Už někdy před třemi lety jsme v parlamentu řešili, jak se vyrovnat se situací, kdy některý z členských států má jiné než vědecké důvody k tomu, aby nepěstoval nebo nechoval geneticky modifikované organismy. U nás jsou v tuto chvíli povolené jen dvě GM kukuřice – jedna je roundup ready, tedy odolná vůči pesticidu Roundup, druhá s vneseným genem půdní bakterie Bacillus thuringiensis, tedy vylučující Bt toxin, který má insekticidní účinky proti hmyzu. Obě tyto kukuřice dodává společnost Monsanto. A právě před těmi třemi lety jsme v parlamentu připravili návrh legislativy, která by členským státům umožnila z ekologických, etických či jiných důvodů, a to bez potřeby vědeckých důkazů – zakázat na svém území pěstování i toho GMO, které je Evropskou komisí povolené. A právě v Evropské komisi jsme narazili na obrovský tlak ze strany členských států, takže náš návrh nakonec Rada EU zametla pod koberec.
Jak se vám podařilo se k tomuto tématu vrátit?
Měli jsme velké štěstí, že letošní Radě EU předsedalo Řecko. Jejich předsednictví totiž bylo velmi silné a pracovité a jednomu z vyjednavačů – panu Petrosi Varelidisovi, kterého už dnes považuji za svého dobrého přítele, se podařilo tuto agendu zvednout, a protože měl za sebou výborného ministra životního prostředí, přesvědčit i ostatní ministry ke shodě. Parlamentem je to tedy schválené a nyní to bude projednávat italské předsednictví. Věřím, že tento legislativní návrh projde.
Mít možnost zakázat pěstování GMO je jedna věc. Druhá je, zda té možnosti Česko využije. Jaká u nás vůči GMO panuje nálada?
Názory na GMO v České republice jsou čtyři. První úhel pohledu představuje angažovaná spotřebitelská veřejnost, která se vůči GMO staví velmi negativně a živě se zajímá i o situaci, která je zatím nepodchycená, a tím jsou zvířata, která jsou krmená geneticky modifikovaným krmivem, což se z etiket nedozvíte. Druhý úhel pohledu má běžná spotřebitelská veřejnost, a tady se dostáváme k syndromu „kvalita – cena“. Já tomu říkám syndrom, protože před dvěma lety se dělal průzkum spotřebitelských preferencí, který srovnával virtuální svět spotřebitele, tedy ten v jeho hlavě s reálným světem v obchodě a v nákupním košíku. V onom virtuálním světě dával každý spotřebitel přednost kvalitě a domácím produktům a ti lidé tomu v tu chvíli i věřili. Jenže pak přichází realita, kdy jde ten samý spotřebitel do supermarketu a vybere si to nejlevnější (smích). Ne, já se tomu nevysmívám. Lidé jsou u nás nesmírně podhodnocení a mzdy v ČR jsou nesmyslně nízké, protože celý řetězec nad nimi je okrádá. Odbočím – představme si zakázku a velikého soukromého developera, který sebere ten největší díl. Pak přijde subdodavatel, který si najme dalšího subdodavatele a každý z nich si ukrojí „svůj“ díl peněz, takže na lidi, kteří odvádějí fyzickou práci, už zbude jen málo. V Německu stavba dálnice skutečně podporuje ekonomiku, protože peníze, které jsou na dálnice určené, se dostanou k lidem, kteří odvádějí reálnou práci. Těmto lidem se následně zvýší životní úroveň a peníze, které utratí, kolují v systému. U nás se bohužel peníze poztrácejí v nesmyslně dlouhém řetězci subdodavatelů a v maržích mezi nimi a odplouvají skrze zahraniční firmy pryč do ciziny.
Nakolik spotřebitelské chování závisí na kupní síle?
Závisí, ale ne nutně. Lidé by si mohli dopřát kvalitní potraviny, kdyby přestali plýtvat, tedy pokud by začali kupovat menší množství kvalitních výrobků za stejné množství peněz, místo aby nakupovali hodně nekvalitních potravin a pak je vyhazovali do popelnice. Ale zpátky ke GMO a běžnému spotřebiteli. Ten sice v průzkumu řekne, že odmítá GMO i potraviny, které ho obsahují, ale v obchodě se tím vůbec nezabývá, přestože to je na obalu napsáno. V praxi totiž stejně kouká zase jen na cenu.
A co třetí a čtvrtý pohled?
Třetí pohled je pohled většinové české vědecké veřejnosti, a ten mě nesmírně nemile překvapil. Vědecká obec totiž GMO podporuje, protože věří, že bez GMO nelze uživit populaci. A pak je tu čtvrtý názor, který se týká samotných politiků. A zde mám obavu, že těm je to buď jedno, nebo je to zajímá jako byznys. Agrofert pana Babiše má v oblasti GMO zcela jistě své obchodní zájmy. V říjnu 2012 si Agrofert zaregistroval obchodní značku „Řepkový olej ZLATÝ – ZLATO Z ČESKÝCH POLÍ“ a ředitel zemědělské výroby Agrofertu Jindřich Macháček se veřejně v rozhovoru na serveru idnes.cz pochlubil spoluprací s firmou Monsanto, která produkuje osivo řepky upravené tak, aby se její olej složením blížil olivovému. Ten rozhovor je hodně zajímavý, spojuje nový byznys s GMO řepkou a konec podpory biopaliv první generace. Stačí zadat ve vyhledávači „Agrofert“ a „Monsanto“. Proto se obávám, že české politiky buď GMO nezajímá, nebo jim říkají ANO (smích).
Jak se ke GMO postaví europoslanci z hnutí ANO?
Nevím, a nemám ve zvyku cokoli předjímat. Ve výboru pro životní prostředí a bezpečnost potravin Evropského parlamentu je případná podpora GMO vnímaná hodně citlivě, takže pokud se tímto směrem objeví nějaké silné lobbistické tlaky, budeme to vědět a budeme to řešit.
Mluvil jste o tom, že čeští vědci vidí v GMO možnost, jak uživit populaci a potažmo i vyřešit světový hladomor. Vy s tím souhlasíte?
Nesouhlasím. Mám jiné řešení a tím je regionalizace. Můžeme jít technologickým řešením, nechat giga producenty hospodařit na obrovských hektarech a po vzoru jiných zemí a USA změnit živou půdu v hydroponii, mrtvý substrát, díky kterému rostlina drží zpříma, ale žije a roste pouze z toho, co se do toho substrátu nalije a co se na rostliny nastříká. Můžeme produkovat GMO a ty pak vozit nějakým chudákům do Afriky nebo do Bangladéše, ale to podle mě není udržitelné řešení a udržitelnost bude heslem dne v následujících deseti dvaceti letech. Udržitelnost a regionalizace.
Může být Česká republika potravinově soběstačná?
Ona už je soběstačná. Nejsme soběstační pouze v produkci vepřového masa a v bílkovinných plodinách, nicméně je otázka, zda skutečně potřebujeme jíst tolik vepřového a zda je nutné krmit krávy a prasata GM sójou. V Česku je řada velkých regionů, které jsou potravinově soběstačné, a podle mého nemá smysl tahat sem sóju z druhého konce světa, kde to ničí tamní ekosystém, nebo spotřebovávat palmový olej, kvůli kterému se devastují deštné pralesy. My jsme schopní vyprodukovat si vlastní a kvalitní potraviny a přepravovat je na rozumné vzdálenosti, takže pokud uděláme A, B a C opatření, nebudeme závislí na tom, zda nám někdo z druhé strany oceánu přiveze to či ono. GMO není udržitelné i z toho důvodu, že nemáte pod kontrolou produkci osiva. Tu drží ve svých rukách korporace a ve chvíli, kdy se jim cokoli znelíbí – konec. Dřív bylo normální, že si farmáři drželi své vlastní osivo a i dnes bychom měli být schopní vypěstovat si, co potřebujeme, a vychovat zvířata, která chceme chovat. Ne abychom čekali, jestli nám někdo z USA doveze sperma, ze kterého vyroste GM bejček, nebo nám pošlou osivo, ze kterého si pak budeme moct vypěstovat Bt kukuřici.
Já takové studie v ruce nemám, i když jsou lidé, kteří tvrdí, že je mají. Jako biolog a fyziolog si ale dovedu představit mechanismy, které by mohly způsobovat problémy. Příklad za všechny – a to je doložená studie – že až 60 procent česká populace má v moči obsažený glyfosát, účinnou látku pesticidu Roundup. A to je nepřímý důsledek GMO, protože glyfosáty se stříkají na roundup ready kukuřici. Měl jsem v ruce také studii, která dokládá, že glyfosát inhibuje cytochromoxydázu p350 na membráně. Cytochromoxydáza je velká molekula na membráně buňky, která se – laicky řečeno – stará o pořádek. Z buňky odebírá škodlivé metabolity a detoxikuje ji. Zároveň odbourává některé hormony, které buňka ke své činnosti nepotřebuje. A představím-li si látku, která mi bude inhibovat, neboli narušovat fungování této důležité molekuly, tak mi není do smíchu. Víte, glyfosát není jedovatý, on vás nezabije hned, i kdybyste ho vypili, maximálně vám po něm bude špatně. Postupně ale ochromí vaši vnitřní úklidovou četu a v těle se vám začnou hromadit látky, které mohou za pár let způsobit třeba i rakovinu.
To znamená, že odmítáte GMO jako takové?
Ne. I klasické mendelovské šlechtění je modifikace. Pokud jsem vzal vlka, udělal z něj jezevčíka a přeskočil tak pár set let vývoje, i tím jsem se dopustil genetické modifikace. Nikdo ale jistě neřekne, že jezevčík je zdraví škodlivý, a ani mně takový způsob modifikace nevadí. Mohu použít i příklad pšenice dvouzrnky, ze které pochází všechna dnešní pšenice – najdu-li surovou rostlinu, z níž by za sto let šlechtění mohla vzniknout plodina, která bude zdravá a všechny nás uživí, a já bych uměl pomocí moderních vědeckých metod těch sto let smrknout do deseti, jdu do toho. Něco jiného je ale neuvážené vytváření transgenních organismů, u kterých dochází k přenášení genů mezi organismy zcela odlišnými – jako příklad můžeme uvést Bt kukuřici, do které byl vložen gen z půdní bakterie Bacillus thuringiensis. Stejně tak odolnost proti pesticidům, což zasahuje do metabolismu způsobem, o kterém naprosto nemůžeme vědět, co udělá za deset dvacet let. A to je dle mého velice riskantní a určovat tyto věci k lidské spotřebě považuju za velký průšvih.
Když se ví, jaké má glyfosát účinky za zdraví, jak je možné, že ho EU schválila jako bezpečný?
V roce 2002 provedla EU revizi a na základě tehdejších vědeckých důkazů, které poskytly společnosti vyrábějící glyfosát, komise prohlásila, že látka splňuje požadavky na bezpečnost podle směrnice 91/414/EHS a povolila její použití na dobu 10 let. Od té doby členské státy povolily stovky herbicidů, které glyfosát obsahují. Další revize měla proběhnout v roce 2012, ale Evropská komise ji odložila až na rok 2015. Teď dělá re-evaluaci Německo (Rapporteur Member State) a další stakeholdeři. Na základě jejich zjištění vydá svoje stanovisko EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) a Evropská komise následně rozhodne, zda povolí glyfosát jako aktivní látku pro přípravky na ochranu rostlin.
Přejděme teď k Transatlantické dohodě o volném obchodu, neboli TTIP. V jaké fázi se nyní nachází jednání a o čem už byla řeč?
Zatím proběhlo pět kol jednání. První kolo se uskutečnilo 7. až 12. 7. 2013 ve Washingtonu, kde se probírala základní témata a otevřel se framework pro jednání. Druhé kolo proběhlo 11. až 15. 11. 2013 v Bruselu, řešily se služby a investice, energetika a nerostné suroviny, možnost vzájemného uznávání standardů. Hlavním tématem třetího kola, které se konalo ve Washingtonu loni mezi 16. a 21. prosincem, bylo ISDS a jeho místo v TTIP. Čtvrté kolo jednání se uskutečnilo mezi 10. a 14. březnem 2014 v Bruselu ve stínu ukrajinské krize a probírala se především energetika a nerostné suroviny. Poslední, páté kolo jednání, proběhlo v rozmezí od 19. do 23. května 2014 ve Washingtonu a aktuálními tématy byly obchod ve zboží a službách, investice – ovšem bez otázky ochrany investic a ISDS, dále regulační témata, státní výběrová řízení, ochrana duševního vlastnictví, elektronický obchod a komunikace, SMEs, energetika a přírodní zdroje.
Existuje už nějaká pracovní podoba smlouvy?
Zatím nedošlo k žádnému významnému průlomu v jednáních. V oblasti vzájemného uznávání standardů si obě strany ujasňovaly vzájemné pozice, ale ještě není připraven ani draft textu a já nevěřím, že bude hotov do amerických voleb do kongresu.
Jaká jsou podle vás pozitiva TTIP?
Nepochybně jde o největší obchodní smlouvu v historii, která zahrnuje dvě nejsilnější ekonomiky světa a mohla by znamenat posílení ekonomiky unie o 120 miliard eur, což činí 545 eur na domácnost. Členským státům unie by mohla přinést velké obchodní a investiční příležitosti, a to především v oblasti přístupu k veřejným zakázkám v USA, vzájemného uznání technologických standardů, ochraně unijních geografických výjimek. TTIP by dále přinesla zrušení amerických omezení v obchodování, především „Buy American Act“ a „Jones Act“ a zvýšení pracovních standardů dělníků v USA dle norem ILO.
Které body jednání naopak považujete za problematické?
Rozdělil bych je na dvě skupiny. Na ty, na které je vidět, a na ty, na které vidět není. Do první skupiny bych zařadil slaďování evropských a amerických norem, kdy se očekává, že ty evropské, které jsou na vyšší úrovni a jsou mnohem přísnější, se přizpůsobí těm nižším americkým. Komisař de Gucht neustále slibuje, že dohoda TTIP nebude nijak snižovat standardy na ochranu spotřebitele a hygienické požadavky v kontextu potravin, ale pokud se v rámci TTIP dovolí Američanům dovážet zboží, které neodpovídá našim normám, tak se snížení našich standardů nevyhneme. Bude to třeba znamenat dovoz geneticky modifikovaných potravin, protože v USA míchají GMO kukuřici s bio kukuřicí a výsledný produkt tak není možné označit ani jako organický, ani jako GMO. V USA navíc označování GMO potravin neřeší. Dalším problémem je růstový hormon ractopamine, který zvyšuje proteinovou syntézu, tím zrychluje růst svalové hmoty a snižuje objem tuků v mase zvířat. Potíž je v tom, že dvacet procent této látky zůstává v masu i po úmrtí zvířete a hormon má negativní vliv na lidský kardiovaskulární systém, zvyšuje patologickou hyperaktivitu, může způsobit i otravu a ve vzácných (a ne přímo dokázaných) případech dokonce smrt. Na podezření z otravy ractopaminem zemřelo kolem 1700 lidí. Jeho používání je zakázáno ve 160 zemích světa včetně EU, Ruska a Číny. Pouze v USA se tento hormon stále používá. Dovoz masa z USA proto zvyšuje pravděpodobnost, že se v našich obchodech začne objevovat zboží, které bude ohrožovat naše zdraví.
Co je pravdy na tom, že USA si už v minulosti vynutila snížení evropských standardů, protože jí bránily v obchodování na našem kontinentu. Není už to samo o sobě varováním?
To jistě ano. V roce 2009 USA obvinily EU z bránění otevřeného obchodu dáváním nesmyslných překážek. Těmi nesmyslnými překážkami bylo myšleno například to, že EU neumožňovala používání tzv. PRT látek k ošetřování kuřecího masa. Jedná se o antibakteriální roztoky oxid chloričitý, chlorid sodný a fosfát sodný, které jsou v USA povolené. EU došla k závěru, že stejného hygienického efektu se dá dosáhnout zlepšením hygienických podmínek na jatkách, ne používáním chemikálií, ale Evropská komise pod tlakem americké lobby tento zákaz zrušila, a přestože to Evropský parlament stopnul, EU nakonec spor na úrovni WTO prohrála a musela platit kompenzaci.
To samé se týkalo kyseliny mléčné, která se v USA běžně používá k zatraktivnění vzhledu masa. V EU byla tato látka po jistou dobu zakázaná, a pak byl najednou protlačen delegovaný akt, který kyselinu mléčnou v EU povolil. Existuje důvodné podezření, že na tom měly zájem především Spojené státy. A není ani náhodou, že zahraniční filiálka amerického ministerstva zemědělství má sídlo v Bruselu. V návrhu Komise také jako výsledek tlaku USA stálo, že klonování hovězího masa není přípustné do momentu, kdy je toto povoleno v jednotlivých členských státech. A to je klasický příklad rizik spojených s TTIP. Standardy nejsou nijak snižovány, ale dokud není něco vysloveně zakázáno, je to povoleno a může se to prodávat. Nicméně toto jsou všechno věci, na které je vidět, a těch se tolik nebojím, protože to jsme schopní si pohlídat. Více se bojím záležitostí, které vidět nejsou, o kterých nevíme.
A které to jsou?
Mám obavu, že TTIP otevře zadní vrátka pro některá ustanovení ACTA, přestože Evropská komise už v roce 2013 ubezpečila, že vyjednávání budou probíhat v kontextu odmítnutí ACTA. Bohužel draft kapitoly o ochraně duševního vlastnictví je nesmírně široký a existuje prostor pro vpašování některých ustanovení ACTA. Proto je velice důležité být v této oblasti obezřetný. Další nebezpečí vidím v doložce investor-stát (ISDS). Nevidím jediný důvod, proč by měla TTIP obsahovat doložku o outsourcovaném ISDS, veškeré nesrovnalosti mezi USA a EU by měly řešit naše soudy, ne cizí netransparentní arbitráže. ISDS garantuje investorům zahájit řízení o urovnání sporů proti jednotlivým vládám pod ustanoveními mezinárodního práva v případě, že jsou ustanovení těchto smluv porušena. To znamená, že pokud bude mít některá z korporací pocit, že jakékoli evropské standardy ohrožují nebo omezují jejich obchody, může žalovat stát a požadovat změnu legislativy a vymáhat vysoké pokuty. Jako příklad nám může posloužit spor Apotex versus USA, který dosud není uzavřený a kde je ve hře 300 milionů dolarů odškodného. V roce 2000 zaplatila mexická vláda asi sedmnáct milionů dolarů americké firmě Metalclad, protože na základě protestů občanů Mexiko nepovolilo obří skládku toxického odpadu v přírodně hodnotném území. Počet arbitráží typu korporace-stát stoupá, dnes jich běží více než pět set. V některých se hraje o stovky milionů, ale i biliony eur a vždy se jedná o spor na základě některé dohody o volném obchodu.
Tak si to stručně shrňme. Proč TTIP ano a proč ne?
TTIP je příležitost vytvořit větší trh, posílit ekonomiku a vytvořit pracovní místa. A to obě ekonomiky potřebují. Na druhou stranu smlouva nesmí poškodit ekonomické zájmy EU, nesmí zasáhnout do unijního právního řádu, nesmí poškodit standardy, které se týkají bezpečnosti potravin a nesmí obsahovat ustanovení, která by změkčovala ochranu osobních údajů. A teď k jádru pudla – my přece nevíme, že TTIP naší ekonomice skutečně pomůže, to je z mého pohledu tvrzení na úrovni víry a v tom vidím největší nebezpečí. Tedy že se z TTIP bez seriózních ekonomických analýz stane zlaté tele, kterému budeme všichni tleskat a těšit se, jak dobře se budeme mít. Bojím se, že se k TTIP členské státy upnou a budou říkat – my chceme TTIP, protože nám přidá pracovní místa, zvýší HDP a umožní valit evropské zboží na americký trh. Ale my nevíme, že to tak skutečně bude.
Až bude připravený draft smlouvy, bude to natolik rozsáhlý materiál, že bude velice obtížné se v něm zorientovat a pochopit ho komplexně. Ve výborech budeme probírat jednotlivé části a dáme si pozor na věci, o kterých víme, že jsou rizikové, ale já neumím říct, zda budeme schopni smlouvu posoudit jako celek, tedy zda se v ní nebude schovávat nějaká drobnost, která v souvislosti s jinou drobností, o níž se za svůj výbor nedozvíme, ve finále nezpůsobí nějaký velký průšvih A to je ten ďábel skrytý v detailech, toho se bojím. Věcí, na které nevidíme a o kterých se dozvíme, až bude TTIP schválená.
Jsou EU a USA rovnocennými partnery ve vyjednávání?
Jednání jsou poměrně balancovaná, vyjednavači Evropské komise nejsou o nic méně kvalifikovaní než vyjednavači Spojených států. Naše slabina je jinde, a to že unie není stát, federace. V této situaci bych do vyjednávání o smlouvě takového rozsahu nešel. Ne proto, že bych si myslel, že taková smlouva je špatná, ale proto že o ní jednají dva nesouměřitelní partneři. USA je silná federace se silnou federální vládou, která rozhoduje. Na druhé straně je volné sdružení národních států bez silné federální vlády. Za EU rozhoduje rada a její rozhodování může být ovlivněné přes členské státy. Jestliže dnes někdo v Bílém domě zvedne telefon a zavolá do Strakovky nebo do jakékoli jiné vládní budovy v Evropě, dostane pozitivní odpověď na cokoli kdykoli. Znovu vzpomeňme na ACTA. Prakticky všechny členské státy včetně toho našeho běžely ACTA podepsat, až jsme to museli v parlamentu zarazit. A v tom jsou naše pozice nesouměřitelné. I když budou naši vyjednavači silní, jakmile se jednání přesunou do rady, ta bude mít vliv na komisi a američtí lobbisté mohou každého z členů EU ovlivnit. Ale je to na stole, jednání běží a my se musíme postarat o to, aby byl výsledek co nejlepší.
A také to medializovat, protože v Česku se o tomto tématu mlčí.
V rámci unie je to hodně medializované téma. Pokud si my necháme našimi mainstreamovými médií lhát nebo budeme trpět vysokou míru cenzury, je to naše chyba. To já neovlivním. Dva lidé se pokusili téma TTIP vyzvednout na světlo a ani jeden nedopadl dobře. Prvním byl Jan Keller v průběhu volební kampaně, druhým pan Telička – oba lídři velkých stran, a média je zatloukla do země. Když se podívám na volební účast do evropského parlamentu – i to hovoří jen o pasivitě. Někdo řekne: Mě nezajímá evropský parlament. Ale to není jen o evropském parlamentu. Ve stejný den, kdy se volilo do EP, se ve dvou pražských obvodech pořádala referenda, která se týkala konkrétních věcí, které přímo ovlivňují životy občanů daných obvodů. Tuším, že šlo o hazard. Dohromady přišlo 25 procent lidí, takže referenda byla neplatná. Proto říkám, že Češi jsou pasivní. Naštěstí se zdá, že v Evropě pasivita končí. V Itálii měli výbornou volební účast, v Německu a Rakousku také. Snad nás to jednou přejde, snad se začneme zajímat o důležité věci. Nejen o to, kdo s kým, ale o věci, které náš život mohou zásadně ovlivnit. Ne zítra, ale za dva tři roky.
Děkuji panu europoslanci Pavlu Pocovi za otevřenost a vstřícnost při poskytování rozhovoru.
Autorkou je Kateřina Šmídová, vedoucí redaktorka víkendové přílohy regionálního Deníku Moje rodina (www.facebook.com/prilohaMojerodina)
