Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Štrougalovy paměti: povinné čtení pro ty, kteří nechtějí zůstat odkázáni na propagandu (1.)

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Narůstající sociální rozdíly v neprospěch většiny, živelnou inflací znehodnocené důchody a úspory obyvatelstva také nevyvolávají spokojenost. Zvýšená kriminalita, statisícová nezaměstnanost - to jsou rovněž nežádoucí společenské jevy v dnes již dvacet let existujícím režimu. Ten, kdo politicky prohrál, nemůže udělat víc, než to konstatovat.

  • strougalovy-pameti-povinne-cteni-pro-ty-kteri-nechteji-zustat-odkazani-na-propagandu-1
Noví vladaři mají nesnadnou, byť nadějnou šanci - vládnout lépe. Jenže jak se u nás říká - léta běží - dobře už bylo. Nechápu, proč nový režim nezvolil racionálnější variantu onoho částí společnosti „toužebně" očekávaného kapitalismu, čímž by se pravděpodobně částečně vyvaroval některých dávno poznaných neduhů starého, již vysloužilého kapitalistického řádu. V Československu - později i v Česku - měl totiž jinde neopakovatelnou šanci - zdědil relativně bohatou zemi s výkonnou ekonomikou.
 
Lubomír Štrougal byl předsedou vlády Československé socialistické republiky v letech 1970-88. Jako nomenklaturní kádr nebyl občany tak nenáviděný, jako ostatní představitelé režimu, zejména pro svou inteligenci a "selské myšlení". Podle interních informací sváděl s některými členy politbyra tuhé boje o ekonomické směřování naší země.

Mým záměrem je podat pravdivý, kritický obraz lidově demokratického a socialistického  Československa, ukázat některé politiky, státníky v pravdivém světle. A rozhodně se ohradit
proti „vykladačům" dějin o zločinném komunistickém režimu a jeho představitelích. Když takto vystupují někteří novináři, jacísi historikové, mávnu nad tím rukou; když se takto dívají na minulost někteří politici, je mi jich líto. Jsem přesvědčen, že tato země si zasluhuje vzdělané, profesionálně zdatné a seriózní představitele. Doufám, že aspoň v tomto směru se dočkáme v blízké budoucnosti žádoucí změny.

Předpokládám, že některé mé zde vyslovené názory a postoje se setkají i u mých některých přátel či příznivců s nesouhlasem, ba s přísnými odsudky. Ano, i v době vládnutí i nyní - po stranické a „vládní defenestraci" - jsme se s mnoha kamarády, spolupracovníky v posuzování základních příčin politické porážky neshodli. Politika má už tu logickou vlastnost - bez hádek a disputací se pravdy nedobereš. Doufám, že se při případných názorových diferencích nerozejdeme.

Když konstatuji, že v listopadu 1989 došlo k politické porážce, pak logicky beru na vědomí, že v zemi nastupuje nový režim. Tehdy mám jediné právo - uplatnit, vyjádřit svůj názor, své námitky a výhrady vůči nastupujícímu, nově koncipovanému a zaváděnému systému vládnutí. Nikoho jistě nepřekvapí, když prohlásím, že nový režim po převratu v listopadu 1989 není můj ideál.

Nemohu souhlasit s tím, že vítěz přistupuje k minulosti protivníka neobjektivně, neracionálně, že dospěl až k antikomunistické hysterii. Nemohu souhlasit s provedením živelné, totální privatizace, právně deformované, téměř nezákonné, při které došlo po neuváženém poklesu hodnoty k oruny ke znehodnocení veškerého majetku v zemi, takže jeho hodnota poklesla na cenovou úroveň nejchudších zemí světa. Nesouhlasím, že nový režim se úplně zřekl potřebného centrálního vlivu na restrukturalizaci průmyslového potenciálu, což se pak v náš neprospěch odehrálo v režii zahraničního kapitálu. Ten v privatizaci za mrzký peníz vykupoval naše konkurenční firmy a pak s nimi v rozporu se zájmy naší země nakládal a nadále nakládá.

Narůstající sociální rozdíly v neprospěch většiny, živelnou inflací znehodnocené důchody a úspory   obyvatelstva také nevyvolávají spokojenost. Zvýšená kriminalita, statisícová nezaměstnanost - to jsou rovněž nežádoucí společenské jevy v dnes již dvacet let existujícím režimu. Ten, kdo politicky prohrál, nemůže udělat víc, než to konstatovat. Noví vladaři mají nesnadnou, byť nadějnou šanci - vládnout
lépe. Jenže jak se u nás říká - léta běží - dobře už bylo. Nechápu, proč nový režim nezvolil racionálnější variantu onoho částí společnosti „toužebně" očekávaného kapitalismu, čímž by se pravděpodobně částečně vyvaroval některých dávno poznaných neduhů starého, již vysloužilého kapitalistického řádu. V Československu - později i v Česku - měl totiž jinde neopakovatelnou šanci - zdědil relativně bohatou zemi s výkonnou ekonomikou.

V září 2008 uplynulo dvacet let, kdy jsem z vlastního rozhodnutí odstoupil z funkce předsedy vlády ČSSR. Od roku 1950 do roku 1988, tedy třicet osm let, jsem působil v politice. V unitární a
federální vládě v různých funkcích celkem dvacet šest let. Od roku 1959, kdy jsem byl pověřen funkcí ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství, až do roku 1988 - čtyři roky mezi tím jsem byl tajemníkem ÚV KSČ, kdy jsem skončil ve funkci předsedy federální vlády - jsem se přímo či nepřímo
účastnil v centrálních orgánech rozhodování o závažných otázkách vývoje Československé republiky, života občanů této krásné země. Tehdejší vládnoucí režim, počínaje rokem 1945, eventuálně rokem 1948, je dnes dle jakési parlamentní proklamace nazýván nezákonným. S tímto hodnocením zásadně
nesouhlasím.

A už vůbec nechápu, jak i Ústavní soud mohl potvrdit ústavnost zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Tak máme v naší zemi světovou raritu - ústavní soudní instituce autoritativně stanoví, jak hodnotit čtyřicet let minulého režimu. Zřejmě bych měl zvažovat, zda se nedopouštím neústavní činnosti, když druhou polovinu minulého století hodnotím poněkud jinak. Nemám v úmyslu zatajovat, zlehčovat či jakkoliv omlouvat nezákonnosti, ke kterým v závěru čtyřicátých a v prvé polovině
padesátých let došlo. Nelze však z těchto nezákonných činů obviňovat celou stranu nebo některé členy strany, že jsou přímo či nepřímo odpovědni za tyto odsouzeníhodné činy. Za to odpovídali konkrétní funkcionáři, kteří se v letech 1948-1955 podíleli na nezákonných opatřeních, ba i rozsudcích. Ti měli být v době, kdy došlo k poznání těchto skutečností, odvoláni z funkcí a měli zaujmout přísnou odpovědnost. To se bohužel nestalo. I nadále zůstali ve funkcích, většinou vrcholných, ač si
museli být vědomi hluboké spoluviny na četných lidských tragédiích. S pocitem vlastní viny pak v dalších letech oddalovali vyřešení závažných lidských osudů v této době způsobených.

Patřím ke generaci, která ve svých dvaceti letech po květnu 1945 vstupovala do KSČ. Z této generace nás řada byla po absolvování vysoké školy na sklonku padesátých let a zvláště po XX. sjezdu KSSS pověřována odpovědnými funkcemi v krajích i v ústředí. Byl jsem jedním z nich. Jsem přesvědčen, že budoucnost lidstva, tedy i této země nepředstavuje kapitalismus se všemi rozpory a negativními sociálními i společenskými důsledky, jak jsme toho v současném světě svědky. Budoucnost - byť časově neodhadnutelně - patří sociálně spravedlivé společnosti, kde každý člověk, občan najde v zájmu svém i v souladu se společností důstojné místo, upokojivé uplatnění. Neexistují racionální, pro lidi celého světa přijatelné důvody - nikdo je nevymyslel ani se o to nepokusil -, proč úzká skupina lidí ve světě má miliardové, zítra bilionové majetky a převážná část obyvatelstva žije v chudobě či dosahuje jen životního minima. Vývoj kapitalistického světa směřuje k tomu, že malá - stále se početně zmenšující skupina
vlastní stále se zvětšující podíl majetku, bohatství ve světě.

Jsem pro zásluhovost, ale míra racionality by měla být zachována. A není úzký vztah mezi bohatstvím úzké skupiny vyvolených a politickou mocí ve státě? Chce někdo tvrdit, že peníze neovlivňují uplatnění demokratických práv člověka? Peníze rozhodují vše - nese se dnes celým světem. Ke cti zastánců budování kapitalismu v Čechách - on to vůbec nikdo z nich v této zemi nepopírá. A tím také nepopírá, že s naší porážkou nezmizely příčiny rozporů a nespravedlností, které před dvěma sty lety vedly ke vzniku ideologie socialismu. O sociálně spravedlivou společnost jsme se snažili v této zemi po druhé světové válce. Tyto ušlechtilé cíle dnešní antikomunisté vůbec nevzpomínají. Jim k argumentaci stačí procesy padesátých let.

S chudobou jsme se vypořádali a s bezdomovci jsem se setkal až po roce 1989. Byl úspěšně vyřešen bytový problém. A lidé se nebáli večer vyjít na ulici. Veřejná bezpečnost měla svou autoritu. Mnohé se v naší zemi za těch čtyřicet let ve prospěch pracujícího člověka změnilo. Představitelé nového režimu převzali nezadluženou zemi se žádoucím ekonomickým růstem.

Je opravdu zločinná ta politika, která usiluje o to, aby lidé měli práci, aby zde nebyla chudoba, aby bylo postaráno o mladé lidi a vzdělání bylo přístupné všem, aby každý občan měl kde bydlet, mladí měli reálnou šanci si opatřit byt, aby byl dostatek jeslí a školek, byla dostupná zdravotní péče?

Je známo, že režim, který se orientuje jen na chyby, slabá místa, nesprávnosti, kterých se „protivník", tedy minulý režim, dopustil, zásadně oslabuje svou důvěryhodnost a zároveň si zužuje prostor při formulování svých programových řešení. I Václav Havel v roce 1989 vyhlašoval: „Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme, nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost… rozumně jednat." Nepřiznat, že také minulý režim byl v něčem úspěšný,
nevyužít tisíce schopných, profesionálně připravených vedoucích pracovníků - ne je ze dne na den vyhodit a doživotně je - viz lustrační zákon a jiná diskriminační opatření - diskvalifikovat, to se prostě nevyplácí, plodí to nedůvěru, vznikají škody, poruchy v chodu řídicích orgánů. Ale zavilý antikomunismus je bohužel příliš hluboko zahnízděn v morku kostí některých představitelů režimu a jejich stoupenců v mediální oblasti. Byl bych neobjektivní a zapřel bych sám sebe, kdybych se kriticky nepodíval do očí závažným chybám, k nimž v průběhu čtyřicetiletého vývoje došlo. Nelze nevidět, že v jednotlivých etapách vývoje byli v KSČ, ve stranických orgánech, ve vládě lidé, kteří usilovali o zásadní změny v životě země, společnosti. Jejich hlas nebyl bohužel včas a v plném rozsahu vyslyšen.
Nepřijímaly se potřebné reformní kroky - zdůrazňuji, podtrhuji - šlo o kroky, které směřovaly ke strategickému cíli - sociálně spravedlivé společnosti. Vlivem vlastních chyb i cizích vnějších 
zásahů tento pokus skončil nezdarem.

V listopadu 1989 čas oponou trhnul, a tak jako v jiných zemích sovětského bloku došlo i v Československu k politickému převratu a poměrně bezkonfliktnímu předání moci „komunistickým režimem" restaurovanému kapitalismu. Podotýkám, že pojem „komunistický" používám jen jako dnes
vžitý pracovní název. Nepoužívala ho ani ústava či zákony, mluvilo se o socialismu nebo reálném socialismu. Konečně ani kapitalismus (v současné fázi spíše globální imperialismus) se ke svému dávno profláknutému názvu také moc nehlásí, spíše se snaží skromně vystupovat jako obyčejná, ale nenahraditelná tržní nebo globální ekonomika.

Do tří let po listopadu došlo k zániku ČSSR a k ustavení samostatné České republiky. Komunismus byl jakousi parlamentní proklamací, alias zákonem prohlášen za nezákonný, z komunistů se stali zločinci. Relevantní důkazy nebyly nalezeny, i když se za tím účelem zřídily vyšetřovací a výzkumné instituce. Bez ohledu na to byla vůči členům KSČ uplatněna zákonná represe. Bývalí komunističtí funkcionáři, příslušníci Státní bezpečnosti a Lidových milicí byli podrobeni lustračnímu zákonu, na jehož základě jsou až do konce života vyloučeni z „řádné" společnosti a podrobeni všeobecné občanské diskriminaci. Především jsou, mimo jiné, postiženi tím, že nesmějí být zaměstnáni ve státních a veřejných službách.
To je ovšem jen vrcholek ledovce. Na komunismus a komunisty se hází bláto dennodenně na všech domácích propagandistických frontách. Jednoduše řečeno: všechno zničili a za všechno mohou. Od doby pádu jejich vlády se od rána do večera na naše občany i do zahraničí (a ze zahraničí) valí ze všech mediálních kanálů organizovaný proud propagandistické laviny, urážek i nadávek na bolševiky, na jejich totalitu. Každý si chce kopnout, každý, kdo dnes něco znamená nebo chce znamenat. Pokud možno tak, aby to slyšeli ostatní. Nejen politici, ale samozřejmě i někteří novináři, umělci a všelijaké celebritky. Za všechno špatné podle současného pojetí „naší moderní historie" mohou komunisté, teprve po jejich pádu se tu narodil nový, svobodný a spravedlivý svět.

ČSSR byla dle nich zemí nesvobody, koncentráků, pracovních táborů a kriminálů. Život se řídil jen zákazy a příkazy. Nebyly banány, nemohlo se jezdit, kam se chtělo, nemohlo se nic pravdivého říkat, nic požadovat. To všechno se v různých variacích pořád omílá v tisku, v rozhlase a televizi. Na jiné, veřejně nevyhlášené názory, je uvaleno embargo a spiknutí mlčením. Jako kdyby u soudů vystupovali jen žalobci, bez potřeby slyšení a tím méně obhajoby protistrany. Samozřejmě tím nepopírám, že jsme v té době také neměli jednostrannou propagandu. Ta byla pod soustavnou palbou u nás dostupných západních médií a nebyla zdaleka tak intenzivní jako dnes. Nadávat na imperialisty režim přestalo bavit už podeseti letech. Dospělo se totiž k poznání, že to je nejen nesmyslné, ale dokonce antiproduktivní.
To dnes je antikomunismus jiná káva. Je mnohem vytrvalejší a důslednější, stal se oficiální ideologií vládnoucích pravicových stran v postkomunistických zemích. V uplynulých dvaceti letech nabyl téměř hysterického charakteru. Nedávno ustavený Ústav pro studium totalitních režimů - neboli ÚSTRk - se snaží mimo jiné prokázat, že komunismus byl a je stejně nebezpečný jako genocidní nacismus, prostě hodit oba systémy na jednu hromadu. O „úspěších" této instituce se zmiňuji v prvé části svých
pamětí.

Pracuje se na základě dvojího metru, přičemž komunisté byli a jsou ti špatní a dělali jen zlé věci,  zatímco pravicoví a ti, co s nimi souhlasí nebo dokonce zadávají, co si společnost má myslet,
jsou ti „správní a dobří hoši". To všechno je základem snah o výchovu lidí a národa v novém, a to „pravém" duchu, aby je ani nenapadlo myslet si něco jiného a nedej bože dokonce třeba usilovat o obnovu tehdy běžně existujících sociálních vymožeností. Vlastně ani není vůbec možné je připomínat.
Je otázka, jestli je to ještě pořád účinné, jestli to na lidi zabírá. Spíše se zdá, že jde o zoufalé hledání, aby bylo na koho svést všechna zla a podvody, která se našim lidem nelíbí v kapitalistické současnosti. Zdá se ale, že obyčejní lidé - občané si čím dál víc uvědomují, že pro ně restaurovaný kapitalismus není zrovna nejlepší a přestávají intenzivní a všestrannou antikomunistickou propagandu vnímat. Z polistopadové euforie se zrodila a narůstá všeobecná politická apatie. Taková pomohla před lety
rozložit komunismus. I průzkumy veřejného mínění ukazují, že významná část občanů pozitivně oceňuje, co jim přinášel život v socialistickém Československu. Současní představitelé režimu to pokládají zřejmě za nehoráznost a pomýlenost a snaží se vše zametat pod koberec. Proto se veřejnosti prezentuje černobílý obraz čtyřicetiletého panství komunismu, v němž proti sobě stála fronta zločinných komunistů na straně jedné a fronta pronásledovaných hrdinů požadujících lidská práva a svobody na straně druhé.

Je záhodno přispět k vytvoření příznivější atmosféry pro prezentaci odlišných názorů i pozitivních zkušeností z tzv. komunistické totality. Měl by existovat prostor pro svobodnou výměnu názorů těch, kteří se osobně potýkají se stinnými, nepříjemnými stránkami života, nebo jejichž životní kvality jsou
v základech ohroženy. Nebo si snad nezaměstnanost, sociální nejistoty, bezpečnost ve městech, obcích, vysoká kriminalita, bezdomovectví, narůstající sociální diferenciace a stále větší počet lidí žijících pod životním minimem nezaslouží veřejnou prezentaci?

Netoužím po tom se v těchto nepříjemných jevech nového režimu nějak nežádoucně pitvat, ale z vlastní dlouholeté zkušenosti vím, že zakrývat daný stav, nepřiznat, že společnost nejen jásá, ale také trpí, znamená vydat se na cestu do pekel. Koncem roku 1947 bylo v ČSR celkem 757 miliard Kčs základních prostředků včetně zásob a nedokončené výstavby. Pokud odhadneme jejich opotřebení na 50 %, pak dosahovaly hodnoty zhruba 400 miliard tehdejších korun. To zahrnuje výrobní i nevýrobní odvětví (bydlení, zdravotnictví, školství, správu) a majetek všech společenských sektorů - státního, komunálního, družstevního, soukromého i osobního vlastnictví.

(pokračování)

zdroj:http://www.osud.cz/strougalovy-pameti-povinne-cteni-pro-ty-kteri-nechteji-zustat-odkazani-na-propagandu-1

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře