Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kolaboroval svět s vrahem Džugašvilim aneb Je Jalta neplatná...?

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 
  • Jalta_1945
Slavím den vítězství ve 2. světové válce odjakživa 9. května, takže jsem si dovolil hodně a proto je mi jasné, proč jsem to nikam nedotáhl. Jsem totiž zásadový a takovým lidem pšenka nekvete. Nikdy jsem nevolil, nikdy jsem se nenechal nalákat žádnou partají a neuznávám Ferdyše Pištory. Podle mě neexistuje levice či pravice, ale jen schopní a neschopní, naivní a vyčůraní, lační a sytí, poctiví a tuneláři...

Beru jen spravedlnost a pravdu, ne konformní prospěchářství, submisivnost a zradu. Moji rodiče byli pro svoji víru komunisty pronásledováni. Zrob susedovi dobře, os.re ti plot... Jací jsme? Svět pragmaticky kolaboroval se Stalinem, po použití z něho udělal zločince a vraha. Napřed jsme si nechali kálet na hlavu Mnichovskou dohodou, naplnili jsme Staromák a tisíce paží hajlovalo na počest nacistů, pak byly kvůli jednomu Heydrichovi popraveny tisíce nevinných v Lidicích, Ležácích či stovky nic nechápajících studentů a nechali jsme české zbrojovky vyrábět zbraně pro Hitlera. V očekávání 2. světové války se však Československo na svoji obranu připravovalo, ani ve snu nikoho nenapadlo, že by měl stáhnout ocas mezi nohy, jako spráskaný pes...

A měli jsme k tomu důvod; celkem mělo být na hranicích postaveno unikátních a světem nenapodobitelných 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně, o týden později však byli všichni donuceni po Mnichovské dohodě hraniční objekty odevzdat nacistům. Přesto se našla ve Frýdku-Místku divize, jejíž vojáci nebyli zbabělci a jako jediní se bránili střelbou. Franzi Lansbergerová byla u toho.

“Naše rodina pochází z Místku. Lansbergerovi se asi před 150 lety přistěhovali z Polska. Maminka pochází z Hamburku, kde se také seznámila s tatínkem. Doma se mluvilo pouze německy, maminka se česky nikdy nenaučila. Tatínek měl textilní továrnu. My jsme byly tři holky: nejstarší Eva, prostřední Mici, která byla o tři roky starší než já a já jsem byla nejmladší,” vyprávěla mi paní Franzi v Tel Avivu.

“Ze začátku jsme všechny chodily do soukromé židovské školy, kde se vyučovalo německy. Obě sestry tam dokončily čtvrtý rok, ale já jsem tam byla jen jeden rok, protože bylo málo dětí a školu museli zavřít. Potom jsem šla do německé obecné školy a pak do gymnázia v Místku. To jsem však nestihla dokončit, protože přišel Mnichov a my jsme už nesměli chodit do školy… Obsadili nás nacisté.”

Jednotky VIII. armádního sboru a pluku SS “Liebstandarte Adolf Hitler” překročily státní hranice s cílem obsadit Moravskou Ostravu a Místek. Vše v Místku probíhalo jako každý běžný den, ovšem než odpoledne 14. března 1939 dorazila německá motorizovaná kolona 84. pěšího pluku 8. pěší divize k Czajankově textilní továrně na okraji Místku, která byla využívána jako kasárna. V objektu se nacházelo 250 vojáků a nováčků III. prapor pěšího pluku 8 - Slezský. Z osobního automobilu v čele kolony vystoupili dva němečtí důstojníci a vydali se ke vchodu do kasáren. Když nereagovali na výzvy našeho strážného, zahájil na ně palbu z pušky…

Uplynulo skoro šest roků. A když už bylo Německo na padrť, padl Berlín a vůdce spáchal sebevraždu, rozpoutali jsme Pražské povstání, i když jsme věděli, že na konferencích v Teheránu či Jaltě šli pár měsíců před koncem války všichni na ruku Stalinovi, co sice vraždil ve velkém, ale hnal nacisty bez ohledu na oběti k ukončení hrůzného světového válečného konfliktu. Vše bylo v "domácí" Jaltě pod záminkou, že nesmí ztratit kontakt s vojenskými operacemi v Rusku, aby měl Stalin celý průběh setkání pod kontrolou včetně odposlechů britské a americké delegace.

Nechali jsme si Stalinem nadiktoval podmínky, jak rozdělit svět. Byl to ale regulérní stav? Prezident Roosvelt byl v natolik špatném zdravotním stavu, že skoro vůbec nekomunikoval. O nějaké diskusi, či snad tvrdém politickém vyjednávání nemohla být v jeho případě žádná řeč. Lépe na tom nebyl ani Churchill, jenž ztratil v Roosveltovi oporu a sám propadal v průběhu konference těžkým depresím, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic.

Vyjednávání tak držel pevně v rukou Stalin, byť prodělal těsně před konferencí mozkovou mrtvici. Tři těžcí invalidé si tak dělili vládu nad světem. Byla vůbec za takového stavu jaltská konference platná...? Navíc žádní představitelé jiných států, o kterých bylo jednáno, nebyli přítomni a byli tak vyloučeni z rozhodování o osudech vlastního státu či národa. Nemohlo se už nic změnit na novém politickém rozdělení kontinentu, které bylo narýsováno již v Jaltě a potvrzeno postupně při jednáních v Remeši, Berlíně i Postupimi. Všechno je podvod a zneužití moci... Dnes je všechno stejně platné jako světu Jalta. A kolaborujeme s každým na počkání...

V Pražském povstání zemřelo na 3 700 lidí (včetně obyvatel oblastí kolem tehdejší Prahy). Přímo v Praze zahynulo téměř 1 700 osob české národnosti a 663 vojáků jiných národností. Na německé straně bylo 855 mrtvých vojáků a civilních občanů. Bojovníci pražského povstání jsou na svou účast v něm oprávněně hrdí. Ano, byl to statečný boj, ale co kdyby Pražané hypoteticky povstali po Heydrichiádě? Líp se přece povstává proti poraženým. Tak se 5. května na telefonickou výzvu dostavilo 10 mužů české policie pod vedením policejního praporčíka Rosáka a záhy byly z Bartolomějské ulice 7 vyslány další posily policejních strážníků a ozbrojených civilních povstalců.

Ráno stálo v pražských ulicích okolo 1600 barikád. V Praze se objevily jednotky Ruské osvobozenecké armády. Tito sovětští zajatci se pod velením svého generála, Andreje Vlasova, rozhodli bojovat proti diktatuře komunistické moci v Sovětském Svazu a to na straně s Německem. Jenže Německo čím dál více zadávalo ROA téměř sebevražedné úlohy, a tak po jednom takovém rozkazu odmítl Vlasov poslušnost a jeho armáda začala ustupovat na západ k Američanům. Pak se ROA v čele s generálem Sergejem Bunjačenkem rozhodla pomoci Praze. Vyrazili směrem k hlavnímu městu. Vlasovci obsadili mosty, ruzyňské letiště a zastavili útok SS skupin. Lidé vojáky vítali jako osvoboditele, ale komunisté v ČNR s pomocí nesouhlasili. Vlasovci byli vojáci v německých uniformách s červenomodrobílými nášivkami a kokardami na čepicích. Ale členové ČNR vlasovcům říkali "Jste pro nás stejní nepřátelé jako Němci"..."

Když Pražské povstání skončilo, Němci uprchli z města směrem na Plzeň, aby se vzdali Američanům. Pražané uhasili požáry, ošetřili své raněné a pohřbili mrtvé. Čtyři dny bojů byly velmi krvavé. Mezi více než jeden a půl tisícem zabitých Čechů byli vedle mužů a žen padlých v boji i malé děti a bezbranní staří lidé, kteří se stali obětí německé msty. Počet zabitých Němců, vojáků i civilistů, se odhaduje asi na jeden tisíc. Značné ztráty na životech, velké množství raněných i rozsáhlé škody na majetku a historických památkách vyvolávají řadu úvah a otázek. Byly tyto oběti vyváženy alespoň výrazným užitkem povstání pro osvobození Československa?

Nebylo povstání marné a jeho oběti zbytečné, neboť vše bylo již dohodnuto politiky a diplomaty i zakresleno ve štábních mapách velitelů spojeneckých vojsk? Nebylo by bývalo „chytřejší“ a „prozíravější“ počkat, až Němci svoji prohranou válku sami vzdají, a již neumírat v boji proti nim? Můžeme předpokládat, že Pražané si v květnu 1945 tyto otázky nekladli a byli by možná takovými úvahami dokonce pohoršeni. Ozbrojené vystoupení proti nacistům bylo pro ně totiž návratem k lidské důstojnosti, morální satisfakcí, s jejíž pomocí ze sebe setřásli dlouhých šest roků plných ponižující bezmoci. Výčitky svědomí jsou sviňa...

Květnové povstání v Praze, bohužel, bylo jedním z okamžiků našich dějin, kdy tisíce lidí zvolily čin namísto ustrašeného vyčkávání a starosti o pouhé fyzické přežití. Význam tohoto faktu možná nesnižuje počínání těch „povstalců“ či „revolučních gardistů“, kteří se objevili na veřejnosti až poté, co 9. května po poledni umlkla střelba, a dodatečně poté prokazovali své „hrdinství“ v lepším případě orazítkovanými potvrzeními, nošením ukořistěných zbraní a „ofangličkovaných“ uniforem, v horším případě krutými excesy vůči poraženým.

Boje však ani potom nepřestaly a 9. května už bojovala sovětská 63. gardová tanková brigáda ve středu Prahy. Rudoarmějci nedovolili fašistům vyhodit Karlův most do povětří a zachránili pražský Hrad. Ve středu 9. května 1945 začíná "první den míru". Do "prakticky již osvobozené Prahy" přijíždějí první ruské tanky Rudé armády Sovětského svazu. Pražská operace byla o den urychlena. Přijíždějí ruské tanky a postupně se dostávají do celé Prahy. Ve středu 9. května dopoledne teprve nastaly ty hrůzy, kvůli nimž prý Pražané celé povstání zinscenovali: Němci (esesáčtí ostřelovači) byli polití benzinem a zapálení, rozšlapaní davem na kaši...

Podle Wikipedie do boje tzv. Pražské ofenzívy vstupovala sovětská vojska s impozantní silou. Proti zhruba 900 tisícům německých vojáků stálo 980 tisíc příslušníků 1. ukrajinského frontu (včetně 76 tisíc vojáků 2. polské armády), 710 tisíc příslušníků 2. ukrajinského frontu (včetně 96 tisíc vojáků 1. a 4. rumunské armády) a 410 tisíc příslušníků 4. ukrajinského frontu (včetně 60 tisíc vojáků 1. čs. armádního sboru), tedy celkem 2 100 000 vojáků. Až do konečného osvobození Prahy tam padlo asi 800 sovětských vojáků. Celkem bylo v rámci Pražské ofenzívy 11 997 mrtvých, 40 501 raněných nebo nemocných Rudoarmějců, z toho 112 mrtvých a 421 zraněných českých povstalců... Celkem padlo při osvobozování ČSR přes 139 918 Rudoarmějců a necelé tři stovky amerických vojáků...

Povstání se odehrálo také v Plzni. Poté přišla vojska USA a západní spojenci, kteří otevřeli tzv. Druhou frontu až 6. června 1944, kdy už jen měsíce dělily svět od konečné porážky německého nacismus. Američané Plzeňanům nepřinesli jen svobodu, ale i kousek života, který doposud neznali. Plzeňané ochutnávali americké voňavé cigarety. Mnoha lidem bylo divné, proč američtí kluci stále pohybují ústy a přitom nic nejí. Žvýkačky v té době u nás nikdo neznal. Mnoho lidí vzpomíná, jak jako malé děti dostali svou první čokoládu nebo se svezli na „džípu“. Další vítězství ducha nad hmotou. Proto se konec války oslavuje v Plzni a ne v Praze...

V knize "Hitlerovy tajné zbraně" autorů Thomase Mehnere a Petra Vokáče se mj. píše o letounech He 177. Několik těchto strojů mělo být upraveno pro nesení atomové bomby. Úpravy měly zahrnovat zejména zvětšení pumovnice, předělání okne na pozorování a usnadnění přechodu z kabiny k pumovnici, dále snížení hmotnosti, zvýšení doletu až na 8.000 km a max. výška až 7 km. Bomba měla být shozena za pomoci padáku. V knize se píše, že přestavba těchto letadel měla také probíhat ve Škodovce v Plzni, kde bylo vytvořeno velké výzkumné centrum Denkfabrik a v němž se mělo pracovat na vývoji nových technologií pro pohon, včetně atomového a na zdokonalování řídících systémů . Toto středisko však zmizelo beze stopy ( asi důkladnost dr. Krammlera, generála SS , který pracoval na rozkaz Himmlera na základě jeho zvláštních zplnomocnění.

Historik Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. mj. napsal: "Neméně byl důležitý zbrojní průmysl. Po Německu a Francii to byl nejdůležitější zdroj. V lednu 1945 pracovalo v Čechách a na Moravě jen v leteckém průmyslu 121 000 osob. V roce 1944 vyráběly Škodovy závody v Plzni měsíčně 120 děl protiletadlových a 96 polních, Zbrojovka Brno dodávala měsíčně 30 000 pušek, 3 000 samopalů, Zbrojovka Strakonice 144 děl, 10 800 pistolí. V protektorátu pracovalo 955 000 pracujících, z toho v březnu 1945 54 % v kovovýrobě a dalších 12 % v těžkém průmyslu. U nás se vyráběla děla pro ponorky, tanky, auta, součásti pro V-1 a V-2, letecké motory aj... Plžeň má prostě své symboly. Virtuálního vítěze má válka i dnešní absolventi právnické fakulty. Novodobá "válka", co skončila za pár měsíců jako vysoká škola bez indfexu..."

Jako bychom chtěli vymazat hřích kolaborace s Hitlerem, na podzim roku 1947 první izraelský velvyslanec v Praze Ehud Avriel uzavřel opět se souhlasem Stalina dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno. A poté byly nasmlouvány další zakázky. V Žatci se nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199...

Inu, pak ale čas oponou znovu trhl a ti, co vítali nacisty, se opět sešli v únoru 1948 u pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí a provolávali slávu Klementu Gottwaldovi a jeho vítězství. Tato sinusoida přízně různým "bratrům" se pak v Česku mnohokrát opakovala... A tak jsme si zadělali na český smradlavý Augiášův chlév, co máme dnes... Levičákem snadno a rychle, aneb Rychlokurs blbostí…?

Bez českých zbraní by Izrael neudržel Jeruzalém a svoji nezávislost

Jak vznikl rusko-český židovský stát…

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře