110. VÝROČÍ NAROZENÍ: Julius Fučík byl proti fašismu, pak popraven. Jeho vyzdvihováním mu ublížili komunisté, nyní demokraté.

Pocházel z pražského Smíchova, stal se levicovým novinářem a spisovatelem

Julius Fučík, český novinář, politik, překladatel a literární a divadelní kritik, se narodil 23. února 1903 na pražském Smíchově v rodině soustružníka a divadelního ochotníka. Dětství prožil z části v Praze a pak v Plzni, kam se rodina v roce 1913 odstěhovala. Tam také mladý Julius vystudoval reálku a pak se stal mimořádným posluchačem filozofické fakulty pražské Karlovy Univerzity. Tam navštěvoval především přednášky Z. Nejedlého, F. X. Šaldy a dalších
literárních vědců. Roku 1921 se v Praze stal členem KSČ a začal publikovat v levicovém tisku. Jeho příspěvky vycházely také v časopisech a novinách "Avantgarda", "Tvorba" (tu v letech 1928-38 vede jako šéfredaktor), "Rudý večerník", "Kmen" atd. Od roku 1929 se Fučík stal redaktorem "Rudého práva". Během 20. a 30. let se jako novinář a politik účastnil mnoha dělnických manifestací a stávek, dvakrát navštívil Sovětský svaz – ten pak představil ve svých reportážích. Kromě politické publicistiky se ale věnoval také literární a divadelní kritice. "Byl obratný žurnalista, velmi dobrý divadelní kritik, zejména ve dvacátých letech. A pak byl také příslušník své generace, to znamená příslušník generace avantgardního hnutí," uvedl historik Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček.

Během okupace ilegálně bojoval proti fašismu, byl vězněn gestapem a popraven

Po Mnichovu 1938 a pak německé okupaci na jaře 1939 se Julius Fučík ukryl krátce u svých rodičů v Chotiměři u Domažlic, pak se vrátil do Prahy a tam se zapojil do II. ilegálního ÚV KSČ a komunistického protiněmeckého odboje. Vydával i nadále ilegální tiskoviny zaměřené proti Němcům. Nakonec byl v dubnu 1942 zatčen gestapem a pak vězněn v pražské pankrácké věznici, pak v Budyšíně a nakonec ve věznici v Berlíně - Plötzensee. Spisovatel Julius Fučík byl a je doposud posuzován jako "auctor unius libri" (autor jedné knihy), a to světově proslulé autobiografické prózy "Reportáž psaná na oprátce" (vydána prvně posmrtně 1945). Ta vznikla za Fučíkova věznění v pankrácké věznici za mimořádných podmínek – vznikala po částech, mezi výslechy, v naprosté nejistotě, kdy z vězení byla vynášena bachařem na motácích (uváděno až 167 motáků). Julius Fučík byl dne 8. září 1943 v berlínské věznici Plötzensee odsouzen k trestu smrti a popraven. Po roce 1989 se ukázalo, že pověst o Fučíkově odvaze tváří v tvář smrti nebyla tak zcela pravdivá. Necenzurované vydání jeho Reportáže psané na oprátce v roce 1995 spolu s kritickým zkoumáním ukázalo, že Fučík na gestapu přeci jen "mluvil", byť vědomě neudával a rozhodně o svůj charakter a uznání nepřišel. Podle protokolů z jeho výpovědí zřejmě hrál s vyšetřovateli svojí poslední "velkou hru" o čas, kdy naopak odbojáře na svobodě před zatčením Němci svým zdržováním ochránil.

Reportáž psaná na oprátce

Světově proslulá kniha byla přeložena do 80 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na Pankráci na jaře v roce 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení pronesl dozorce Kolínský. Reportáž je členěna do osmi kapitol. Předznamenává ji krátký výstižný popis tzv. biografu - čekárny, kterou museli projít všichni vězni předvedení k výslechu. Krátké, sevřené, dramatičností nabyté kapitoly popisují Fučíkovo zatčení kapitola I. - Čtyřiadvacet hodin, průběh dne ve
vězení kapitola II. - Umírání, atmosféru života cely kapitola III. - Cela 267, momentky z výslechů i útržky z pochodů na vězeňském dvoře kapitola IV. - Čtyřstovka. Velkou pozornost věnuje autor charakteristikám spoluvězňů, dozorců i vyšetřovatelů kapitoly V. až VII. - Postavy a figurky. S maximální úsporností, s citem pro ozvláštňující detail črtá především portréty přátel - Jelínkovi, Vysušilovi, Lída, táta Skořepa a nebo "Kolín". Jako figurky označuje postavy dozorců a vyšetřovatelů. Vyhmátne jejich charakteristický rys a směřuje k jednoznačnému hodnocení - např. komisař Böhm, vyšetřovatel Zander ... Zřetelnost autorova uměleckého záměru vyplývá z konfrontačního řazení jednotlivých pasáží - od napětí k prodlevě, od dramatismu výslechu k úsměvné vzpomínce či odlehčující epizodě, od strohé přímé charakteristiky k vyprávějícímu tónu. Autentičnost a dokumentárnost reportáže umocňuje její stránku filozofickou, hluboký humanismus a optimismus, který knihou prostupuje a činí z ní dílo mimořádné společenské hodnoty.

Poúnorové zbožštění mu jen uškodilo, nakonec se od něj odvrátila i polistopadová demokracie

Po válce byl Julius Fučík právem oslavován jako statečný hrdina. Fučíkovi nakonec ublížil i poúnorový komunistický režim, který jakoby zapomněl na jeho dlouholeté novinářské a spisovatelské kvality, ale jen ho prezentoval až kýčovitě jako romanticky nadšeného a statečného hrdinu. Stal se jednou z nejvýznamnějších ikon tehdejšího režimu. Komunisté jakoby "vytáhli" z Fučíkova života pouze to, co se hodilo jejich ideologii, a vytvořili tak vzor hrdiny hodný následování. Stal se málem jenom maskotem a lákadlem pro vstup mladých lidí do politiky a společenského života. Málo se tehdy bohužel dalo na odborné literární kritiky a vědce, kteří se zabývali zejména jeho jazykovým a novinářským stylem. Podobně jako například u spisovatele Aloise Jiráska, byla tato neživá, ahistorická a jen umělá gloriola svátosti nakonec tomuto autorovi v jeho neprospěch. Stejně tak se od něj odvrátila nakonec i polistopadová demokracie a nové generace. Polopravdy a lži tomuto spisovateli meziválečného období jen ublížily. Až důkladnější a hlavně odborně historický diskurs tyto fámy vyvrátil a literát Fučík se pomalu vrací do řad spisovatelů a literátů 20. století. Po listopadových událostech roku 1989 v Československu byla Fučíkova "Reportáž psaná na oprátce" podrobena kritickému zhodnocení. Dnes je už prokázáno, že Fučík při výsleších na gestapu nikdy nikomu neublížil, naopak, že řadu lidí ze spárů nacistů zachránil. Zkoumání historických okolností vzniku Reportáže psané na oprátce i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a vyvrátilo zcela smyšlenky, které se kolem knihy v minulých letech nakupily. Julius Fučík byl navíc jako spisovatel autorem mnoha reportáží, divadelních a literárních kritik - ty vycházely po jeho smrti v souborech "Milujeme svoji zem" (1948), "Stati o literatuře" (1951) a "Divadelní kritiky" (1956). Napsal i literární eseje ("Božena Němcová bojující", "O Sabinově zradě", "Chůva"), které vyšly rovněž až po válce, společně v knize "Tři studie" (1947).

Společnost Julia Fučíka v ČR

Od roku 1990 se snaží „Společnost Julia Fučíka v ČR" (SJF) o rehabilitaci novináře a spisovatele Julia Fučíka, hrdiny protifašistického odboje a pokračuje při obraně jeho občanské cti. Také už požádala Ministerstvo kultury ČR, aby se zasadilo o opětovné zařazení Fučíka na důstojné místo v české kultuře nejen kvůli jeho světově proslulé Reportáži psané na oprátce, ale i dalšímu vynikajícímu dílu - Boženě Němcové bojující. Společnost Julia Fučíka k tomuto požadavku zcela opravňuje nedávné úplné vydání „Reportáže" v Ottově nakladatelství, včetně faksimilií Fučíkova originálního rukopisu, s předmluvou Zdeňka Mahlera, doplněného četnými nezvratnými dokumenty. Takovým je i dobrozdání expertů Kriminalistického ústavu v Praze o pravosti Fučíkova rukopisu. I pádný důkaz o tom, že zatčený Fučík na gestapu nikoho nezradil a že na základě jeho výpovědi nebyl za Protektorátu Němci zatčen žádný český vlastenec. Podává o tom i průkazné svědectví tým historiků, který vedl docent František Janáček, jenž podrobně prostudoval výslechové protokoly Fučíka. Stejné názory a fakta doložili i literární kritička Hana Hrzalová a Ondřej Kadlec, když připomenuli, že nejen třeba britský historik John Callow požádal Společnost o pomoc při vydání úplné Fučíkovy Reportáže a jeho dalších prací ve Velké Británii. Členové Společnosti Fučíka iniciovali také jednání o vrácení původního Fučíkova pomníku (měděné sochy od sochaře Miloslava Šonky, v letech 1979 - 1989 stála u holešovického Výstaviště) do blízkosti pomníků Jožky Jabůrkové a Jana Švermy v Praze na Olšanech.

Vzpomínkové setkání k 110. výročí narození Fučíka v Praze

V pátek 22. února 2013 zorganizoval Výbor Společnosti Julia Fučíka v ČR slavnostní setkání k 110. výročí narození u jeho sochy na pražských Olšanských hřbitovech. Fučíkova socha stála v Praze od roku 1979, po pádu komunismu byla ale odstraněná. Na své místo, tentokrát na Olšanech, se opět vrátila teprve nedávno. Vzpomínkové akce se vedle více jak 200 přítomných zúčastnil také uznávaný pedagog, spisovatel, scenárista a publicista PhDr. Zdeněk Mahler. Fučíka pojmenoval "rytířem naděje" a uvedl, že Julius Fučík byl velikým obhájcem lidských práv a také sociální spravedlnosti.

Je jen ostudou a také důkazem neobjektivity a jednostrannosti českých novinářů a médií, že o tomto kulatém výročí jednoho z českých a ve světě uznávaných spisovatelů a bojovníku proti fašismu, ale také o pátečním vzpomínkovém setkání v Praze na Olšanech vlastně nijak moc neinformovali. Zřejmě současná pravicová média a neobjektivní novinařina stále hodnotí tvůrčí práci a život někdejších známých osobností minulého 20. století spíše podle stranických
legitimací, než podle jejich práce, přínosu a uznání doma i ve světě. Nebo jenom ani nemají odvahu informovat, popsat a připomenout někoho, kdo se dnes zrovna "nenosí" a za koho by mohl v případě uveřejnění, směrem k nim a jejich majitelům médií následovat kritický pokřik antikomunistických řvounů a kulturních tupců. Ale takto se polistopadová garnitura a média postavila už k hodně podobným osobnostem, kteří si přinejmenším připomenutí a vzpomínku
zaslouží. Takže dnes v případě Fučíka určitě nic nového pod českým politickým a mediálním sluncem.

(Matuška)