Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Vojenský puč je jedním z možných řešení venezuelské krize. Spiknutí skupiny nižších důstojníků může Madura fyzicky zlikvidovat, říká iberoamerikanista Josef Opatrný

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Turbulentní období nyní zažívá Venezuela. Demonstrace za zlepšení katastrofální ekonomické situace v zemi rychle přerostly v odpor proti prezidentovi Nicolásovi Madurovi. Vše dostalo novou dynamiku poté, co se úřadujícím prezidentem prohlásil vůdce opozice Juan Guaidó, který požaduje vypsání předčasných prezidentských voleb a Madurův odchod. Security magazín oslovil iberoamerikanistu z FF UK prof. Josefa Opatrného, aby okomentoval situaci v kdysi nejbohatší zemi Jižní Ameriky, kterou nyní sužuje hluboká politická a hospodářská krize.

  • vojensky-puc-je-jednim-z-moznych-reseni-venezuelske-krize-spiknuti-skupiny-nizsich-dustojniku-muze-madura-fyzicky-zlikvidovat-rika-iberoamerikanista-josef-opatrny

Pane profesore, co se vlastně nyní děje ve Venezuele? Jde o státní převrat proti Nicolásovi Madurovi podporovaný USA, spravedlivý ,,hněv ulice" kvůli nahromaděným ekonomickým problémům, či o něco jiného? 

Je to projev prohlubující se ekonomické, sociální a politické krize, do jejíž nové fáze vkročila Venezuela před dvaceti lety, kdy nastoupil do prezidentského úřadu představitel nového režimu bývalý pučistický podplukovník Hugo Chávez. On sám nazval tento režim socialismem jedenadvacátého století a sliboval, s odkazem na obrovské zásoby ropy země a kubánský příklad, vybudování nové společnosti. Ve skutečnosti se jemu a jeho nástupci Madurovi podařilo úplně rozvrátit hospodářství země a zároveň soustavnou perzekucí opozice ovládnout politickou scénu. Když došlo v roce 2017 k vlně protivládních demonstrací, nasadil Maduro proti demonstrantům armádu, policii a ozbrojené chavézovské milice. Jejich zásah přinesl víc než stovku mrtvých, masivní pronásledování kritiků režimu a pokus o vyřazení parlamentu ovládaného opozicí z politického života. O rok později organizoval režim prezidentské volby, v nichž nemohli kandidovat přední opoziční kandidáti. Opozice proto tyto volby neuznala, navíc si evidentně uvědomila, že už jde o její fyzickou existenci. Využila tedy na počátku roku 2019 konce Madurova volebního období a pokouší se režim svrhnout.

Do popředí se dostal opoziční politik Juana Guaidó, který se prohlásil úřadujícím prezidentem. Co o něm víme a jaký je jeho program?

Sedmatřicetiletý strojní inženýr pocházející z rychle mizející střední vrstvy venezuelské společnosti (matka učitelka, otec pilot). Už jako student se účastnil protichavézovských a protimadurovských demonstrací. Člen strany Voluntad Popular – Lidová vůle vedené Leopoldem Lópezem, který byl za kritiku režimu odsouzen na čtrnáct let do vězení. Guaidó byl zvolen do národního shromáždění v roce 2015, aniž v té době patřil k předním představitelům strany a opozice vůbec. Jím se stal až po zvolení do čela národního shromáždění na začátku roku 2019 a potom, co vypršelo Madurovi jeho první prezidentské období, se s odkazem na venezuelskou ústavu, mimochodem chavézovskou, prohlásil prozatímním prezidentem. Hlavními body jeho programu je rychlá pomoc milionům hladovějících obyvatel země a neodkladné vypsání prezidentských voleb, které by normalizovaly situaci v zemi a otevřely cestu k její rekonstrukci a demokratizaci.  

Česká vláda uznala Guaidóa venezuelským prezidentem stejně jako některé další státy. Považujete to za správný krok v momentě existujícího ,,dvojvládí“?

Jistě. Je to ovšem pouze jistý symbol. Madurův, a předtím Chavézův režim, je naprosto odsouzeníhodnou entitou, která nejenže způsobila Venezuele obrovské škody, ale je silně destabilizujícím prvkem v celém regionu. V posledních dvou letech odešly z Venezuely asi tři miliony lidí, což znamená velkou zátěž pro okolní státy, především Kolumbii, ale i Brazílii a dokonce i relativně vzdálené Chile.

Jak silná je teď politická pozice Nicoláse Madura? Má významnější podporu lidí, nebo ji rychle ztrácí ve prospěch Guaidóa? 

V případě Madura dnes v podstatě nelze mluvit o politické pozici. Opírá se pouze o armádu, policii a milice vytvořené už Chavézem. Sympatie mu pak projevuje početně velmi malý segment společnosti, který si Maduro kupuje potravinovými příděly. Ony prvně zmiňované instituce zatím tvoří oporu spolehlivou. Neměly nikdy v historii Venezuely takové postavení jako dnes. Kromě zaručeného vysoce nadstandartního příjmu distribuují vojáci potraviny, jichž je v zemi kritický nedostatek. Část z nich samozřejmě ukradnou pro svoji potřebu, další část prodají na černém trhu. Řada vysokých důstojníků se pak podílí na obchodu s kokainem, který míří z Kolumbie především do Spojených států a přináší účastníkům tohoto vysoce lukrativního podniku obrovské příjmy.

Za katastrofický stav venezuelské ekonomiky je viněn právě Maduro. Je to opravdu jen jeho zodpovědnost, nebo kořeny neúspěšného socialistického experimentu sahají daleko více do minulosti? 

Máte pravdu, kořeny neúspěchu Chávezova a Madurova experimentu sahají hodně daleko. Je třeba říci, že Chávez vstupoval do politiky nadvakrát. Nejdřív neúspěšným vojenským pučem v roce 1992, po amnestii pak kandidoval v prezidentských volbách a za naprosto regulérních podmínek zvítězil. Hlasy získal kritikou klasických politických stran, které podle jeho slov způsobily závislost země na ropě a staly se navíc symbolem korupce. Co se týče ropy, závislost Venezuely na této komoditě se za Cháveze a Madura ještě prohloubila, současně pak svojí ekonomickou politikou, rozsáhlým zestátňováním nebo likvidací soukromých podniků, přivodili naprostý rozvrat hospodářství. Paradoxně nemohli znárodnit ropu. To učinila venezuelská vláda už v sedmdesátých letech, kdy vytvořila státní ropnou společnost (PdVSA - Petróleos de Venezuela, S.A). Do čela zestátněných firem často jmenovali generály či jiné vysoké důstojníky bez jakýchkoli zkušeností a schopností v hospodářské sféře, což ovšem platí i o už zmiňované ropné společnosti řízené až do Chávezova nástupu presidentského úřadu vysoce kvalifikovanými profesionály, kteří se mohli opírat o odborně dobře připravený technický personál. Po velkých politických čistkách v roce 2002 odešly tisíce těchto odborníků především do Kolumbie a Kanady, kde se podílely na rozvoji místní petrochemie. Stejná politika pak poškodila další hospodářská odvětví Venezuely: obchod, spotřební průmysl či metalurgii. Chávezovi a Madurovi se podařilo zlikvidovat i zemědělství, které patřilo od koloniální doby k hospodářským pilířům země. Dnes je Venezuela životně závislá na dovozu potravin, nejen od sousedů, hlavně Kolumbie, ale také z Ruska a Turecka.

Co způsobilo zmíněné ekonomické problémy Venezuely, z nichž zatím, jak se zdá, není cesta ven?  

Problémy souvisejí paradoxně s obrovským nerostným bohatstvím země, která má jedny z největších zásob ropy na světě, společně se Saudskou Arabií. Od třicátých let minulého století význam ropy pro Venezuelu stále rostl a poté, co byla vytvořena v roce 1976 státní ropná společnost, stala se ropa základem celé ekonomiky. Stát využíval příjmů z ropy různými způsoby, dokázal např. postavit jednu z největších vodních elektráren na světě, zajistil svým obyvatelům mimořádně laciný benzín, jeho cena nekryla a nekryje zdaleka cenu suroviny, z níž se benzin vyrábí a stát tedy cenu benzinu silně dotoval, obrovské sumy ze státního podniku zmizely v korupčním prostředí, kdy vládnoucí politická strana, ve volbách se do roku 1998 pravidelně střídaly u moci dvě hlavní strany v zemi, pak nastoupilo období vlády strany jediné, dokázala vždy zajistit svým členům ekonomické i sociální výhody. Přitom neustále rostla závislost Venezuely na exportu ropy a upadala další výrobní odvětví. Na počátku 90. let tvořily příjmy z obchodu s ropou 80% příjmů venezuelského zahraničního obchodu a za Cháveze a jeho nástupce Madura se závislost prohloubila na 95%. Dokud ceny ropy rostly, a Chávez očekával jejich růst až do výše 500 dolarů za barel, kynula Venezuele podle jejích představitelů zářná budoucnost. Když v ceny ropy po roce 2013 začaly prudce klesat v souvislosti s masivní těžbou suroviny z ropných břidlic a písků se plně projevily chyby hospodářské politiky Cháveze a Madura. Barel ropy pak nestál očekávaných 500 ale pouhých 50 dolarů, někdy i méně a současně klesala venezuelská produkce. Tady se projevila špatná strategie generálů v čele venezuelské ropné společnosti. Soustavně zanedbávali údržbu stávajících těžebních zařízení o investicích do nových technologií nemluvě a těžba tak postupně klesla až na úroveň počátku devadesátých let minulého století. Poslední velkou ranou venezuelské ekonomice, pokud lze vůbec ještě o ekonomice mluvit, je rozhodnutí Washingtonu zablokovat účet PdVSA v amerických bankách. Spojené státy, byť se to zdá podle rétoriky představitelů obou zemí skoro nemožné, jsou stále největším obchodním partnerem Caracasu a prodej venezuelské ropy do USA je největším zdrojem příjmů Madurovy vlády. Trump argumentoval při oznámení svého opatření žádostí Guaidóa, který ji zdůvodnil obavou z rozkradení účtu Madurovou administrativou. Fakt, že před dvěma měsíci zemřel v caracaském vězení jeden z posledních ředitelů PdVSA obviněný z rozsáhlých malverazací s tímto účtem, je pak logickým vysvětlením Guaidóových obav.

Cesta ze současné situace Venezuely bude proto hodně složitá a já se obávám, že odstranění následků Chávezova a Madurova počínání může trvat celá desetiletí. Nejsem si přitom vůbec jist, že Madurův režim zmizí v dohledné době z venezuelské politické scény.

Klíč k řešení venezuelské krize drží armáda, z nichž někteří představitelé už stačili přejít k opozici. Profesor Ivo Barteček před časem řekl, že Maduro bude jednou svržen armádou. Myslíte si to také, nebo předpokládáte jiný, pokojnější scénář?

Ano, vojenský puč je jedním z možných scénářů. Buď v podobě rozhodnutí generálů, kteří Madura sesadí a pošlou do exilu, nebo spiknutí skupiny nižších důstojníků, kteří Madura fyzicky zlikvidují. Jsou to scénáře sice možné, vycházejí z analogie pádu venezuelského diktátora Peréze Jimenéze v lednu roku 1958, kdy se k protivládním demonstracím připojila část armády a policie a Peréz Jimenéz kapituloval, nepovažuji je však za moc pravděpodobné. Také proto, že ve venezuelské armádě působí řada zkušených kubánských poradců, jimž by přípravy puče určitě neunikly. Příslušnou informaci by pak jistě dostal Maduro a jeho věrní, kteří by s pučisty rychle skoncovali. Popravdě řečeno, nevidím moc možností, jak zbavit Madura moci. Opozice doufá v sílu masových demonstrací a mezinárodní izolaci režimu, ani ty nemusí ovšem k jeho svržení stačit. Přímou zahraniční intervenci pak považuji za vyloučenou, tuto eventualitu snad nemůže myslet vážně ani Trump. Jediným jejím efektem by fakticky bylo posílení režimu, o jehož protidemokratickém a totalitním charakteru nemůže být nejmenší pochyby. Vím, že to bude znít pesimisticky a možná nepravděpodobně, ale Chávez a Maduro se velmi intenzivně hlásili či hlásí ke kubánskému příkladu. A na Kubě existuje obdobný režim jako dnes ve Venezuele už šedesát let.

zdroj: https://www.securitymagazin.cz/security/vojensky-puc-je-jednim-z-moznych-reseni-venezuelske-krize-spiknuti-skupiny-nizsich-dustojniku-muze-madura-fyzicky-zlikvidovat-rika-iberoamerikanista-josef-opatrny-1404062529.html

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře