Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Můj nerozhovor s neprezidentem a jiné lapálie

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

...aneb takový malý, novoroční, odpočinkový potlach

  • muj-nerozhovor-s-neprezidentem-a-jine-lapalie

Zkoušeli jste někdy něco pozitivního vytvořit? Nemyslím věci jako zatloukání skoby na obraz nebo zaparkovat blondýně vozidlo. Ani nemám na mysli zametení chodníku před panelákem, zpacifikování oprsklého cikána v tramvaji a ani pomoc úplně cizí stařence vyjít schody. To jsou normální věci o kterých nemá ani smysl mluvit. Mám na mysli udělat něco dobrého pro budoucnost. Tedy věci jako třeba zastavit rozprašování Rondupu či stopnout byznys kácení zdravých stromů ve městech. Nebo zastavit rozkrádání našich daní politiky, úředníky a zahraničními korporacemi. A nebo vyhnat americká okupační vojska a sionské neziskovky z našeho území. Ten, kdo něco takového zkusil tak ví, že to není jen tak. Už dobře ví, že při snaze cokoli zlepšit, tak nejen že narazí na těžkého soupeře, který opatřen paragrafy a všemi razítky světa, se jen tak nevzdává, ale navíc narazí i do nebes sahající zdi nezájmu, strachu, apatie, soucitu, pohrdání a nedůvěry ostatních. Trefně lze tuto zeď nazvat "Zdí českých nářků" a hledač spojenců dříve nebo později zjistí, že nalézt někoho, kdo nemá jen plná ústa kafemlýnkových řečí, ale je opravdu rozhodnutý něco začít a pokračovat v tom, až do úplného konce, tak takoví se hledají těžko. Ten, kdo nemá vzácné štěstí na kamarády se shodnou krevní skupinou, tak to lze přirovnat k té pověstné jehle ve stohu sena.

První, co každého při snaze najít spřízněné duše napadne, že si nemůže podat inzerát: "HLEDÁM KOLEGU REVOLUCIONÁŘE" nebo něco podobného. Ví, že pokud by už takový text vyšel, tak první (a dost možná jediný), kdo mu na nějakou takovou výzvu odpoví, jsou zaměstnanci policejního aparátu. Bylo to tak od nepaměti a platí to dodnes: první a nejaktivnější jsou v tomto ohledu vždy státní policie a profesionální, státem placení provokatéři. (...a doufám, že toto pravidlo si každý večer před spaním přeříkává i předseda SPD.)

Druhou možností je, že osoba hledající spojence, bude lovit mezi těmi, co se už nějak pozitivně projevili v médiích a přitom tiše doufat, že to není konfident současné státní tajné bezpečnosti. Bude se snažit najít takové, co už stihli vystavit své názory v novinách, televizi nebo rádiu a cenzura je včas nezachytila. Pokud někdo takový cenzuře unikne, tak není nic jednoduššího, než si vyhledat kontakt, danou osobu oslovit a začít si myslet, že je to půl bídy. Že už je v podstatě vyhráno - vždyť byl nalezen ten, kdo vám mluví přímo z duše! Ale to je omyl. Vyhráno není ani náhodou a aktivista jen ověří starou pravdu, že skoro všechny takové cesty nevedou do Říma, ale úplně někam jinam.

Prvního, koho jsem takto kdysi dávno kontaktoval, byl redaktor deníku Ekonom. Už si nepamatuji jeho jméno, ale utkvělo mi, že napsal revoluční článek, který mi opravdu mluvil z duše a já poznal, že to je přesně ta osoba, kterou hledám. Omyl. Nakonec z něj vypadlo, že má úplně jiná privilegia. V novinách jen odlehčil své duši a kromě několika vyměněných emailů z toho nebylo nic. Kontakt byl přerušen a později jsem se dozvěděl, že onen revoluční článek byl v deníku jeho poslední.

Řeknete si, "no nic, překážky jsou od toho, aby se překonávaly" a jdete dál. Druhým byl nynější předseda Ústavního soudu, pan Rychecký. Ano, souhlasím, že dnes je tento nápad vhodný jedině k nekonečně širokému úsměvu, ale také kdysi dávno vedl v televizi velmi odvážné a hlavně rozumné řeči. I když ve mě byla jen malá naděje, že tato osoba bude chtít skutečně něco napravit, oslovil jsem ho. Jsem totiž zastáncem teorie, že "za pokus nic nedám". A pan Rychecký? Nezklamal. S odvoláním na jeho soudní praxi mě zdvořile odmítnul a já z jeho vyjádření nabyl dojmu, že soudce nesmí, z titulu své funkce, mimo soudní síň s nikým, nikdy o ničem hovořit. Samozřejmě, že to je nesmysl, ale dnes mi to zapadá, že jedině falešní lidé dnes mohou dělat předsedy Ústavního soudu a logicky také předsedy parlamentu, předsedy vlády a všechny ostatní politické předsedy, na které si jen vzpomenete.

Ten, kdo mě zná, dobře ví, že se cíle obvykle vzdávám až po svém posledním výdechu a tak ani tohle mě nemohlo nijak zastavit. Oslovoval jsem další osoby, ale marně. Mezi ty známější lze zařadit i Tomia Okamuru. V té době sice ještě nebyl ani zdaleka tak slavný, jako je dnes, ale už měl kolem sebe onu pověstnou neprostupnou hradbu asistentů, sekretářů, poskoků, filtrovačů, uvaděčů, oblékačů, vyslékačů a jiné havěti. Prostě bylo vyloučeno se k němu přes tohleto, byť písemně, dostat. A tak šel milý Tomio takéž k ledu.

Další, na koho jsem se zaměřil své čivy a tato osoba je trošku veřejně známá, byla paní Švihlíková. Ekonomka, která objíždí republiku, aby všem zvěstovala, jak jsme na tom špatně a jaká nás čeká ještě horší budoucnost. Názory na ni se různí, ale na to já nedám. Jestli svými přednáškami jen dělá osvětu a nebo myslí dopředu a je to už součást jakési před-předvolební kampaně, nevím. Pravdu, v tom co říká, samozřejmě má. Jediný problém je v tom, že ona jen ráda odhaluje známou pravdu o naší mizérii a při té exhibuje. Nic víc. Stejně, jako s veřejně známou pravdou před loňskými volbami exhiboval Babiš a nebo předloni Donald Trump. A jak to nakonec dopadlo s paní Švihlíkovou? Jako obvykle - po jejím druhém odřeknutí schůzky bylo nasnadě pochopit její aktivitu tak, že jejím jediným smyslem života je hlásat všem známou pravdu o té naší mizerné mizérii. ...inu, "každej jsme ňákej".


Lze říci, že už s paní Švihlíkovou jsem se tak trochu odpoutal od postav z hlavního proudu a zrovna jsem překračoval pomyslnou čáru směrem k alternativním postavám. Tu jsem si vyhlídnul na Slovensku, v rádiu Slobodný vysielač. Byla to jediná osobní schůzka s možným spojencem, který má navíc náhled na věci téměř totožný s mým, ale dodnes tohoto setkání lituji. Opravdu bylo lepší nevidět to nekonečné zklamání pana Lichtnera, že jsem mu nepřinesl něco jako plánek s umístěním štěnic v jejich rozhlasovém studiu nebo originál rodného listu Baraka Husseina Obamy. Prostě neměl jsem v ruce nic s okamžitým výsledkem ani nic, co by šlo vytroubit do světa jako informační bombu. Měl jsem s sebou jen dlouholetý plán drobných krůčků, který byl vytvořen přesně podle vzoru salámové metody, kterou používají naši společní nepřátelé.

A tak mi sklaplo. Poznal jsem, že jedna část "revolucionářů" jsou jen tlučhubové a ten zbytek by snad i rád změnil směr otáčení Země, ale hned. Pro ty včera bylo pozdě, ale bohužel nikdy nepochopí že jen naskočili do expresu, který nemá záchrannou brzdu a vždy ho bude řídit jen ten náš společný nepřítel. Ti sice chodí sice po jednotlivých coupé toho dlouhého vlaku, zvěstují a přesvědčují, ale souprava se řítí nezadržitelně dál. Ti asi nikdy nepochopí, že vlak se dá zastavit jedině v tehdy, když v něm nebudou sedět.

Po těchto zkušenostech jsem změnil taktiku a mediálně známé osoby přestal oslovovat. Pochopil jsem, že každý z nich si zpívá jen tu svou písničku, o skutečnou změnu nemají zájem a tak jsem si vytvořil něco malého ve svém blízkém okolí. Přesně podle hesla "MYSLI NÁRODNĚ, KONEJ LOKÁLNĚ" a nezbývá, než doufat, že mi délka života povolí přejít i dále, podle hesla:

"MYSLI NÁRODNĚ, KONEJ NÁRODNĚ".

Ale jak to tak bývá, po určité době mi otrnulo. Asi před 1,5 měsícem jsem kdesi narazil na jméno Petra Hanniga a to, s čím jde do souboje o prezidentské křeslo. Přiznám, že mě jeho názory hodně oslovily. Něco mi dokonce jeho jméno z minulosti říkalo, ale rozhodně jsem ho v té chvíli nevnímal jako možného spojence nebo budoucího prezidenta - na to jsem se narodil příliš brzo, abych se tak snadno nechal obalamutit řečmi. V podstatě se dá říct, že jsem ho neznal, ale na první pohled se mi coby prezident jevil jako menší zlo, než současný prezident Zeman, ...kterého jsem byl nucen volit před pěti lety, také jako menší zlo.

Prvoplánově jsem chtěl Petru Hannigovi tady udělat něco jako malou, neplacenou reklamu. Taková byla idea. Nastudoval jsem si program Rozumných, jeho životopis, shlédnul jeho vystoupení v TV atp. Jenže i tak toho bylo na jeho propagaci zatraceně málo. Pořád mi scházelo víc, než jsem už měl zjištěno. Jako by některé informace o něm nebyly ku zveřejnění. Hlavou mi vířily desítky otázek a tak jsem pana Hanniga písemně oslovil. Napsal jsem mu, že jsem politicky nekorektní bloger na portálu Czechfreepress s tím, že bych s ním rád udělal emailové interview, které pak vydám jednak na CFP, případně i jinde. Pan Hannig souhlasil, což mě příjemně potěšilo, ale vlastní průběh interview však již méně. Plnou verzi rozhovoru by bylo hanebné si ponechat jen pro sebe a možná tento střípek do skládačky o panu Hannigovi scházel někomu, podobně jako mi:

DN: Pane Hannigu, jestli dovolíte, začali bychom Vaším životopisem. Nechci se Vás nijak dotknout, ale velká část národa Vás, díky svému mládí, ani nezná a jednak všichni víme, že do CV se nikdy neuvádějí věci, které nejsou vhodné  do něj uvést. Na stránkách http://www.petrhannig-rozumni.cz  je leccos, ale bylo by vhodné něco málo doplnit. Co mi prosím můžete říci o svých rodičích?

PH: Pocházím z Ústí nad Labem - Krásného Března (narodil jsem se v sousedních Neštěmicích). Vyrůstal jsem od svého 1. roku v Matiční ulici.
Můj tatínek František, dělník, pochází ze železničářské rodiny, topiče Eduarda Hanniga a jeho matky, Františky za svobodna Pěknicové. Maminka Vlasta, pradlena a švadlena, za svobodna Kejlová, její matka se jmenovala Marie Kejlová, později vdaná Mužíková, otec matky, která se narodila do neúplné rodiny, se jmenoval Hlaváček, křestní jméno už nevím. Matka byla vychovávána prarodiči - Václav Kejla, její dědeček byl až do záboru "Sudet" sokol. Krásné Březno pod drahou byla totiž oblast české starousedlické menšiny v převážně před válkou německém Ústí nad Labem, kde byl i Český dům a proto se Matiční jmenuje právě Matiční, protože se jednalo i za Rakouska o Matici českou. Češi mohli zůstat i za války v "Sudetech", ale jako jiná národnost v hitlerovském Německu, museli být totálně nasazeni do "Říše". V tomto případě to měli jednoduché, protože v "Říši" bylo po záboru "Sudet" i Ústí nad Labem. Speciálně v Krásném Březně i Neštěmicích takto bylo za války spousta Čechů, kteří, pokud se nepřihlásili k německé národnosti, mohli pokračovat v práci tam, kde doposud pracovali, ale nyní jako totálně nasazení.
Do Protektorátu se museli stěhovat státní zaměstnanci, což mí rodiče nebyli.

DN: Vzal jste to pane Hannigu z gruntu, ale narodil jste se po válce. Čím se zabývali Vaši rodiče v této době?

PH: Takže tatínek byl dělníkem nejdříve na překladišti ovoce, posléze u Pozemních staveb a maminka byla na mateřské se mnou.

Po této odpovědi, i když nebyla ani zdaleka vyčerpávající a má otázka už vůbec ne poslední, pan Hannig interview ukončil. Vysvětlením bylo, že nejsem registrovaný novinář a že to je celé podezřelé. Nezbylo tedy, než panu Hannigovi popřát hezké adventní svátky a mnoho štěstí ve volbách. Mám tušení, že ho bude hodně potřebovat.

Škoda. Mohl to být dobrý rozhovor s budoucím prezidentem. Ale není. Takhle jen vím, že to nejmenší zlo ze všech kandidátů je opět jen a jen ten profláknutý globalista Zeman, který není ani Čech, když o sobě prohlašuje, že je Žid. Je smutné vybírat Zemana i s tou jeho modrou onucí vlající nad sídlem českých králů a skutečných českých prezidentů. Je smutné vybírat Zemana i s jeho podpisy pod zákony, které jsou namířené proti českému národu a proti demokracii. Je smutné vybírat jednookého mezi slepými. Je smutné vybírat malomocného mezi mrtvými, ale co jiného se dá dělat?

Nic. Nic se nedá dělat a boj tak pokračuje. Pokud mě paměť neklame, tak má první osobní vzpoura proti diktátu Systému se udála hned první týden v první třídě základní školy a jak to vypadá, nemíním s tím skončit. Tehdy mě nezlomili ani v té učitelské sborovně, kde se mě snažily učitelky řešit, nedostali mě později ani pionýři, ani svazáci, ani komunisti, ani jiní straníci a nezlomí mě ani sionisti. Jdu si dál svou cestou a jim nezbývá, než čekat na ten můj poslední výdech. Až po něm se vzdám. ...a ani to nemají jisté:o)

Mnoho zdaru a zdraví všem dobrým lidem a hodně sil v roce 2018
přeje neregistrovaný novinář Dan



Zdroj: Život.cz

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře