Jalta 1945 II.

Polská otázka přinesla složitá a dlouhá jednání

V úterý 6. února se na konferenci začala řešit polská otázka. Podle očekávání zde došlo k odlišným pohledům, sporům a nejednotnosti. Podobné neshody ale nastaly také i ve věci jiných východoevropských zemí, které osvobodila Rudá armáda a jejich budoucnost zůstávala nyní nejistá. Před válkou to byly převážně země většinou s krajně pravicovými, fašistickými nebo monarchistickými režimy. Tyto režimy také zavlekly dané země do války po boku Hitlera nebo s fašisty kolaborovaly. Lid těchto zemí přirozeně žádá změnu předválečných poměrů. Šlo zde vlastně prakticky o všechny státy východní a střední Evropy s vyjímkou Československa. O Československu se ostatně na Jaltě vůbec nejednalo. V Československu totiž před 2. světovou válkou nepanoval fašistický, militaristický ani monarchistický režim, ale systém parlamentní demokracie. Navíc narozdíl od ostatních zemí v oblasti zde již od 20. let působila legální, silná a masová komunistická strana. Hlavně Churchill měl až dojemnou starost o to, aby ve východoevropských zemích nedošlo k nástupu „bolševických režimů“ pod vedením komunistů a levicových vlád spolupracujících s Moskvou. Velmi důležitou zemí bylo právě Polsko co do velikosti i počtu obyvatel. Právě poválečné uspořádání této země bylo pro představitele velmocí tak důležité. Týkalo se to nejen budoucí vlády v zemi, ale i stanovení poválečných hranic. Sovětský svaz vzhledem ke svým tragickým válečným zkušenostem zcela logicky usiloval o to, aby na svých východních hranicích neměl žádné sobě nepřátelské režimy. Právě v tomto ohledu hrálo Polsko velkou roli, neboť posloužilo Hitlerovi jako nástupní prostor pro zahájení války proti SSSR v roce 1941. Polská vláda sídlící za války v Londýně se bránila spolupráci s Moskvou. Tato vláda však rozhodně nemohla být vzhledem ke svému složení považována za hlavního reprezentanta polského lidu, neboť nedisponovala rozhodující podporou obyvatel země. Londýnská vláda dělal vše pro to, aby sovětům situaci spíše jen ztěžovala již v průběhu osvobozování země. Jedním z hlavních příkladů bylo vyvolání povstání ve Varšavě, které nebylo řádně zajištěno ani organizačně ani vojensky a bylo tak již předem odsouzeno k tragickému a krvavému konci. Hlavním účelem tohoto povstání bylo zmocnit se města ještě před příchodem Rudé armády. Varšavskému povstání velel generál Bor – Komorowski a zúčastnilo se jej množství obyvatel města, kteří věřili v úspěšný průběh. Rudá armáda těsně před vypuknutím povstání měla za sebou dlouhý a nesmírně náročný pochod a přesun z Běloruska až k řece Visle trvající dva měsíce a nutně tedy potřebovala odpočinek a doplnění sil. Naopak fašisté k Varšavě soustředili značné vojenské síly, aby povstání za každou cenu potlačili. To se jim také podařilo. Dobýt Varšavu by pro sovětské velení znamenalo jen za cenu okamžité změny všech strategických plánů a přesunů značných sil soustředěných v Rumunsku. Sovětská vláda ale tento neplánovaný zásah do strategických plánů dle očekávání odmítla. Povstání ve Varšavě tak zůstalo izolované, přesto trvalo celé dva měsíce a skončila takřka úplným zničením města a deportací mnoha jeho obyvatel. Neúspěch povstání samozřejmě ještě více zhoršil polsko – sovětské vztahy i vztahy mezi Poláky a spojenci vůbec. Problémem zůstávalo i stanovení poválečných sovětsko – polských hranic. Po první světové válce byla mezi oběma zeměmi stanovena tzv. Curzonova linie – vedla přibližně tak, že od sebe oddělovala území, kde převážně žilo polské obyvatelstvo od území s převážně ukrajinským a běloruským obyvatelstvem. Sovětská strana požadovala, aby tato hranice zůstala v platnosti i po druhé světové válce, s možnými menšími úpravami. 

Nebylo divu, že při jednáních o Polsku prezident Roosevelt příznačně a diplomaticky poznamenal, že polská otázka už několik století působí lidstvu bolení hlavy. Na to odvětil Churchill, že právě proto je nutno nyní udělat všechno, aby napříště už bolení hlavy nepůsobila. S tímto velmi souhlasil i Stalin. Další jednání o Polsku pak bylo odložena na další den, na středu 7. února. Na jednání se tak dostala spíše neplánovaně otázka Iránu. Irán byl důležitou zemí zejména v letech 1942 – 1943, protože tvořil klíčovou komunikační tepnu spojující sovětskou frontu  s americkými továrnami dodávajícími do SSSR zbraně, munici a potraviny. Irán byl proto okupován sovětskými a britskými jednotkami. Hrozilo totiž, že jej obsadí fašisté a tato důležitá komunikační tepna bude ztracena. Americký prezident k Iránu poznamenal zajímavou úvahu, která je do značné míry aktuální i dnes, pokud se týká chudých zemí. Uvedl totiž, že by bylo dobré zamyslet se i nad budoucností této země. Již na teheránské konferenci si prý povšiml, jak chudá a vyprahlá země to je a jak naléhavě potřebuje řešit problematiku zalesňování. A nejen Irán, ale i další zaostalé země. Problém zalesňování a zavlažování i problém energetiky jsou podle něj základními problémy chudoby velké části světa a jemu se zdá, že po válce v těchto záležitostech bude mít velké pole působnosti OSN, především pokud jde o boj proti chudobě, bídě, nedostatku a hladu. A to budou podle amerického prezidenta problémy, které lze nejvýhodněji řešit ne na malých územích, ale spíše na velkém území, tak jak to dělají v SSSR nebo v USA. Churchill i Stalin s touto tezí vyslovili souhlas. 

O válce v tichomoří a znovu o Polsku

Ve čtvrtek 8. února byl v Jaltě na programu již pátý den konference. Podstatným bodem čtvrtečního jednání je schůzka amerického prezidenta se Stalinem. Jedná se o vzájemné koordinaci v probíhající válce v tichomoří. Proto je třeba projednat zásadní věc – kdy, jak a za jakých podmínek vypoví SSSR válku Japonsku. Na sovětském Dálném východě mají být zřízeny potřebné americké letecké základny. Pro sovětskou stranu je důležitá i dohoda o poválečném odkupu amerických lodí, kterých budou mít USA po válce přebytek. Celá transakce má proběhnout na úvěr a bez jakýchkoliv úroků. Stalin prohlásí, že tato dohoda o nákupu lodí velmi usnadní poválečnou hospodářkou obnovu v SSSR. Na pořad přišlo i téma budoucnosti asijských kolonií, které budou osvobozeny např. Korea. Pro všechny je důležitá i budoucnost Číny. A na pořad znovu přichází i otázka poválečného Polska, už opět i za účasti britské strany. Spojenci se dohodli na tom, že je nutné v Polsku co nejdříve uspořádat volby. Stalin uvedl, že současná varšavská vláda má v zemi velkou popularitu, tvoří ji lidé, kteří zemi neopustili v době okupace, pracovali v ilegalitě a riskovali tím své životy. Dále připomene, že je obecně známo, že Poláci nemají rádi Rusy, hlavně proto, že se třikrát v minulosti podíleli na dělení Polska. Po osvobození Polska Rudou armádou se ale vztah mnoha obyvatel země vůči SSSR mění a to výrazně k lepšímu. Bylo ale zřejmé již nyní, že Jalta otázku Polska vyřešila jen z části a brzy nastanou nové problémy a spory. 

Šestá schůze konference začala v pátek 9. února v 16 hodin jako obvykle v Livadijském paláci, když dopoledne tradičně nejprve zasedali vojáci a ministři zahraničí. Byly projednány dosud nevyjasněné otázky ohledně Polska a dosaženo shody ve věci uspořádání voleb v zemi v co nejdřívějším termínu a pozorovatelství při nich. Dále se znovu jednalo o reparacích – celková výše měla činit 20 miliard dolarů a polovinu obdržet SSSR. Jednalo se i o vytvoření vlády v Jugoslávii na bázi Tito – Šubašič a o uspořádání poměrů v Řecku, kde panovala značně nepřehledná situace. Projednána byla také otázka procesů nad válečnými zločinci. 

Prohlášení o jednotě spojenců a spolupráci za války i po ní

Sobota 11. února pak přinesla šestý a předposlední den celé konference. Jedná se znovu o řešení polské otázky, o reparacích, o založení OSN i o Iránu. A konečně je projednáno finální znění definitivního komuniké o Krymské konferenci. Přičemž Stalin ještě uvedl důležitou poznámku, že by nikdy nepodepsal v roce 1939 pakt o neútočení s fašistickým Německem, nebýt Mnichova v roce 1938 a také polsko – německé spojenecké smlouvy z roku 1934, která byla jednoznačně namířena právě proti SSSR.  Zdálo se tedy, že v Jaltě budou nakonec uzavřeny rozumné kompromisy přijatelné pro všechny tři hlavní spojence a že položí dostatečně pevné záruky pro další poválečnou spolupráci…

Americký prezident Roosevelt během konference prohlásil: „Za poslední tři roky zažil svět obrovské změny, ale ještě větší změny ho čekají. Každý z nás zde přítomných pracuje pro svůj lid po svém, jak nejlépe dovede. Ale čeká nás ještě hodně práce. Před padesáti lety byly na zeměkouli velké oblasti, kde prostí lidé žili bez jakékoli naděje. Mnoho se od té doby změnilo – a před námi třemi stojí velký úkol – vytvořit takové podmínky, aby všude na celém světě měl před sebou každý muž, každá žena, každé dítě, perspektivu bezpečí a blahobytu.“

Stalin na tato slova reagoval takto: „Nebylo těžké udržet jednotu v době války, kdy jsme před sebou měli jasný cíl – porazit společného nepřítele. Těžké okamžiky přijdou teprve po válce, kdy nás různé zájmy začnou rozdělovat a kdy už tu nebude společný nepřítel, který nás sjednocuje. Je naší povinností, aby naše vztahy v míru byly stejně pevné jako za války.“

Churchill odpověděl následovně: „Mám pocti, že stojíme na vrcholu hory a před námi se prostírají nesmírné dálavy slavných příštích skutků a možností. Bylo by neodpustitelnou tragédií, kdybychom se pro nedbalost anebo sobecké zájmy rozešli, rozbili tuto naši jednotu a tak si nechali ujít tuto jedinečnou příležitost, kterou lidstvo má dnes před sebou.“   

Konference na Jaltě končí řadou kompromisních dohod

Neděle 11. února 1945 se do historie zapsala jako poslední den Jaltské konference. V poledne začíná vůbec poslední jednání konference. Konečné schválené komuniké obsahovalo celkem devět kapitol. V první se hovořilo o koordinaci vojenských plánů při provádění válečných operací proti Německu. Druhá kapitola popisovala zásady okupace Německa. Třetí kapitola pojednávala o válečných reparacích. Ve čtvrté se psalo o svolání konference Spojených národů 25. dubna 1945 do San Franciska. Pátá kapitola nesla název Deklarace o osvobozené Evropě (tři hlavní spojenci mají konzultovat pomoc evropským národům při řešení jejich problémů a mají se zřídit demokratické instituce podle vlastní volby každého národa). Šestá kapitole pojednávala o Polsku a obsahovala kompromisní řešení. Sedmá kapitola se zabývala Jugoslávií. V osmé kapitole byly obsaženy pravidelné porady ministrů zahraničí. Konečně devátá kapitola hovořila o jednotě ve válce i v míru: „Jen trvalá a prohlubující se spolupráce a vzájemné porozumění mezi našimi třemi zeměmi a mezi všemi mírumilovnými národy může uskutečnit nejvyšší snahu lidstva – pevný a trvalý mír, který musí, jak se praví v Atlantické chartě, zajistit stav, při kterém by všichni lidé ve všech zemích mohli prožít svůj život beze strachu a nouze. Vítězství v této válce a vytvoření navrhované mezinárodní organizace poskytují největší možnost v celých lidských dějinách zajistit v nejbližších letech nejdůležitější předpoklady takového míru.“ 

Další vývoj však rychle ukázal, že nebude možné splnit ani zdaleka vše, na čem se spojenci v Jaltě dohodli. Již dva měsíce po konferenci zemřel prezident Roosevelt. Nestačil ani zajistit, aby se pokračovalo v jeho politice. Naopak jeho nástupce byl člověk úplně jiného ražení. Sotva průměrný politik vůbec nedosahoval formátu svého předchůdce, neměl velký mezinárodní rozhledu a byl od počátku ve vleku těch, kteří byli zaměřeni proti spolupráci se SSSR. Churchill hned po válce prohrál volby a přímo během konference v Postupimi byl vystřídán v dalších jednáních svým nástupce ve funkci premiéra. Vývojem dalších událostí bylo rozděleno Německo na dva odlišné státy. V Německé spolkové republice přes opakovaná ujištění amerického prezidenta i britského premiéra, že Německu po válce neposkytnou žádnou zásadní finanční pomoc, nastal přesný opak. NSR se po brzy válce těšila štědré finanční pomoci z Velké Británie i USA. To jí brzy přineslo nejsilnější postavení v hospodářském rozvoji v rámci celé západní Evropy. Německá armáda se také brzy stala nejsilnější armádou na západ od hranic SSSR. Z NSR nezmizel ani militarismus, ani neonacistické strany a skupiny, které se nevzdaly agresivních útočných plánů na podmanění „podřadných národů a ras“ a pokusů o přepisování historie. Toto je ostatně v Německu přítomno i dnes. 

Končí světová válka a začíná válka studená

Budoucí podoba světa plánovaná v Jaltě tedy nenastala. Příčin bylo mnoho. Brzy začala nová válka – válka studená. Dokud neutichly boje druhé světové války a existoval jasně daný společný nepřítel, dařilo se přes drobné neshody spojeneckou spolupráci držet. Nedlouho po konci války se spojenecká jednota a spolupráce začaly drolit. Ihned po skončení války zastavil nový americký prezident Truman všechny americké dodávky SSSR podle zákona o půjčce a pronájmu. V roce 1946 potom pronáší Churchill v přítomnosti Trumana ve Fultonu projev, kde hovoří o železné oponě a žádá vytvoření těsného angloamerického spojenectví. Truman vzápětí vyhlašuje Trumanovu doktrínu obrany proti komunismu. Brzy se také rozpadla spojenecká kontrolní komise v Berlíně a dochází k blokádě západního Berlína. Když se v roce 1953 dostali k moci republikáni ihned začali obviňovat Roosevelta, že údajně poškodil zájmy „svobodného světa“  a v Jaltě kapituloval před Stalinem a tak prý zbytečně vydal „komunistické tyranii“ polovinu Evropy a Asie. V USA byly vypracovány plány na zničení SSSR a světového socialismu v nové jaderné válce. Do světa tolik vyhlašovaná americká demokracie se brzy ukázala jako pouhý mocenský diktát USA jako ekonomicky a vojensky nejsilnější kapitalistické země všem ostatním kapitalistickým zemím. K udržování mocenské převahy mělo USA sloužit NATO jako nástroj pro prosazování jejich agresivní politiky, s vojenskými základnami rozesetými na všech kontinentech. Studená válka započatá v druhé polovině 40. let byla v plném proudu již pár let po válce. V roce 1955 jako protiváha americké vojenské hegemonie vzniká Varšavská smlouva. Začíná další epocha mezinárodního vývoje s blokovým uspořádáním, kde nezanedbatelnou roli hrají i tzv. nezúčastněné státy a rozvojový svět. To už je ale jiná, i když neméně zajímavá, historie. 

Bc. Miroslav Pořízek