NÁZOR KE DNI: Zneužití výročí Havla v kostelní rétorice. Nezakládejme si na kulty osobností, oba prezidenti si to určitě nezaslouží.

Zneužití zádušní mše za Havla v "politické rétorice" u arcibiskupa Duky

Tento týden uplynulo rok od úmrtí Václava Havla, našeho prvního polistopadového prezidenta. Toto nám také připomněla média a stejně tak řada vzpomínkových akcí v celé republice. V tomto duchu se konala i zádušní mše v bývalém kostele sv. Anny v Praze, kterou vedl arcibiskup Dominik Duka. Nic proti tomu, každý na exprezidenta Havla vzpomíná po svém, ale politika v církevním objektu a hlavně v řeči sluhy božího, se mi zase tak moc nelíbí. Proč by měl být příští prezident podobný, podle Duky, Václavu Havlovi? Ano, určitě bude Havel v myslích hodně lidí symbolem změn na přelomu 90. let, ale rozhodně by neměl být, málem nám nařízenou, modlou nebo kultem nových generací. Měl určitě své velké zásluhy na změnách režimu, ale stejně tak měl, bohužel, také své osobní prezidentské „zásluhy" i na hospodářském marastu, který zcela změnil a poškodil naší zemi za poslední dvě desetiletí. A už vůbec se do kostela při mši nehodí glosování nedávných krajských voleb, kde arcibiskup Duka varoval před jakýmsi návratem těch, kteří prý chtějí znovu budovat železnou oponu. Ani tam nepatří tipování vítěze lednových prezidentských voleb. Určitě nikdo u nás nechce zadrátované hranice, stejně tak ale nepotřebuje ani církevní náznaky vhodnosti vkusu a profilu příštího prezidenta země.

Navíc od představitele církve, která nedávno schváleným zákonem o církevních restitucích, ještě více ukousne ze společného státního krajíce a tak zasekne sekeru dluhů do rozpočtů naší země v příštích desetiletích. S vrácením majetků, co církvím nikdy „de jure" stejně nepatřil, rozhodně nesouhlasím a určitě nejsem sám. Ona už podstata toho, jak z nejrůznějších desátků a nevolnických prací v minulých stoletích se církev vždy obohacovala, se neslučuje s dnešními povídačkami o spravedlnosti navrácení nakradeného. Zřejmě arcibiskup Duka využil výročí úmrtí Havla k politické rétorice, kterou u některých představitelů své církve v časech předlistopadových, následně sám tak kritizoval. Navíc si myslím, že skuteční věřící nepotřebovali tehdy, a nepotřebují stejně ani dnes, ve své víře a při svých prosbách k Pánu Bohu žádné politické a společenské agitky a návody. A je smutné, že k podobným „kostelním radám" dochází od představitele největší církve u nás právě v čase Adventu a blížících se Vánoc.

Nezakládejme si u nás na další kulty osobnosti – Havel ani Klaus by si to nezasloužili.

V souvislosti nejen s exprezidentem Havlem, ale i s dosluhujícím prezidentem Klausem, se už hovoří i o tzv. kultech osobnosti. Ti starší ještě pamatují uctívání (latinsky „cultus") zejména politiků, a nejen u nás. Toto velebení různých osobností a v různých érách má vždy dosti společných rysů. Dominantním bývá většinou rádoby pozitivistická role pro současníky, ale i pro budoucí uctívatele, kladné vlastnosti zkrátka převažují, i když téměř u všech ve skutečnosti nevedly.
Nejvíce případů pak bývá v totalitních až autoritářských režimech a zemích. Už naši školáci umí vyjmenovat v hodinách dějepisu kult Stalina, Chruščova, ale i Hitlera nebo Kim Čong-ila. V této až nemístné a přehnané adoraci hrají největší roli rodiče, škola a nakonec všude přítomná média. U nás za první republiky byl zveličován T. G. Masaryk, pak chvíli také E. Beneš, po únoru 48 nakonec K. Gottwald. Toto pak těmto politikům zůstalo, nebo se ještě více uměle pěstovalo, hlavně po jejich smrti. Možná nezanedbatelným faktem je, že většině osob z politického světa tyto aureoly svátosti udělovali hlavně jejich fandové a straničtí přisluhovači. Myslím si, že i přes záslužnou činnost některých z „kultovaných" osobností, jsou skutečný význam a zásluhy u těchto politiků, až dodatečně prezentované zveličeně jejich hurá hlasateli, pak vlastně spíše diskvalifikovány a poškozovány. Tak to vidím třeba u osobnosti Václava Havla, kde už v rámci hurá „havlománie" hrozilo, že se bude pojmenovávat nezřízeně kdoví kolik institucí, ulic či továren. A určitě by to takto nechtěl ani sám exprezident Havel. Následným jeho neúnosným vyzdvihováním mu hlavně jeho fandové, ale také i kamarádi z disentů určitě nepomohli, spíše naopak. Jak platí jedna z hlavních pouček třeba v marketingu – dobré zboží se prezentuje a prodává samo!

Nakonec se blíží konec prezidentování Václava Klause (zbývá 79 dní), tak snad zase různí fandové a nadšenci takto nezničí i jeho obraz. Nikdo není jen kladný nebo záporný hrdina, tak jako nikdo není svatý nebo křivák od narození. Snad přijde doba, kdy historický zpětný pohled bude nejen na 20. století a pak následné 2 desetiletí po „sametovém listopadu 89", objektivní, spravedlivý a se skutečnou reflexí k osobnostem, které tento stát spravovali a nějak po svém také řídili. Prezidenty a premiéry nevyjímaje. Každý z nás zřejmě vždy vyjmenuje některé jejich klady i zápory, je to naše právo, náš názor, nechme si jej. A nedejme se vtáhnout do mediálně politické mašinérie, která potřebuje vždy někoho negativně prezentovat, dehonestovat, uzemnit, aby jiného mohla vyzvednout a zviditelnit. Je to nakonec jejich úloha, práce, politický cyklus. A je to také téměř naše národní tradice a folklór. Hlavně je to pak nechutné a nepravdivé.