Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Stateční rekové hle, Xerxes náš úhlavní nepřítel - bijte ho!!!

Dnes a denně jsme informováni o íránské snaze vytvořit jadernou zbraň, o snaze napadnout a zničit Izrael či spojené státy a míře jakou nás euro-američany, a náš životní standard, kulturu, či hodnoty přímo a permanentně ohrožuje.

  • statecni-rekove-hle-xerxes-nas-uhlavni-nepritel-bijte-ho

Dovolil bych si na úvod předložit krátký příběh, který byť ne nutně pravdivý, dokresluje něco co vnímám jako primární znak a tragedii lidské bídy a zároveň velikost ducha člověka, který může zářit i skrze nehlubší temnotu. Dva nezávislí západní novináři, kteří byli shodou okolností v Íránu krátce po skončení íránské islámské revoluce, se náhodou zapletli do nějakého státního manifest/protestu proti USA, a západním ďáblům. Shodou okolností měli s sebou fotografické vybavení a tedy v davu "rozlícených islámských radikálů" byli jako pěst na oko. Zakrátko si jich povšiml řečník a okamžitě na ně upozornil a začal jim spílat - to jsou ti satanovi pohůnci, vidíte je, přišli až sem mezi vás, aby vás nahlodali a podryli vaši víru v boha a bla bla bla...Hnedle se zdvihla hradba hrozících pěstí a zem před novináři byla rázem mokrá od plivanců hořkosti a hnusu. Nadarmo dodávat, že oba novináři měli dušičku malou jako pecička, ale kupodivu se nic nestalo, nikdo je nenapadl, nezabil, dokonce ani nepoplival. Když se mítink začal rozcházet počali se k nim nenápadně trousit lidé z davu a se sklopeným zrakem se jim tiše omlouvali a pak se v davu opět ztráceli. Jako hlas anonymní hanby....

Na následujících řádcích bych se rád pokusil popsat vývoj íránské hospodářsko-politické situace, pozice ve světě a drobnou analýzu jejích důvodů.

Po velké průmyslové revoluci se jedna z nejstarších civilizací starého světa - Persie, ponořila do permanentního mocenského úpadku a trvalého zaostávání za euro-americkým světem. Následná imperiální politika nebývale posílených evropských mocnářů zapojila i Írán do problému, který ve značně transformované podobě přetrvává dodnes. Írán se jako další asijské, africké, americké a australo-oceánské země dostal mezi mlýnské kameny euro-amerických světovládných ambicí a jeho zdroje na základě zcela jednostranně výhodných smluv a dohod sloužily a putovaly do vzdálené a rychlostí vlastního vzestupu zpychlé a nabuzené Evropy, případně spojených států. Jak již tedy bylo uvedeno, počátek dnešního stavu lze datovat do období průmyslové revoluce a následné euro-americké a v případě středního východu zejména britské imperiální expanze. V rychlosti lze situaci popsat asi takto: ztráta vlivu a moci starých, mnohdy starobylých říší, států a dynastií a naopak rozšíření vlivu a působnosti vnějších zájmů na jejich historických územích. Začneme tedy pro větší stručnost na začátku dvacátého století.

V roce 1901 William Knox D'Arcy, londýnský milionář, vyjednal "olejovou (ropnou) koncesi" s perským šáhem Muzaffaruddínem. Ta mimo jiné znamenala udělení exklusivního práva na ropný průzkum a těžbu na 60 let pro oblast o rozloze 1 200 000 km2, tedy většinu perského území (pro srovnání rozloha ČR-78 864 km2, Evropa- 10 382 000 km2 ). Šáh, potažmo Irán, za to obdržel 20 000 liber a příslib 16% podílu na případných budoucích ziscích. Nutno podotknout, že tento ústupek byla Persie nucena provést zejména na základě prohraného konfliktu o Herát (nyní součást Afghánistánu). Následně byla zbudována - na dlouhých 50 let, největší ropná rafinérie světa. Zhruba 12 let po sepsání této typicky britsky "gentlemanské" dohody se to Íráncům, tedy chudým Íráncům co dřeli na ekonomický rozvoj vzdáleného evropského ostrova, jeho výstředního monarchy a jeho megalomanských světovládných ambicí, poněkud zajedlo a řekli si, že by za peníze z ropy na jejich území mohli primárně zvelebit svoji vlastní zemi a potom, protože - "al-bože" chraň - solidarita je či až doposud byla v islámu až nepochopitelně rozšířeným jevem - klidně i královně něco poslat. Nu a začala tedy dlouhá, mnohaletá jednání, zda by Británie neměla "pustit trochu více" (Rád bych podotkl, že Američané absolvovali podobná jednání se Saudskou Arábií a nakonec uvážili jako dlouhodobě strategicky nejvýhodnější možnost podílu na ziscích 50:50 - tato dohoda trvá s menšími úpravami dodnes. Britové však ani v nejmenším neustoupili "kulturně podřadné, východní, ubrebentěné chátře", nikdy a nikomu...).

Jednání o revizi podmínek ropné koncese z roku 1901 - tedy tak, aby byly více výhodné pro samotný Irán, vedené mezi íránským ministrem Abdolhosseinem Teymourtašem a jeho britským protějškem ministrem zahraničí baronem Johnem Cadmanem, bylo velmi dlouhým a konalo se v rozmezí let 1928-1932 postupně v Teheránu, Lausanne, Londýnu a Paříži. Íránci požadovali nejméně 25% podílu na zisku z těžby jejich ropy, dále 12.5.% z dividend podílů společnosti. Navíc ministr Teymourtaš požadoval, aby byla dále zredukována míra výše zmíněné projednané britské ropné "úlevy", konkrétně rozloha a umístění oblasti na jakou se má smlouva vztahovat.

Samotný pan D'Arcy měl při vedení svých perských investic nemalé potíže a tak zanedlouho odprodal část svého podílu další společnosti čímž se samozřejmě rozhořela, již tehdy brilantně zkonstruovaná, bankovní "dýmovnice" a začala toky peněz v Britsko-Íránské ropné společnosti halit neproniknutelnou mlhou. Díky tomu samozřejmě ztráceli "nekulturní a nevzdělaní" Íránci přehled o svých nárocích a přináležejících podílech (v roce 1947, například, Britsko-Íránská ropná společnost uvedla čistý zisk 40 milionů liber z čehož Írán obdržel milionů 7). V roce 1933 byla na dalších 18 let výše podílu na výnosu společnosti pro Írán stanovena na 20%. Mezitím v zemi proběhl převrat - došlo i ke změně názvu státu z historické Persie na Írán, byla nastolena jiná vládnoucí dynastie a celkově se zaostalá země začala otevírat světu. Proběhla druhá světová válka a Íránci jako mnoho v té době okupovaných či jinak z vnějšku manipulovaných národů sympatizovali s nacistickým nacionalismem a německým hitlerovským státem (dovolil bych si připomenout Rumuny, Bulhary, Slováky, Chorvaty, Turky, Argentince a mnohé další, kteří využili nacionalismu a disciplíny, kterou vytvářel k posilování vlastní suverenity, boji za samostatnost a oproštění se od vnějších tlaků). Tato sympatie jim ke konci války (...C´est la vie...) přinesla zcela opačně, jednak přitvrzení britského vlivu a za druhé nového vnějšího hráče - SSSR. Dalším z důsledků konce 2.sv. války byla rezignace Íránského šáha ve prospěch svého syna - Muhammada Rézy Páhlavího (ten se však ukázal být standardním megalomanem své doby a nakonec přivedl kulturní Írán do slepoty rozzlobeného a frustrovaného "černa za očima").

V květnu 1949 Británie nabídla doplňkovou "olejovou dohodu" garantující každoroční platby, které by nemohly klesnout pod 4 miliony liber a zároveň příslib dalších jednání ohledně redukce oblasti, kde bude moci těžba probíhat. Zaručovala větší obsazení administrativních pozic společnosti v zemi samotnými Íránci. Na druhou stranu nedávala Íránu vetší slovo v otázce vedení "Britsko-Íránské" ropné společnosti či možnost prověření účetních knih apod.

V roce 1951 byl zvolen předsedou íránské vlády Muhammad Hedájat - "Mosaddek"(ten který se osvědčil). Tento člověk začal na základě většiny parlamentních hlasů a zejména pak, alespoň já bych to tak rozhodně cítil, na základě zkušeností z vývoje, rychlosti a výsledků jednání s Brity - pracovat na zestátnění (znárodnění) íránských přírodních zdrojů. Tedy jinými slovy - provozování, profitu a rozhodování o íránských nerostných zdrojích samotnými Íránci. Určování si vlastní ceny za vlastní ropu a podobných "teroristických" nároků. V Íránu na základě toho proběhlo několik vládních vichřic, odvolání a opětovné jmenování "Mosaddeka" do čela vlády, také však k útěku íránského šáha ze země. Británie na situaci reagovala obchodním embargem a vysláním svého vojenského kontingentu do perského zálivu (Akademická otázka: nepociťujeme my Češi jistou křivdu z poskytnutí takového množství uranu Rusům, že bychom z toho byli druhé Švýcarsko, ze kterého však máme jenom "raka" po Černobylu?).

Situaci samozřejmě napjatě pozoroval i ostatní zbytek světa - jak jsem již řekl, ještě nějakých deset let se bude jednat o největší ropnou rafinerii na Zemi. Také mezinárodní soudní tribunál v Haagu se do věci vložil a rozhodl o 50% dělení zisku a uznání znárodnění Íránského nerostného bohatství. Toto rozhodnutí však odmítli obě strany. Pro Británii bylo precedentně nepřípustné "začít hrát fair play" a Írán nehodlal akceptovat, že by polovina výnosů z jeho ropných zdrojů podporovala britskou ekonomiku. Ve chvíli, kdy však byl "Mosaddek" opět potvrzen v čele vlády, a tím pádem i jeho politika, začal být západ silně znervózněn. Británie samozřejmě zuřila, kdo by si mohl dovolit zpochybňovat její majetnické nároky smluv typu "Virginie za zrcátko". Až tedy nakonec dramaticky, byť standardně a typicky, vstoupili do hry spojené státy. Prezident Truman, budiž mu přičteno k dobru, se zpočátku pokusil vyjednat kompromis mezi Íránem a Británií (což je však pochopitelné, neboť razantní Íránskou akci a prostor pro zastávanou politiku umetla "TRADIČNÍ" britská nadutost, arogance s imperiálními manýry a USA přišly k nestabilitě cen Íránské ropy jako slepé k houslím). Bohužel Trumanovy snahy byly bezvýsledné. Prezident USA však potřeboval britskou podporu ve válce v Koreji a tak svolil k akci, kdy s podporou CIA (za cca 1 milion dolarů - což není zase až tak vysoká cena za změnu režimu v jakékoliv zemi) došlo k "Mosaddekovu" svržení a nastolení poplatné vlády (amerických pokusů o puč bylo několik a dlužno podotknout, že úspěch toho posledního podpořil částečně i sám "Mosadek", tím že neakceptoval nejsilnější a stále sílící politickou stranu v zemi - tedy Komunistickou stranu Íránu a tím, že nechal - mimo jiné i kvůli konfliktům s KSI - rozpustit parlament). Svržení vlády premiéra "Mossadeka" je možné považovat za první zahraničněpolitický konflikt USA vzniklý kvůli ropě. Na základě dohod mezi Velkou Británií a USA byla připravena akce: AJAX, která byla z Teheránu řízena Kermitem Rooseveltem (pozdějším prezidentem Gulf Oil). Po neúspěšném prvním pokusu, v jehož důsledku byl šáh přinucen k emigraci, se v srpnu 1953 podařilo demokraticky zvoleného premiéra "Mossadeka" zatknout a zbavit moci. Perlička nakonec - megalomanský šáh se, za ovací CIA komparzu, navrací z exilu dovršit dílo íránského temna.

Zpět však k jádru pudla – íránským nerostným zdrojům. Na oplátku, za podporu USA při jeho návratu k moci, souhlasí šáh v roce 1954 s provozem íránských ropných rafinerií na dalších 25 let s těmito podíly: Velká Británie 40%, USA 40%, Francie 6%, Holandsko 14%. Sečteno a podtrženo minimálně do roku 1979 šel veškerý zisk z ropy vytěžené na území Íránu mimo Írán. Tedy hornatá pouštní "díra" ztratila jeden z nejzákladnějších relevantních zdrojů ekonomických příjmů schopných podporovat stát jako takový. A šáh pokračoval ve své již zaběhnuté "maopotovské" strategii vlády. Jako standardní diktátor prodělal i šáh rozvoj od mrhání, přes útlak, až k otevřeným represím zahrnující popravy mučení a deportace. Mezi deportovanými byl i Ajatolláh Chomejní, íránský duchovní bouřící se proti způsobu Páhlavího vlády. Tento duchovní deportovaný roku 1964 pobýval nějakou dobu v Turecku, Iráku, ale nakonec se usadil ve Francii.

A tady se nám opět celá situace zamotává.

Šáh začal díky svým excesům pomalu ztrácet půdu pod nohama ve vlastní zemi a na podporu Američanů se již příliš spoléhat nemohl. Těm šlo pouze o stabilitu smluvních kontraktů a jejich naplňovatel je a bylo vždy to poslední co by rozhodovalo. Na podzim roku 1977 propukly v zemi první studentské demonstrace, které se příští rok rozšířily po celém Teheránu. Opozice (levicové strany a nábožensky orientovaná uskupení) požadovala Páhlavího rezignaci, propuštění politických vězňů a návrat Rúholláha Chomejního z pařížského exilu. V důsledku narůstajících bouří a nepokojů opouští 16. ledna 1979 - podruhé a tentokrát naposledy - poslední persko-íránský šáh zemi a dva týdny nato, 1. února 1979, se do země vrací tmář a zpátečník typu Diega de Landy, Koniáše a podobných - Ajatolláh Sajíd Ruholláh Mustafavi Chomejní. Írán, který před dvaceti třiceti lety bojoval o své nerostné zdroje pro větší rozvoj a přiblížení standardům západu se noří do mlhy íránského Rasputina.

Po svém návratu z exilu se Chomejní postupně zbavil opozice z řad levice a prosadil referendum o proklamaci islámské republiky, jejímž prvním prezidentem byl zvolen umírněný intelektuál Abú al-Hasan Baní Sadr. Do konce roku 1981 se však Chomejní spolu s radou šíitského duchovenstva stal de facto neomezeným vládcem země. Po útěku Baní Sadra ze země, jehož se Chomejní pokusil nechat v červnu 1981 zatknout, došlo k popravám prezidentových přívrženců a po zvolení loutkového prezidenta (Alí Chameneí) pokračoval Chomejní v dalším prosazování a aplikaci svých představ o islámském státě (návrat k nerovnoprávnému postavení žen, sexuálně represivní zákony, zavedení islámského práva Šaría, "návrat k tradičním hodnotám středověku").

Roku 1980 na základě hraničního sporu v oblasti vodního toku Šatt al-Arab došlo k Irácké invazi do Íránu. Tento konflikt se však vyvíjel již delší dobu a je dobré popsat některé z jeho kulis. V roce 1968 se dostala v Iráku k moci strana BAAS, do jejíhož čela byl roku 1979 zvolen Saddám Husajn. Strana BAAS si již od svého nástupu k moci činila nárok na jihozápadní íránskou provincii - Chúzistán. Irácká média o Chúzistánu oficiálně hovořila jako o irácké provincii Nasýrie. Na základě tohoto významného mediálního tlaku začal Írán podporovat Kurdskou menšinu proti majoritnímu arabskému obyvatelstvu. Celkově se dá říci, že na ropné zdroje bohatý Chúzistán představoval strategicky podstatné pro jedny a strategicky lákavé území pro druhé. Když se tedy roku 1979 stal Saddám Husajn předsedou strany BAAS nenechal na sebe konflikt mezi Íránem a Irákem dlouho čekat (22.9.1979 vstoupila irácká vojska do Íránu a začala válka, která trvala až do 20.8.1988. Počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 875 000 raněných či zabitých, z čehož téměř dvě třetiny připadají na vrub obráncům.). Tato válečná agrese, je v rámci článku důležitá zejména z toho důvodu, že na pozadí válečného konfliktu dvou rozvojových zemí opět eskaloval konflikt světových hegemonů - USA a SSSR. Je velice zajímavé porovnat informace o podpoře světových hráčů stranám tohoto konfliktu - Irák podporovaný ze strany SSSR například dodávkami letounů Mig-21, TU-16, Su-22, ze strany Francie dodávkami letounů Mirage F1, ze strany Číny, Brazílie, Egypta, ČSSR a ze strany USA některými firmami (Hewlett-Packard, Tektronix, Matrix Churchill) a na druhé straně Írán podporovaný ze strany Sýrie, Libye či KLDR. Tolik tedy k standardně nepřehledné mezinárodní situaci. Na základě válečného konfliktu s Irákem a nepřímé účasti světových velmocí se zrodil íránský vládní odpor vůči USA, který se v průběhu tohoto konfliktu ustálil na bázi státní politiky. Napomohlo zejména sestřelení íránského airbusu s 290 civilisty (běžného linkového letu) raketovým křižníkem USS Vincennes 3. Července 1988 a tvrdý postoj světových hráčů vůči případné íránské odvetě proti Iráku, protože na udržení tehdejšího iráckého politického, územního a ekonomického stavu, který sám z velké části utvářel, měl Západ eminentní zájem. A stejně tak i incident, který proběhl v období listopad 1978 až leden 1979, kdy skupina rozvášněných islámských radikálů obklíčela americké velvyslanectví v Teheránu a po dobu 444 dní zde zadržovala jako rukojmí přes 50 zdejších amerických zaměstnanců.

Neméně zajímavá, avšak dokládající spíše mediálně politické zmanipulování veřejných postojů, je známá aféra Írán Contras. Šlo o to, že za Reganovy vlády byl Írán na seznamu zemí podporujících terorismus a nebylo tedy možné s ním obchodovat se zbraněmi. V roce 1986 se však provalilo, že vláda s Íránem tajně (navzdory a porušujíc tím vlastní zákony) obchodovala a z výtěžku financovala jednotky sandinovské fronty národního osvobození v Nikaragui – Contras. Na základě tohoto konfliktu mezinárodní soudní dvůr prohlásil, že se USA v Nikaragui dopustili porušení mezinárodního práva, "protože v rozporu s mezinárodními úmluvami a mezinárodní zvyklostí zasahovaly do vnitřních záležitostí jiného státu".

Důležitým historicko-politickým faktorem, který byl pro současný stav a vývoj íránské reality zásadní, byla americká agrese proti Afghánistánu a celkový vývoj světové mezinárodní politiky, který z ní vzešel. 11.9.2001 narazila dvě unesená letadla do budov světového obchodního centra - WTC. Budovy poničené nárazem letadel a následným výbuchem, se poté navíc obě zřítily. Americká vláda z tohoto činu obvinila organizaci Al-Kaidá vedenou Usámou bin Ládinem. Hlavní základny této ultraradikální islámské organizace - vzniklé jako reakce na sovětskou okupaci Afghánistánu - byly umístěny právě zde v hornatém pásu Hindúkuše. Tálibán - hnutí které dokázalo po chaosu ovládajícím Afghánistán po odchodu sovětských vojsk, vytvořit funkční vládu, ovládnout a svým bizarním a krvavě bezcitným způsobem stabilizovat situaci v zemi – obdržel od spojených států ultimatum. Buď vydá Usámu bin Ládina a přestane podporovat teroristické organizace typu Al-Kaidá na svém území nebo bude čelit intervenci amerických vojenských sil (znovu zdůrazňuji, že se z pohledu Tálibů a Afghánců jedná o požadavek zradit a vydat na smrt ty, kteří se jejich národa bezprecedentně zastali a bránili ho před agresivní intervencí nejsilnější vojenské mašinerie té doby, tedy i bez nějak podstatného fanatismu a radikálnosti, o něco co je považováno za mravní ubohost a úpadek, za něco navýsost odsouzeníhodného i pro celou naši "křesťanskou kulturu").

Tálibán reagoval pochopitelně zdržováním a natahováním jednání. Požadoval po spojených státech důkazy o bin Ládinově vině (jichž se nikdy nikomu nedostalo) a podílu na zřícení WTC. Později, jak se blížila chvíle útoku Američanů nabídl Tálibán vydání bin Ládina k soudnímu řízení do Pákistánu. Válečný business se však již rozjel a investoři si své vklady náležitě pojistili. Usáma bin Ládin unikl, Afghánci byli zabíjeni po tisících, země byla rozvrácena, zdecimována a rozparcelována zahraničními investory (7.10.2001 zahájily USA bombardování pozic Tálibanu, použity byly i největší konvenční explozivní zbraňové systémy - BLU-82 "Daisy cutter" [kosič sedmikrásek] s výbušnou silou cca 13 tun TNT.

Konflikt, tedy přítomnost cizích vojenských sil v zemi trvá i nadále. Počet obětí na afghánské straně bývá odhadován na 35 000 a na koaliční straně na 2670. ). Opětovná poválečná nestabilita, korupce a nejistota přetrvává v zemi dodnes. Necelé tři roky poté následovala intervence do Iráku obviněného opět bez nejmenších důkazů z prací na výrobě jaderných zbraní (nutno ovšem podotknout, že Saddámovy heroické "hrdovýkřiky" celou paranoiu silně mediálně přiživovaly).

Situace se s až absurdní přesností opakovala (20.3.2003 zahájili USA útok na ropná pole v Rumajle, celý válečný konflikt trval až do 15.12.2011, kdy USA oficiálně ukočili vojenské operace v zemi. Za období Březen 2001až červenec 2007 činili válečné výdaje USA 450 miliard dolarů. Počet obětí - jedná se však o nejvyšší odhad - bývá uváděn jako 1 366 350 mrtvých a zraněných, z čehož na straně koaličních sil se jedná 4 470 vojáků a na straně iráčanů o 110 000 tisíc mrtvých civilistů.). Země byla rozvrácena, kulturní poklady nesmírné hodnoty rozkradeny, zničeny či ztraceny, Saddám Husajn dopaden a po následném přelíčení popraven za zločiny nijak nesouvisejícími s důvodem intervence a....žádný jaderný arzenál nebyl nalezen.

Je třeba zmínit, že oba režimy byly krajně netolerantní, agresivní a totalitní.

Je třeba také zmínit, že obě svržené vlády si svůj neslavný konec bez diskuze zasloužily. Dále je na místě zdůraznit, že Írán neměl ani s jednou z obou zemí nijak přátelské vztahy, spíše naopak. A také, že celou dobu sledoval vývoj situace v oblasti bez zasahování. I když se sám vehementně snažil být hlavním zprostředkovatelem všech jednání namísto Saudské Arábie. Nicméně všechny tyto události oživily opět chomejnský antiamerikanismus a protizápadní náladu, připomněly staré křivdy a revoluční postoje, které od devadesátých let pomalu oslabovaly a zdály se íránskou společnost zakrátko nadobro opustit.

Znepokojující vývoj v duch stahující se smyčky, světové mediální označení za člena osy zla a následné ekonomické embargo uvalené na Írán pro nechuť podvolit se permanentnímu americkému vojenskému auditu a diktátu v oblasti zbrojní, tedy navýsost citlivé vnitřní problematiky. To vše vedlo k znovuoživení islámského revolučního "buzení" a k opětovnému popřání sluchu těmto "křiklounům zpátečnictví" (dovolil bych si zdůraznit velikost Íránu, jeho postavení v oblasti, historickou osamocenost při řešení svých záležitostí, jeho – v oblasti koneckonců zcela v duchu post industriální imperiální tradice - historickou křivdu jež se mu stala ze strany zejména Velké Británie, ale i ostatních západních mocností a následně bych se snažil uvažovat o důvodech k předpokladu podvolení se podobně historicky formovaného státu vnějšímu tlaku, natož tlaku takového charakteru).

Poslední příslovečnou kapkou je bezesporu, téměř až nepochopitelná snaha o destabilizaci celého arabského regionu, zejména pak zcela nepokrytá podpora destabilizujícím silám, jíž spojené státy spolu s evropskou unií poskytují neoficiálně – a následně v brzku – oficiálním opozičním silám, profilujícím se zejména z řad radikálních islámských fundamentalistů, nebo osob těmto skupinám podřízeným či se podřizujícím a jimi koordinovaným. Zcela absurdním se pak oku Evropana jeví vyjednávání a politická podpora těchto uskupením proti nimž byly dvě poslední války na blízkém východě oficiálně vedeny a proti nimž je mediálně zaměřen "celý svět").

Pokud situaci stručně shrnu a pokusím-li se na věc pohlížet z íránské strany, pak jsem svědkem: masivní mediální a politické kampaně proti mojí víře, jsem apriori považován za teroristu a krvelačnou zrůdu a stejně tak je se mnou i zacházeno, celý svět mluví o tom, že je třeba proti mému státu vojensky zasáhnout a přivést do mojí země Válku ač jsem se sám jako občan státu Írán, nikdy žádné agrese nedopustil, nerostné bohatství mé země je považováno za "veřejné" a je mi odpíráno právo s tímto bohatstvím nakládat dle vlastního uvážení, je mi vnucováno abych se podvolil vojenskému auditu svého (ideologicky) úhlavního nepřítele, jsou mi (prostřednictvím mezinárodních ekonomických sankcí) odpírány základní životní potřeby a celá má země - celý íránský lid - je ekonomicky perzekuována, protože nechci skákat, jak se ze západu píská, u mých břehů, kotví nepředstavitelná vojenská síla, která svou přítomnost ospravedlňuje nácvikem manévrů a testováním strategické připravenosti (to, že proti mě se oficiálně nedodává, ale běda kdybych to nestrpěl). A pokud se nebudu soustředit pouze na Írán, tak: vidím a slyším, že na základě neprokázaného a dále i zcela smyšleného obvinění jsou vedeny války proti mým přímým sousedů, současně jsem celou dobu já sám mocně medializován jakožto "člen party zlých hochů", dále jsem svědkem jak zcela protichůdně jsou v celém arabském světě podporovány a inscenovány převraty a revoluce, které svrhávají vlády poplatné či přátelské k mým nepřátelům a jsou k moci dosazovány síly, které já sám na základě vlastní revoluční ideologie bezezbytku podporuji. A po celou dobu (a zdůrazňuji, že se mi nežije vůbec dobře) poslouchám , že i na mě se už "plete bič".

Jsem obyčejný Íránec, pracuji, bojím se o své děti, o své dcery (protože pokud by je nějaké prase znásilnilo, tak je nejspíš ještě popraví), bojím se války, která se už na mě chystá. Nechce se mi zemřít a trpět kvůli fanatismu, populismu a politikaření vládnoucí elity mé země, ale zároveň nechci zemřít pro z prstu vycucanou lež. Chci žít a žít stejně dobře jako vy!!! A i přes vaše perzekuce stále ještě nechci měnit svůj životní postoj, etiku a hodnoty, protože mě k tomu beze mě tolik tlačíte.

Snažím se svět chápat tak, že i když jsme lidé mnoha barev, národností, kultur, tradic a zájmů, tak primární potřeby máme všichni stejné. Vzduch, voda, potrava, teplo a místo bezpečí, tedy klidný spánek. Na tyto primární potřeby následně navazují sekundární, terciální atd...V základu vzato však, lidstvo jako celek, motivují v jeho jednání výše zmíněné základní potřeby. Pokud tedy budu vnímat situaci Íránu a zejména normálního Íránce v této optice, pak se ve světě děje něco strašně špatně. A já jako Íránec, popřípadě mé mrtvé tělo, budou ještě hrát neblahou roli v tragikomedii, které se vznešeně říká - nový světový řád.

Pro úplné pochopení situace v Íránu je samozřejmě na závěr nutné zmínit vznik státu Izrael.

I přes dnešní íránské mediálně radikální postoje vůči Izraeli, nejsou tyto konzistentní jako například postoje arabského světa. Ba právě naopak.

Oba státy jsou obklopeny arabskými zeměmi. Při vzniku státu Izrael Íránci Palestince prchající před útočícími jednotkami a skupinkami pozdější Izraelské armády odmítli nechat překročit hranici a tím je vydali napospas Izraelským útočníkům a i jinak aktivně napomáhali "osvobození" židů. Za vlády šáha Rézy Páhlavího byly vztahy obou zemí dokonce přátelské a jejich vzájemná podpora nezůstávala pouze u politických projevů. Výrazná změna se neprojevila ani po Chomejního Íránské Islámské revoluci. Arabské země brzy pochopili, že Írán se nehodlá v Palestinském konfliktu jakkoliv zaplést (hodlal naopak na problému mocensky profitovat) a to vedlo k zcela opačné situaci než pozorujeme dnes. Íránsko-Izraelské vztahy byly poměrně dobré, na bodu mrazu byly naopak vztahy Íránu a téměř všech (vesměs sunnitských) arabských států. Určité ochlazení nastalo během íránsko-irácké války, kdy spojené státy mimo jiné prostřednictvím Izraele podporovaly obě válčící strany. I přesto však zůstaly více méně normalizované. Chomejní měl ve své ideologii likvidaci Izraele jakožto "hanby Islámu" samozřejmě zakomponovanou, vzhledem k tomu, že však Írán jako šíitská menšina v převážně sunnitském islámském světě, nemohl se svou představou teokratického státu příliš koho oslovit, zůstal odpor proti Izraeli více méně pouze programovým bodem podepřeným sem tam nějakým prohlášením, ale skutečnými činy či oficiálními postoji nikoliv. Po této stránce zůstaly vztahy těchto zemí více méně nezměněny.

Počátek dnešního stavu nastává začátkem 90tých let. Izrael pociťoval, že vztahy mezi Íránem a USA se pomalu urovnávají a hrozba ztráty dominantního postavení v oblasti (jakožto proti arabské hráze a hlavního západního spojence) byla více než aktuální. Izrael začal mediálně útočit na Írán. Na základě údajného íránského vměšování ho obvinil z neúspěchu řešení izraelsko-palestinského konfliktu, z úmyslu Izrael napadnout, dále apeloval na západní svět ve smyslu nedostatečné účinnosti zastrašování a sankcí vůči Íránu a tlačil na zařazení Íránu mezi tzv. "Rouge States". Samotný Írán po stabilizaci mocenské pozice v regionu začal izraelsko-palestinský konflikt využívat pro to o co se Írán vždy snažil ze všeho nejvíce, upevnění své moci na blízkém východě na úkor arabských sousedů. Zároveň však začal sám mediálně napadat Izrael kvůli genocidě proti Palestinců, z nedbání rezolucí rady bezpečnosti OSN, z okupace Jeruzaléma atd. Jak Írán, tak Izrael se však snaží svými mediálními "výkřiky" namířenými jeden proti druhému dosáhnout pouze jediného - mocenské hegemonie v oblasti. Důležité je si tedy uvědomit, že se v tomto případě (tedy vyeskalovaném konfliktu Írán kontra Izrael) nejedná o politickou agresi, která reálně hrozí obrátit se ve víc než maximálně lokální konflikt (pokud je tedy nevypustíme do arény v červených pláštících) a že obě etnika spolu v zásadě nemají historicky nijak zásadně nepřátelské vztahy. Jde o politické hašteření, které na obou stranách těží a vychází z populismu a nynější stav je výsledkem a důsledkem událostí několika posledních let. Pro běžného Íránce je nicméně stále projev nenávistné zášti proti Izraeli více než neobvyklým.

Vývoj a stav situace v Íránu je samozřejmě nepoměrně složitější a neblahá míra jakou do jeho problémů a problémů na blízkém východě zasahují ekonomické zájmy nadnárodních korporací a dalších globálních hráčů se podepisuje na možnosti nalezení racionálního řešení ke stabilizaci situace. Nejděsivější je však fakt, jak začínají úporné snahy environmentalistů na derozvoji zemí pomalu naplňovat hrozby Orwellova děsivého varování.

Nestabilita a chaos v celé severní Africe, destrukce sociálně stabilního státu jako Irák, Lybie, Sýrie, či státu jako Afghánistán (stabilitu pomalu opětovně nacházející), příprava k dalšímu prolévání krve a dalšímu "demokratickému" chaosu, to vše se až příliš podobá proklamovaným cílům skalních environmentalistů ztělesňovaných například známým Římským klubem. Pokud se syrský konflikt dovede do svého očekávaného válečného konce a - jak jinak - našeho záchranného zásahu, bude Írán další na řadě a bohužel Írán je již zemí jejíž nynější status quo je pro zbývající světové hegemony doslova strategicky zásadní. Dojde-li tedy k opakování kubánské (v dnešních kulisách íránské) krize je na místě si položit otázku: budou stávající odpovědní schopni stejné uvážlivosti, kterou i přes svou nadutou sebejistotu nakonec prokázal Chruščov a odvrátí nás od světového konfliktu? Pokud však světový konflikt sám není tím konečným cílem.

Snahou tohoto textu je poukázat s jakou lehkostí je nevědomé (op)populistické plácání a bubákování bráno jako do kamene vytesané dogma. Možná že bychom jako Češi měli lépe chápat těžkosti při hledání vlastní identity, národního určení a obtížný vývoj společnosti, která je přes sto let pod vlivem cizích zájmů. Měli bychom možná více vzpomenout vlastní historie a křivd které se nám staly, než budeme soudit to co nás samé před několika desítkami let formovalo a vytvářelo.

Řečeno , na závěr, slovy klasika: "Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti, protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců".

 

 

Zdroje:

http://http://cs.wikipedia.org
(je toho opravdu dost proto tedy uvedu pouze klíčová slova - k dohledání opravdu doslova pro každého: teroristické útoky 11.září 2001, dějiny íránu, írán, aféra írán-contras, irácko-íránská válka, americká rukojmí v Íránu, seznam mírových operací OSN, občanská válka v Sýrii, BLU-82, Rúholláh Chomejní, íránská islámská revoluce, íránská krize, operace trvalá svoboda, válka v Iráku, Saddám Husajn, válka v zálivu, Muhammad Mosaddek)
http://en.wikipedia.org/wiki/CIA_and_Contras_cocaine_trafficking_in_the_US
http://wikipedia.infostar.cz/l/li/list_of_assassinated_persons.html
http://wiki.aktualne.centrum.cz/valka-afghanistan-isaf/
http://www.blisty.cz/art/65081.html
http://blisty.cz/art/32646.html
http://blisty.cz/art/66701.html
http://www.reformy.cz/zpravy/bitva-o-syrii-2012/
http://www.reformy.cz/zpravy/vynasec-hvezdneho-vetru-odhaluje-vice-o-domacim-spehovani-nsa/
http://www.reformy.cz/zpravy/syrsti-rebelove-prislibili-oddanost-skupine-al-kajdy-ktera-zabijela-vojaky-spojenych-statu/
http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/237644-novy-ucet-americkych-valek-224-tisic-mrtvych-vydaje-68-bilionu.html
http://zpravy.idnes.cz/usa-provedly-simulaci-uderu-na-iran-d6s-/zahranicni.aspx?c=A120320_152334_zahranicni_ipl
http://zpravy.ihned.cz/c1-55108630-usa-provedly-simulaci-utoku-izraele-na-iran-americka-ucast-by-podle-ni-byla-nutna
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=767257
;feature=related
http://svobodaproiran.blogspot.cz/2007/02/kapitoly-z-djin-rnu-islmsk-revoluce-jak.html
http://www.zahranicnapolitika.sk/?id=850&id=821
http://www.fronta.cz/dotaz/iran-nemci-sssr-spojenci-lend-lease
http://www.history.army.mil/books/wwii/persian/index.htm
http://is.muni.cz/th/103108/fss_b/Filip_Simara_-_Bakalarska_prace.pdf
http://www.valka.cz/clanek_13801.html
http://www.filiptucek.com/2012/10/iran-sankce-dlouhodoby-vztah-bez.html
http://www.outsidermedia.cz/Iranska-mirova-ofenziva-1.aspx
http://www.zvedavec.org/komentare_3951.htm?PHPSESSID=lcu4lnvn82t64gv2d6m1ff1jf3
http://asies-iran.blogspot.cz/2012/01/izraelsko-iranske-vztahy.html
http://www.diplomaticaffairs.eu/saudsko-iranska-studena-valka/
http://www.revuepolitika.cz/clanky/1273/nemyslitelna-dohoda-usa-s-iranem
http://theses.cz/id/kmddvy/53002-728189602.pdf
www.iskola.cz/getfile.php?skola=ssuso&name=463
http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2006/01/060116_iran_nuclear_pckg.shtml
http://www.dejepis.com/index.php?page=000&kap=027&pod=5
http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2003060003
http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php?kategorie=7&tema=144
http://deliandiver.org/2012/12/nas-environmentalismus-omezeni-pristehovalectvi-a-stabilizace-poctu-obyvatel.html/comment-page-1
http://www.mises.cz/clanky/environmentalismus-je-socialisticka-cesta-do-pekla-1-2--693.aspx
http://policy.euweb.cz/view.php?id=27
http://www.clubofrome.org/
https://www.cia.gov/
http://www.itar-tass.com/
www.aljazeera.com/

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře