Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

S klíči nosme v kapse také Společenskou smlouvu

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Jsme zvyklí skuhrat. Skuhrat, hořekovat a naříkat nad svým osudem. Nejsem vyjímkou. Také si zaskuhrám a zanadávám. Hlavně na politické vyžírky, oligarchické hyeny i na globalistická pr.., no řekněme čuňátka. Jenže to mi nepomáhá. Nikomu a ničemu nadávání nepomáhá. A nejen, že to nepomáhá - ono to ani pomoci nemůže! I kdybychom zítra ráno udělali generální úklid a uspořádali skutečnou revoluci, co myslíte, jak by to dopadlo? Už večer by tam nalezli noví. Vyházíme z oken jedny a v tu chvíli tam jsou druzí, na chlup úplně stejní gauneři, jak ti vyhození.

Neděláme něco špatně, když nevidíme z bludiště cestu ven? Má vůbec nějaký východ?

  • u

----------------------------------

"Zeptáte se mne, jsem-li knížetem nebo zákonodárcem, když píši o politice. Odpovím, že nikoliv, ale že právě proto píši o politice. Kdybych byl knížetem nebo zákonodárcem neztrácel bych čas tím, že bych říkal, co se má činiti; učinil bych to, nebo bych mlčel."

Tento úryvek pochází z knihy "O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva", od Jean-Jacques Rousseaua a je dnes obzvláště vhodné jej připomenout. Kdyby se někdo ptal proč, tak proto, že se jistě budou opakovat situace, kdy nám někdo, rádoby moudře, bude chtít naznačovat, že do něčeho nemáme kecat, protože tomu nerozumíme.

A možná by i stálo za to, se na knihu podívat trochu blíže, co říkáte? Možná je to ta cesta z bludiště.

Tato útlá a vysoce nadčasová kniha, vydaná poprvé v roce (!) 1762, by podle mne měla být režimem zakázána. A velmi se divím, že tomu tak není. Autor totiž na několika málo stranách dokázal shrnout vše podstatné okolo funkční a spravedlivé správy státu a pozorný čtenář z ní rychle pochopí, že všechny dnešní i zítřejší debaty, které jsou kolem politiky v médiích věčně vedeny, jsou pro naši mysl jen obtížným hmyzem, stejně jako ona média jsou pro společnost rakovinou. Nebo jinak: kniha je návodem k dosažení toho, čeho jsme před třiceti lety nedosáhli, ačkoli jsme si mysleli, že toho dosáhneme.

A tak až zase někdy budeme mít chuť vyjít na ulici s klíči v jedné ruce, tak s sebou vezměme i něco z moudrosti dávných myslitelů. Nehledejme nic nového. Je to naprosto zbytečné. Úplně stačí vzít do té druhé ruky třeba onu 250 let starou Rousseauovu "Společenskou smlouvu".

Dílo je rozděleno na čtyři části:

Kniha první - kde se zkoumá, jak člověk přechází ze stavu přírodního do stavu občanského a jaké jsou podstatné podmínky smlouvy ("Společenské smlouvy");

Kniha druhá - kde se pojednává o zákonodárství;

Kniha třetí - kde se pojednává o zákonech státních, to je o formách vládních;

Kniha čtvrtá - kde se pojednává o státních zákonech a uvádějí se prostředky, jak upevnit ústavu státu.



Nehodí se dílo nějak přepisovat a ani z něj dělat výcuc. Bylo by to k tvůrci neuctivé. Kniha je totiž tak myšlenkové nabitá, že skoro každou větu lze tesat do kamene a skoro každá nás víc a víc utvrdí, že nemá smysl vymýšlet vymyšlené. Ale když už jsem o knize začal a jestli máte zájem, nalákám vás k jejímu přečtení obsahem. A jako bonus k většině kapitol přidám nějakou myšlenkovou perlu, ve formě velmi krátkého úryvku dané kapitoly.

Věřím, že i když kniha není napsána moderní češtinou, tak i přes to všem přinese inspirující počtení.



I./I. Námět této knihy
Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech. Ten, kdo se má za pána ostatních, zůstává větším otrokem, než oni.

I./II. O prvních společnostech
Rodina je tedy, chcete-li, prvním vzorem státní společnosti, hlava státu je obrazem otce, lid je obrazem dětí; a všichni, jsouce zrozeni rovní a svobodní, zcizují svou svobodu jen jako svůj užitek.

I./III. O právu silnějšího
Shodněme se tedy na tom, že moc netvoří právo a že jsme povinni poslouchati jen legitimní moci.

I./IV. O otroctví
Je absurdní a nepochopitelné říci, že se člověk dává zdarma; takový čin je nezákonný a neplatný, už jen proto, že kdo tak jedná, není při dobrých smyslech. Říci totéž o celém národě, znamená předpokládati národ bláznů: bláznovství nevytváří právo.

I./V. O tom, že je třeba vždy jíti zpět k první smlouvě
Bude vždy velký rozdíl mezi podrobením davu a vládou nad společností.

I./VI. O společenské smlouvě
Nuže, jelikož lidé nemohou zploditi nové síly, nýbrž jen sloučiti a říditi ty, které tu jsou, nemají jiného prostředku záchovy, než aby utvořili sloučením souhrn sil, který by mohl zvítěziti nad odporem, uváděli síly ty v pohyb jedinou pružinou a dali jim působiti v souhlase.

I./VII. O suverénu
Nuže, jelikož suverén je tvořen jednotlivci, z nichž se skládá, nemá, ani nemůže míti zájem opačný jejich zájmu; proto svrchovaná moc nepotřebuje žádné záruky vůči poddaným, protože je nemožné, aby těleso chtělo škoditi všem svým členům;

I./VIII. O občanském stavu
Tento přechod od stavu přírodního do stavu občanského vytváří v člověku význačnou změnu tím, že nahrazuje v jeho chování pud spravedlností, a tím, že dává jeho činům morální posvěcení, které dříve postrádaly.

I./IX. O věcném majetku
Jak se může člověk nebo národ zmocniti rozsáhlého území a připraviti oň všechen lidský rod jinak, než trestnou usurpací, když odnímá zbytku lidí pobyt a potraviny, které jim příroda dává společně?

II./I. O tom, že svrchovaná moc je nezcizitelná
Jestli tedy národ slibuje, že bude poslouchati, ruší se tím, ztrácí svůj charakter národa;

II./II. O tom, že svrchovaná moc je nedělitelná
Ale naši politikové dělí svrchovanou moc v jejím předmětu, když ji nemohou děli v zásadě: rozdělují ji na sílu a vůli; na moc zákonodárnou a moc výkonnou; na právo daní, právo spravedlnosti a války; na správu vnitřní a na moc sjednávati smlouvy s cizinou: brzy směšují všechny tyto části, brzy je rozdělují: činí ze suveréna faktickou osobu, složenou z nastavitelných kusů; je to tak, jako by člověka skládali z více těl, z nichž by jedno mělo oči, druhé ruce, jiné nohy a nic jiného.

II./III. Může-li se obecná vůle mýliti
Chceme vždy své blaho, ale ne vždy je vidíme; nikdy se lid nepodplatí, ale často se klame a jen tehdy se zdá, že chce to, co je špatné.

II./IV. O mezích svrchované moci
Jakmile suverén to žádá, je občan povinen poskytnouti státu všechny služby, které může poskytnouti, ale suverén naopak nemůže ze své strany zatížiti občany žádným poutem, neužitečným společnosti: nemůže to ani chtíti, neboť podle zákona rozumu nic se neděje bez příčiny, stejně jako podle zákona přírody.

II./V. O právu na život a na smrt
Kdo chce uchovati svůj život na účet druhých, má jej také dáti za ně, když je toho třeba.

II./VI. O zákonu
Zákony jsou vlastně jen podmínkami občanského sdružení. Lid podřízený zákonům má býti jejich původcem; jen těm, kteří se sdružují, přísluší, aby upravovali podmínky společnosti.

II./VII. O zákonodárci
Mudrcům, kteří chtějí hovořiti k obecnému lidu svým jazykem místo jeho jazykem, by nemoh lid rozuměti.

II./VIII. O národu
Svoboda se může získat, nemůže se nikdy nabýt.



II./IX. O národu - pokračování
Slabí vydávají se tak v nebezpečí, že budou brzo pohlceni, jen když se přivede se všemi do jistého druhu rovnováhy, která činit tlak všude skoro stejným.

II./X. O národu - pokračování
Každý národ, který svou polohou má jen volbu mezi obchodem a válkou, je sám sobě sláb; závisí na svých sousedech, závisí na událostech; má vždy jen existenci nejistou a krátkou.

II./XI. O různých soustavách zákonodárství
Když zkoumáme, v čem přesně záleží největší blaho všech, které má býti cílem zákonodárné soustavy, shledáme, že se redukuje na tyto dva hlavní předměty: svobodu a rovnost; na svobodu, protože kolik je závislosti jedinců, tolik síly se odnímá tělesu státnímu; na rovnost, protože se svoboda nemůže bez ní udržeti.

II./XII. Rozdělení zákonů
Za každého stavu věcí je národ vždy pánem toho, aby změnil své zákony, i ty nejlepší; neboť chce-li sám sobě ublížiti, kdo má právo mu v tom brániti?

III./I. O vládě vůbec
Vláda dostává od suveréna rozkazy, které dává lidu; a aby byl stát v dobré rovnováze, musí, když se vše vyváží, býti rovnost mezi produktem nebo mocí vlády samou o sobě a produktem a mocí občanů, kteří jsou suverény na jedné a poddanými na druhé straně.

III./II. O zásadě, na níž se zakládají různé formy vládní
Je jisté, že vyřizování záležitostí se zpomaluje, čím více lidí se tím pověří, že tím, že jsme příliš opatrní, nespoléháme dosti na štěstí, že necháme uniknout příležitost a že ztrácíme často plody uvažování neustálým uvažováním.

III./III. Rozdělení vlád
Za všech časů se mnoho diskutovalo o nejlepší formě vládní, aniž se přihlíželo k tomu, že každá z nich je nejlepší v určitých případech a nejhorší v případech jiných.

III./IV. O demokracii
Není nic nebezpečnějšího, než vliv soukromých zájmů v záležitostech veřejných, a zneužívání zákonů vládou je menším zlem, než korupce zákonodárce, nevyhnutelný následek zřetelů soukromých. Protože je tehdy stát porušen ve své podstatě, každá reforma se stává nemožná.

III./V. O aristokracii
Jedním slovem je nejlepší a nejpřirozenějším řádem, aby nejmoudřejší vládli nad množstvím, když jsme si jisti, že budou nad ním vládnouti k jeho prospěchu a ne k svému prospěchu;

III./VI. O monarchii
Nejcitelnější závada vlády jedince je nedostatek souvislé posloupnosti, která v druhých dvou vládách tvoří nepřerušovaný svazek. Zemře-li král, je potřeba jiného; volby ponechávají nebezpečné přestávky, jsou bouřlivé a ač-li občané nejsou nezištní a neporušení, což nepřipouští tato vláda, mísí se do voleb pikle a úplatnost.

III./VII. O smíšených vládách
Abych pravdu řekl, není jednoduchých vlád. Jediný vládce musí míti podřízené úředníky; vláda lidová musí míti vůdce.

III./VIII. O tom, že každá vládní forma se nehodí pro každou zem
Síla národa naopak působí jen soustředěna: rozptýlí se a ztrácí se tím, že se roztahuje, jako účinek prachu, rozptýleného po zemi, který se vznítí jen zrno vedle zrna.

III./IX. O znacích dobré vlády
Ta vláda, za níž národ se zmenšuje a hyne, je nejhorší.

III./X. O zneužívání vlády a o jejím sklonu se zvrhnouti
Když se stát rozpadá, zneužití vlády, ať je jakékoliv, se jmenuje anarchie. Rozlišujeme-li: demokracie se zvrhá v ochlokarcii, aristokracie v oligarchii a království se zvrhá v tyranii

III./XI. O smrti státního tělesa
Zákonodárná moc je srdcem státu; výkonná moc je jeho mozkem, který uvádí v pohyb ostatní části. Mozek může upadnouti v ochrnutí a jedinec může dále žíti. Člověk zůstane slabomyslným, ale žije: ale jakmile srdce přestane fungovati, živočich umírá.

III./XII. O tom, jak se udržuje svrchovaná moc
Suverén jedná jen zákony, protože nemá jiné síly, než moc zákonodárnou: a jelikož jsou zákony jen právoplatnými úkony obecné vůle, nemohl by suverén jednati jinak, než když je lid shromážděn.

III./XIII. O tom, jak se udržuje svrchovaná moc - pokračování
Nestačí, aby shromážděný národ jedenkrát stanovil ústavu státu tím, že schválí soubor zákonů; nestačí, aby zřídil trvalou vládu anebo aby se jednou pro vždy postaral o volbu úředníků.

III./XIV. O tom, jak se udržuje svrchovaná moc - pokračování
V okamžiku, kdy se lid legitimně shromáždí ve svrchovaném tělese, ustává veškerá jurisdikce vlády, výkonná moc je suspendována a osoba posledního občana je právě tak posvátná a nezranitelná jako osoba prvního úředníka;

III./XV. O poslancích nebo zástupcích
Každý zákon, který lid osobně neschválil, je neplatný; není to zákon.

III./XVI. O tom, že zřízení vlády není smlouvou
Jelikož jsou všichni občané rovni podle smlouvy společenské, mohou všichni předepisovati, co mají všichni dělati, kdežto nikdo nemá práva požadovati, aby druhý dělal něco, co nedělá on sám.

III./XVII. O zřízení vlády
Prvým úkonem suverén ustanovuje, že bude vládní těleso zřízené v té neb v oné formě; a je jasné, že tento úkon je zákonem. Druhým úkonem jmenuje lid vládnoucí, kteří se pověří zřízenou vládou.

III./XVIII. O prostředcích, jak předejíti usurpacím vlády
Z těchto objasnění plyne, že úkon, který ustavuje vládu není smlouva, že depositáři výkonné moci nejsou pány lidu, nýbrž jeho úředníky; že je může ustanoviti a sesaditi, kdy se mu zlíbí, že se pro ně nejedná o to, aby uzavírali smlouvy, nýbrž aby poslouchali; a až když úředníci na sebe berou funkce, které jim stát ukládá, splňují jen svou povinnost občanů, aniž měli jakékoli právo příti se o podmínkách.

IV./I. O tom, že obecná vůle je nezničitelná
Pokud se více spojených lidí pokládá za jediné těleso, mají jen jedinou vůli, která směřuje k společnému zachování a k obecnému blahu. Tehdy jsou všechny pružiny státu silné a jednoduché, jeho zásady jsou jasné a zářivé; nemá zmatených a protichůdných zájmů; obecné dobro se všude jasně jeví a vyžaduje jen zdravého rozumu, aby se pozorovalo. Mír, sjednocenost, rovnost jsou nepřáteli politických zchytralostí.

IV./II. O hlasování
Jestliže se tedy vyskytnou v době společenské smlouvy někteří odpůrci, jejich nesouhlas nečiní smlouvu neplatnou, nýbrž brání jen tomu, aby se do ní pojali; jsou to cizinci mezi občany. Když je stát zřízen, je souhlas dán pobytem; bydliti na území, znamená podrobiti se svrchované moci.

IV./III. O volbách
V každé opravdové demokracii není úřad výhodou, nýbrž obtížným břemenem, které se nemůže spravedlivě uložiti jednomu jednotlivci spíše než druhému.

IV./IV. O římských komicích
...

IV./V. O tribunátu
...

IV./VI. O diktatuře
...

IV./VII. O censuře
Z toho vyplývá, že censura je dobrá k tomu, aby napravila mravy, nikdy k tomu, aby je obnovila.

IV./VIII. O občanském náboženství
To, čeho se pohané obávali, nastalo. Tehdy vše změnilo tvářnost; pokorní křesťané počali mluviti jinak a brzy jsme viděli, jak toto domnělé království z jiného světa se stává pod viditelným vladařem nejprudším despotismem v tomto světě.


...a nyní, kdykoli vezmete své klíče do jedné ruky, pomyslete, zda nechybí něco ruce druhé.

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře