Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

100. VÝROČÍ NAROZENÍ – GENERÁL A MINISTR BOHUMÍR LOMSKÝ: Velitel z východní fronty a ministr obrany se narodil 22. dubna 1914.

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Bohumír Lomský se narodil před 100 lety, 22. dubna 1914. Rozhodl se pro vojenskou dráhu, přihlásil se dobrovolně do armády a roku 1936 absolvoval Vojenskou akademií v Hranicích. Prošel 2. světovou válkou přes Polsko a východní frontu. „Jeho vojenská kariéra byla plná zvratů a také s řadou otazníků. Byl vždy považován za alter ego generála Ludvíka Svobody, za války nebyl komunistům nijak nakloněn, až roku 1950 se stal členem KSČ a funkci ministra obrany zastával celých 12 let“. Rozhodně patří do galerie významných osobností naší armády 20. století.

  • 100-vyroci-narozeni-general-a-ministr-bohumir-lomsky-velitel-z-vychodni-fronty-a-ministr-obrany-se-narodil-22-dubna-1914

Rozhodl se pro armádní povolání

Bohumír Lomský (původním jménem Lenc) se narodil přesně před 100 lety, dne 22. dubna 1914 v Českých Budějovicích v rodině klempíře, někdejšího legionáře z bojů ve Francii. Ve svém rodišti vychodil základní školu a středoškolské vzdělání získal na reálném gymnáziu, absolvoval roku 1933 s vyznamenáním. Rozhodl se pro vojenskou dráhu, přihlásil se dobrovolně do armády, vystudoval  školu pro důstojníky v záloze v Klatovech, v letech 1934 až 1936 úspěšně absolvoval Vojenskou akademií v Hranicích (v hodnosti poručíka pěchoty). Prvním armádním působištěm se mu staly Košice, kde v hodnosti poručíka velel četě a později rotě u pěšího 14. pluku. Na jaře roku 1938 se přihlásil a byl odvelen do leteckého učiliště v Prostějově, od května do září 1938 absolvoval kurs leteckých pozorovatelů, pak krátce působil u leteckého pluku  v Užhorodu a Špišské Nové Vsi. Po vzniku Slovenského státu a březnové německé okupaci 1939 se vrátil ze Slovenska domů a byl z činné armádní služby propuštěn. V Praze pak navštěvoval krátce Vysokou školu chemicko-technologickou, splnil zkoušky ze dvou semestrů, ale ze školy pak odešel. Po ustavení německého Protektorátu se rozhodl pro emigraci a už v srpnu 1939 odešel do Polska, kde byl přijat do polské armády jako velitel letky v Dęblinu (od roku 1929 bylo v obci centrum školení důstojníků polského letectva).

Jeho vojenská anabáze na východní frontě

Po zářijovém přepadení Polska a začátku války přeletěl 18. září 1939  Lomský se svojí letkou na ruskou Volyň, tam působil krátce do března 1940, pak byl umístěn v internačním táboře NKVD v Orankách v Gorkovské oblasti SSSR.  Tak vlastně začala jeho služba vlasti v našich  jednotkách v SSSR. To však trvalo jen do napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Krátce nato, od podzimu 1941, se stal náčelníkem štábu a zástupcem velitele skupiny podplukovníka Ludvíka Svobody, resp. nově se formujícího 1. čsl. samostatného polního praporu. Po přesunu do Buzuluku (únor 1942) zodpovídal jako náčelník štábu za organizaci výcviku vojáků a bojových jednotek (zde změnil své jméno Lenc na Lomský, když původní znělo spíše německy).

Své zkušenosti a velitelské schopnosti prokázal hned v prvním boji našich jednotek u ukrajinského Sokolova (březen 1943). Zde přispěl zejména při záchraně životů našich vojáků v bitvě o Sokolovo. Z bitvy, která žádný velký strategický význam pro další průběh války neměla, kde navíc byli naši vojáci obklíčení vojsky polního maršála Mansteina ze severu a jihu, tak svým rozhodnutím osvobodil Československý prapor z hrozícího obklíčení. Štábní kapitán Lomský tehdy vojáky zachránil ze situace, kterou po několik dní zřejmě neznal ani velitel Ludvík Svoboda, protože mu to Sověti tajili a skutečně hrozilo zničení čs. jednotky. Zde byl po boji kapitán Lomský právem vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 i sovětským Řádem Vlastenecké války I. stupně. Účastnil se pak většiny bojů našich jednotek na území SSSR (Kyjev, Bílá Cerkev, Žaškov), patřil k hlavním plánovačům československé ofenzivy, také v rámci Karpatsko-dukelské operace nebo pozdější Ostravské operace. Osvobození a konec války v Praze zažil už v hodnosti podplukovníka generálního štábu. Pozdější armádní generál Bohumil Lomský, který stál téměř za všemi přípravami a bojovými akcemi našich jednotek v bojích proti nacismu na východní frontě, patřil nejen podle vyjádření armádních odborníků a historiků rozhodně k uznávaným a nejtalentovanějších velitelům a stratégům své doby, významnou měrou přispěl při porážce Němců a osvobození Československa.

Bojovou cestu s ním prošla i jeho celoživotní družka Marie

Během bojů na východní frontě si Lomský našel i svojí celoživotní družku. V srpnu 1944 se už jako štábní kapitán oženil v ukrajinském Lvově s Marií Findejsovou, také příslušnicí armádního sboru. Ta se narodila roku 1920, pocházela z rodiny volyňských Čechů v tehdejším Polsku. Stejně jako ostatní volyňští Čechové zažila i ona tři okupace Volyně – sovětskou, německou a pak zase sovětskou. Na jaře 1944 vstoupila v Rovně dobrovolně do čsl. armády, byla přijata a hned druhý den se společně asi se 40 dalšími děvčaty přesunuly do Kamence Podolského, kde se Marie poprvé setkala se svým budoucím manželem, tehdy štábním kapitánem Bohumírem Lomským. Tam také prodělala vojenský výcvik a pak sloužila jako písařka  velitelského štábu 3. brigády. Také její bratr jen krátce předtím vstoupil do československé armády (později byl těžce zraněn při Karpatsko-dukelské operaci). Po říjnovém probojování našich bojových jednotek přes Dukelský průsmyk na Slovensko působila Marie Lomská už jen v týlových jednotkách naší armády (byla už v jiném stavu). V květnu 1945 ji zastihl konec války na cestě před Prahou. Slavnostního pochodu československých jednotek se kvůli svému zdravotnímu stavu nezúčastnila. Rodina Lomských vychovávala tři děti (2 dcery a syna), často se stěhovali hlavně z důvodů manželových vojenských povinností (Sušice, Brno, od roku 1953 už jen Praha). Krátce po osvobození (roku 1947) se Marii Lomské podařilo dostat i svou matku v rámci repatriací Čechů z Volyně do Československa. Její otec zemřel roku 1946. 

Po válce studia v Moskvě, pak byl u zřízení Vojenské akademie v Brně

Po válce zůstal velitel osvoboditel Lomský i nadále ve vedení naší armády, pracoval nejdříve jako pomocník náčelníka hlavního štábu, pak byl vyslán spolu s dalšími 14 kolegy na studia na Vojenskou akademii K. J. Vorošilova v Moskvě (1946 – 1947). Byl už zkušený voják, velitel a hlavně nadaný vojenský stratég, který prošel těžkými boji války. Při zkouškách na akademii v Moskvě byl při řízení simulované námořní operace lepší než sovětští admirálové a viceadmirálové, kteří s ním studovali. Po návratu pak zastávat také funkci přednosty operačního oddělení Hlavního štábu, kde jeho úkolem tehdy bylo koordinovat všechny bezpečnostní složky tzv. Jednotného operačního štábu pro vedení akcí proti banderovcům na našem území. Na podzim 1949 však byl z této funkce odvolán a v hodnosti brigádního generála jmenován velitelem 2. pěší divize SNP v Sušici. V říjnu roku 1950 se stal náčelníkem štábu 1. vojenského okruhu, později pak rektorem Vojenské technické akademie v Brně (vznikla 15. 7. 1951, generál Lomský byl 1. velitelem akademie až do září roku 1953).

Ministrem národní obrany

Generál Bohumír Lomský byl nejen proslaveným bojovníkem z východní fronty, svobodovcem, ale také strategickým a uznávaným odborníkem v rámci poúnorové československé armády. Přesto jeho životní i profesní angažmá v poválečném období bylo trochu jako na houpačce. Zažil si své slávy, také ale nenávisti od různých armádních i stranických činitelů tehdejší doby. V poválečném období mu z toho trochu pomáhaly i jeho osobní vazby s ministrem obrany a jeho bojovým velitelem generálem Ludvíkem Svobodou. Ale i Svoboda v 50. letech zažil řadu změn a své těžké časy. Od 25. září 1953 byl generál Bohumír Lomský jmenován 1. náměstkem ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Ale i on se hlavně s blížícím rokem  1956 stával nepohodlným nejen stranickým funkcionářům, kdy mu byla připomínána hlavně rodinná vazba s Klementem Gottwaldem a pak i jeho armádní neodbornost. Ministr Čepička nebyl žádný vojenský odborník, úkoly plnil jen na efekt, zajímaly ho více slavnostní uniformy, sportovní a kulturní kroužky, přispěl velkou měrou k nechuti občanů vůči armádě. Úkoly operačně výcvikového charakteru nakonec musel plnit stejně generál Lomský za něho.  Po Čepičkově odvolání byl Lomský v dubnu 1956 jmenován do funkce ministra národní obrany ČSR ve vládě Viliama Širokého. Přestože patřil vždy ke skupině spíše apolitických velitelů rebelů, tak při jmenování do ministerské funkce zřejmě určitou roli sehrálo také sovětské stanovisko, vždyť ho znali nejen z bojů za války, ale jeho profesní kvality a odbornost také ze studií na akademii v Moskvě. Náčelníkem jeho sekretariátu na ministerstvu obrany se stal generál Jan Šejna (*1927, spíše politruk, také kritik Gottwaldova zetě ministra Alexeje Čepičky, významně přispěl i k jeho odvolání, byl také blízkým přítelem syna Antonína Novotného, od roku 1957 prezidenta ČSR, 25. 2. 1968 s rodinou ale emigroval přes Jugoslávii a Itálii do USA, tam do roku 1976 pracoval pro americkou službu CIA).

Nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Generál Bohumír Lomský byl ministrem národní obrany ČSR (ČSSR) celých 12 let, a to až do jara roku 1968, to už ve vládě Josefa Lenárta. Během funkce na ministerstvu obrany byl roku 1959 také povýšen do hodnosti armádního generála. Od roku 1958 byl zvolen za člena ÚV KSČ, zvolen byl na 11., 12. a 13. sjezdu KSČ. Působil také jako poslanec Národního (Federálního) shromáždění (1960 – 1971). Když Lenártova vláda, které byl členem, podala v březnu 1968 během Pražského jara demisi, tak dne 3. dubna 1968 i ministr obrany generál Lomský požádal o zproštění z funkce. Po své rezignaci odešel z ministerstva obrany a pracovat jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Rezignoval také na své členství v ÚV KSČ (červen 1968). Jako poslanec FS se spolu s generálem Václavem Prchlíkem veřejně postavili proti okupaci Československa a byli z armády propuštění. Se vstupem armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa tak Lomský nesouhlasil a během stranických čistek a pohovorů byl v květnu 1970 propuštěn z ČSLA a penzionován. Další potrestání snad ochránil jeho bývalý velitel, prezident generál Ludvík Svoboda. V civilu, v časech normalizace, pak pracoval jako inženýr v podniku IMADOS Praha (Institut manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů). Dokonce tam seděl v jedné kanceláři také s propuštěným dříve velitelem protiraketového vojska generálem Bahenským. Tato organizace IMADOS pracovala hlavně v oblasti zahraničního obchodu, a proto uvítala spolupráci s lidmi, kteří měli k Sovětskému svazu blízko. Krátce po jeho odchodu do řádného důchodu 18. června 1982 armádní generál Bohumír Lomský v Praze po vážné nemoci zemřel.

A názory na generála Lomského - případ Šejna, nebo Tesařík ...

Lomský měl vždy svůj spíše nepolitický, ale hlavně odborně vojenský názor na vzniklé situace, nebo na události své doby. Nepatřil k velitelům, kteří hned vstupovali do strany a pak museli často řešit dilema svých rozhodnutí a postojů. Voják Lomský do KSČ vstoupil až hodně dávno po skončení války (r. 1950), východní frontu tak prošel jak nestraník a přesto byl sovětskými veliteli uznáván a pozitivně hodnocen. Dokonce i během bojů východní anabáze patřil Bohumír Lomský (Lenc) spolu s Otakarem Rytířem (pozdější náčelník generálního štábu ČSLA) mezi silně protisovětské velitele – přesto ale uznávané.

Přestože byl i v hledáčku vojenské kontrarozvědky, tak osudu Slánského a Reicina, kteří byli popraveni, se mu podařilo vyhnout. Snad jen díky nečekaným událostem v Sovětském svazu i u nás (úmrtí obou generálních tajemníků v roce 1953). Nakonec po svém příchodu na ministerstvo obrany, nejdříve jako náměstek a pak v hlavní roli ministra, musel i on přijmout názory a náměty pro společnou obranu spřátelených socialistických států vázaných na Moskvu. V tomto režimu tak pochopil, že musí najít společnou řeč nejen se sovětskými veliteli, ale třeba také s prezidentem Antonínem Novotným, přestože jejich spory a rozdílné názory byly známy i veřejně. Nesnášel třeba protlačovaného generála Jana Šejnu a za velitele své ministerské kanceláře jej přijal až po intervenci samotného prezidenta Novotného.

Podobné názorové neshody měl armádní generál Bohumír Lomský kolem potrestání generálmajora Richarda Tesaříka, spolubojovníka a uznávaného hrdinu z východní fronty, později pak zástupce velitele 4. armády. Prezident Novotný Tesaříkovi vytýkal hlavně charakterové nedostatky (nesebekritičnost, pití alkoholu a další výstřelky). Byly mu připomínány i kritiky z poválečných studijních let v Moskvě na Vojenské akademii, nebo stranický trest z roku 1954. Přestože prý Tesařík veřejně zesměšňoval i ministra obrany Lomského, stál Lomský na jeho straně. Nakonec ale stejně musel přijmout návrhy nejvyšších stranických orgánů z roku 1960, podle kterých byl Tesařík vyloučen z KSČ, sovětské vládě bylo navrhnuto odejmutí jeho titulu Hrdina SSSR a generál Richard Tesařík pak byl propuštěn do zálohy.

Úkoly obrany země a budování ČSLA v 50. i 60. letech

Svůj názor na kvalitu a akceschopnost naší armády neměnil ani v 50. a ani v 60. letech. Pochopil roli armády v bipolárním světě studené války a měl zájem o budování kondičně silné armády doma, také v rámci Varšavské smlouvy. Po vstupu jaderných zbraní do arsenálů USA, a pak i SSSR, se i ministr obrany Lomský zapojil do začleňování „jaderné strategie" do ČSLA, hlavně za účelem efektivně chránit i tímto směrem svojí zemi. Je mu to dnes sice některými vytýkáno, ale při pohledu zpátky, kdy v sousední SRN byly dislokovány tyto jaderné zbraně, se není jeho rozhodnutím a podpoře takových plánů Sovětů co divit. Pokud naše ČSLA měla obstát v případné konfrontaci se Západem bez velkých ztrát a plnit i své úkoly z operačních plánů Varšavské smlouvy z roku 1957 (plán Zástava), musel se zintenzívnit nejen výcvik bojových útvarů, ale také akceptovat nové armádní technologie a zbraňové systémy. Nakonec nejen roku 1966 (19. - 25. 9.) se generál Lomský aktivně zapojil do přípravy a řízení spojeneckého cvičení armád 4 ze 7 států Varšavské smlouvy na našem území – Vltava 1966, když obdobná cvičení byla vlastně prováděna skoro každoročně a organizovaná byla i cvičná bojová činnost armád Varšavské smlouvy.

Závěrem bych uvedl ještě názor historika Prokopa Tomka z VHÚ, který generála Bohumíra Lomského ohodnotil jako hlavního a schopného plánovače většiny bojových operací našich československých jednotek během vlastenecké války na východní frontě. Konkrétně to uvádí takto: „Lomského vojenská kariéra byla plná zvratů a také s řadou otazníků. Byl vždy považován za alter ego generála Ludvíka Svobody, za války nebyl komunistům nijak nakloněn, ale po roce 1948 se stal členem KSČ a funkci ministra obrany zastával celých 12 let".

Připravil: PhDr. Alois Matuška

Použito – dostupné armádní zdroje, server VHÚ Praha, text Miroslava Brože, text Jana Gazdíka na Aktuálně.cz

JEŠTĚ DODATEK: "Ministrem obrany byl můj dobrý známý, Jihočech, dokonce Budějovičan, armádní generál Bohumír Lomský, který s návrhem převzít do své pravomoci vojenskou kontrarozvědku – byť nepříliš rád – souhlasil. Bohumír miloval armádu, to byl jeho život, ale bez čeho by se v armádě klidně obešel, to byli politruci a vojenská kontrarozvědka. Věděl, jaký „milodar" mu předávám. Posudky, které jsem si vyžádal od takzvaných nezávislých odborníků, vypovídaly, že poměry ve vojenské kontrarozvědce byly neutěšené". ... Lubomír Štrougal, tehdy ministr vnitra, v knize - Ještě pár odpovědí

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře