Pane Fuchsi, co Vás na imigrační krizi nejvíc zaráží?

Zaráží mě spousta věcí. Ale abychom nebyli hned zkraje negativní, dá se to říct i takto: Současná imigrační krize je mezní společensko-politickou situací, a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Dnes se tedy můžeme více než kdy jindy leccos dozvědět: o manipulační síle médií – o časté naivitě dobrých úmyslů – o nesnadnosti uznat závažné omyly – o chtěné slepotě sluníčkářů – o obludných rozměrech politicko-mediálního pokrytectví – o ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – o rezistenci zdravého rozumu veřejnosti – o „demokratické“ propasti mezi elitami a veřejností – o trestuhodné lhostejnosti politiků k bezpečnosti jejich voličů – o nelidské závislosti politiků na volebním úspěchu – o totalitním chování a frapantní nezodpovědnosti bruselských špiček – o vysoké frekvenci konfuzních pojmů (lidská práva, tolerance, solidarita, milosrdenství, povinnost, nenávist…)…

Jaké závažné omyly máte na mysli?

Především je tu soubor omylů o multikulturalismu, které vyúsťují do jeho kladného hodnocení. Dále jsou tu omyly, které souvisejí s postmoderní mentalitou, s její relativizací myšlenkových a mravních hodnot. Není náhodou, že se multikulti ideologii daří právě v postmoderním klimatu. V nejhlubší poloze se pak nacházejí zamrzlé a uctívané omyly moderních filosofů o pravdě, o člověku a o mravnosti, které ten neblahý postmoderní relativismus stvořily; moderním intelektuálům se staly doslova drogou. A konečně tu máme řadu mylných až sofistických soudů, které se vrství kolem imigrační krize – o muslimech, o hrozbách muslimské imigrace, o humanitě, o lásce a nenávisti či o domnělé mravní vyspělosti sluníčkářů a údajné morální pokleslosti jejich kritiků.

Za pozornost stojí urputná životnost zmíněných druhů omylů: filosofických, ideologických i praktických.

V čem se multikulturalismus mýlí? Existuje dnes přijatelná alternativa k soužití různých kultur? Bylo by například správné nutit přistěhovalce, aby se vzdali svých zvyků?

Když se mluví o absurditách multikulturalismu, nemyslí se tím to, co přináší v dějinách běžné přistěhovalectví; řeč je o multikulti jakožto jedné z variant dominantní ideologie současného Západu. Neomarxisté v ní společnostem sugerují, že stále se prohlubující etnicko-kulturní rozrůzněnost je tím nejlepším, co je může potkat. V normálních poměrech je přistěhovalecká politika řízena rozumnou mírou, s povinným ohledem na soudržnost společnosti. V ideologicky poblázněném světě kulturních marxistů je ale všechno jinak; především rozumnost je v něm na obtíž. Je překonána ideologicky nadřazenými postuláty, podle nichž se mají západní společnosti od základu změnit a hodnotově reorganizovat. Jejich kulturní identita má být rozpuštěna. Homogenní státy a monokulturní národy musejí zmizet.

V pozadí líbivých řečí o setkávání kultur, o jejich plodném dialogu, vzájemném naslouchání a obohacování nestojí jen blouznivý ideál osvícenců o všelidském sjednocení. Neomarxisté rozpoznali v přistěhovalectví skrytou revoluční sílu. Zapojili ho tedy do svého tažení a učinili z něj účinný nástroj rozkládání nenáviděné západní civilizace. Falešná rétorika multikulti humanistů má jen zakrýt destruktivní potenciál bezmezného mísení ras či kultur a jeho konfliktotvorné účinky.

Žádoucí alternativou k představám multikulturalistů o soužití různých kultur by byl tedy návrat k rozumu a politické zodpovědnosti. Ten by také umožnil prozíravější imigrační politiku a rozhodování o tom, jaké zvyky přistěhovalců respektovat. V současnosti se ale zdá být rehabilitace rozumu v nedohlednu. Elity Západu propadly ideologii neomarxistů, která se intelektuálně i politicky etablovala do té míry, že k vystřízlivění by mohl vést jen nějaký pořádný otřes či spíše jejich série.

Jak bychom tedy měli reagovat na lidi, kteří přicházejí do Evropy? Vždyť i my se můžeme ocitnout v obtížné situaci.

Podobně jako úžasný slogan „Kdo je proti uprchlíkům, nahrává islamistům“ pochází i dnes důsledné užívání termínu „uprchlíci“ (s podtextem „válkou zbědovaní“) z nějakého ideového multikulti centra pro politické korektory. U nich je, jak víme, ideologie nad realitou a politicky korektní lež víc, než pravda. Kdo ale nemá rozum zastřený zvrácenou ideologií a mediálním ohlupováním, ten mezi běženci rozlišuje a z dostupných informací ví, že ti skuteční uprchlíci jsou v menšině. Pro jednou tedy také preferujme nějakou tu menšinu a pomáhejme skutečným uprchlíkům. To ještě neznamená automatické občanství a už vůbec ne pomoc za cenu sebezničení; milosrdenství bez rozumu není milosrdenstvím.

V Bruselu je však místo jen pro otevřené. Všichni tam tedy mají srdce dokořán, a proto otevřeli dokořán i hranice; uvítací výbory posunuli až k nim. Uchváceni vlastní humanitou honem odhodili zkostnatělé právo (přece ty nebožáky nebudeme střílet) a nahradili ho objevnými slogany: „Člověk není ilegál“, „Všichni tvoříme jedno lidstvo“, „Naše země je i Vaše“. Názorný příklad nadřazenosti ideologických zájmů a direktiv nad zákonem v podání madam Merkelové.

Tón následného vzepětí slaboduchosti udala mocná kancléřka. I takový Jandourek z jejích not vyčetl, že se teroristé neplahočí s běženci, protože přece mají na letadla. Jiní zase apelují na tvrdá srdce prostých duší připomínkou, že jsme také měli své uprchlíky. Prosté duše ovšem zatvrzele namítají, že ti kdo prchali z komunistického ráje, nešli na Západ ničit jeho kulturu; měli naopak vůli se integrovat. To se však nedá říct o muslimech, kteří Západem z velké části pohrdají.

Problémem jsou tedy imigranti ekonomičtí a hlavně imigranti dobyvatelé. Ti se nedají rozumně chápat jako oběti války. A právě o ně se vede s multikulti sluníčkáři spor. Jandourek se sice nad termínem „sluníčkář“ durdí, je prý přihlouplý. Jen jestli to nebude tím, že sám dobře cítí, jak je trefný. Ctitelé politické korektnosti skrývají problém současné imigrace pod všezahrnující termín „uprchlík“, ve víře, že samo pojmenování změní realitu; ve skutečnosti ji jen zastírá.

Co je špatného na tom, když si chce někdo zajistit lepší podmínky pro sebe a svoji rodinu?

Samo o sobě není na takovém úsilí špatného nic. Když to není zajišťování na úkor druhého či za každou cenu, je dokonce pochopitelné. Něco jiného ovšem je, když egoistickou morálkou (ne)vychované a „lidskými právy“ poblázněné elity současného Západu začnou v souvislosti s ekonomickými migranty kázat o právu na materialisticky definované štěstí. Logika takového poučování by sice vedla k ospravedlnění jakéhokoli jednání, zaměřeného k hédonickému štěstí jednajícího. Ale elity proti ní mají ideologickou pojistku: v multikulti světě jsme takto velkorysí jen k privilegovaným menšinám; k nim patří i současní migranti. Rubem takové velkorysosti je pak zvláštní sklon k bezpráví vůči těm, kdo s jejich privilegováním nesouhlasí.

Teoreticky je samozřejmě možné vyvracet postmoderní hédonismus a ideologické čachrování s lidskými právy. Prakticky ale není proti takové dogmaticko-mocenské svévoli argument, který by ji aktuálně zastavil. S multikulti fanatiky by snad mohlo pohnout, jen kdyby na vlastní kůži zakusili kruté následky své velkorysé humanity, třeba v roli okradených, znásilněných, truchlících… Když to potká jiné, jsou aspoň někteří z nich jen na pár minut před kamerami „zděšeni“.

Z křesťanského prostředí ale přichází eticky zajímavější snaha o porozumění pro ekonomické migranty. Přejme i druhým, co přejeme sobě a svým dětem. Zajišťujme jim stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Takový je přece požadavek zlatého pravidla, jež je dokonalou antitezí egoistického sebezvýhodňování – obecného to principu mravní zloby. Pomáhat imigrantům k lepšímu životu je prý tedy mravní povinností. Jenže, podobné aplikace mravních pojmů a zásad vyvolávají u lidí, schopných prohlédnout jejich účelovost, odpor k samotné morálce.

Nekončící přívaly imigrantů, jak nám je naděluje štědrý Brusel, totiž neatakují jen náš egoismus, který se skutečně léčí nezištnou pomocí druhým. Ohrožují i zabezpečení těch, k nimž máme přednostní povinnost; tedy příslušníků rodiny a národa. Také mravní povinnost je přirozeně diferencovaná. Lidský jedinec je prostě stvořen tak, že má větší zodpovědnost za vlastní rodinu a národ než za stav lidstva. To ale megalomaničtí ideologové a sociální inženýři, proměňující své frustrace a odvážné vize v příkazy doby, nikdy nepochopí. Vedle konfliktu elit s širokou veřejností tedy přináší současná imigrace i vážnější konflikt ideologického projektu s požadavky přirozeného mravního zákona.

Zlaté pravidlo totiž není na straně proponentů imigrační tsunami, jak se zdá vyznavačům etiky soucitu – a to ani v aplikaci na čistě ekonomické přistěhovalce. Neboť vylučuje typicky ideologické předimenzování nějaké populární, obvykle emočně nabité kvality (milosrdenství, pomoc potřebným) do extrému; nepřipouští její absolutizaci na úkor druhých. Zlaté pravidlo totiž žádá, abychom jednali s druhými tak, jak bychom rozumně (ne jakkoli) chtěli, aby oni jednali s námi. A my bychom přece nemohli rozumně chtít, aby se druzí námi nechali bezohledně přivádět na mizinu, abychom žili na jejich účet.

Nemohli bychom se tedy s čistým svědomím stát součástí tažení milionových mas k ekonomickému, společenskému a kulturnímu zruinování hostitelských zemí jen proto, že jsou jejich levicoví politici zfetovaní multikulturalismem a egoisticky počítají s našimi hlasy. Proto se Evropané právem ohrazují jak proti údělu „pro dobrotu na žebrotu“, který jim ordinují jejich elity, tak i proti hloupému obviňování ze sobeckých postojů k záplavě migrantů, jímž je tito etičtí analfabeti častují. Skutečnost, že většinu migrantů tvoří muslimové, pak dává vizi rozkladu evropských společností daleko reálnější obrysy; představuje ohrožení vyššího řádu.

Nemohli by ale imigranti představovat pro vymírající Evropu vítané pracovní síly?

No ovšem, vymírající Evropa. Jaká to morová rána postihla Evropu. Proti tomu byly ty středověké pouhou lokální epidemií. A je tu ještě jeden rozdíl. Dříve šel mor na vrub civilizačně podmíněným možnostem hygieny; dnes má příčinu ideologickou. Ano, ikony radikálního feminismu uvěřily kulturním marxistům, že tradiční rodina je zdrojem masivních, přímo fašistických nespravedlností. Snažily se tedy, aby byla především odstraněna skandální nerovnost muže a ženy. Ta prý primárně spočívá v jednostranném uvalení břemene mateřství. V patriarchátu prý vládl mýtus o mateřství jako přirozeném údělu ženy. Moderní filosofie však naštěstí ukázala, že žádná lidská přirozenost neexistuje; podle ní jsou jen socio-interakce. Ideologové vtipně navázali všelékem rovnostářství a ordinují ho vyspělým společnostem až do bezvědomí. Nic divného, že se jako na zavolanou roztrhl pytel s lidskými právy žen: mají prý právo na potrat, na rovné kariérní příležitosti, na mužský modus seberealizace, na plné hédonické vyžití…. Porodnost Evropy v důsledku těchto převratných vymožeností sice závratně klesá, ale zato se zrodily nové evropské hodnoty; a běda těm, kdo je nectí.

Internímu masakrování rodin v rámci nového hodnotového paradigmatu Evropy logicky odpovídá masivní invaze přistěhovalců. Jestliže vymíráme, potřebujeme přece doplnění zvnějšku; to snad pochopí každý. Ale tuto jednoduchou logiku lze chápat i méně optimisticky. Když už jsme nerozumným rovnostářství fanatických feministek přivolali jednu smrtelnou civilizační chorobu, budeme ji léčit nerozumnou imigrační politikou fanatických multikulturalistů, která neblahé účinky té první choroby ještě umocní. Ideologický záměr revolučních neomarxistů tak dojde svého naplnění: sebevražda Západu bude dokonána.

Rozumná imigrační politika zohledňuje společenský přínos podle celé řady kritérií. Mezi ně patří na prvním místě integrovatelnost a hledisko bezpečnostní. Pohled na imigranty a jejich přínos je ale u multikulturalistů diametrálně odlišný. Proto musejí od rozumných kritérií odhlížet. Ideologií nepostižení odborníci však rizika aktuálního masového zalidňování Evropy dobře vidí. Spočívají v neintegrovatelnosti bezpočtu imigrantů, z důvodů vzdělanostních či náboženských. Zpravodajské služby se už dnes dokonce odvažují hlásit, že zvláště muslimové budou integraci vzdorovat. Takže imigranti spíše posílí řady nezaměstnaných, oslabí systémy podpory a urychlí islamizaci Evropy. Zkušenost s pátými kolonami muslimů v evropských městech je sice elitami zamlčovaná, ale o to víc výmluvná. Tím se ohlašuje hlavním problém současné imigrační krize.

Nehází se ale v takovém pohledu všichni muslimové do jednoho pytle? Neměli by se rozlišovat umírnění muslimové a islamisté, státy muslimské a islámské? Když např. shodíme teroristické útoky nebo silvestrovské přepadávání žen na uprchlíky/imigranty/muslimy, neznamená to uplatňování principu kolektivní viny?

No ovšem, „všechny do jednoho pytle“. Tato pohotová replika na jakoukoli kritiku muslimů či islámu mezi multikulturalisty zdomácněla. Denně tu mantru slýcháme v různých tóninách od vzdělaných i polovzdělaných, ale pořád nedokáže kritiky umlčet? Čím to asi bude? Natvrdlostí či nenávistí „islamofobů“? Nebo si snad zatvrzelí kritici islámské migrace oblíbili samotný princip kolektivní viny? Víme, že se neomarxisté s kritiky oblíbených menšin nepářou. Okamžitě je stigmatizují jako x-foby a ještě přitom ve vlastních očích morálně povýší. Když pocítí potřebu svou pronikavou diagnózu intelektualizovat, sáhnou po principu kolektivní viny a cítí se být na výši i myšlenkově. Tak snadno se však ani charakter, ani moudrost nezískávají. Podsouvat oponentům princip kolektivní viny je ale lákavé.

Vítači muslimských imigrantů tedy omračují oponenty nezpochybnitelnou leč banální pravdou, že všichni přece nejsou teroristé. V obecné rovině sporu vytahují kartu umírněných muslimů. V obou případech nabývají dojmu, že kritiky vyřídili, protože je usvědčili z nespravedlivého uplatňování kolektivní viny. Když ale kritici říkají, že muslimská imigrace je hrozbou, vůbec tím netvrdí, že každý muslim je terorista, fanatik či mravně nezralý. To jen sluníčka si tu ve svém ideologií zdevastovaném myšlení pletou pojmy striktně obecné a kolektivní; v oněch se totiž predikát o celku týká všech jeho členů, v těchto však nikoli. Je-li les napaden kůrovcem, neznamená to, že je jím napaden každý strom v daném lese. Takže advokáti multikulti podsouvají oponentům nemravné užití kolektivní viny z nepochopení jejich kritiky; tudíž neprávem.

Shoda je tedy v tom, že jen někteří muslimové jsou teroristy, a že jen někteří v Evropě zvyšují kriminalitu. Copak ale křesťané nemají na svědomí také mnoho zločinů?

Tato relativizace muslimské hrozby se v souvislosti s migrační krizí také ujala. Dokonale ji ovládá Schwarzenberg, který např. přišel s objevem, že víc lidí zemře na silnicích než rukou muslimských teroristů. Takže podle něj máme chápat terorismus jako součást života, jako daň za vyspělou civilizaci. Někteří experti zcela vážně doporučují, abychom se s ním prostě naučili žít. Chtělo by se říct: „jak stoické“; ono je to však především hloupé. Ano se smrtí je nutné v životě počítat; stejně tak s katastrofami. Ale vraždění je trochu jiná kategorie. Doposud mu lidé aktivně čelili. Ovšem morálním relativismem osvícení ideologové už umí integrovat do společenského života i vraždění, jako div ne jeho plnohodnotnou složku.

Poukaz na to, že i křesťané vraždí, tu mimo jiné prozrazuje, že si tu účelový relativizátor popletl argumentační logiku. Jistěže má každá komunita své zločince. V kontextu problému imigrace ale prakticky nejde o to, abychom hodnotili, která kultura či společnost fakticky produkuje víc zločinců. Jde o to, jestli je rozumné vítat muslimy, o nichž je zřejmé, že z důvodů své víry nemají na rozdíl od jiných k jejímu násilnému prosazování daleko. Jaké hodnoty tedy mají převýšit předpokládaný prudký nárůst zločinnosti v zaplavené Evropě? Mají to být ideologicky pervertovaný humanismus či stejně tak ideologicky zfalšovaná lidská práva? Nebo snad dobré pocity elit z jejich domnělé ušlechtilosti? Jestliže vyspělé demokracie tak těžko zápasí s domácím organizovaným zločinem, nezdá se být moc rozumné, když otevřou hranice nábožensky motivovanému zločinu muslimů. Bezpečnostní hledisko je však pro elitní humanisty naší doby irelevantní. Oni přece tvoří Dějiny, co je jim do lidí.

Jiří Fuchs je mimoakademickým filosofem, patří ve filosofickém myšlení mezi linii ortodoxnější novoscholastiky. Mimo akademické kruhy přednáší už z dob před listopadem 1989, v současnosti je v kontaktu s Občanským institutem.

zdroj:http://christnet.cz/clanky/5670/fuchs.url