Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Na prahu změn - Ondřej Hoppner

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval bulváristu Ondřeje Höppnera. Novinář Ondřej Höppner by se dal bez nadsázky označit jako král českého bulváru. Po studiích na Vysoké škole ekonomické, kde zjistil, že být ekonomem pro něj není dobrý nápad, a několikaletém cestování po Evropě se v 90. letech dostal řízením osudu do redakce novin s názvem Lidová demokracie. Novinařina se mu zalíbila a už u ní zůstal.

  • na-prahu-zmen-ondrej-hoppner

Ještě před tím se ale zamiloval a na rok odjel se svou nastávající do Kanady, kde se poprvé setkal s hrůzami politické korektnosti. Octl se totiž přímo v jejím lůně. Nevěstin otec byl vlivným politikem, předsedou Nové demokratické strany neboli kanadských „socanů“. „Už tehdy to tam jelo naplno, jejich rodina patřila mezi tvůrce této ideologie. Musím říct, že to byla jedna z příčin, proč jsem se z Kanady vrátil,“ vzpomíná Ondřej Höppner s tím, že to v Kanadě, i když by tam jinak bylo krásně, vydržel pouhý rok.

Po návratu nastoupil Ondřej Höppner do bulvárního Večerníku Praha, a jelikož si majitel Fidelis Schlée vychovával novou generaci novinářů, poslal jej na stáž do londýnské BBC. „To byla úžasná doba. Byly tam položeny základy mého budoucího směřování,“ říká a vysvětluje, že jej neinspirovala BBC, ale britské bulvární noviny, takzvané tabloidy. Denně si kupoval u stánku na stanici metra Temple patero tabloidů, které pak studoval a srovnával – jak to dělají, jak za sebou řadí stránky, jaká volí témata a podobně. „Snažil jsem se naučit ty noviny dělat tak, aby komunikace se čtenáři byla co nejtěsnější.

Hlavní měřítko je ale prodej. Buď se budeme tvářit vážně, nebo se pokusíme čtenáře pobavit. Já jsem se vždy snažil o zábavu, aby to ty lidi bavilo. Když to baví mě, bude to bavit i čtenáře,“ říká muž, který se brzy stal jedním z nejúspěšnějších lidí v českém bulváru. Po Večerníku Praha zakotvil v úspěšném časopisu Spy. „Měl jsem štěstí na nadřízené. Kromě Fidelise Schléé, který byl perfektní parťák a podivín, byla zajímavá i další štace. Ve vydavatelském domě Stratosféra, jehož majitelem byl Antonin Herbeck, jenž se řemeslu naučil v Americe. O sobě jsem si myslel, že jsem fakt daleko, ale on byl ještě dál. Smekám doteď, i když náš rozchod nebyl růžový. V podstatě jsem ve Spy začal vytvářet odraz české populární scény, byla to hra. Celebrity nadávaly, ale ve skutečnosti spolupracovaly, protože každý tam chtěl být. Náklad byl asi 200 000 týdně.“

Podařilo se mu vytvořit moderní a vtipný bulvár, kterému se trojnásobně zvýšil náklad. I proto, že měl zázemí dalších redakcí společenských časopisů, včetně kvalitních fotografů či ateliéru a dalšího špičkového zázemí, tvrdí, že by bylo selhání, kdyby se mu nepodařilo uspět. Po odchodu ze Stratosféry rozjel Ondřej Höppner deník Aha, který konkuroval nejúspěšnějšímu bulváru v zemi. „Udělal jsem to podle vzoru britského OK – vtipné, velké obrázky, dobré texty… Pak najednou vznikl nápad, že bychom se mohli postavit Blesku. Dosud všichni shořeli jako papír. Blesk (jehož ředitelem byl tehdy nějakou dobu Michal Voráček, dnešní majitel Parlamentních listů) je neochvějný jako v Německu Bild. Podařilo se nám dostat prodej Aha na 200 000. Pak to šlo dolů, ale zastavilo se to na 150 000, cože je úžasné. Stali jsme se dvojkou na trhu.“ Dnes sídlí redakce Aha hned vedle Blesku a konkurují si jen naoko – ve skutečnosti jej dělají i stejní lidé.

V roce 2005 proběhla v deníku Blesk malá revoluce, kdy část redakce nabídla vydavateli Aha Sebastianu Pawlowskému, že přejdou k němu. „Pawlowski byl v situaci, kdy si mohl vybrat – buď si nechá mě, který to založil a postavil, udělal perfektní produkt, paráda, kamarádi, nebo oslabí konkurenci tím, že si půlku redakce vezme k sobě. Symbióza nebyla možná, já i František Nachtigall jsme chtěli být šéfredaktoři,“ glosuje tehdejší období pan Höppner, který – jelikož se vydavatel rozhodl pro druhou možnost – odešel do deníku Šíp, nástupnického projektu Večerníku Praha. O dnešní podobě bulváru Ondřej Höppner říká: „Někdy se mi z bulváru obrací žaludek, když je to moc přehnané. Já mám raději humor.“ Zcela vážně ale dodává: „Mladá fronta Dnes, Lidové noviny nebo další takzvané seriózní deníky jsou často ještě mnohem větší bulvár než Blesk. Deformují rafinovaně realitu a tváří se seriózně tím, že u toho mají sako a kravatu. Mají v genech cílenou deformaci veřejného mínění, a to je odpudivější než bulvár.“ Pak už přišla řeč na dnešní ideologicky pomatenou a zběsilou dobu, na politickou korektnost či gender. „Žijeme v přelomovější době, než si umíme připustit. Proměna paradigmatu společnosti je zásadní. (…) Gender je jen uměle vytvořené slovo pro radikální feminismus,“ myslí si pan Höppner. „Klíčové bylo kázání Petra Piťhy v chrámu svatého Víta, kde pronesl vizi a proroctví. V den české státnosti, 28. září, mluvil o Istanbulské úmluvě.

Místo toho, aby si to lidi poslechli a pak souhlasili, nebo nesouhlasili, ženská lobby tam poslala aktivistku, která se v kostele svlékla do naha a na těle měla nápis ,Už jste mi nasadili trnovou korunu‘, hrála si na Ježíše. Úplné psycho, odporný a nehorázný čin, který by si zasloužil potrestat. Ale místo toho byl potrestán Piťha tím, že ho udali na policii. Soud ho sice nepotrestal, ale stát řekl, že je Piťha vlastně popleta a ta jeho vize je nesprávná. Podrazil ho stát, k jehož oslavě měl Piťha projev.“ Pak se Ondřej Höppner doslova rozvášnil: „Istanbulská úmluva je něco jako manifest feminismu, to je něco tak nechutného a ponižujícího vůči mužské části světa. Obsahuje to i věci, o kterých se nemluví… Vyplývají z toho například hrůzy, že budou ustanovené nadnárodní skupiny, které budou kontrolovat přístup k ženám. Lobbistických ženských organizací je v Praze víc než benzinových pump.

Přitom domácí násilí je podle statistik marginální problém, jsou to tak tři ohlášené případy denně. Třikrát denně dojde k hádce mezi manželi, po které je jeden z nich vykázán. Je to zbytečně nafouknuté.“ Vzápětí připomněl, že Istanbulská úmluva obsahuje i například to, že když imigrant řekne, že ho znásilnili, automaticky dostane azyl, bez nějakého zkoumání. „To bude hřebíček do rakve, která už je postavená,“ varuje a dodává: „Dav se elitám špatně ovládá, tak vymýšlí podobné věci. Promění voličskou základnu, imigrace v tom hraje zásadní roli. Londýn už má muslimského starostu.“ Ondřej Höppner připomněl též jinou formu nadvlády moderních genderových neboli feministických ideologií – diskriminaci otců a nerovný přístup k nim ze strany českého státu. Sám to ostatně zažil, když soud rozhodl o střídavé péči o jeho dceru Sofii, ale exmanželka, herečka Ivana Jirešová, odmítla rozhodnutí soudu respektovat. „Symbióza ženy a státu je neuvěřitelná. Děti již de facto patří státu a ten je svěřuje matkám. Kdo má za sebou opatrovnický spor jako já, ví, o čem mluvím.

V momentě, kdy muž vstoupí do budovy sociálky, prohrává jedna nula. Může podlehnout iluzi, že jsou na něj hodní, ale stejně ho nakonec podrazí. Muž jde na sociálce uličkou do kanceláře a chodba je polepená domácím násilím, jsou tam chlupaté pěsti a plačící ženy v rohu… Tam si připadá jako černoch, který jde do Ku Klux Klanu žádat o práci. Cokoliv žena řekne, je pravda. Cokoli řekne muž, je lež. Muž je z podstaty násilník, úchyl, nemá právo mít děti, citovou vazbu nemá, jedinou citovou vazbu má matka dítěte.“ Na konec připomněl i zoufalý případ Ing. Petra Vlčka, bývalého uznávaného IT manažera, kterému hrozí čtyři roky vězení za trestné činy, z nichž jej obviňuje exmanželka. „Nejsou žádné důkazy, jen tvrzení bývalé ženy. Provinil se pouze tím, že děti nepovažuje za majetek ženy. Takhle nějak zřejmě vypadaly procesy s Miladou Horákovou v 50. letech, jak tam ona stojí a hájí se. V podobné pozici byl pan Vlček, kde všichni v místnosti byli proti němu kromě jeho advokátky ex offo, protože na vlastní už mu nezbyly peníze. O všechno ho obrali a zbyly mu jen dluhy. Odrbanej, na dně, zbavený důstojnosti.

Muži leží na zemi pokopaní, pošlapaní, poplivaní, poblití, úplně bez důstojnosti. A ty ženy do nich kopou a volají, že chtějí rovnost.“ Zhoubné ideologie se podle pana Höppnera šíří ze Spojených států amerických. „Ohnisko tohoto přístupu je v USA v Demokratické straně, což je skoro až ironický název. Šíří se to po celém světě.“ Produktem těchto sil je podle něj například i nová slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a vůbec události na Slovensku od vraždy novináře Jána Kuciaka. „Čaputová je úplná nula, mediální produkt této moci, která má schopnost ovládat masy. Jako kdyby to byla nějaká agentura pořádající demonstrace.

Dostanou ty správné transparenty, domluví se to s novinami a udělají z toho vlnu, když se zadaří.“ K „dokonalosti“ to podle něj bylo dotažené na Ukrajině. „Převrat řízený z Ameriky. Dav svrhl prezidenta. Klasická ukázka barevné revoluce. Interpretace médií byla taková, že šlo o přirozenou a spontánní vůli lidu a jedinej zlej Putin udělal to, že anektoval Krym. Realita je ale úplně jiná – nedošlo k anexi Krymu, ale k anexi Ukrajiny touto mocí a ideologií. Putin jen vyzobl z pudu sebezáchovy to, co zbylo.“ 

Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a jediný autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz

 

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře