činností v 90. letech i prvními léty tohoto tisíciletí skutečně dosti tristní. Zvláště, když ven prosakují informace o přípravách na sjezd v regionech a praktikách, které při tom probíhají. http://www.severoceskapravda.cz/index.php/hratky_s_obcany/1650-liberecká-pimprlová-komédie http://www.severoceskapravda.cz/index.php/informace/1661-v-pimprlové-komédii-staló-se

Potom totiž vůbec nemůže překvapit názor jednoho z členů strany, který vyslovil jen několik málo dní před začátkem sjezdu v Nymburku - „KSČM je strana s komunistickým názvem, nekomunistickým programem a antikomunistickým vedením.“

Bc. Miroslav Pořízek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#1 jelvl@seznam.cz 2018-04-17 18:34
Je to poslední šance pro zachování KSČM která od roku 1989 měla pro několik členů zajištěné živobytí v parlamentu. Jestli se nevrátí ke své razantnosti a nedá lidem najevo, že je zde levice pro obyčejné lidi tak je to její konec. Jediný slušný a rozumně uvažující s levicovým smýšlením a razancí se jeví pouze pan Skála. Přeji KSČM a nám všem obyčejným lidem dobrou volbu. ( Nejsem a nebyl jsem nikdy v žádné straně)

Facebook komentáře