Dvě listopadová výročí, jejich porovnání a zejména důvěra v lepší časy. V Rusku mají VŘSR, u nás SAMET 89.

Dnes je zřejmé, že mentalita ruských národů (dnes jich je přibližně 80 federálních subjektů) si přímo vždy řekla o pevné řízení a vedení země. Bylo tomu tak začátkem 18. století, kdy car Petr Veliký zakládal roku 1703 Petrohrad (Sankt – Petěrburk), stejně jako v první polovině 20. století, kdy nejen ruské federaci vládli Lenin a následně pak Stalin a další straničtí vůdcové. Často vzpomínaný „Ruský medvěd“ rád vedl čas od času svojí expanzivní válečnickou politiku. Ale copak rakouský Habsburský dům ve stejné době, nebo Německé císařství, nevedly také rády roztahovačnou politiku v Evropě? Ano, velká země jako je Rusko, potřebuje silné vedení. Nelze však už dnes o ní hovořit jako o zaostalé feudální zemi, nebo jako o totalitní bolševické zemi. Dnes už bych raději a přesněji používal slova Klause či Zemana, kteří kdysi celkem nedávno pravili, že v Rusku už není diktatura proletariátu a že se dnešní Rusko už začlenilo mezi standardní demokratické země světa. To už snad jen někteří zabednění pravičáci u nás i ve světe ještě nedovedou pochopit a přiznat si tento fakt a reálii dneška. A například obchodní spolupráci s Ruskem stále jen trapně známkují antikomunistickými nálepkami a hloupými řečmi či přirovnáními. Samozřejmě k naší škodě, vždyť tento velký prostor na východě obchodovat chce a musí. A když ne s námi, tak místo zaujmou jiné země s jinými obchodními komoditami.

Význam Ruské federace se vrací na své někdejší pozice. Nejen, že je to velká a rozmanitá země s mnoha milióny obyvatel, ale stejně tak je neméně významná její zeměpisná a hlavně geopolitická lokalizace. Leží dnes vlastně na střetávacím území mezi populačně i ekonomicky stagnující Evropou a populačně i hospodářsky megarozvojovou Indií a Čínou. Ne nevýznamné jsou pak v dnešní době její vlastní strategické suroviny – velké nerostné bohatství, barevné kovy a železité rudy, suroviny pro jaderné elektrárny, strategická ropa a zemní plyn, ale i vodní zásoby a kapacity řek a jezer. Někdejší prezident Spojených států Ronald Reagan po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 prakticky tehdejší Sovětský svaz vojensky uhonil a uzbrojil. Zbrojní programy proti SSSR a zejména Strategická obranná iniciativa (SDI) nakonec přivedly sovětské představitele až ke Gorbačovovi a k mírumilovnější a především ke kooperující politice. Skončila klasická studená válka druhé poloviny 20. století, Rusko už dnes nepřátele nevyhledává, soustřeďuje se zejména na řešení vlastních problémů. Tak vlastně nakonec přišly až dnešní časy, kdy Ruská federace a její země naopak na řadě celosvětových a strategicky významných projektech spolupracují. A jestli jejich modlou či ikonou je i dnes ještě VŘSR, nebo car Petr Veliký, nebo někdejší kontraverzní Stalin, nebo nynější politici současné éry Vladimíra Putina, je skutečně jen a jen jejich záležitostí. Své ikony a "ochranný protektorát" nám už dnes nikdo nevnucuje, ani Německo a ani Rusko, a tak nemluvme do ikon a zvyklostí cizích zemí ani my. Neumíme si často objektivně zhodnotit situaci a hospodářskou (ne)kondici u nás, natož pak problémy jinonárodní v ostatních zemích.

K listopadovým výročím patří i náš zdánlivě "Sametový listopad 1989". Většina lidí se na připomenutí 23. výročí převzetí moci a vlády ve státě ČSSR připravuje po svém. Listopad hodně přinesl, ale také hodně vzal. Nebudu řešit možnosti cestování, necenzurování, nebo nový obraz naší země ve světě. Je to stále více neoddiskutovatelné! Stejně jako v případě ikon ruského národa, chtěl bych však varovat před ikonováním a budováním nových kultů osobností někdejších polistopadových představitelů u nás. Mám na mysli zejména exprezidenta Václava Havla (podle mého zbytečné přejmenovávání ruzyňského letiště, nebo dnešní sbírky na sochu Havla) a ostatní někdejší české disidenty (Václava Bendu ...), stejně jako první transformační politiky, ekonomické nedouky až koumáky a transformační reorganizátory po roce 1990. Jejich kuponová privatizace (tzv. klausovka) je dodnes ve světě brána v lepším případě jen s úsměvem, v horším pak jako tunelárna a zlodějna počesku. Není chybou jen našich polistopadových garnitur a dalších vládnoucích politiků, že dost vysoké procento lidí se v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění dnes vyjadřuje, že „dříve bylo lépe“. Nakonec to většina občanů takto vyjádřila i v podzimních volbách do krajů a Senátu, kdy pravice skutečně dostala zřetelně na frak! A v lepší časy už dnes zase tak moc občané Česka nevěří. Slogany o nutnosti utahování opasků jsou už rovněž k smíchu. Jde o to, kdo si je utahuje a kdo naopak hodně povoluje. Nakonec počty nových miliardářů a milionářů hovoří zcela jasně a zřetelně. A teď schválený zákon o církevních restitucích teprve vytvoří další nové zbohatlíky a pořádně se zakousne do koláče českých rozpočtových dluhů. Pak už za to jen můžeme konkrétně a nahlas dnešním Kalouskovcům, Nečasovcům a UFO lidem z autobusu značky Peakovský LIDEM poděkovat. A děkovat bohužel budou ještě i naše děti a vnuci. Nakonec stejně jak za dnešní vykrádání sociálního a důchodového systému budoucnosti z iniciativy asociálního expodnikatele a exministra Jaromíra Drábka a jeho ministerských a stranických pohuňků.

Transformační omyly (nebo úmysly?), rozbití jednotného československého státu, korupce a uplácení v nejvyšších strukturách řízení státu, jsme rozhodně při cinkání klíči v závěru roku 1989 nechtěli. Výměnu politického análního horolezectví z Východu nyní americkým či evropsko-unijním směrem rozhodně také ne. A tak za dvě možná pozitiva polistopadového vývoje můžeme snad brát jen vstup ČR do Severoaltlanických struktur NATO (kde snad jen to tzv. humanitární a vojenské řádění NATO ve světě, nebo vysílání zbytečných žoldáckých misí různě po světě, je už skutečně za hranou) a naší dnešní existenci v měkčím a společném ochranném polštáři zemí Evropské unie. Která ale bohužel stále ještě hledá svojí efektivní formu a podobu, dokonce se dost často někdy i mylně podobá někdejšímu úřednickému a diktátorskému molochu RVHP. A současné propady a blížící se bankroty jednotlivých států EU - Řecka, Itálie, Španělsko - příliš o užitečnosti a efektivitě úřednické formy vládnutí ze strany megamolochu EU z Bruselu nejen naší zemi nesvědčí. Bohužel se Evropa stává dvourychlostní a skutečné žezlo vládnutí třímá v ruce opět Německo a Francie, nikoliv spravedlivá a objektivní hlasovací mašinérie všech 27 suverenních zemí EU.

Přes všechna možná negativa a politické hnusárny, které se budou k 23. výročí Listopadu 1989 mediálně i politicky uvádět, stále věřím, že při odchodu, nebo alespoň dostatečném omezení zkompromitovaných politických stran a jednotlivých korupčníků, samozřejmě i hlupáků a neschopných škrtacích Neználků ve vládnutí a správě našeho státu, že vývoj ve společné Evropě, při spolupráci s bohatšími a perspektivními zeměmi světa může být nadějný a do budoucna pozitivní. Přejme si do dalšího dvacetiletí hlavně méně ikon, ale naopak více poctivých politiků pracujících v zájmu lidí. Při posledních sněmovních i dalších volbách to ale tak nevypadalo a ani to tak zrovna a bohužel nedopadlo. Tak nám opět kandidovalo a dnes už i "vládne" mnoho kariéristů, podnikatelských a mafiánských kmotrů a hlavně mnoho neschopných, či naopak všeho-schopných kvazipolitiků. Uvádět v tomto případě strany současné vládní koalice a její ministerské "hvězdy" snad ani není třeba. Nakonec jejich výměny jsou dnes už častější, jak chodící apoštolové na Staroměstském orloji. Známe je všechny a jejich neschopné výkony a často až komické vystupování také. Děkujeme, ale rozhodně nechceme!

Přesto, nehledejme nejrůznější zástupné problémy a kausy, neostrakizujme bez udání relevantních důvodů některé skupiny obyvatel a jedince samotné. Na druhé straně nepreferujme a neférově nepodporujme a nevolme tzv. pozitivní diskriminaci ke skupinám lidí flákačského či jinak negativního ražení, ale i k některým etnickým skupinám ve velké většině parazitujících na sociální síti našeho státu. Myslím si, že tak si zřejmě Listopadový odkaz připomeneme nejlépe a každý po svém! Snad i tolik vždy před volbami slibované blaho ve státě, bohužel proklamované dokonce už přes více jak půlstoletí, tehdy klany socialistů a nyní pak převážně experimentujícími pravičáky, se nám v blízkých časech také dostaví ...

A nebo náš stát už funguje nerozhádaně jenom v situacích vážných hrozeb, cizích okupací, těžkých sociálních krizí, hospodářských propadů, třeba i povodní a jiných pohrom. V ostatních časech jsme stále pro svět jenom legračním státem Švejků, Neználků, Ferdyšů Pištorů, či loupeživých Grázlů, Babinských a Lotrandů ... nebo novějších Kožených, Krejčířů, Janoušků, ale i neschopných ministerských Drobilů, Bártů, Kocourků, Vondrů, Parkanových, Kalousků ... ?
(Matuška)