Bitva o Dněpr předzvěstí úplného vyhnání fašistických armád ze sovětského území (II. část)

Podle něho měla být vytyčena linie mostu přes celou řeku. Náčelník štábu, nadporučík Michajlov, se svlékl a vskočil do chladné vody. Potápěl se ke dnu a zarážel vytyčované kůly mezi oběma břehy. Topolskij se rozhodl věnovat co největší úsilí práci na prámech. Na svázaných prázdných sudech od benzinu vyplula skupina zákopníků do středu Dněpru. Pokoušeli se tu zarazit do dna řeky první pilot, ale ve velké hloubce přemáhal lidi mohutný proud. Dněpr zuřil, pěnil se a porážel pilot i lidi. Lidé se potápěli na dno, aby tam drželi konec kůlu, do něhož jejich kamarádi tloukli shora. Ale Dněpr byl silnější. Lidé se vynořovali nad hladinu, lačně lapali po vzduchu, znova se potápěli pod vodu a opět se bezvýsledně vraceli.

Po čtyřech hodinách marného úsilí vyčerpali poslední síly a byli vyměněni jinými. Teprve po osmihodinové práci se ve středu Dněpru zabělal osamělý pilot. A takových pilotů se musilo zarazit celé tisíce. Avšak zkušenost lidi poučila, aby se na vodě připoutali a zakrátko začalo pět stavebních brigád proti sobě rozvíjet usilovnou práci. Ještě nikdy za takových podmínek se nestavěl na Dněpru most takové délky a takové nosnosti, a tím spíše nikdy nestavěli takový most tankisté. Ale nakonec zvítězili. Jako řada malých válečných lodí se roztáhly od břehu ke břehu stavební oddíly. Pak začaly postupně přicházet stroje a stavba se rozjela naplno. Němci si zprvu ani nevšimli, co se tu děje. Potom na stavbu zaútočily dva Junkersy a vyrazily dva piloty.

Za nějaký čas vyrazila nepřátelská dělostřelecká palba dalších šestnáct pilotů, kůly byly počítány a hlášeny do štábu jednotky, jako se počítají a hlásí v boji vyřazené tanky. A právě tak jako v boji, zaráželi na místo zničených nové. Zanedlouho se nad vodou objevila bílá zřetelná linie mostu, která nejvíce potěšila stavitele tankisty. A nepřítel, jako by čekal právě na tento okamžik, vrhl sem desítky střemhlavých bombardérů. Byly pobořeny pilíře stavěného mostu a rozbity prámy. Při zachraňování raněných, odnášených vodou, zahynul hrdinskou smrtí nadporučík Michajlov. Rylskij a Topolskij neprodleně shromáždili lidi, rozdělili lidi a obnovili práce. Tehdy sem začalo pálit německé těžké dělostřelectvo a rozbíjelo na třísky to, co zůstalo celé po leteckém náletu. Jako po porážce v boji čekali lidé na to, co řekne velitel. „Nepřítel nám chce zabránit ve stavbě mostu a tím odsoudit naše vojska, která bojují na předmostí k zániku,“ pravil generál Mělnikov. „Ale my ten most postavíme, a postavíme ho rychleji, než jsme sami plánovali. Na řece budeme jen minimum času a všechno do detailu musíme připravit v lese na břehu. A musíme to připravit ještě lépe než dosud, protože stavět budeme v noci, bez světla.“ Noc. Déšť. Nad Dněprem je tma. Podzimní vítr vane a šumí údolím, na řece se valí vlny a zalévají lidi. Těžké klády, vlhké a kluzké, kloužou z ruky, ale práce na mostě přímo vře, poněvadž ženisté i tesaři se zavázali, že za noc splní denní normu a ve dne budou pracovat v lese. Lidé nespali celé dny a noci, odpočívali jen na hodinku, na dvě a opět se pouštěli do práce.

Rozhořelo se ušlechtilé soupeření mezi ženisty a tesaři. Němci byli oklamáni. Jejich letadla za letu nad Dněprem nezpozorovala na mostě ani duši. Stavitelé zrychlili práci a za dvě noci obnovili, co bylo zbořeno. V boji o most naši lidé ztvrdli. Poznamenaný jejich prolitou krví stal se jim ještě dražší. Nad stovkami pilotů se tisíckrát zdvíhaly na rukou těžké berany a hluché údery sekundovaly dělostřelecké palbě nad Dněprem. Nedaleko se stavěly další mosty – pro silné střelecké jednotky, ale tankisté, kteří s nimi soutěžili, postavili svůj most u Kyjeva jako první. A pak se k pravému břehu začaly prudce valit tanky i auta, granáty i chléb a benzín.“

Značný význam partyzánské činnosti

V průběhu roku 1943 dále vzrůstala aktivita partyzánských skupin. V týlu wehrmachtu působilo množství partyzánských jednotek. Ve svých řadách měly tyto již dost zkušených osob a tak mohly akce proti okupantům lépe vzájemně koordinovat a dále rozvíjet. Především šlo o systematické narušování komunikací sloužících fašistům. Jen v době do 15. září 1943 vytrhali partyzáni přes 214 tisíc kolejnic. Partyzáni ovládali rozsáhlá území a své akce plánovali v souladu s operačními akcemi Rudé armády. Vázali také početné síly, které nemohly být nasazeny přímo v bojích, jelikož musely zajišťovat komunikace v týlu. Fašisté si dobře uvědomovali, jakou pomoc poskytují právě partyzáni Rudé armádě. Proto proti nim také pravidelně podnikali trestné výpravy.

Nebylo divu, když po válce na adresu partyzánů prohlásil německý generál Rendulic tato slova: „Bylo zřejmé, že partyzánské oddíly mají centralizované řízení, neboť při přípravě každého většího útoku německých nebo ruských vojsk a v jeho průběhu ihned aktivizovaly v příslušném prostoru svou činnost. Jejich akce se pro armádu staly těžkým břemenem a značným nebezpečím. Na žádném jiném válčišti neexistovala tak těsná součinnost mezi partyzány a pravidelnou armádou jako na ruském.“

Partyzáni skutečně výrazným způsobem pomáhali všestranně Rudé armádě a díky značné pohyblivosti a rychlým přesunům vázali nemalé síly okupantů. Význam partyzánské činnosti lze přiblížit například na partyzánském oddílu, který od jeho počátku organizoval Sidor Artěmovič Kovpak v Spadščanském lese nad Putivlem. Tento oddíl podnikl v říjnu 1942 na přímý rozkaz Stalina velký výpad daleko od místa původního působení až na pravý břeh Dněpru. V létě roku 1943 se pak Kovpakovy oddíly přesunovaly přes celou Ukrajinu do Karpat, aby mohly ničit naftová pole u Drogobyče. Když potom v listopadu 1943 bilancovaly tyto oddíly svou dosavadní činnost, výčet provedených akcí byl mimořádný.

Vyžadoval maximální nasazení všech členů. Kovpakovy oddíly ušly v bojích okolo 10 tisíc kilometrů v 18 oblastech Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Dokázaly zničit 256 mostů, vykolejit přes 60 vojenských vlaků a téměř sto skladišť s potravinami, oděvem a municí, dále rovněž zničit dvě naftová těžiště a 50 tisíc tun nafty. Dále přes 200 kilometrů telegrafních a telefonních vedení, 50 středisek spojení, asi 500 aut a 20 tanků a obrněných vozů. Vskutku mimořádná bilance na cestách od Putivlu až do Karpat.

Sám Kovpak, pozdější generálmajor a také dvojnásobný Hrdina SSSR popisoval velmi živě činnost svých partyzánských jednotek, kterou prováděly na podzim a v zimě roku 1943. „Nový úder jsme vedli na komunikace německých skupin v korostěnském okresu. Když Rudá armády dobyla Žitomiru, měl nepřítel k ústupu z Korostěně jen jedinou cestu: na Olevsk a Sarny. Náš průzkum zjistil, že železnice z Korostěně do Saren je zacpána německými vojenskými vlaky s vojenským majetkem i s různými cennými věcmi uloupenými Němci na Ukrajině. Rozhodli jsme se vyřadit tu železnici z provozu.

Na kolejích ve stanici Olevsku bylo přes tři sta vozů s leteckými pumami, střelným prachem a pohonnými látkami. Dovedete si představit, co následovalo, když jsme zápalnými střelami prostříleli cisterny s pohonnými látkami a vozy s prachem letěly do vzduchu. Celé půl hodiny vybuchovaly po desítkách letecké pumy. Partyzánské roty musily od stanice na hezký kus cesty, aby unikly lijáku střepin a trosek vozů. V půlhodině vybuchlo na stanici několik tisíc leteckých pum. A úplně vyřaděna byla i stanice Snovidoviče. Tak vyvrcholil náš pochod na Karpaty. Začalo nové údobí bojů. …. Měli jsme před sebou ještě mnoho těžkých bojů i nových pochodů, ale všichni jsme věděli, že vítězství je nedaleko.!“

Osvobození Kyjeva

Boj o hlavní město Ukrajiny se měl stát urputnou bitvou. Pro fašisty by jeho ztráta znamenala další pádný důkaz o naprostém krachu jejich plánů vytvořit na linii Dněpru a přilehlých oblastech neprostupný val, kde by na delší čas mohli zadržovat rychle dopředu postupující Rudou armádu. Německé velení i zde špatně odhadlo, odkud půjde hlavní úder sovětské armády. Podzimní sovětská ofenzíva byla zahájena u Azovského moře. V polovině října 1943 generál Koněv zahájil útok v prostoru dněperského oblouku. Díky tomu došlo k vybudování předmostí až po Krivoj Rog. Nejdůležitější útok však byl připraven generálem Vatutinem. Měl začít 3. listopadu severně od Kyjeva. Cílem bylo odříznutí celého levého křídla německé fronty od týlových spojů z Karpat. Tím by se otevřela cesta k hranicím

Rumunska. Aktivní účast na přípravě tohoto útoku měla i 1. čs. samostatná brigáda v SSSR pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. V polovině října se přesunula na frontu a 23. října již stanula západně od Ljutěže na pravobřežní Ukrajině. Původně měla být brigáda nasazena až ve druhém sledu, aby zajišťovala pravý bok 38. armády. Ludvík Svoboda s tímto ale nesouhlasil a požádal, aby jednotka mohla bojovat přímo v hlavním směru útoku. Se souhlasem N. Chruščova, který zde zastupoval politbyro a velitele frontu generála Vatutina došlo k dodatečné změně a čs. brigáda mohla bojovat v prvním sledu. Bezprostředně před zahájením útoku promluvil velitel brigády Ludvík Svoboda k jejím příslušníkům: „Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, Bratislavu a Košice. V boji nemyslete na sebe, ale na naše doma, na náš statečný a bojující lid.“

Důležitým aspektem v boji o Kyjev byl moment překvapení. Němci očekávali, že hlavní útok bude veden z bukrinského předmostí a útok pomocný z ljutěžského předmostí. Sovětské velení ovšem změnilo plán a hlavní útok měl být veden z ljutěžského předmostí. To si vyžádalo utajené přesuny jednotek směrem k místu, odkud měl útok začít. Přesuny se z důvodu přísného utajení prováděly výhradně v noci nebo za ranní či večerní mlhy. Aby německá zpravodajská služba včas nemohla odhalit tento přesun, byla na místě původně plánovaného útoku ponechána velitelské stanoviště svazků. Ta i nadále pokračovala ve své běžné činnosti. Místo tanků a děl byly vybudovány makety z hlíny a ze dřeva. Velení německé armádní skupiny Jih tato přeskupování včas neodhalilo a nemohlo tak adekvátně reagovat na měnící se situaci. Jen některé jednotky se přesunuly ke Kyjevu. Koncem října zjistil německý průzkum, že na levém břehu dochází k určitým přesunům Rudé armády. Polní maršál Manstein ani po těchto informacích zásadněji nereagoval. Když potom 1. ukrajinský front zahájil hlavní úder, měl na svém úseku mnohonásobnou převahu v lidech i technice.

Velitel 1. ukrajinského frontu generál Vatutin dal rozkaz Kyjev osvobodit ke dni 6. listopadu 1943. Kyjevská operace byla zahájena 1. listopadu 1943 dělostřeleckou přípravou. Fašisté z nejpevnějších budov v Kyjevě zbudovali ohniska odporu, na hlavních ulicích každý třetí, čtvrtý dům sloužil tomuto účelu. Ze severní části města po jeho západním okraji se táhl 4 metry široký protitankový příkop protínající i železnice a silnice. Němci také v tomto směru postavili velké množství barikád, zátarasů a jiných překážek pro zastavení či zpomalení postupu tanků i pěchoty. Útok na Kyjev na Ljutěžském předmostí dne 3. listopadu 1943 započal dělostřeleckou přípravou v 8:00 hodin. V tomto čase se rozezněla děla tisíci hlavní, v počtu 500 hlavní na 1 kilometr na celé frontě 51. střeleckého sboru. Této čtyřicetiminutové dělostřelecké přípravy se účastnila i čs. děla (houfnice). Takové soustředění děl zúčastněných dělostřelecké přípravy potom bylo překonáno až na konci války v bitvě o Berlín.

Po této mohutné dělostřelecké přípravě byl přední okraj obrany německých vojsk smeten. Sovětská pěchota a tanky postupující v předním sledu protrhly obranné postavení nepřátel a pronikly do lesního masivu poblíž Kyjeva, okolo 16. hodiny dosáhly důležitého dílčího bodu, kterým byl prostor Dětského sanatoria. Němci ale stále pokračovali v leteckých útocích na postupující síly sovětských vojsk i na postavení 1. čs. samostatné brigády. Silným leteckým útokům musel například odolávat také 1. čs. dělostřelecký oddíl. Sovětské velení se rozhodlo nasadit 1. čs. brigádu do přímého boje v operační hloubce nepřátelské obrany. Její jednotky se měly přesunout k Vyšgorodu. Odtud Němci podnikali tankové protiútoky. V noci ze 3. na 4. listopadu se také čs. samopalníci tankového praporu po boku sovětských vojáků zapojili do těžkých bojů, stejně jako část pěchoty u Dětského sanatoria. Těžké boje zde trvaly celou noc až do ranních hodin 4. listopadu, kdy Němci museli ustoupit. K sanatoriu se v průběhu boje dostaly i čs. samopalné čety. Během 4. listopadu se podařilo sovětské armádě severně od Kyjeva vyvrátit nepřátelskou obranu ve městě Vyšgorod.

Dne 5. listopadu brzy ráno stanuly sovětské jednotky před vnitřním obranným pásmem, které tvořilo okruh opevnění Kyjeva, jež vedl po obvodu okrajů města a přehrazoval všechny přístupy ke Kyjevu. Ráno 5. listopadu 3. gardová tanková armáda přeťala silnici Kyjev – Žitomir a tím usnadnila rychlejší postup útočících jednotek do Kyjeva. Předchozí dva dny útočící jednotky postupovaly pomalu. 1. čs. brigáda byla před tímto útokem soustředěna v prostoru Dětského sanatoria a aktivně se do něj zapojila pěchotou, dělostřelectvem i tanky. Brigáda musela hned na počátku prolomit vnitřní opevněné obranné pásmo Kyjeva a potom čekal další těžký úkol v podobě boje v jednotlivých částech města a jeho ulicích.

Okolo 15. hodiny 5. listopadu vnikla rota středních tanků poručíka Buršíka do Kyjeva, zatímco v okolí mostu ještě probíhaly boje likvidující zbytky nepřátelské obrany. Tanky po přejezdu přes most mohly pokračovat podél hlavní třídy dál k centru města. Další těžké boje se sváděly odpoledne 5. listopadu o závod Bolševik a Kinofabriku. Závod Bolševik byl rozsáhlou továrnou s rozlehlým areálem, mnoha budovami a halami, jeden z největších komplexů v celém městě. Nacházelo se zde množství nepřátelských zbraní a techniky. Němci i zde vytvořili silnou obranu s mnoha opěrnými body. Podél hlavní kyjevské třídy až k nádraží se v ulicích města sváděl boj o každý dům. Němci přitom využívali mnoha přirozených překážek, v ulicích se stále nacházely bojující německé tanky. V těchto bojích uvnitř města se vyznamenali čs. osádky tanků, samopalníci i ženisté. Boj o každý dům, ulici, křižovatku, park, pokračoval celou noc z 5. na 6. listopadu.

Ve 20. hodin 5. listopadu bylo kyjevské nádraží plně v rukou čs. vojáků tankového praporu. Všechny jednotky byly velmi vyčerpány těžkým celodenním bojem. Tímto bojem vzdušnou čarou asi 10 kilometrů od východiště k útoku prošly za sedm hodin, což zejména pro pěšáky byl mimořádný výkon. Jakmile Němci zjistili, že boj o Kyjev je pro ně ztracen, zahájili systematické ničení všeho, co opouštěli. Hromadně zapalovali největší budovy ve městě, mezi nimi i Kyjevskou univerzitu nebo známou historickou Kyjevskou lavru. Podle plánu měly obsadit centrum Kyjeva tanky sovětského generálporučíka Kravčenka. Čechoslováci však byli rychlejší a jako první stanuli v centru města. V ranních hodinách 6. listopadu 1943 velitel 38. armády podal vrchnímu velení hlášení: vojáci 51. střeleckého sboru s 1. čs. samostatnou brigádou a 167. střeleckou divizí ve 4:00 hodin 6. listopadu 1943 osvobodili Kyjev.

Stalin v rozkazu k 26. výročí Velké říjnové revoluce nazval rok 1943 „rokem přelomu ve Vlastenecké válce.“ A poté stručně popsal aktuální situaci na frontě: „Jestliže bitva u Stalingradu byla předzvěstí soumraku německé fašistické armády, pak bitva u Kurska ji postavila před katastrofu.“ Za hrdinství a mimořádné bojové nasazení v bitvě o Dněpr bylo bezmála dva a půl tisíce vojáků, důstojníků a generálů poctěno titulem Hrdiny SSSR. Čs. brigáda jako celek byla vyznamenána řádem Suvorova II. stupně. Plukovník Svoboda byl vyznamenán vysokým řádem Suvorova II. stupně. Celkem 139 příslušníků čs. brigády bylo vyznamenáno sovětskými řády a medailemi. Vyznamenáno bylo celkem 42 důstojníků, 4 rotmistři, 64 poddůstojníků a 29 vojínů. Po této bitvě byli vyznamenáni nejvyšším sovětským vyznamenáním – Hrdina Sovětského svazu – poručík Josef Buršík a podporučíci Antonín Sochor a Richard Tesařík.

Po osvobození Kyjeva postupovala Rudá armáda dále na západ a dobyla Fastov, Žitomir a další města. Osvobození Kyjeva a rozšíření předmostí na Dněpru velmi zhoršilo postavení německých vojsk na Ukrajině. Mýtus o Dněpru jako neprostupném východním valu definitivně padl. Rudá armáda do konce roku 1943 osvobodila přes polovinu území, kterého se fašisté zmocnili v předchozích dvou letech. Bitva o Dněpr skončila i přes nemalé ztráty velkým vítězstvím sovětských zbraní.

Bc. Miroslav Pořízek