Reportáž (nejen) o Havlovi a jiných válečnících aneb Odbíjí nám dvanáctá?

V listopadu se ale konala ještě jedna pozoruhodná akce, a to v Čechách. Se dvěma jmenovanými měla Česká konference společnou nejen nezvykle vysokou kvalitu přednášek a debaty, která se tam vedla, ale i totální ignorování ze strany sdělovacích prostředků. To, že v Česku panují silné předsudky vůči všemu ruskému, by mohlo vysvětlit absenci novinářů na Rhodosu i v Soči, ale jak pochopit jejich absenci v Kutné Hoře?

Inu, žádnou přehnanou vědu v tom nehledejte. Stejně jako na Rhodosu a v Soči, i v Kutné Hoře se mluvilo bez cenzury a tak otevřeně, že by všechny ty nevhodné informace mohly narušit pečlivě a léta budovaný obraz demokracie a svobody, který však po hříchu nemá s realitou příliš společného.

Odbíjí dvanáctá dnešní společnosti? Co přichází? Kudy vede cesta? A probudíme se včas? To byly hlavní otázky, na které hledala Česká konference odpověď. Autor těchto řádků byl organizátorem Karlem Křížem pozván do diskuse o budoucnosti alternativních médií a nejvíc se těšil na odpolední blok, který debatě předcházel a týkal se současného dění, jež by se dalo označit jednoduše jako globální krize, pokud zůstaneme slušní.

Svým příspěvkem měl sobotní odpoledne poctít Jan Petránek, jeden z nemnoha českých novinářů, který se na sebe může bez uzardění podívat do zrcadla. Tento komentátor, literát a disident před pražským jarem 1968 působil v Československém rozhlase, odkud byl pro své proreformní vystupování vyhozen, stal se signatářem Charty 77, přispíval do samizdatových Lidových novin a jakožto penzista je od roku 1993 plně nezávislý.

Pan Petránek, který spolupracuje například s Českým rozhlasem či Českou televizí, paradoxně zůstal disidentem i po roce 1989, neboť se oproti většině kolegů nebojí říct a napsat, co si skutečně myslí – a tak jako jeden z prvních začal mluvit o řízené migraci do Evropy a nepapouškuje protiruskou propagandu, nýbrž se snaží realisticky informovat například o konfliktu na Ukrajině či Evropské unii.

Čtyřiaosmdesátiletý doyen české žurnalistiky nakonec k mému velkému zklamání nedorazil, neboť se zrovna nacházel v nemocnici, ale organizátorům se s ním podařilo spojit alespoň telefonicky. „Současná situace je málo radostná. Cílem je vyvolat strach, a to nesmíme dopustit,“ myslí si novinář, který v krátké zdravici připojil jeden zajímavý postřeh: „Rozumný státník volí válku jako poslední možnost, USA ji volí jako první. Musíme naléhat na naše vládce, aby se změnili.“

Po hlasu Jana Petránka se na pódiu objevil další zajímavý představitel dnešní mediální scény – docent Petr Žantovský, publicista, vysokoškolský pedagog a autor více než 20 knih o médiích, který se rovněž nebojí popisovat věci bez příkras. Svoji přednášku nazval Mediální manipulace v digitálním věku. Což samozřejmě neznamená, že jde o jev nový a spojený s digitálním věkem, neboť, jak Žantovský podotýká, „manipulace je minimálně posledních 80 let v médiích stále přítomnou entitou“. Jak ale upozorňuje, vůbec se to nemusí týkat jen těch mainstreamových.

V dnešní době se totiž prudce rozvíjí občanská žurnalistika, kde každý může být jak příjemcem, tak tvůrcem obsahu, a tím se zcela mění mediální paradigma; stejně tak přibývají takzvaná alternativní média, jejichž kvalita bývá různá. Pouštějí se do nich často lidé, jejichž nadšení je často o mnoho větší než novinářské umění. Ovšem i přes jejich kolísavou kvalitu je třeba mít na paměti, že co dělá ve velkých médiích dvacet lidí, v alternativních musejí zvládnout dva.

I proto, že mainstreamová média se vesměs stávají spíš PR agenturami různých vlastníků či zájmů, váha alternativních médií roste. Podle průzkumu univerzity v Düsseldorfu je postoj tradičních žurnalistů takový, že jsou pro ně internetová média velkou hrozbou. Vzhledem k tomu, co tito produkují například v souvislosti se situací na Ukrajině, v Sýrii, ale i jinde ve světě, je jasné, proč se nezávislých médií, nebo aspoň těch, která říkají něco jiného než oni sami, bojí jako upír česneku. Petr Žantovský ale nabádá: „Chybí mediální gramotnost. Pokud se chcete vyznat v internetových médiích, musíte se sebevzdělávat. A pozor na emoce.“ Svůj příspěvek zkušený mediální analytik a historik zakončil výstižnou větou: „Nastává čas, kdy se musíme rozhodnout mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.“

Amerika zná odpověď…

Další výrazná osobnost, Jan Schneider, si všímá totalizujících tendencí, které mají mnoho odpovědí, ale málo otázek, a připomněl bonmot amerického novináře Arta Buchwalda: „Amerika zná odpověď. Jak zněla otázka?“ Signatář Charty 77, po roce 1989 zaměstnanec tajných služeb, analytik a bezpečnostní expert se snažil vážnou a kalamitní společenskou situaci u nás i ve světě odlehčit, a prohlásil, že ve „vypjaté situaci je nutné se nadechnout a zasmát, neboť nejhorší je smrt z úleku“.

Co měl na triku Henry Kisinger? A Václav Havel? Proč jsou vojenské akce NATO nelegální? Co o této organizaci zjistil Marek Obrtel? Jaká je skutečná situace v Německu a co se o uprchlické krizi neříká? Zbytek reportáže si můžete přečíst na http://www.casopis-sifra.cz/reportaz-nejen-o-havlovi-a-jinych-valecnicich-aneb-odbiji-nam-dvanacta/

Popiska foto: „Pokud by se státy NATO chovaly legálně a podle smlouvy, nemohly by ty konflikty nikdy nastat. Zlomové pro mě bylo Kosovo, kde jsem pochopil, že to celé je podvod,” říká Marek Obrtel.