Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Katolická propaganda vydávaná za národní zájmy

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

 

Na serveru Parlamentní listy je článek katolického historika pana Bahníka, který, jak je uvedeno v úvodu, se hlásí ke katolické církvi stejně jako Mistr Jan Hus. Celý článek zde. http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Hus-byl-kacir-ale-upaleni-bylo-krute-rika-katolik-a-klausovec-238447

Samozřejmě, v jaké jiné církvi by mohl Mistr Jan Hus ve své době také být. On samozřejmě kritizoval poměry v tehdejší jediné církví – římskokatolické, která jediná měla monopol v dané době, který až husitství narušilo a zpochybnilo. Také usiloval o nápravu své církve, a právě kvůli svým myšlenkám byl nepohodlný tehdejším mocenským představitelům církve.

  • katolicka-propaganda-vydavana-za-narodni-zajmy

Hned v úvodu katolický historik zdůrazňuje, že je třeba se osobností Husa zabývat nestranně, což zní poněkud nevěrohodně. Katolický historik může podat zase jenom pohled katolického historika. A jak si ukážeme, stalo se tak.

Bahník potvrzuje, jak jinak, že Hus byl skutečně kacířem z pohledu katolické věrouky. Co je v tom za nezaujatý pohled, je však opravdu s podivem. Současně je zajímavé si všimnout ještě toho, co pan Bahník dodává, cituji: „Z katolického pohledu Jan Hus skutečně v řadě bodů své nauky heretikem byl. To ale mnozí z jeho kostnických soudců také, byla mezi nimi totiž silně rozšířena nauka o nadřazenosti koncilů nad papeži, takzvaný konciliarismus, která je z katolického pohledu bludná a dočkala se odsouzení.“ Tedy dokonce zpochybnění absolutní moci papeže koncily je také považováno za heretické. Kým? Zřejmě papežem a jeho mocenskou klikou využívající i své řády, například jezuitů apod., která si přisvojuje právo soudit druhé, označovat je za kacíře a případně je zbavovat života – upalovat apod.? Zkrátka označovat Mistra Jana Husa kacířem je katolické stanovisko papeženců, a nikoliv nezaujatý pohled na osobu Mistra Jana, jak se nám snaží vnutit katolický historik Bahník.

Příklad Husovy hereze, který historik Bahník uvádí, spočívá v rozdílném pohledu a chápání církve Mistrem Janem a oficiálním stanoviskem katolické církve. Hus chápal církev jako společenství předurčených ke spáse svým životem v křesťanském duchu a praxí Ježíšova učení, jak jej zachycují evangelia a jak žila prvotní apoštolská církev. Z toho také vyplývalo úsilí o reformu církve jejím návratem k prvotnímu smyslu a životu podle Ježíšova učení. To samozřejmě narazilo na odpor u mocenské struktury církve a jejího „neomylného“ papeže. Současně tvrdil, že kdo se nedrží křesťanských zásad a, jak se říká, žije v hříchu, tak se zkrátka nepodílí na oné církvi – vyvolených ve spáse. Proč, je zřejmé: nikoliv proto, že by je někdo neuznával nebo jim bránil, ale proto, že zkrátka svým porušováním pravidel duchovního života se sami vyvolují z církve – nemohu dojít spásy. Spásy se nedosahuje příslušností k určité církvi, natož ke katolické, ale výhradně duchovní praxí, která ke spáse vede. Takže toto je ve skutečnosti podstata oné „hereze“ Mistra Jana. Je nutno nazývat věci pravými jmény, a nikoliv z katolického pohledu. Dodejme, že stejně tak pro katolíky je heretická pravoslavná církev, mystika, nebo například původní slovanská liturgie u nás, kterou zavedli Cyril a Metoděj, kterou právě západní římští kněží u nás nakonec potlačili. Tedy pan historik nám pouze opakuje oficiální katolická stanoviska. Papež je přeci neomylný, a tak když prohlásil Husa za kacíře, tak tomu také je – to je přesně myšlení katolíků. Zkrátka z výkladu historika Bahníka je zřejmé, že katolíci dosud vůbec Husa nepochopili, nebyli schopni, neboť on hovořil o duchovních věcech, a oni viděli jenom sebe – mocenskou strukturu a její ohrožení těmito na ně vyspělými a duchovními myšlenkami. Co jiného jim zbývalo, než označit Husa za kacíře a zbavit se ho přeci? Oni chápali církev zevně, Hus vnitřně duchovně. To je také ten zásadní rozdíl mezi Husem a těmi, co jej dodnes nazývají kacířem, a jeho odpůrci obecně. Je zvykem, že nižší inteligence se často snaží ty, co ji převyšují svobodou ducha a vyspělostí, pomlouvat a nakonec likvidovat, jak se stalo i v případě Husa. Takže označování Husa za kacíře je i dnes pohrdáním českým národem, stejně jako tomu bylo v roce 1415, kdy Mistra Jana Husa upálili! Tehdy ale všichni Češi svorně jako za jeden provaz ostře protestovali proti odsouzení Mistra Jana Husa za kacířství a jeho upálení. Do Kostnice na koncil šel stížný list z českého království podepsaný na 450 představiteli české šlechty včetně nejmocnějších mužů v zemi, kdy Češi vyjádřili nesouhlas a chápali odsouzení Mistra Jana jako své velké ponížení a odsoudili je jako nespravedlivé. Dodejme, co ještě tehdy následovalo. Představitelé – vladaři čtyř tehdejších království: německého, italského, francouzského a anglického, poslali nótu českému králi Václavovi IV., aby ve své zemi učinil přítrž šíření Husova učení, a dokonce pohrozili křížovou výpravou. Takže tehdy ostře všichni Češi protestovali při označení Husa kacířem, a nyní se opět dozvídáme katolickou jedinou pravdu: Hus byl kacíř. Jak mohou jinak zamaskovat to, že pod záminkou v části zinscenovaném procesu se zkrátka zbavili nepohodlného člověka, který jim nastavoval zrcadlo? To bylo jediné jeho skutečné „provinění“.

Hus dále tvrdil, že světská i církevní autorita závisí na stavu milosti: kdo v tomto stavu není, nemůže vládnout (De Civili Dominio – spis z r. 1376 o světském panování). Podle Husa, pokud nositel autority duchovní nebo světské sám překračuje duchovní a mravní zákony, tak ztrácí legitimitu a oprávněnost k vykonávání svého úřadu, udílení milostí apod. Takové představitele nejsou ostatní povinováni poslouchat. Kdo sám žije v „hříchu“, nemůže udělovat svátosti, a to se vztahuje i na papeže. Papež podle Husa není zástupce Krista na zemi, ale zcela obyčejný člověk, a pokud žije v hříchu, porušuje duchovní a mravní přikázání, nejsou věřící oprávněni jej poslouchat. To byl ten hlavní důvod, proč musel být Hus fyzicky zlikvidován. Podle Husa je největší duchovní instancí sám Kristus, kterého chápal mysticky jako Světlo Boží. Kristus je pravou hlavou církve věřících předurčených ke spáse, a nikoliv papež, koncil nebo římské kanonické právo. Mistr Jan Hus se přihlásil k původní víře novozákonních evangelií, které podávají návody k autentickému křesťanskému životu, který vede ke spáse, tedy k učení Mistra Ježíše a jeho prvotní církvi jeho učedníků. Odmítl tak dogmatickou věrouku římskokatolické církve postavené na účelové, mocensky orientované symbióze římského práva, antického myšlení a dogmatického výkladu Bible.

Skutečnost, že Husovo učení je neslučitelné, a dokonce v ostrém protikladu s dogmatickou věroukou římskokatolické církve, neznamená, že je Mistr Jan Hus kacíř, neboť zkrátka římskokatolická církev ani její představitelé, jako „nestranný“ katolický historik Bahník, nebo dokonce sám „neomylný“ papež, nejsou žádnou autoritou oprávněnou druhé nazývat kacíři. Jinými slovy, historik Bahník jenom pokračuje v katolické nenávisti k pravdě, kterou hlásal český kazatel a univerzitní Mistr Jan Hus. To je vše. Navíc to ještě vydává za nestranný historický pohled – to už je ale propaganda a překrucování historie z pohledu římskokatolického, což je dnes běžné. To, na čem do dnešních dnů stojí a o co se opírá dogmatická věrouka (dogmatika) římskokatolické církve, je pouze totalitní demagogie toho nejhrubšího zrna – nic, co by se týkalo autentického duchovního života, k jehož návratu právě český Mistr Jan Hus ve své době vybízel. Byl za to představiteli této církve potupně zavražděn. Podobně jako před ním jiní, kteří se odvážili mít jiný nesouhlasný názor než papež a jeho suita opírající se o dogmatiku, kterou po tisíce let zpracovávají myšlení těch, kteří se nechají přes náboženský cit „chytit“ tímto klamem.

Bahník stojí na katolickém stanovisku, že příčinou odsouzení nebyla Husova kritika církve, ale jeho hereze – odloučení od věrouky. Ať si to však katolíci chtějí omlouvat, jak chtějí, nazvali zkrátka kacířem, kterého pak upálili, člověka, který si dovolil mít jiný názor, a to dodejme zcela z duchovního pohledu oprávněný a správný. Ve skutečnosti toto byl samozřejmě až druhořadý důvod. Neboť to, k čemu vybízel, by muselo vést ke změnám v církvi a zpochybňovalo to neomylnou moc papeže, zejména jeho učení, že kdo sám žije v hříchu, nemůže udělovat svátosti. A opět to je z duchovního pohledu pravda. Kdo sám například nedosahuje světla, nemůže ani udělovat světlo druhým. Tedy pokud žijeme „v hříchu“, odloučení od Boha, nemůžeme být v roli duchovních vůdců druhých. Co je na tom heretického nebo neracionálního, nevím.

To, jak dodnes dogmatičtí katolíci vůbec nechápou, co Hus vlastně učil a co hlásal, dokazuje i dnes právě katolický historik Bahník, když uvádí ve svém rozhovoru jako příklad „nesmyslnosti“ Husova učení následující, cituji: „Představme si to třeba dnes, že by politik, na kterého se provalí nějaký hříšek, ztrácel právo na výkon úřadu a lidé by byli zbaveni poslušnosti vůči němu. Například prezident státu by při případné manželské nevěře, která je těžkým hříchem, v Husově pohledu nemohl dál být vrchním velitelem ozbrojených sil, ani kdybychom se zčista jasna ocitli ve válce.“ Hus chápal pojem „hřích“ právě podle novozákonního učení Ježíše, tedy jako odpadnutí od Boha, ztrátu vědomí Krista – to je pravý skutečný hřích podle učení Bible a Ježíše. Pokud se tedy neuvědomujeme v Bohu – nespočíváme v Kristu (Světle vědomí Já jsem), tak zkrátka i kdybychom byli jakkoliv „ctnostní“ a „dobří“, žijeme nadále z duchovního pohledu ve hříchu. Proto duchovní, kteří sami neobcují s Bohem, neznají Krista – světlo vědomí Já jsem, nemohou ani ke Kristu vést své věřící. Zjednodušené „ne-pochopení“ hříchů v Husově pojetí, jak uvádí katolík Bahník, je demagogicky směšné. Pokud jde o obecné chápání hříchů jako je například nevěra, lichva, hazard, prostituce, prodávání odpustků, které Hus ve své době kritizoval, tak i v těchto případech jeho kritika společnosti byla plně oprávněná a platná i pro dnešek. Z duchovního pohledu, pokud chceme dosáhnout spásy a žijeme podle Ježíšova učení, tak se jistě nemůžeme dopouštět projevů nevědomosti a zla jako je nevěra a další. Ježíš nám dokonce říká, že už jenom pomyšlení na ženu bližního svého je cizoložství. Zkrátka mravní předpoklady, kam patří i zbavení se chování vycházejícího z nevědomosti ega, kam vše, co kritizoval Hus ve své době, patří, je oprávněný požadavek na křesťana a každého duchovního praktika všech náboženství, který touží po spáse v Kristu. Těm, co žijí v nevědomosti a ubližují například druhým, nebo žijí na úkor druhých, těm se světlo – Kristus nezjevuje. Takto dogmaticky, jak to uvádí na svém příkladu katolický historik Bahník, to Hus nemyslel. Naopak, rozlišoval rozdílné požadavky na duchovní, kteří se mají starat o duchovní vedení druhých křesťanů, a představitele světské moci. Naopak žádal, aby duchovní moc podléhala světské moci, nebo přesněji, aby církev neusilovala o světskou moc a byla jí dokonce zbavená. I tento požadavek je v případě demokratických zřízení zcela oprávněný. V demokratickém státě by měla být všechna náboženství rovnoprávná a nemělo by být jedno, nebo dokonce jedna církev, preferováno a mít monopol, jak se o to snaží po tisíciletí právě římskokatolická církev a jak toho dosáhla i u nás právě dnes.

Zkrátka všem totalitně smýšlejícím lidem, včetně katolíků, jde o to, aby měli absolutní moc a pokud možno nevolenou, ale zkrátka „od Boha“ danou, a to napořád, a aby nemohli být potrestáni za své zlo. Těm všem Hus a jeho učení vadí.

Podle Bahníka nelze hájit krutost Husovy popravy. To je pokrok u katolicky smýšlejícího historika, ale velmi nedostatečný. Zejména nelze hájit ani Husovo obvinění ani jeho prohlášení za kacíře jenom proto, že hlásal z duchovního pohledu oprávněné myšlenky a žádal návrat k prvotnímu smyslu církve – vytvoření podmínek pro spásu svých věřících duchovní praxí Ježíšova učení a jeho prvních učedníků – apoštolů.

Nauka o zbožných činech, které přinášejí dobro svému vykonavateli, církev zneužila ve svůj prospěch, když vyhlásila, že kdo bude přispívat peníze církvi, získává tyto dobré zásluhy. Podobně byli indoktrinovaní křižáci při svých vpádech do husitských Čech, kde jim papež a kardinálové slibovali, že čím více pobijí těch kacířů, tím více získají zásluh na nebi. S tímto „křesťanským“ posvěcením pak hordy vrahů z celé tehdejší Evropy prováděly své intervence do Čech k vyhubení husitů. Ani toto zneužití duchovní zákonitosti dogmatickým způsobem po vzoru papeže však neobstálo proti pravdě a jejímu hájení, jak ukázal výsledek všech pěti kruciát, které papež do Čech proti husitům poslal.

O následném husitství, které bylo reakcí na zavraždění Jana Husa, Bahník říká, že jeho „neštěstím“ bylo, že vypustilo, cituji:

„…do českého prostředí ducha pseudomesiášství, chaosu a destrukce v podobě sil husitské levice.“

To, podle Bahníka, vedlo k dvacetiletému období válek a kulturnímu propadu, v porovnání například s vládou Karla IV., ale zejména k tomu, že se tyto „síly“ zabydlely v české národní mentalitě a dávají o sobě vědět. To považuje katolický historik Bahník za negativní stíny husitství. Zde je nutno ale dodat, že krize církve i společnosti se projevovala už za vlády Karla IV., ale byla zatím překryta kulturním rozkvětem, kterým české země za vlády tohoto osvíceného panovníka procházely. Upálení Husa pouze vše urychlilo k vyplavení na povrch. Již za vlády Karla IV. u nás kazatelé kritizovali poměry v církvi a společnosti, jako například Němec Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Tomáš Štítný, nebo i duchovní představitelé samotní, jako pražský arcibiskup Jan z Jenštejna nebo dvorní kazatel Karlův, Vojtěch z Ježova.

Spíše si myslím, že ono „pseudomesiášství“, kterého se tak katolický historik obává a považuje za nešťastné, je ono ohrožení vyvolenosti a monopolu na jedinou pravdu – myšleno katolickou pravdu. Vše, co je v rozporu s katolickým pohledem, je označováno za ono „pseudomesiášství“, a tedy vlastně kacířství. Ve skutečnosti je tomu samozřejmě přesně obráceně. Právě Jan Hus a husitství jako celek nám přineslo zásadní zpochybnění této jediné pravdy a monopolu na Boha, který si římskokatolická církev usurpuje. Hus a husitství celému lidstvu a Evropě zvláště připomíná důležitost vysokých lidských duchovních hodnot, kterými jsou duchovní a náboženská svoboda a tolerance, a také nutnost tyto základní lidské nezcizitelné svobody bránit a hájit proti všem totalitně smýšlejícím lidem. To je to, co nám Hus a husitství odkazuje do dnešních dnů a v čem tkví největší smysl a význam Husa a husitství.

Dnes tak módní členění husitského hnutí podle novodobého zpolitizovaného pohledu na husitskou pravici – střed – levici je velmi zjednodušené a snadno politicky zneužitelné. Proč, je zřejmé. V době husitství lidé v těchto kategoriích neuvažovali, nepřemýšleli v nich. Dnes je pojem levice – pravice vnímán určitým, často velmi zjednodušeným způsobem typu levice = „chudá lůza“, komunisti, „nemakačenka“, kteří chtějí jenom pobírat sociální dávky, vs. pravice = ti zodpovědní, podnikatelé, úspěšní atd., a pokud je tento obraz pak přenášen na husity a jejich myšlenkové směry, je to svým způsobem zavádějící. Připomíná to marxistickou historiografii, která v husitském hnutí také viděla zejména „třídní boj“, a neviděla boj o náboženskou svobodu a duchovní transformaci kolektivního vědomí. Ona „husitská levice“, jak o tom hovoří Bahník, měla ve svém středu mystiky, jejichž výklad duchovní nauky – cesty ke spáse byl samozřejmě i proti umírněnému husitství „radikální“. Navíc například vůdce Táborů po smrti Jana Žižky, kněz Prokop Holý, ve skutečnosti pocházel z bohaté vrstvy patriciátu, takže ono členění levice – pravice husitských směrů je velmi zavádějící a myslím, že nepříliš oprávněným pohledem. V případě popisu historických etap a dějů je nutno se vcítit do myšlenkové a citové atmosféry dané doby, způsobu nazírání na svět a způsobu myšlení člověka dané doby. Snažit se napasovat aktuální způsob myšlení na historickou atmosféru není nejlepším přístupem k pochopení dané doby.

Za pozitiva naopak Bahník vyzdvihuje: „..obecné rozšíření zájmu o veřejné dění a duchovní otázky, jakož i definitivní proniknutí národního jazyka do veřejné a politické sféry.“ S tím lze více než souhlasit.

Lipany pan historik považuje za tragédii z pohledu toho, že zde stáli Češi proti Čechům v občanské válce, nikoliv kvůli porážce polních obcí, s čímž lze opět plně souhlasit, na rozdíl od pana Kalouska, který tvrdí, že „u Lipan jsme vyhráli“.

Je historickou pravdou, že i Jan Žižka, který byl státotvorný a usiloval o sjednocení všech sil v zemi, musel radikální sekty, které svým radikálním přístupem ke svátostem a náboženské praxi narušovaly jednotnost země a náboženské husitské obce a neumožňovaly smír tehdejší společnosti, zlikvidovat. Později se rozešel i s Tábory právě pro neshodu s jejich kněžími a založil vlastní bratrstvo orebitů, později po smrti svého vůdce – doslova duchovního otce, zvané Sirotci. Tyto polní obce, složené pouze dnes bychom řekli z vojenských profesionálů – vojenských rot, se již po smrti Jana Žižky za vlády Prokopa Holého vzdálily svým původním čistým náboženským úmyslům, dokonce se do nich nechávali najímat i cizinci, a původní duch Žižkových „božích bojovníků“ za pravdy boží pomalu vyprchal. Nakonec byly později obě polní obce poraženy v bitvě u Lipan, a tak skončila občanská válka v zemi, ale jen zdánlivě a na krátko. Sice byla ukončena občanská válka v zemi a Zikmund se dostal na český trůn, ale okamžitě se svým zvolením a slíbením věrnosti českých měst a šlechty nasadil tvrdou protičeskou linii a nesplnil nic ze svých slibů, které dal české šlechtě podobojí. Proto nakonec i vítězní kališničtí hejtmani od Lipan, v čele s Divišem Bořkem z Miletínka, poté, co nechal Zikmund popravit posledního Táboritu, Jana Roháče z Dubé, podali Zikmundovi stížnost a znovu mu vyhlásili válku. Zikmund tak byl nucen nakonec „nenáviděné“ Čechy opustit a při útěku z Čech nakonec ve Zlíně zemřel.

Katolický historik Bahník se dotýká i tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Chápe dějiny po svém, tedy po katolicku. Stržení sloupu po vzniku samostatné republiky v roce 1918 označuje za snahu o přepisování ději. Přitom zatajuje, že sloup byl postaven Ferdinandem II. z ideologických – politických důvodů jako zpečetění vítězství nad reformací, která právě vzešla z husitství, po porážce českých stavů na Bílé hoře. Tento akt katolický historik spojuje s oním duchem „…pseudomesiášství, chaosu a destrukce v podobě sil husitské levice“, který vypustila husitská revoluce. To dává do souvislosti s „levicovým“ vychýlením první republiky, což mělo vést údajně ke špatné zahraniční politice Dr. Beneše a k Mnichovu, kdy jsme se ocitli sami v izolaci proti Hitlerovu Německu. To je velmi zúžený a typicky katolický pohled na české dějiny. Ve skutečnosti se v něm útočí právě na náboženskou a duchovní podstatu husitství, které zpochybnilo vyvolenost a „patent“ katolíků na Boha, i na prezidenta Dr. Beneše, který je tím viněn od svých odpůrců nejdříve jako „neschopen“ se postavit Hitlerovi, a po druhé zase, že nás přivedl ke komunistickému puči v roce 1948, že byl příliš nakloněn Rusku a komunistům. To je zjednodušené vidění dějin. Mnichov 1938 nebyl chybou Beneše, ale výsledkem celkového karmického klimatu té doby a spíše chybou krátkozrakosti politických představitelů tehdejších západních demokracií, které raději jednaly s Hitlerem, než aby bránily principy demokracie malého národa uprostřed Evropy.

Katolíkům ve skutečnosti vadí, že Beneš společně s Masarykem usilovali o čistě sekulární stát a rozhodnou odluku státu do církve a také to, že ČSR odebrala z užívání mnohé majetky a pozemky. Masaryk a Beneš nebyli rozhodně Vatikánu a katolické církvi nijak zvláště nakloněni, naopak vyzdvihovali českou národní husitskou tradici a svobodu náboženského vyznání.

Na závěr svého pojednání katolický historik optimisticky dodává, že se vždy v našich dějinách objevili nějací „ti kališničtí hejtmani od Lipan, kteří v době totálního rozkladu dokázali otevřít cesty ke smíru všech sil v národě, které si uchovaly zbytky zdravého rozumu a touhu po obyčejném spořádaném životě“. Tak vyjádřil naději po národním sjednocení vlastenec Bahník.

Tím opět vyjádřil svůj prokatolický pohled a nedostatek znalosti z naší historie, nebo ji záměrně zamlčel. Ve skutečnosti porážkou polních obcí u Lipan nebylo dlouhodobě dosaženo míru v českých zemích, ale pouze na velmi krátkou dobu, jak bylo výše řečeno. Po smrti Zikmunda se opět otevřely vnitřní spory, a teprve až uchopením vlády Jiřím z Poděbrad se situace v zemi konsolidovala. Přesto i Jiřík musel svou pozici obhajovat jak proti papeži, tak proti svým nepřátelům z Uher a z katolické strany. Historie se nedá měnit, ale je nutno ji správně pozorovat a chápat její děje. Jistě daleko lepší řešení se nabízí, pokud by se všechny síly nacházející se v českých zemích tenkrát i dnes dokázaly sjednotit ve státotvornou sílu, místo aby se vybíjely mezi sebou. Tento vnitřní svár v českém národě je to, co nám ve skutečnosti nejvíce škodí, tedy nalézt společné státotvorné národní zájmy – jakousi národní a státní strategii, a tu naplňovat každodenním poctivým způsobem života na podkladě duchovní etiky původního křesťanství a Ježíšova učení.

Zkrátka od „nezaujatého“ katolického pravicově-konzervativně orientovaného historika nelze očekávat nezaujatý pohled, jak ve svém článku uvádí hned v úvodu, ale pouze dnešní katolicko-pravicový pohled! Historik Bahník ve svém nezaujatém pojednání o Husovi jenom zopakoval tradiční katolický názor a své pravicové myšlení promítl na samo husitství, když hovoří o „husitské levici“ a jejím nebezpečí z pohledu „vypuštění sil chaosu a destrukce“. Čeho jiného se správný pravičák přeci bojí než chaosu a destrukce levice, ať již „husitské“, či jiné. Jinými slovy, ačkoliv se historik Bahník v úvodu své propagandy zaříká objektivitou a nestranností, hlásá jenom tradiční pravicově-katolickou propagandu. Nic víc.

Současně se dozvídáme, že katolický historik Bahník je místopředseda konzervativního uskupení Akce D.O.S.T., které je názorově blízké prezidentovi Klausovi. Pokud tedy i pan prezident přijímá podobný katolický pohled na osobu Husa a vzdává se skutečného národního významu Mistra Jana Husa, a přijímá tento skutečně „konzervativní“, ale dodejme zejména katolický pohled, přesněji katolickou propagandu, byť řekněme národoveckou, nechal se oklamat. Svým vyjádřením a postojem k zákonu o „daru majetků a finančních náhrad církvi“ jde prezident skutečně proti proudu a smyslu českých národních dějin. Osobně mě jeho postoj k tomuto zákonu zklamal. Pokud prezident sám uvede, že zákon je nespravedlivý, a možná i protiústavní, a dává šance k prolomení, či dokonce zpochybnění dekretů prezidenta Dr. Beneše, ale přesto se vyjádří, že nebude komplikovat situaci vládě – vládě, která se drží u moci pouze minimální většinou ve sněmovně a prosazuje zákony za pomocí hlasů pravomocně odsouzených poslanců – mimo jiné právě za korupci, zákony, s kterými nesouhlasí až 90 % občanstva, pak zřejmě něco není s demokracií v ČR v pořádku. Kdo jiný než hlava státu by měl být posledním garantem našich národních státních zájmů, které souvisí i s tím, co lze oprávněně nazvat „smyslem“ českých dějin?

Pan prezident zřejmě neví, že si tím nezajistí žádnou „přímluvu“ na onom světě od představitelů Vatikánu v nějaké „zádušní mši“ pro spásu své duše. Naopak, nyní měl možnost zvolit pravdu místo lokajství mocným zevního světa.

Jinými slovy, katolické zájmy se vždy lišily od zájmů našich českých národních, a proto i pohled řekněme „katolicko-národní“ je zkrátka jiný než pohled českých „kacířů“ – nás ostatních. Katolíci vždy dávali vlastní zájmy výše než zájmy vlastního národa. Vydávat ten první za objektivní a správný pohled, a ten druhý za „mesianistický“, „levičácký“, a varovat před ním jako před silami chaosu a destrukce, je pak již projevem obyčejně „antilevicové“ propagandy současné vládnoucí ideologie. Podle vlastence Bahníka je „pravé“ vlastenectví zřejmě spojeno s katolicismem, a tedy český kazatel a reformátor církve je podle tohoto „vlastence“ dále kacíř – zmínka, že upálení byla krutá smrt, s dodatkem že ve středověku obvyklá, nezní příliš přesvědčivě a smířlivě. Pokud má mít národní smíření naději, kterou „vlastenec“ katolický historik Bahník očekává, musí přestat vydávat nejrůznější představitelé všech možných i nemožných zájmů své vlastní mocenské zájmy, třeba i katolické, za naše národní. Současně je nutno se vrátit k onomu „husitskému“ nazývání věcí pravými jmény.

Tedy jediný, kdo může vidět „neštěstí“ husitství v tom, že vypustilo „…do českého prostředí ducha pseudomesiášství, chaosu a destrukce v podobě sil husitské levice“, jsou výhradně katolíci. Ano, pro ně všichni, kdo si dovolí mít jiný názor než oficiální katolická církev a papež, jsou za představitele „pseudomesiášství“ – chápejme jako kacířství. Z toho, co hlásal Hus a jiní katolíky označení „kacíři“ se samozřejmě cítí ohroženi „chaosem a destrukcí“ opět jenom představitelé katolické církve, proto hovoří o „chaosu a destrukci“. Označením těchto sil „levicí“, byť tento pravolevý pohled naši předci v 15. století jistě neznali, je jen současným přihlášení k dnešní pravici a snahou o manipulaci s dějinami, neboť chápat polní obce Táborů a Sirotků za „levici“ je příliš zjednodušený pohled, neboť šlo zejména o náboženské rozlišení mezi husity, a nikoliv politické. Podobný zjednodušený pohled měla i marxistická historiografie, ta také chápala husity jako „komunisty“ 15. století.

Katolický historik Bahník se považuje za vlastence, jak článek uvádí. Pro skutečné vlastence je naopak katolický dogmatismus doslova jedem, který je ve skutečnosti od skutečných národních zájmů odvrací a vhání do područí katolické dogmatiky se všemi svými negativy, které přináší a které v historii našemu národu také přinášela. Plně platí, že katolíkům byly vždy zájmy vlastní církve bližší než zájmy národní. Pokud takoví lidé patří do okruhu myšlenkově blízkých přátel pana prezidenta, můžeme pochopit jeho postoj k zákonu o „církevních restitucích“.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře