Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Opět sudetoněmecké dny, snad už s mírnější rétorikou. Jen pravdivá historie, ale bude skutečnou historií – vlk není beránek.

Na měsíc květen jsou každoročně připravovány v Bavorsku „sudetoněmecké dny“. Nechci připomínat nabízející se paradox, že ten samý květen, je hlavně pro nás také měsícem oslav ukončení největší světové války v Evropě. A tak tento týden na výstavišti v Augsburgu začaly už 64. sudetoněmecké dny. Každoročně zde hlavní part v programu hraje mluvčí Sudetoněmecké krajanské sdružení (landsmanšaftu) Bernd Posselt. Letošní sudetoněmecké setkání je v médiích hodnoceno spíše jako jedno z rétoricky klidnějších, ale současně i méně navštívených. Ale vlka do rouna beránka nepřevlečete.

  • opet-sudetonemecke-dny-snad-uz-s-mirnejsi-retorikou-jen-pravdiva-historie-ale-bude-skutecnou-historii-vlk-neni-beranek

64. sudetoněmecké dny v Bavorsku už s mírnější rétorikou (?)

Na měsíc květen jsou každoročně připravovány v Bavorsku „sudetoněmecké dny". Nechci připomínat nabízející se paradox, že ten samý květen, je hlavně pro nás také měsícem oslav ukončení největší světové války v Evropě, vyvolané před 75 lety právě hitlerovským Německem. A tak tento týden na výstavišti v Augsburgu začaly už 64. sudetoněmecké dny.

Každoročně jsou navštěvovány zejména příslušníky různých německých krajanských sdružení, kde hlavní part v přípravě i programu akce hraje už tradičně mluvčí Sudetoněmecké krajanské sdružení (lansmanšaftu) a europoslanec Bernd Posselt.

Letošní sudetoněmecké setkání je zatím v médiích hodnoceno spíše jako jedno z rétoricky klidnějších, ale současně i méně navštívených. Dřívější zatvrzelá a hodně ostrá, ahistorická a nevhodná napadání ze strany účastníků a představitelů sudetoněmeckých srazu vůči Česku (resp. ČSR a ČSSR), hlavně směrem k Benešovi a jeho poválečným dekretům, ale i poválečnému odsunu sudetských Němců, se zřejmě pomalu a časem otupují a dostávají podobu nabízené realističtější komunikace a zlepšování sousedských vztahů. Dnes už je celkem normální, že srazy navštěvují také někteří čeští politici a také novináři.

Jejich vystupování a důvody účasti není třeba uvádět, snad převažují z jejich strany převážně čisté a správné úmysly. Zde myslím hlavně čisté  mysly k naší zemi a neobracení historie. Už Česko-německá deklarace jasně pojmenovala historickou posloupnost událostí oné první poloviny minulého století, uznala viníky války, ale také příčiny a důvody poválečného odsunu a nuceného rozloučení se s někdejší německou menšinou, která však mohla za násilí zejména v našem pohraničí i za kolaboraci s Henleinem a pak také s Hilerem.

Odsun německých menšin byl nakonec v rozsahu kolem 12 milionů lidí neblahou poválečnou událostí v Evropě (a ve více sousedních zemích s Německem), ne tedy jen československou záležitostí. Podle německých pramenů celkem 16 – 17 miliónů Němců muselo opustit domovy ve střední, východní i západní Evropě.

Letos vzpomenut Nečas, takticky nejmenován Zeman

Letošní setkání v Augsburgu ovlivnilo i několik politických událostí z poslední doby. Tou jednou byla nedávná návštěva našeho premiéra Nečase v Bavorsku a jeho zopakování dohodnutých ujednání z už uvedené Deklarace.

Rozhodně jeho přístup Němci hodně pozitivně ocenili tenkrát, ale i během tohoto srazu. Nakonec i slova jako – spolupráce a dialog – pronesl nyní třeba i spolkový ministr vnitra Hans-Peter Friedrich, ale i mluvčí Bernd Posselt. Na druhé straně se spíše takticky v Augsburgu moc nemluvilo o novém prezidentu Zemanovi, který už na nedávné návštěvě sousedního Rakouska jasně naznačil, že poválečný odsun bude vždy považovat za odsun, který navíc označil za mnohem menší potrestání než třeba smrt.

Nebylo to zrovna šťastné přirovnání, ale svojí logiku to rozhodně má. Někdo si zkrátka na tehdejším pískovišti s lopatičkami a bouráním báboviček začal ... A o vině německých nacistů za poslední válku rozhodně nebude s nikým diskutovat.

Cena za film pro Davida Vondráčka – o objektivitě lze i pochybovat

Letošním sudetoněmeckým dnům hodně dominovalo předání Ceny sdružení za lidská práva našemu novináři a filmaři Davidu Vondráčkovi. Jedná se o dokumentární film pod názvem Zabíjení po česku. Zde je už věcí názoru, zda pozitivní hodnocení filmu právě ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu je skutečně přínosem pro obě strany a příkladem objektivní historie.

Trochu bych zde viděl nutnost určité opatrnosti, protože jestliže 75 let po neblahých událostech v našem pohraničí a následném Mnichovu, dnešní Němci chválí historické zpracování ve Vondráčkově filmu, kde hlavní vina z německého národa, který rozbil ČSR a zahájil světovou válku, pomalu a nenápadně padá i na naše občany, kteří byť v poválečném emotivním chování také spáchali četné excesy, tak je historický náhled a opatrnost rozhodně na místě.

Zabíjení a stanovení hodnoty viny za konkrétní činy rozhodně není disciplínou pro matematiku, kde větší vinu má ten, kdo zabil miliony lidí, než ten, co své konání vyčíslil třeba jen v desítkách. Vina za zabití je vždy vinou pro konkrétní osoby, ale české excesy rozhodně měly své jisté ospravedlnění a byly následkem a důsledkem prvotního německého chování a jednání. Komise českých a německých historiků nemohla přesně vyčíslit počet obětí odsunu.

Došla k názoru, že přibližně 6 tisíc Němců bylo oběťmi nejrůznějších násilných činů a kolem 5 tisíc spáchalo sebevraždu nebo umřelo během pochodů – a to vše po skončení války. Dost možná, že se nejedná o čísla konečná. Takto pojatá formulace rozhodně nesmí být omluvou vraždících a ubližujících konkrétních osob, ale rovněž nesmí být úmyslně ničena historická posloupnost a situace, kdy kalendářně nejdříve byl Hitler, vyvolání války, násilí v pohraničí a německý zábor Sudet, 15. březen 1939, pak zřízení Protektorátu, Heydrichiáda, Lidice, Ležáky, Ploština, kolem 360 tisíc našich občanů jako obětí nacismu – a až následně jako důsledek nespravedlivé a expanzivní války, rozbití a tragédie rodin a rozvášnění emocí byl nucený poválečný odsun Němců z řady států, také konkrétní lidské oběti a odsouzeníhodné excesy nejen ze strany válčících stran a osvobozovaných území.

Nelze vlka převlékat do rouna beránka, nelze neznat pravdivou historii

Nelze dnes převzít vzájemná vyznamenání a při potřesu rukou si říci – co jsme si, to jsme si. Ano historici nesmí připustit, dnes ve společné Evropě, že tehdejší nacisty a okupanty převlečeme do rouna beránků a ovcí. A stejně neobjektivně třeba všechny občany poválečné ČSR zase označíme za mstící se vlky a vrahy!

Pravdivá historie musí zůstat pro budoucnost, pro vědecká historická bádání a pro dnešní a příští učebnice historie a dějepisu pro mladou generaci. Zjitřené poválečné vášně a emoce, osudy a hrozné rodinné tragédie nelze vrátit v čase, snad se ale na všech stranách pomalu zacelují, nebo přinejmenším zapomínají a méně bolí.

Dnešní nová mladá generace by historii nejen minulého století měla znát, ale rozhodně si už žijí svým životem, svojí vírou a mají své nové starosti a plány do budoucna. A tak je rozhodně hodně pozitivní, že například Evropskou cenu Karla IV., obdržel nyní bavorský premiér Horst Seehofer, a to za zásluhy o sbližování Prahy s Mnichovem a také se sudetskými Němci. Nakonec jde i nyní stále o středoevropský prostor, společnou strategii prosperity EU, společný prostor pro hospodářskou spolupráci a náš společný život.

A vazby naší ekonomiky na německou jsou nyní mnohem těsnější, než kdy jindy. Věřím, že i sudetoněmecké dny se za několik desetiletí stanou historií a vytratí se, jako dnes pomalu ztrácejí svůj význam dnešní společné hranice nebo jazykové bariéry. I ten Bernd Posselt, který na tomto srazu landsmanšaftu Benešovy dekrety označil za zombie, co si jen zaslouží pohřbít, časem odejde ze scény a do krajánského důchodu ...

(Matuška)

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře